890. schůzka: Zmrtvýchvstání divadla Národního

15. červenec 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Národ sobě, nápis nad oponou Národního divadla

Dárci, kteří kdysi dávno, už v roce 1850, přispěli na Národní divadlo, stačili zestárnout. Mnozí se otevření naší první scény nedožili.

Vždyť první přípravné kroky směrem ke Zlaté kapličce proběhly před 36 lety, samotná budova se pak stavěla třináct let. Na zlomu let 1880-81 dospěla zdlouhavá, komplikovaná, neutuchajícími spory a zhoubnými emocemi provázená výstavba konečně do finále. Šturmovalo se. Čalouníci, dekoratéři, zlatiči, štukatéři, natěrači, montéři pracovali dnem i nocí. Malíř Adolf Liebscher byl se svými výtvarnými úkoly hotov jako první, na Silvestra 1880 učinil poslední tahy štětcem. František Ženíšek dokončil z osmi Múz na stropě hlediště pět. Antonín Wagner poslal z Vídně sochy Záboje a Lumíra.

Jak už víme, Národní divadlo bylo otevřeno v sobotu 11. června 1881 za přítomnosti korunního prince Rudolfa a jeho ženy Štěpánky. Poté následovalo 12 představení, načež 23. června skončil provoz s představou, že tři měsíce bude definitivně obnoven. 12. srpna ale přišla tragédie. Divadlo ještě hořelo, avšak otřesení plačící lidé se začali spontánně skládat na nové. Hádaví, tak často malicherní Češi jako by potřebovali tvrdý náraz zvenčí, nějakou krutou osudovou výzvu, aby se dokázali na krátký čas opět spojit a objevit v sobě lepší rysy národní povahy. Jako by česká velkorysost i obětavost musely být provázeny stresem či jistou mírou davové psychózy.

Národní divadlo - výzdoba

Potřebujeme neštěstí zažít kolektivně, abychom porozuměli, co je podstatné? Ano, slzí ostatní… pláču též. Dávají druzí, dám i já. Ještě 12. srpna večer, z ruin dosud šlehaly plameny, se začaly scházet první peněžní dary. V Měšťanské besedě hosté dali nebo upsali přes 600 zlatých. Členové redakce Národních listů složili 100 zlatých. V hostinci U Ježíška se vybralo 116, U Fleků 42, U Zlatého křížku 25 zlatých. Pardubičtí občané okamžitě poslali 363 zlaté. Z celé země se začaly stékat pramínky darů. Během pouhých šesti týdnů se tak podařilo nashromáždit přes milion zlatých. Rekonstrukce budovy, z níž zbyly ohořelé, popraskané obvodové zdi, mohla začít okamžitě poté, co byly připraveny projektové podklady. Vinou vzájemného obviňování a sporů se ovšem projektové řešení obnovy zdrželo až do června 1882. Zatím bylo v zásadě možno jenom odklízet trosky.

O každé zlatce, vybrané na obnovu Národního divadlo, se vedlo podrobné účetnictví. Dočteme se v něm, že Jeho Veličenstvo František Josef I. věnoval 20 000 zlatých, jeho syn arcivévoda Rudolf s manželkou 5000 zlatých, od Obce pražské došlo na účet 50 000 zlatých, sbírky a dary Sboru pro postavení Národního divadla činily přes čtvrt milionu zlatých, jen o něco nižší částku vynesla sbírka Národních listů, zatímco sbírka listu Pokrok přinesla zisk více než 160 000 zlatých, a díky dalšímu periodiku, Politice, se vybralo přes 100 000 zlatých. K tomu připočtěme sbírky ostatních časopisů – 6 a půl tisíce zlatých, a úroky z vkladů: necelých 70 000 zlatých, prodej materiálu přes 20 000 zlatých, vrácené daně a doplatky: 146 zlatých. Celkem byl vybrán milion 46 000 zlatých. Pojišťovna nahradila škodu ve výši 275 000 zlatých.

První milion se sešel během pouhých 47 dnů po požáru a národní poklad rostl dál. Když přesáhl milion, dal František Ladislav Rieger pokyn z zastavení sbírek, neboť „budžetní komise“ prohlásila, že na rekonstrukci už peníze postačí. Vzápětí způsobilo rozčilení (a také tvrdou novinářskou polemiku) zjištění, že se zapomnělo na nezaplacené dluhy. Po jejich odečtení zbylo asi 875 000 zlatých.

František Ladislav Rieger na portrétu Václava Brožíka (Časopis Zlatá Praha, 9. prosince 1898)

V té době pobýval architekt Národního divadla Josef Zítek v cizině. Na líbánkách. Určitě si je však představoval jinak. Prožíval tehdy zřejmě nejkrušnější dny svého života. A to ještě nevěděl, co se děje v Praze.

V jeho nepřítomnosti se začalo s odvážením sutin, na vyklizeném jevišti zedníci postavili lešení a do vstupního foyer opět narukovali malíři, aby pokračovali v práci, jako by se nic nestalo: krásný prostor foyer zůstal totiž požárem nedotčen. Donedávna neotřesitelná autorita Zítkova dostávala ovšem co proto. Z jakého důvodu? Ze všech stran se ozývali experti i nýmandi se svými připomínkami a kritikou. (Což dobře známe i z doby přítomné, ale v tomto případě – proč?) Den ze dne důrazněji vyslovovali, co by se Zítkovi nikdy neodvážili říct do očí. Konkrétně – jeden upozorňoval, že komíny nechal projektant (patrně z estetických důvodů) příliš krátké, aby nehyzdily střechu. Další věděl, že dělicí ohnivzdorná zeď mezi jevištěm a hledištěm měla podobnou vadu – končila pod střešní bání, ne až nad ní. Třetí se podivoval, jaký chytlavý les dřeva představovala konstrukce krovu, a žádal, aby se napříště užilo výhradně železo. Ačkoli Zítek nerozhodoval samostatně (na všechno byly přece schvalovací komise, experti, poradci, kolektivní rozum) – teď, když přitom nebyl, podle mínění českých alibistů za všechny hříchy mohl on, hlavní architekt. Zkrátka Josef Zítek se stal obětním beránkem – společně s pražskými hasiči. Zdali lze o něm bez zaváhání tvrdit, že všechno, co měl, vyřešil skutečně bezchybně? Na tuto otázku lze odpovědět otázkou: dá se vůbec realizovat dokonalé dílo, navíc ve skřipci tlaků, kterým byl vystaven?

Během celé zdlouhavé výstavby Zítek vědomě zachovával apolitickou pozici. Byl nestranným expertem. Když si ho kdysi za architekta vybrali mladočeši, vadilo to staročechům. Jenže divadlo dostavěl už pod staročeským vedením, a tak mladočeši zahrnuli do své averze vůči politickým sokům i jeho. Ztratil podporu obou křídel české politiky a proměnil se v jejich fackovacího panáka. Méně odolný muž by možná spáchal v této situaci sebevraždu. Zkrátka – cokoli kdy udělal či rozhodl, bylo při zpětném pohledu špatně: Mohutným lustrem zhoršil viditelnost z galerií. Divadelní mašinerii zadal „nevlastenecké“ drahé cizí firmě. Na reprezentativní foyer vyplýtval příliš mnoho prostoru. Měl se mu nechat k řešení jen exteriér. Interiér měl projektovat někdo jiný. Kdosi Zítkovi v novinách dokonce zpětně poradil, že než začal pracovat, měl si prostudovat některé cizí pohodlné divadlo.

Josef Zítek

Josefa Zítka čekala po návratu domů objemná pošta. Bylo v ní hodně dopisů bez podpisu. Jako kupříkladu tento: „Nehledě k tomu, že jste Vy katastrofu zavinil, odsuzuje Vás Vaše nezměrná lakota, ziskuchtivost a touha po obohacování se, kterými pobádán neostýchal jste se z jmění národního, pracně po krejcarech sebraného a k stavbě Národního divadla určeného, nejméně šestý díl, to jest asi 250 000 zlatých do své kapsy uklidit. To byl drahý plán! Mnoho–li jste od jednotlivých dodavatelů bral, arci nevíme, že Vám ten kšeft nejméně dalších 50 000 vynesl, jest nade vší pochybnost.“ I tuhletu odpornou podobu mělo české vlastenectví.

Po Zítkově návratu ze stavební cesty v polovině října panovala v Praze ještě hysteričtější atmosféra, než když město opouštěl. Vláčeli ho v novinách, na poradách, a jestli byl ještě nedávno veleben jako génius, nyní protivníci shluknutí do stáda nabyli odvahy a kdejaká polopravda či rovnou stupidita se jim hodila, hlavně, že ho mohli očernit. Vzal si Němku! Přednášel na německé technice! (Ve skutečnosti pro něj na technice české, o niž se kdysi ucházel, nezbylo místo.) Obohatil se! Kdoví, jaké bral provize! A jeho Národní divadlo? To je snad nejhorší budova, jaká se kdy postavila.

Ubitý, malátný, zamlklý začal v této zoufalé situaci rozpracovávat výkresy rekonstrukce. Sboru sdělil, že je ochoten pracovat zadarmo. Byl svolný přistoupit na většinu rozumných změn. Leč chytrých rad přicházelo ze stavebního odboru i od různých samozvaných expertů tolik, že si jejich návrhy a požadavky vzájemně protiřečily. Koncem listopadu 1881 se proto písemně obrátil na Sbor, aby požadované změny taxativně definoval. Odpovědi na jeho oprávněný nárok dozvědět se přesně, co se po něm chce, mu byla nová vlna kritiky: ač sliboval, zase už se loudá a plány nemá hotové.

Národní divadlo pohled na galerie a balkóny

To muselo zanechat na jeho psychice stopy. Ocitl se na dně svých sil. 10. února 1882 odevzdal 13 kusů rekonstrukčních plánů, v nichž splnil většinu požadavků, totiž ty, které byly uskutečnitelné, aniž se přitom hýbalo s vnějším pláštěm budovy. Jak ztratil tvůrčí sebejistotu v pocitu určitého selhání (protože ne všechno vyprojektoval správně, toho si byl vědom), vycházel cizím návrhům vstříc až za hranici vlastního autorského souhlasu. Příklad: představa měděné střechy namísto břidlicové mu byla hluboce cizí – budiž však, přijal ji. Jeviště navrhl, jak si přáli, mělčí. Předsunuté balkony a galerie ve prospěch lepší viditelnosti ustoupily dozadu.

Uskočil i se stropem. Přidal na počtu východů (tedy i únikových cest). Středem parteru navrhl uličku. Plány byly po několik dnů studovány a veřejně vystaveny. Zajisté, úpravami se kapacita hlediště snížila, jinak to nešlo, architekt odstranil místa nekvalitní, další padla za oběť prostorovým i bezpečnostním vylepšením. Řekli mu vzápětí, že s hledištěm schopným pojmout pouze 1252 osoby nelze souhlasit. Plány byly označeny za nepřijatelné. Stavebnímu odboru prý nezbude, než aby ve spolupráci s odborníky vypracoval projekty vlastní.

V Národních listech ovšem vyšel článek, který Zítka napadal, že se podvolil požadavkům, jež přitom nedávno i tento list kritizoval a architektovi vytýkal. Dál už nemohl. Český svět mu připadal zcela absurdní. Dostal by se leda do blázince. Ještě pár dnů pasivně sledoval, jak si ho vychutnávají.

Jeden z posuzovatelů, profesor Petzold, nahlédl do jeho plánů a hravě zvýšil kapacitu hlediště na 1530 míst. Stavební odbor se rozhodl do skupiny poradců přizvat vídeňské architekty Helmera a Fellnera, jejichž firma rutině, jako na běžícím pásu, dodávala divadla. Kromě jiných vyprojektovala divadla v Brně, Karlových Varech, Liberci, Mladé Boleslavi, Jablonci nad Nisou a také budovu Státní opery v Praze. Helmer a Fellner, to byl plivanec do Zítkovy tváře. A pak dostal cosi jako ultimátum. Dali mu tři týdny času. Na to, aby dosáhl sedmnácti set míst, a to dalším zmenšením jeviště ve prospěch hlediště, čili tvrdým a nákladným předsunutím proscéniové zdi. Kdyby poslechl, tak by ho spolubratři vlastenci obvinili, že je hlediště příliš malé a že na vymáhaných zúžených křeslech se nedá sedět. Zítek na to, že idiota ze sebe dělat nenechá. Končí.

Logo

Když se 23. března 1882 v novinách dočetl, že je zvažována výhodná nabídka jisté vídeňského architekta (jistěže Helmera… nebo snad Fellnera?), který byl ochoten do půldruhého roku za tři čtvrtě milionu zlatých napravit, co se zkazilo, napsal krátký resignační dopis. „Poslední návrhy, zvláště pokud jde o rasantní zmenšení hloubky jeviště, nemohu odporučiti. Není mně tudíž možno – musím to vysloviti s největším politováním – za stávajících poměrů nové plány rekonstrukční zhotoviti.“ Byl ochoten napravovat nedostatky, ne však ničit své vlastní dílo. Ještě mu odpověděli, ať tedy vrátí, co si kdy od Sboru vypůjčil, a pohádky o geniálním staviteli Národního divadla byl konec. V té české břečce, v lisu dvou křídel politiků předhánějících se ve vlastenectví, nemohl obstát.

Na pomezí března a dubna 1882, vzápětí po Zítkově odstoupení, akutně hrozilo, že rekonstrukcí divadla bude pověřen Helmer, sice zdatný řemeslník, avšak jako architekt a umělec nula. Všichni už byli vysíleni a Rieger doufal, že angažováním rutinéra by se problémy konečně smetly ze stolu. Proti řešení cestou nejmenšího odporu se bohudíky postavilo pár lidí ze stavebního odboru. Možná, že zasáhl i Josef Zítek. Za kvalifikovanějšího kandidáta byl totiž vzápětí označen architekt Josef Schulz, který obratem nabídku přijal. Pro Zítka bylo jmenování přítele a spolupracovníka spíše satisfakcí než ranou. Jeho prostřednictvím se vlastnímu dílu mohl stát alespoň jakýmsi andělem strážným v pozadí.

Josef Schulz. O osm let mladší než Zítek. Tvrdý profesionál, autoritativní člověk, technokrat. Většinu koncepčních myšlenek Zítkových nejenom detailně znal, ale – až na nějaké výjimky: trigy a jejich umístění – se s nimi ztotožňoval. V plánech, vypracovaných stavebním odborem, uměl rozeznat návrhy racionální a přijatelné, s řadou dalších obratem přišel sám. Oproti Zítkovi mu mimořádně usnadnila situaci skutečnost, že se znovu a nahlas začala přetřásat stará myšlenka (původně možná právě Zítkova), aby se stísněné prostorové dispozice Národního divadla rázem vyřešily organickým propojením s Prozatímním divadlem. Navíc se už delší čas diskutovalo o koupi starého domu, který stál hned za Prozatímním a patřil doktorovi Robertu Pollakovi. Ten byl ochoten značně zchátralou budovu za necelých 100 000 zlatých prodat. Schulz by byl naivní, kdyby ten plán, řešící umístění všech pomocných provozů a funkcí, vehementně nepodpořil. Po abdikaci Zítka zjitřené emoce nějak vyvanuly, a úředníci Sboru spatřovali v Schulzovi takřka zachránce; v ten moment si všechny strany (jakoby mávnutím proutku) počaly vycházet vstříc. Najednou to šlo. Rekonstrukce Národního divadla se po zásadním rozhodnutí o pohlcení Prozatímního mohla rozjet tempem, které překvapovalo.

Jan Vilímek: Architekt Josef Schulz

Náš příběh Národního divadla se blíží ke konci. Josef Schulz se chopil úkolu přímo železnou rukou. Zachoval přitom maximum ze Zítkova pojetí. Kde mohl, vyšel naproti požadavkům Sboru a jeho stavebního odboru. O více než dva metry posunul pozadu proscéniovou zeď a zdvihl ji po sám vrchol střechy. Zúžením sedadel a reorganizací prostoru zvýšil kapacitu hlediště až na 1840 osob. Vyhověl přání uzavřít otevřené lóže do kójí. Odstranil část nízkého, tísnivého stropu balkonů nad parterem. Ve všech pěti patrech rozmnožil východy na pět až sedm. Zvýšil strop hlediště, čímž dosáhl zřetelně lepší viditelnosti. Dřevěný krov nahradil ocelovou konstrukcí. Celek střechy odizoloval od vlastního interiéru. K Zítkově radosti dal přitom střeše měkčí linii, zmenšil její objem, dokonce prosadil zpět i břidlicovou krytinu oproti Sborem požadované mědi. Rozhodl, že budova bude vytápěna parou a průkopnicky osvětlena namísto plynu elektřinou. V té době už stála v Brně budova nynější Mahenovy činohry – první divadlo na evropském kontinentu, vybavené elektrickým žárovkovým osvětlením. A to ve městě, kde přitom dosud nebyla zavedena elektřina, takže jen pro potřeby divadla musela být postavena v nedaleké Vlhké ulici malá elektrárnička. Elektřina ale nebyla v pražském Národním divadle kardinální změnou. Tou se stalo spojení Národního divadla jak se sousedním Prozatímním, tak s přikoupeným domem do nového uceleného souboru.

Josef Schulz si tím, pravda, přivodil řadu problémů. Zejména architektonických. Především musel obě budovy zvenčí přizpůsobit Národnímu. Vyřešil to tak, že v omítce (čili lacino, bez použití drahého pískovce) opakoval fasádu Zítkovu. Na druhé straně získal obrovskou extenzi, po které Zítek marně toužil – veškeré funkce pomocného charakteru či provozního servisu bylo nyní možno z Národního divadla odsunout do vzniklého zázemí a vysvobodit tak scénu z prokletí stísněnosti. Do přestavěného objektu Ullmannova byly umístěny technické provozy – zkušebny, malírna, skladby, šatna, dílny, rekvizitárna, zatímco Pollakův (napříště už Schulzův) dům se stal administrativním objektem. Objekt byl opravdu dost zchátralý, proto ho už roku 1883 dal Schulz takřka celý zbořit a postavit znova. Musel se přitom vejít do rozpočtu 150 000 zlatých. 14. dubna 1883 se konalo poslední představení v Prozatímním divadle, které se jakýmsi prodlouženým dvouletím stalo dočasnou náhradou za vyhořelé Národní. Vše, co se z jeho technického vybavení dalo využít, bylo odvezeno do Brna, kde české Národní divadlo teprve vznikalo.

Josef Schulz ve vyšším věku

Za různých přestřelek výčitek tisku (ono to snad u nás ani jinak nešlo) zahájilo Národní divadlo slavnostně provoz v neděli 18. listopadu 1883. Sice bez průvodu, zato představením Smetanovy Libuše. Teprve čtvrté představení však mělo být pro „normální lidi,“ třebaže si divadlo z osmdesáti procent zaplatili. Opět se prostí lidé mačkali před budovou, opět se v obnoveném Národního divadle usadila pražská noblesa, opět se k zklamání organizátorů a k tichému výsměchu veřejnosti opakovala historie se vzácnými hosty z Vídně: nepřijel ani korunní princ, ani předseda vlády. A jestli pořadatelé napoprvé zapomněli pozvat Bedřicha Smetanu, tentokrát totéž a s touž licoměrností učinili hlavnímu architektu Národního divadla profesoru Josefu Zítkovi. Do budovy její tvůrce vstoupil až po pětadvaceti letech.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 889. schůzka: Je zle! Je velmi zle!

    Pokusíme se popsat konec jednoho bohatého života. Bohatého nikoli hmotnými statky, ale tím, co ten člověk znamenal pro tento národ.

  • 891. schůzka: Světlonoš

    Čeká nás setkání s mužem, který se stal hrdinou techniky nikoli jen té naší, české, ale i celé evropské, a snad nebude příliš troufalé, použijeme–li pro něj rozměr světový.

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová