893. schůzka: Český Edison

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Křižíkova elektrická tramvajová trať postavená na Letné, 1891
0:00
/
0:00

Poté, co uspěl se stavbou pražské elektrické dráhy, umanul si František Křižík, že vybuduje elektrickou železnici.

Došlo mu, že na hlavních tratích, provozovaných velkými společnostmi a státem nebude mít úspěch, proto obrátil svou pozornost k drahám lokálním. Už roku 1893 navrhl elektrický pohon pro místní dráhu z Cártlí (což je dnešní obec Rybník) přes Vyšší Brod a Loučovice na Lipno. Na svou žádost dostal zápornou odpověď. Tak tedy vypracoval projekt místní elektrické dráhy ze Svatoňovic do Úpice. tentokrát jim ani nestál za odpověď. Sněm Království českého však vyhověl žádosti městské správy v Bechyni a rozhodl se zaručit za stavby dráhy z Tábora do jejich města.

Od samého začátku usiloval Křižík o to, aby mu byla tato stavba zadána a aby byl zajištěn elektrický pohon na ní. Stály za ním pádné argumenty: elektrická dráha umožní zvýšit maximální stoupání z dvaceti na 35 promile, na kolejnicích se ušetří nejméně 200 tun oceli. Přitom je na trati (24 kilometry dlouhé) plných jedenáct zastávek (místo původně zamýšlených šesti). Navíc Křižíkův projekt nabízel nezanedbatelnou výhodu. Tou byla elektrárna v Táboře, která mohla sloužit nejen železnici, ale i městu a okolním obcím, zvláště když se lokální trať používá v denních hodinách, a večer, kdy je potřeba svítit, neodebírá žádný proud.

Elektrická lokomotiva E 225.001. Výrobce: Křižík Praha, 1903

Měl to věru promyšlené, pan inženýr Křižík. Byla to první elektrická trať v Rakousku–Uhersku, která měla i z hlediska světového vynikající technické parametry. Jezdila rychlostí pro svůj účel víc než dostatečnou – na rovině30 kilometrův hodině, ani v těch největších stoupáních neklesla její rychlost pod 15 kilometrů v hodině. K napájení použil Křižík dvojité troleje. Vozům byl dodáván stejnosměrný proud dvakrát 700 voltů. Se stavbou se začalo hned po udělení koncese v dubnu roku1902, auž v červnu následujícího roku se objevuje na kolejích zkušební vůz. Provoz je slavnostně zahájen za tři týdny nato. Stavba nebyla drahá – náklady jen o málo převýšily dva a tři čtvrti milionu tehdejších korun. Družstvu bechyňské dráhy přitom přinášel provoz pravidelný roční přebytek. Dráha jezdila s původním zařízením až do 60. let 20. století.

Devatenácté století je právem nazýváno stoletím páry – to jsme se učili ve škole a potvrdil nám i výtečný český film Marečku, podejte mi pero. Často se však setkáváme s označením, jež se v žádném filmu nevyskytlo, i když je neméně pravdivé – předminulé století totiž bylo stoletím výstav (i když to platí spíš až o jeho poslední třetině). Rychle vytvořené bohatství cítilo potřebu velkoryse se reprezentovat. Zároveň to však byla jedna z cest, jak dosáhnout mezinárodní informovanosti o tom, kam až došel technický pokrok. Což platí i dnes, kdy ve věku internetu máme onačejší možnosti.

Původní elektrický vůz řady EM 400 jezdil na elektrické dráze Tábor - Bechyně (zahájení červen 1903)

Pro Františka Křižíka byla důležitým podnětem (jak už jsme si řekli už minule) světová výstava v Paříži v roce 1878. Objevil se na ní jako jeden z vystavovatelů. Čtyři jeho obloukovky osvětlovaly pro svou dokonalost dokonce hlavní schodiště výstavního paláce ve společnosti mnoha Edisonových žárovek. Zdvořilí Pařížané jej (i v tisku) titulují vynálezcem, protože ani při nejlepší vůli nelze tehdy mluvit o Křižíkovi jako o podnikateli – slouží dosud na dráze, jeho dílnička právě vznikla a má tři dělníky. Přesto Křižík osvětluje i výstavní pavilon Rakouska a předvádí rovněž lampu v horizontální úpravě. Ukazuje zapojení deseti lamp na jediné dynamo, což vzbuzuje oprávněnou senzaci. Rakousko na výstavě obdrželo jedinou zlatou medaili, a to právě za Křižíkovu obloukovku.

Logo

Křižíkovi bylo jasné, jak velký propagační význam výstavy mají. Proto si ve Vídni za pět let nato staví vlastní expozici s dynamy a rozvodnými zařízeními, o níž sám později ve svých Pamětech píše: „V té době jsem byl ještě úředníkem u dráhy a moje výstava byla tak rozsáhlá jako výstava největší anglické firmy Brushovy.“ Navíc v té Vídni instaloval 57 obloukovek k osvětlení výstavní rotundy, čímž se stal největším „osvětlovatelem“ výstavy (a určitě i prvním, když počítáme i mamutí obloukovku na vrcholu kopule o svítivosti dvaceti tisíc svíček).

První průmyslovou výstavu na evropském kontinentě uspořádaly cechy a majitelé prvních manufaktur roku 1791 v budově Klementina v Praze. Tento „kabinet českých plodů a tovarů“ měl jediného VIP návštěvníka, kterým byl císař Leopold II. (ten byl tehdy v Praze korunován na krále českého). Výstava měla představit Čechy jako řemeslně a průmyslově rozvinutou zemi a podle dochovaných dokumentů svou roli také splnila. Pozvat další diváky či dokonce vybírat vstupné tehdy nikoho nenapadlo. Za jedno století poté vzklíčila myšlenka uspořádat velkou průmyslovou výstavu, kterou se podařilo skutečně otevřít v den stého jubilea, ačkoli celé budoucí Výstaviště bylo roku 1890 postiženo velkou pražskou povodní, při které byla zničena i část Karlova mostu. Konstrukce a základy pavilonů, a to i hlavního průmyslového paláce, byly tehdy vážně ohroženy... skoro nikdo nedoufal, že zdržení a škody, které přinesla povodeň, lze v brzké době napravit; dokonce ještě před zahájením výstavy se nezdálo možné, že by se druhého dne otevřely brány a první návštěvníci vešli do upravených a na exponáty bohatých expozic. Leč vešli. Díky mnohým obětavcům, mezi nimiž však přece ční postava pražského místodržitele Františka hraběte Thuna. Jeho podpora se ukázala v kritických okamžicích rozhodující. Tehdy ho zřejmě nenapadlo, kolik výtek a obvinění se od vídeňské vlády i císařského dvora snese právě na jeho hlavu. Jubilejní výstava se totiž stala stejně významnou národní manifestací jako otevření Národního divadla.

Logo

„Nechci znovu rozebírati, jak to přišlo, že se výstava stává stále víc a víc národní slavností,“ psal hrabě Thun do Vídně předsedovi vlády Taafemu. „Skutečností je, že český národ spatřuje ve výstavě svoji pýchu, že vše, z města i z venkova na ni proudí a že vše jen na ni myslí. Každá zpráva o výstavě je očekávána s netrpělivostí, všechny události na ní jsou přijímány s nejživější účastí, četná návštěva, dosažený milion, jsou všude oslavovány, neboť celý národ zná výstavu.“

Jméno, které na výstavě zaznívá nejčastěji, je jméno čtyřiačtyřicetiletého inženýra Františka Křižíka. Nejenže jako předseda stavebního odboru dokázal vydupat výstavu ze země a bahna, ale instaloval zde ve všech pavilonech osvětlení. Ve vlastní expozici vystavil solidně provedené a v mnohém novátorské elektrické stroje. Byl dokonce autorem tří senzací Jubilejní výstavy. Za prvé: Pražané i návštěvníci se mohli poprvé svézt elektrickou tramvají. Za druhé: Byli účastníky „vrhání ostrého elektrického světla“ (tedy svazku paprsků), a to až do vzdálenosti čtyřiceti kilometrů. A za třetí: Každý večer se měnila technická vyspělost v mohutně znějící a zároveň křehkou poezii světelné fontány, uznávané jako nejzdařilejší od dob renesančních a barokních.

Karel Liebscher: Křižíkova fontána na Jubilejní zemské výstavě v Praze 1891

Výrobní program Křižíkova závodu nabývá v té době neobvyklé šíře. Je schopen stavět a staví od obloukových lamp a elektrických žehliček až po dynama a výkonné elektromotory, regulátory a jiná zařízení. Vyrábí tramvaje a musí k nim často za vlastní prostředky stavět i tratě, jakož elektrárny, sloužící solidní propagaci elektřiny, ale hlavně praktickému životu velkých pražských předměstí i malých a větších měst v Čechách a na Moravě. Křižík je má ve svém majetku (většinou kvůli nedůvěře radních) – váznou mu přitom na nich nemalé prostředky s pomalou návratností. Proto už roku 1897 začal František Křižík pomýšlet na akcionování své firmy. Tedy na její proměnu v akciový podnik. Musel si totiž opatřit potřebný provozovací kapitál bankovním úvěrem, který často pohltil veškerý zisk, a kromě toho k tomu byl přinucen Ostrým konkurenčním bojem s Kolbenkou.

Jak úvěr, tak konkurenční zápas spotřebovávaly zbytečně moc sil, které bylo možné mnohem líp uplatit jinde. Samostatným podnikatelem však zůstal Křižík ještě dvacet let. Teprve v roce 1917 vznikla akciová společnost Českomoravské elektrotechnické závody František Křižík. Jako podnikatel byl vždycky ohleduplným zaměstnavatelem. Jako člověk byl laskavý, mírný a nesobecký. Měl rád život, ale žil prostě, neokázale. I jako velmi zámožný muž užíval všech radostí života s mírou. S úsměvem o sobě tvrdíval: „Nikdy v životě jsem neměl špičku. A také jsem byl vždy nejdéle do deseti hodin zpátky doma.“ Což arci neznamená, že vedl nějaký asketický život. Dovedl být veselý, rád se zasmál a občas provedl nějakou legraci. S oblibou vyprávěl historku, kterak na nějaké recepci měli znamenité doutníky, tak znamenité, že neodolal a vzal si asi tři do kapsy. Doutníky, to byla jeho vášeň, až to až do pozdního stáří.

Logo

„V době převodu Křižíkova závodu na akciovou společnost měla firma přes 1000 zaměstnanců,“ píše Jiří Kottas ve své publikaci o Františku Křižíkovi. „On sám už neuměl takový kolos řídit. Doma se cítil jenom ve své konstrukční kanceláři a v dílnách, kde znal převážnou část dělníků. Obchodní politika mu byla stále cizejší. Ve věku, kdy stejně starý Thomas Alva Edison přestavuje svou osobnost vynálezce na osobnost obchodníka, český Edison František Křižík se stále víc zajímá o vývoj elektrotechniky. Není snad publikace z oboru, kterou by si rychle neopatřil, pravidelně studuje technické časopisy v pěti jazycích, jen aby udržel krok se světovým děním. A není to žádné plané studium. Ohromná suma jeho vědomostí se projevuje prakticky při každém novém řešení technického i konstrukčního oddělení. Křižík byl podnikatelem pouze průměrným, zároveň to však byla osobnost, schopná dokonalého řízení vývoje technického pokroku v elektrotechnickém oboru v podmínkách výrobního závodu.“

Neustále sledoval své výrobky i u uživatelů, a sám byl největším kritikem jejich technické úrovně. To ho vedlo k neustálým inovacím, kterými zlepšoval jejich užitné vlastnosti. Živý styk se zákazníky (což bylo typické pro jeho závody v době, kdy je Křižík skutečně řídil) měl za následek, že firma stavěla zařízení na míru podle požadavků zákazníka, zvlášť u zakázek většího objemu, anebo u „prvních vlaštovek“, otevírajících nové trhy, a to bez ohledu na jejich finanční objem. Teprve později se tato praxe stala běžnou především u vývozců nebo stavitelů investičních celků. Za Křižíkovy éry znamenala i nabídka malé elektrárny takové procento roční produkce závodu, že ji lze plně srovnat s dnešním vývozem mnohasetmilionového investičního celku. Nutnost udržet se hnala Křižíka samotného i jeho konstruktéry, aby práci co nejrychleji dokončili. Byly vytvořeny podmínky pro to, aby výroba okamžitě přejímala a technicky uskutečňovala dokončené konstrukce ještě vonící tuší. Bylo zcela běžným jevem, že konstruktéři značnou část pracovního dne strávili v dílnách, když se jejich technické dílo nacházelo v kritické fázi, a výjimkou nebyla ani pružná změna konstrukce v průběhu výroby.

Být konstruktérem u Křižíka otevíralo brány do světa techniky. Mnozí z bývalých zaměstnanců se dokonce stali vysokoškolskými učiteli, což výmluvně hovoří o kvalitách práce konstrukčního oddělení. On ale sám profesorem nebyl – odmítl to, i když mu profesuru několikrát nabízeli. Odmítání odůvodňoval slovy: „Kdo by všecky ty vymyšlenosti vyrobil?“

Banky přebíraly Křižíkův podnik coby akciovku nikoli ve stavu agónie, ale jako firmu s velkým obratem a dobrou prognózou. Křižík však ztrátu svého vlivu nesl velmi těžce, i když měl pořád významné postavení ve správní radě.

Do závodu přestal docházet. Nějaký čas býval ještě hostem u konstruktérů, ale jak se měnily jejich úkoly z technicky zajímavých na obchodně úspěšné, ustaly i jeho občasné návštěvy. Stahuje se do ústraní, buduje si soukromou laboratoř, ve které experimentuje s regulátory a s účinnými rozhlasovými reproduktory.

Plzeň, pomník Františku Křižíkovi

Nesvědčilo mu, že jeho spjatost s denní výrobní praxí byla přetržena. Pokouší se přejít na pole teorie, ale osamocený se cítí ve světě vědy zaskočen. Velké potěšení měl ale z výletů automobilem – jezdí rád a daleko, i když mu už příliš neslouží zrak. Od roku 1898 řídí vlastní elektromobil s půl tunou baterií pod podlahou. Později staví další elektromobil se samostatnými motory pro každé zadní kolo, a protože se s vozidly nedá ujet víc než čtyřicet kilometry bez dobíjení, dává dohromady kombinaci, ve které benzinový motor žene dynamo a jeho proudem jsou poháněna nezávisle obě zadní kola. Sňatkem Anny Fellnerové z Feldeggu s jeho synem Janem Křižíkem přešel zámek Stádlec na Táborsku (spolu se zámkem Oltyně) do držení rodu Křižíků. František Křižík u svého syna ve stáří občas pobýval, a roku 1941, 22. ledna, zde ve věku devadesáti tří let zemřel. Dožil se stejného věku jako jeho maminka.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 892. schůzka: Jméno na počitadle

    Jsouce průběžně inspirováni knihami Petra Hory–Hořejše (a za pomoci ještě dalších pramenů) poznáváme nejrůznější zákruty našich dějin a jejich protagonistů. 

  • 894. schůzka: Otec pavouků

    V názvu dnešní schůzky se objeví přezdívka našeho protagonisty: „Abú Ankabút.“ Což je po česku Otec pavouků. Taky se mu říkalo „Ankabút effendi.“ Pán pavouků.