894. schůzka: Otec pavouků

V názvu dnešní schůzky se objeví přezdívka našeho protagonisty: „Abú Ankabút.“ Což je po česku Otec pavouků. Taky se mu říkalo „Ankabút effendi.“ Pán pavouků.

Manželům Steckerovým – Antonínovi, který byl prokuristou v textilní továrně, a Rosině, dceři tesařského mistra z Čimelic, se narodil nejstarší syn Antonín v Kosmonosích u Mladé Boleslavě 19. května 1855. Kromě Antonína, pozdějšího zoologa a cestovatele, zde přišel na svět Severin (ten se stal architektem), a Karel (budoucí hudební skladatel a pedagog). Když otec Stecker zemřel (ve třiceti devíti letech), vdala se Rosina podruhé, za Rudolfa Jermáře, profesora klasické filologie na gymnásiu v Mladé Boleslavi, a porodila mu dalších 9 dětí. František se stal doktorem medicíny a vrchním štábním lékařem, Milada odbornou učitelkou, Rudolf strojním inženýrem, ředitelem Ringhofferových závodů, Julius doktorem práv. Ostatní děti zemřely v raném věku.

I druhý muž jí odešel brzo (rovněž ve 39 letech), takže tu byla zůstala vdova s malou penzí, zadluženým domem a sedmi dětmi, které jí zůstaly naživu. Přitom měla tolik energie a životní síly, že dokázala umožnit všem vzdělání, a to i vysokoškolské. „Minutu nezahálela, nikdy nenaříkala, nikdy nezastonala, nikdy nebyla mrzutá, zřídka trestala, a to spíš pohledem a domluvou, než rukou,“ vzpomíná na ni její dcera Milada.

Cestovatel MUDr. Antonín Stecker z Mladé Boleslavi, který v letech 1880-1883 procestoval Habeš

V dětství Antonín nikdy nestonal; byl hodně rozmazlován (na tom se shodli sourozenci). První vzdělání nabyl na kosmonoské škole, pak chodil na gymnásium v Mladé Boleslavi, kde patřil k nejlepším studentům. Všichni v rodině byli hudebně nadaní, hrálo se zde i zpívalo, Antonín se učil na klavír. Jeho předmětem číslo 1 byl přírodopis. Zejména zoologie, a ještě konkrétněji: entomologie. V tomto oboru mu poskytl cenné pořady pan řídící Josef Kořenský, už tehdy věhlasný český cestovatel a přírodovědec. „Nadaný hoch! Vždy pečlivě ošacený, sebevědomý. Už na gymnásiu byl dobrým žákem. Chtěl se státi profesorem a chtěl cestovati na Madagaskar.“ Stecker měl už od dětství měl krásnou sbírku brouků. 82 druhy čeledi Carabides. 54 druhy čeledi. 71 druh čeledi Ceramlycidae. Celou sbírku později věnoval gymnásiu v Rychnově nad Kněžnou. Později se proslavil zejména zasvěceným studiem štírků. Zvláště se věnoval štírkům knihovým – Chernetydae. Což jsou roztomilí drobní klepítkatci ze třídy pavoukovců. Vyskytují se ve starých pergamenových knihách, kde loví roztoče. Mají malé klíšťky – chelicerty – se snovacími žlázami… dále se vyznačují klepítkovými makadly s jedovými žlázami a rovněž i široce zaobleným jedenáctičlenným zadečkem. Skuteční krasavci.

Antonín Stecker se stal v oboru štírků znalcem. Nejenom znalcem, leč také objevitelem. V Krkonoších našel zcela neznámé druhy nové druhy štírků. Sám jim také dále jména. Chernes bohemicus, a Chelifer serratus. Disertační Steckerova práce na Karlo–Ferdinandově universitě se zabývala právě těmito štírky. Na jejím základě složil doktorát a vydal se do světa rozšířit si vzdělání studiem na evropských universitách.
Na studiích v německém Heidelberku se mu naskytla příležitost stát se členem expedice doktora Gerharda Rohlfse, kterou finančně podporovala Africká společnost v Německu. Stecker se chtěl původně habilitovat na universitě v Praze nebo ve Vídni a stát se docentem zoologie, ale nakonec dal přednost cestě do Afriky.

Rohlfs byl nedostudovaný lékař. V mládí sloužil v rakouské armádě. V době, kdy se Stecker narodil, byl vojákem cizinecké legie. V severní Africe se obeznámil s životem muslimů, naučil se arabsky a pak se snažil proniknout na zakázaná místa.
Štěstí měl v Maroku, kde se stal přímluvou sultána armádním lékařem a dokonce správcem harému. Na další cestě pronikl od Středozemního moře až ke Guinejskému zálivu. Teď se chystal na svou poslední velkou cestu k oáze Kufra, kam dosud žádný Evropan nepronikl. Stecker se k výpravě připojil.

Vypluli z Marseille, a přes Maltu dospěli do libyjského Tripolisu. Odtud pak Rohlfs s manželkou, Steckerem a doprovodem (přestrojeni za Araby) vyrazili do saharského vnitrozemí. Používali rovněž arabská jména. Jak si dal Stecker říkat, jak už víme, Abú ankabút. Otec pavouků. Rohlfs používal arabské jméno Mustafa bej.

Pokračovali dosud nezmapovanou pouští směrem k oázám Kufra. Od Vojty Náprstka, s nímž si Stecker dopisoval, se dovídáme leccos bližšího nejen o výpravě, ale i o Steckerovi samotném:
„Antonínova touha být dokonalý je bezmezná. Dopisem mi oznámil, že se cvičí v ševcovině, a že se učí nazpaměť několik hudebních kousků, zejména Kde domov můj, aby je mohl zahrát wadajskému sultánovi.“

Nic z toho však nebylo, sultán si v Africe Kde domov můj neposlechl. „Na cestě se k nim štěstěna obrátila zády,“ píše Michael Borovička ve své knize Velké dějiny zemí Koruny české – Cestovatelství. „Výpravu přepadli místní ozbrojení lupiči. Přišla nejenom o přístroje a deníky, tedy o výsledky své vědecké práce, ale také o dary německého císaře waddajskému sultánovi, dva skvostné slunečníky s vetkanými průpověďmi z koránu, dále dvě rovněž skvostné, slonovinou a stříbrem vykládané pušky, čtyři tisíc patron, krásné sametové, zlatem vyšívané pláště, hedvábné látky, harmonium a – psací stroj. Jejich předání bylo důležitým diplomatickým úkolem expedice, stanoveným německou vládou. Několik účastníků výpravy odneslo přepad svým životem, Rohlfs se Steckerem taktak vyvázli živí. Saharští loupežníci definitivně pohřbili příliš ambiciózní Steckerův plán proniknout z oáz Kufra ke středoafrickým jezerům, popřípadě až k západnímu pobřeží Afriky.“

Příliš časný konec cesty napříč Afrikou…Tento plán vzal skutečně za své, ale Stecker v Africe zůstal. Odtud pozorně sledoval přípravy nové expedice. Tentokrát odjel Rohlfs do Afriky jako diplomat kancléře Bismarcka. Otto von Bismarck vyslovil přání, aby Antonín Stecker přijal německé občanství, což mu doporučoval i Rohlfs (sliboval mu přitom místo docenta na universitě v Jeně), český cestovatel však váhal. Nebránilo mu v tom národní přesvědčení, spíš věřil, že mu po návratu bude za jeho zásluhy v Praze nabídnuta profesura na Karlo–Ferdinandově universitě. Otázky národnostní mu byly celkem lhostejné. Sehrála tu nepochybně roli ctižádostivost a pýcha, že v pouhých třiadvaceti letech se stal spolupracovníkem významného cestovatele, ale i vděčnost vůči Africké společnosti v Německu, která jeho cesty financovala. Německou příslušností nakonec nepřijal. Ovšem ani profesorem na pražské universitě se nestal.

Rohlfsova výprava směřovala do Etiopie. Tehdy se této zemi říkalo spíše Habeš. Stecker se k Rohlfsovi připojil v Egyptě. Pak se spolu přes Suez dopravili do přístavu Masawa v dnešní Eritreji. Expedice pak čekala v Masawě, až se u pobřeží objeví na některé ze svých cest ethiopský císař Jan IV. Němečtí cestovatelé ho nakonec zastihli ve městě Debra Tabor. Rohlfs považoval svoje poslání po několika rozhovorech s císařem za splněné, a vrátil se. Zatímco Stecker, ten viděl svoje poslání viděl v něčem docela jiném, a tak se zdržel v Ethiopii celkem dva roky. Nejprve zmapoval jezero Tana a jeho okolí a provedl hydrologický průzkum.

„Pokud se týká jezera Tana, poznamenávám, že dosavadní mapy jsou úplně nesprávné. Musil jsem prozkoumat dvě cesty k jezeru Tana. Měřil jsem na 300 hloubek a docílil jsem pěkných výsledků, od deseti metrů až k sedmdesáti dvěma metrům. Nejdůležitější je ovšem mapa v měříku jedna ku dvěma stům tisícům, kterou zasílám do Berlína, a prosím co nejzdvořileji, aby byla uspořádána tak, jak jsem ji nakreslil, a nebylo dopuštěno, aby byla zpackána.Mapa ukáže, jak nesprávně se dosud zobrazovalo jezero Tana. Myslím, že ten, kdo je mapoval, byl buď docela slepý nebo více méně opilý – takové chyby jsou v jeho nákresu. Já jsem shlédl jezero Tana celé, zlezl jsem hory na jeho břehu, provedl jsem na 500 měření azimutální buzolou, určil jsem astronomicky 12 bodů, zkrátka domnívám se, že mé mapě co do správnosti lze vytknout jen velmi málo. Budoucnost to ukáže.
P. S. Jsem pro nemoc ve velmi špatné náladě, nespokojen s celým světem, hrozně mrzut. Lze mne jen těžko vystáti.“

Z toho textu je evidentní, že Stecker byl na své výkony až přehnaně hrdý, zatímco výsledky práce svých předchůdců zesměšňoval nebo zlehčoval.
„Nasbíral jsem, co jsem mohl. 250 rostlinných druhů, krásnou kolekci hmyzu, rybí kostry, lasturnatce z jezera Tana, zkoumal jsem sopečné vlivy.“
Když byl s jezerem Tana hotov, namířil si to do nitra černého kontinentu, jenomže na pokyn císaře se muset vydat opačným směrem, k jezeru Ašangi. Dostal se na území Šoa, kde objevil sedm jezer do té doby Evropanům neznámých, a prozkoumal prameny řek Džuby a Vebi. Na své cestě se zapletl do místní války a stal se zajatcem vojáků místního vládce. Nelíbil se jim. Považovali ho za nepřátelského vyzvědače. V cestě sice mohl nakonec pokračovat, ale pod dozorem.

Teprve po zásahu uznávaného italského cestovatele Antinoriho byl propuštěn. Dál nepokračoval, raději to vzal zpátečním směrem, už měl těch dobrodružných příhod dost, a kromě se toho se zhoršovalo jeho zdraví, nicméně cestou poměrně známým územím nezapomněl na své poslání, zakresloval krajinu a doplňoval sbírky. Vydal se do přístavní Masawy a po půl roce dorazil do domů, do Čech.
Po návratu se zdálo, že Antonín Stecker má k další kariéře dveře otevřené. Vojta Náprstek mu přijel naproti až do Berouna a v Mladé Boleslavi mu uspořádali bouřlivé přivítání. V městském divadle byl konán na Steckerovu počest Dvořákův večer za osobního řízení Antonína Dvořáka a za spoluúčinkování hudby 36. pěšího pluku. Autor knihy Zapomenutý český cestovatel Antonín Stecker, dr. Jindřich Dlouhý, však nezapomíná poznamenat: „Stecker to vše přehlížel, a choval se dosti arogantně.“

Z Afriky si přivezl živý „úlovek“: černošského chlapce jménem Tiksa. Chlapec zůstal nejprve v rodině cestovatelově, kde si ho všichni oblíbili. Steckerova matka ho chtěla dát do školy, ale ředitel ho odmítl přijmout, Tiksa se tedy učil soukromě. Později byl na žádost pražského arcibiskupa pokřtěn a dán do soukromého ústavu v Praze, později ho poslali do Říma. Chtěli tam z něho udělat misionáře, ale neměl k tomu vlohy. V Římě zemřel. Skončil patrně sebevraždou.

Stecker začal pracoval na německé knize o Habeši. Jeho spolucestovatel v Africe Rohlfs pomáhal Steckerovi, jak jenom mohl. Doporučil mu, aby se seznámil se Švýcarem dr. Riebeckem, a jelikož Stecker stále trpěl nedostatkem finančních prostředků, tak se měl ucházet o místo jeho společníka. „Je to dobré místo, protože práce u něj není vlastně žádná. Přitom je dr. Riebeck velmi bohatý, hodně zcestovalý a velmi milý člověk!“ Milý člověk to byl, ale místo pro Steckera neměl.

Pravděpodobným důvodem bylo, že se Antonín během pobytu ve Švýcarech zamiloval do jeho sestry. Stecker usiloval o docenturu na některé německé universitě (což bylo podmínkou, aby si mohl vzít bohatou slečnu Riebeckovou). Dokonce se s ní už zasnoubil, ale jelikož se měl stát německým generálním konzulem na Zanzibaru, tak to místo nepřijal a namísto něj odjel na východoafrický ostrov Rohlfs.

Curriculum vitae doktora Antonína Steckera, to je historie nadaného, cílevědomého, a nutno říct velice sebevědomého muže. Toužil po uznání, po úspěchu, po slávě, což není nic špatného. Taková touha dokáže být velice silným hnacím motorem. Jenomže Antonína Steckera jako přírodovědce dovedla – musíme to říct: k podvodu. Nezpronevěřil žádné peníze, jeho podvod byl rázu ryze vědeckého. Dopustil se ho při objevu nového druhu štírků. Na našem území se našlo (podle Steckera) asi 19 druhů štírků; z toho dva Stecker sám pojmenoval. (Už jsme se o tom zmínili.) Po jistém časovém odstupu… vlastně až po Steckerově smrti… se ukázalo, že Steckerovi štírci jsou falzifikátem. „Prostě existovali pouze v jeho fantazii,“ psaly tehdejší noviny. A cestovatel Josef Kořenský, který byl jak víme Steckerovi rádcem v oboru entomologie, konstatoval v roce 1922 v dopise, které adresoval Steckerově sestře Miladě: „Slavomam, kterým byl vás bratr zasažen, ho přinutil, aby vymyslel nový rod štírků a popsal jej, aniž komu skutečnou přírodninu ukázal.“

Třeba to Stecker nemyslel zle. Třeba za tím byla ona velká touha po získání slavného jména…Jenže za cenu podvodu, za cenu lži se žádná sláva získat nedá. A když, tak ne nadlouho. A tak se stalo, že Stecker vstoupil do dějin spíš jako africký cestovatel než jako vědec.

Současně s doktorem Emilem Holubem pronikal do neznámých končin Afriky ještě jeden český cestovatel, doktor filosofie, zoolog, badatel, vyzbrojený značnými a na svou dobu unikátními přírodovědeckými znalostmi – Antonín Stecker. Jeho obě velké cesty skončily nezdarem, vlastně ani jednu z nich nedokončil. A svůj život také nedožil v patřičné délce, jak se sluší a patří. Tuberkulóza plic, nepochopení, majetkové problémy – to vše ho vyčerpávalo.

Půldruhého roku bydlel v Praze v hotelu Victoria díky dobrodiní jeho majitele; kus po kuse rozprodával zbytky svého majetku, nakonec neměl na sebe ani pořádné oblečení, svoje lepší šaty musel dát do zastavárny, aby uhradil aspoň nejnutnější výdaje za posluhu a léky. Celý rok vůbec nevyšel ven. Parné léto trávil v dusném pokojíku a třeba dva tři dny nic nejedl – tvrdil, že nemá chuť k jídlu. Vpravdě nechtěl zneužívat úvěr, který mu pan hoteliér poskytoval. Umírajícího si ho matka odvezla domů, do Mladé Boleslavě. Tam také v pouhých třiatřiceti letech zemřel.

Co po něm zbylo? Pamětní deska na rodném domě v Kosmonosích, sbírka umístěná v Náprstkově muzeu, nějaká ta zmínka v knížkách o českých cestovatelích. A taky jeden případ. I o něm tu musela padnout řeč. Ten nešťastný případ vymyšlených brouků.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.