889. schůzka: Je zle! Je velmi zle!

8. červenec 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Palacký
0:00
/
0:00

Pokusíme se popsat konec jednoho bohatého života. Bohatého nikoli hmotnými statky, ale tím, co ten člověk znamenal pro tento národ.

Jméno syna jednoho obyčejného venkovského učitele z valašských Hodslavic se stalo přímo erbovním znamením. Neexistuje v této republice město, v němž by se nevyskytovalo jeho příjmením pojmenované náměstí nebo ulice, nábřeží, vrch, stezka, park, škola základní a gymnásium, ba i jedna ctihodná universita nese jeho jméno. Dozajista tušíte, které české osobnosti se dostalo takových poct, včetně té nejcennější, jíž je přívlastek „otec národa.“

František Palacký patří k nemnohým velikánům evropské vědy a kultury, kteří se ve stáří dožili nejen dovršení, nýbrž i veřejného ocenění svého životního díla. Literární historik a kritik, universitní profesor a rektor brněnské university Arne Novák napsal o Palackém: „Byl podobně jako Johann Wolfgang von Goethe z olympského rodu. Také Palacký dostal do vínku jasnou životní pohodu, přízeň vznešené společnosti, lásku krásných a moudrých žen, půvabný zjev a eleganci. Jeho povaha se vyvíjela harmonicky a klidně, s rozsahem jeho literárních a vědeckých zájmů rostla intenzita jeho myšlení a porozumění. Palackého dílo zrálo pomalu a požehnaně jako ovoce na košatém stromě v plném slunci a bylo završeno blahodárným stařectvím.“

Rodný dům Františka Palackého v Hodslavicích

Od celonárodních oslav Palackého 70. narozenin v červnu 1868 až po dojemnou slavnost k dokončení Dějin národu českého v Čechách a v Moravě v dubnu 1876 se v nepřehledné řadě jubilejních projevů, novinových článků a životopisných přehledů vyzvedávaly Palackého zásluhy o minulost, přítomnost a budoucnost českého národa. Čestný název „otec národa,“ který připomínal analogické označení císaře a krále Karla IV. coby „otce vlasti,“ se ještě za Palackého života neobyčejně rozšířil.

Jak jsme vyčetli z jedinečného životopisu profesora Jiřího Kořalky, dokončoval František Palacký v závěru svého života několik úkolů, které si sám před mnoha lety uložil. „Přepracoval a rozšířil husitské svazky svých dějin, které původně vydal v časové tísni po politické porážce revoluce osmačtyřicátého roku, a silněji než předtím v nich zdůraznil světonázorový a náboženský charakter konfliktů husitské doby. Podařilo se mu zaplnit stopadesátiletou mezeru ve zpracování českého znění Dějin, a dožil se jejich slavnostního vydání závěrečného dílu několik týdnů před svou smrtí. Výsledky dlouholetých výzkumů cizojazyčných pramenů v archivech a knihovnách několika zemí zpracoval do tří svazků pramenných sbírek o Janu Husovi a husitství, které nebyly dodnes nahrazeny dokonalejšími edicemi.“

František Palacký, litografie  Adolfa Dauthage z roku 1855

Spořádané rodinné zázemí ve společnosti dcery, zetě a vnoučat vytvářeno příznivé podmínky pro Palackého klidné a spokojené stáří. V MacNavenově domě na Pasířské ulici číslo popisné 719 (dnešní Palackého ulice číslo 7 na Novém Městě pražském) se všeobecně uznávala tatínkova a dědečkova neotřesitelná autorita. Tři vnoučata, děti jeho dcery Marie a zetě Františka Ladislava Riegra (což byla nejstarší Marie, prostřední Bohuslav a nejmladší Libuše), tyto děti byly velkým oživením celého domu, ovšem do dědečkovy pracovny, plné knih a pečlivě srovnaných papírů směly vstoupit jenom výjimečně. Dokonce i na zámku Maleč nedaleko Chotěboře, který koupil František Ladislav Rieger a kam jezdil Palacký na letní pobyty a kde napsal značnou část svých Dějin, dokonce i zde byl zařízen zvláštní dědečkův pokoj. (Muselo se v něm topit někdy i v druhé polovině června – Palacký totiž nesnášel chlad zámeckých zdí.) Všude se snažil udržovat bezvadný, až úzkostlivý pořádek. Riegrova neteř Růžena Hančová, která vedla několik let domácnost Palackého a Riegrových, si vzpomínala na vášnivou snahu Palackého natahovat a seřizovat správný chod hodin, kamkoli přišel. K obědu přicházel Palacký bez výjimky včas, nikdy na sebe nenechal dlouho čekat, a také na jídelním stole chtěl mít všechno souměrně uspořádané. (Tak jako v životě.) Nebyl malicherný, ale snažil se přísně a hospodárně dodržovat rozvrh pracovního dne, který si stanovil. Soustavnost, pořádek a obdivuhodná sebekázeň patřily k základním předpokladům úspěšného plnění základního životního úkolu Palackého. Měl krásné, pravidelné a bezvadně čitelné písmo, které obdivovalo mnoho jeho současníků. Úhlednou latinkou psal Palacký i své německé texty a dopisy.

Dům, ve kterém žili František Palacký i jeho zeť František Ladislav Rieger

„Přísný pořádek a mimořádný pocit odpovědnosti uplatňoval Palacký nejenom ve své vědecké práci, ale i v osobním životě a ve vztahu k příslušníkům své rodiny,“ píše v životopise Františka Palackého historik profesor Jiří Kořalka. „Nikdy neustal v pravidelném zasílání peněz svým sourozencům na východní Moravě. V závěti, sepsané už 11. října 1861, odkázal svému o devět let mladšímu bratru Ondřejovi (o němž nepředpokládal, že by zemřel dřív než on sám) tisíc zlatých na hotovosti. Z toho měl Ondřej rozdělit osm set zlatých mezi jiné své bratry a sestry a jejich potomky. Dále měl Ondřej dostávat úroky z jistiny tří tisíc zlatých, pokud bude naživu, a určit jejich rozdělení podle zásluh a potřeby mezi ostatní sourozence a jejich potomky po své smrti. František Palacký výslovně přiznal, že byl od mládí vzdálen od své rodiny a neznal ani potomky svých sourozenců, takže spoléhal na bratra Ondřeje, že rozliší zásluhy a potřeby a jednotlivých příbuzných.“

František Ladislav Rieger na portrétu neznámého autora

Palackého záznamy v zápisnících svědčí o tom, že jeho svobodný a s postupem let stále méně svéprávný bratr Ondřej v Zubří dostával víc než původně přislíbených 100 zlatých ročně – zpravidla to byly tři nebo i čtyři zásilky po padesáti zlatých za rok. Přesto musel Palacký po Ondřejově smrti veřejně čelit nespravedlivému obvinění německého liberálního tisku na Moravě, že slavný dějepisec nechal svého bratra zemřít v bídě, což rázně odmítla jak obec Zubří, tak i čeští vlastenci z Rožnova pod Radhoštěm, kteří v dopise Františku Palackému vylíčili poslední dny života jeho bratra Ondřeje. Ten nouzí naprosto netrpěl a zanechal v pozůstalosti dvě stě zlatých a přes dva tisíce knih. Palacký poslal rovněž nejméně patnáct peněžních podpor svému bratru Janovi a sestře Rozině v Hodslavicích, dále synovcům v Hracholuskách, Novém Bydžově, Nelahozevsi, Odolena Vodě, Moravských Budějovicích a Bílsku.

Otakar Lebeda: Pohled na zámek v Malči

„Osobní záznamy i vzpomínky lidí, kteří mu byli nablízku, svědčí o tom, že Palacký pečlivě sledoval narozeniny dcery Marie i svých vnoučat a podílel se dárky i osobní přítomností na jejich oslavách, zpravidla provázených hudebním vystoupením. Hudba byla také hlavní součástí oslav Palackého narozenin, pořádaných každý červen na zámku v Malči. Palacký rád poslouchal Haydna, Mozarta, Beethovenova, Tomáška a Berlioze. Vůči novodobé hudbě byl méně přístupný.“ Právě v Malči si uvědomoval, že svým vnoučatům by mohl věnovat víc času než svým vlastním dětem, když ještě byly malé. V dubnu 1873 napsal své dceří Marii ke čtyřicátým narozeninám: „Po úmrtí Tvé maminky Terezie jsem neměl již nikoho, kdo mi byl bližší srdci než právě Ty.“

V osobním životě se Palacký po roce 1868 důstojným způsobem rozloučil s místy, která sehrála významnou úlohu v jeho života a přirostla mu k srdci. Byl to především jeho poslední pobyt v Nice. Toho se zúčastnila i manželka Terezie a jejich vnučka Márinka. Nikdo neměl ani tušení, že zpáteční cesty z francouzské Riviéry do Čech potrvá skoro tři měsíce a bude plná utrpení s tragickým koncem. V Marseille museli zůstat celý měsíc, protože Terezii postihly nervové záchvaty, provázené bolestmi všech údů,. dávením, celkovou zesláblostí a příznaky vodnatelnosti. Ještě delší přestávka byla ve švýcarské Ženevě. Palacký tu musel se svou trpící – a jak to nyní vypadalo – umírající ženou přestát dlouhé dny a noci, které ho vyčerpávaly, takže přátelé začali mít obavy nejenom o Tereziino, ale i Františkovo zdraví. Další zastávka byla v Heidelberku. Tam se lékaři odhodlali k operativnímu zákroku, aby z těla nemocné odešla voda. Ve zvláštním nemocničním vagonu pokračoval návrat přes Německo až na nádraží v Děčíně. Peněžní výdaje na zpáteční cesty z Nice daleko překročily všechny původní představy a byly hrazeny pomocí několika úvěrových listů a směnek. Celkový Palackého dluh u banky přesáhl 2400 zlatých. Nebylo však záchrany. Nejbližší příbuzní, Rieger s Marií, syn Jan s manželkou a lékař Podlipský přijeli do Děčína už jen k úmrtnímu loži Terezie Palacké, která zemřela v hostinci U pošty 18. srpna 1860 ráno. Dožila se třiapadesáti let.

Terezie Palacká s dcerou Marií, později provdanou Riegrovou

Palacký se postaral o cínovou rakev a po zdlouhavém jednání zařídil převoz tělesných pozůstatků své ženy do Veltrus, odkud byla rakev přepravena povozem do Lobkovic. Pohřbem, vyřízením dědictví a mnoha peněžních pohledávek skončila významná etapa v životě Františka Palackého. Třiatřicetileté manželství byla zakončeno smrtí ženy, obě děti si založily vlastní rodiny. V domě na Pasířské ulici převzali vedení manželé Riegrovi, kterým se v červnu narodilo třetí dítě. Palacký, v celé široké rodině uznávaný a přímo uctívaný, trávil velkou část dne ve své oblíbené pracovně. Z domu i z rodinné korespondence se zcela vytratila němčina, ve které jinak Palacký komunikoval se svou ženou, také žena jeho syna Jana Adelina a její dcery Olgy a Adéla psaly dědečkovi výbornou češtinou.

O Palackého dceři Marii padlo v tomto seriálu už několik zmínek, zejména v souvislosti s jejím mužem Františkem Ladislavem Riegrem (nejenom v této souvislosti). Časopis Světozor ji nazval „matkou chudiny“. Pečovala s velkou obětavostí o chudé matky a jejich hladové děti. Byla aktivní členkou několika dobročinných spolků, například předsedkyní komitétu dam, který podporoval školky a opatrovny, které Marie sama založila.
Jedna z prvních opatroven byla například v Praze u svatého Jakuba. Marie se podstatnou měrou zasloužila o vznik jeslí, ve kterých byly děti od šesti měsíců věku do tří let. Prošlo jimi přes pět tisíc dětí, mnozí z nich dostávaly zadarmo ošacení a stravu. Marie přitom nestála o žádné uznání, všechno dělala v tajnosti.

Syn Jan – byl o tři roky starší než Marie – jako by stál v pozadí. Přitom se jemu dostalo, na rozdíl od sestry, kvalitního vzdělání, jednak od otce a od matky, jednak od historika Václava Vladivoje Tomka, pozdějšího rektora University Karlovy. Díky domácí výuce začal se školní docházkou až od sexty gymnásia, to mu bylo už šestnáct let. Po studiu na universitě získal doktorský titul. Vybral si ovšem úplně jiný obor, než kterému se věnoval jeho otec. Vystudoval geografii a stal se zakladatelem tohoto oboru na pražském vysokém učení. Jako vůbec první přednesl v češtině přednášku z geografie a po rozdělení university na českou a německou se stal i prvním řádným profesorem geografie. Přispíval do Ottova naučného slovníku a do různých almanachů svými cestopisnými črtami. Do sbírek českých přirovnání se díky němu dostal i obrat „má řečí jako Palackej,“ popřípadě rovnou „kecá jako starej Palackej.“ Tím „starým Palackým“ však nikdy nebyl v době vzniku tohoto rčení míněn jeho otec František (i když o jeho výřečnosti nelze míti pochyby) – nýbrž jeho syn, profesor Jan Palacký. Ten ve svém vyšším věku proslul tím, že na ulici odchytával náhodné kolemjdoucí a urputně jim vysvětloval nějaký, nejčastěji zeměpisný problém.

Jan Mulač: Portrét Jana Palackého (1885)

„Poslední cesta Františka Palackého na Moravu, kde navštívil své rodiště Hodslavice,“ píše ve své knize profesor Jan Kořalka. „Ve svých pětasedmdesáti letech si troufal uskutečnit devítidenní nelehkou cestu sám, bez doprovodu. Odjel nejdříve vlakem do Brna, kde jeho přátelé dostali předběžnou zprávu, ale bez bližších časových údajů, takže moravský zemský archivář Brandl chodil po dva dny na nádraží ke každému vlaku z Prahy, aby Palackého příjezd nepropásl. Palacký si výslovně nepřál slavnostní uvítání a chtěl pobýt v Brně v naprostém klidu, to mu ale nevyšlo. Vlastenecká společnost Čechů využila jeho přítomnosti v besedním domě, ve spolkové zahradě pod Špilberkem, na večírku studentů českého gymnásia.“

Jan Palacký: Zeměpis všeobecný vědecký srovnávací

Z brněnského nádraží odejel Palacký do Suchdola nad Odrou, a odtud odcestoval poštovním vozem do Hodslavic. Do rodné obce se podíval skoro po dvacet letech. Byl znepokojen tím, že jeho rodný domek vypadal značně zpustle. Setkal se svými dvěma sourozenci, sestrou Rozinou, provdanou Turkovou, a s bratrem Ondřejem, kterému ani Františkova štědrá pomoc nestačila k udržení lepšího ubytování v budově fojtství v Zubří, získané jejich otcem Jiřím. V srpnu roku 1874 zajel naposledy k hrobce své ženy Terezie v Lobkovicích. (Za dvě léta nato zde bude uložen po jejím boku.)

I po své sedmdesátce působil Palacký na okolí a na širší veřejnost dojmem velké, dosti silné postavy, mírně nachýlené kupředu, ale na svůj věk svěží a poměrně rychle se pohybující. I když přijímal značné množství návštěv, zachovával si značný odstup a nesbližoval se snadno s jinými lidmi. Vážnost a úctu současníků si Palacký získával svou přímostí, osobní nezištností a svým postavením muže vědy, uznávaného v českých zemích i v cizině. Lidé, kteří běžně označovali politiky, spisovatele a novináře pouze příjmením, říkali o něm uctivě „pan Palacký.“ Mnohým pamětníkům se Palacký jevil jako aristokrat ducha, který snad nikdy nežertoval a jen málokdy se lehce usmál. Nezměnil svůj způsob oblékání, který si oblíbil ještě před příchodem do Prahy. Nejčastěji nosil tmavý frak a na krku hedvábný šátek až k bradě, zakrývající jeho zbytnělou štítnou žlázu. Na hlavě nosil paruku, kterou často musel posouvat zezadu kupředu – ještě ve svých 77 letech si koupil paruku za 52 zlaté. Při chůzi venku měl na sobě za chladného počasí svrchník a na hlavě většinou kulatý klobouk. Ruce míval Palacký vzadu zkřížené a v nich hůlku s černým držátkem. Na svém oblečení si dával záležet, každý rok si pořizoval nové šaty. V jídle a pití byl velice opatrný a omezoval všechno, co mohlo jít na tloušťku.

František Palacký

Hospodyně v jeho domácnosti vzpomínala, že se vyhýbal tučnému masu, a protože se prohlašoval za husitu, nejedl ani husu. Zato měl rád pokrmy s houbami a lehká moučná jídla – prohlašoval o nich, že svědčí jeho žaludku. Pokud byl doma sám, odmítal odpolední svačiny a jenom společně s hosty si dával šálek bílé kávy. Jeho večeře byly rovněž střídmé, obvykle čaj a k tomu menší masitý pokrm. Dbal úzkostlivě na čistotu, nekouřil ani nešňupal tabák. Celkový zdravotní stav Palackého byl až do pozdního stáří poměrně dobrý. Po celá desetiletí si však stěžoval na zrakové potíže. Psaní a čtení ve večerních hodinách musel značně omezit, odmítal petrolejovou lampu i plynové osvětlení a dával přednost zvláštním „mlékovým svíčkám.“ Přestože ráno i večer sledoval teplotu venkovního ovzduší i uvnitř bytu a zapisoval si stav teploměru i tlakoměru a oblékal se podle počasí, dostával téměř každoročně ke konci zimy zánět průdušek se silným kašlem. Jeho nervová soustava byla ve výborném stavu, na rozdíl od jiných starých lidí neobtěžoval své okolí stížnostmi a nářky na své zdraví, spíše všechny příbuzné a známé povzbuzoval.

Ani jemu se však nevyhnuly úrazy…V šestasedmdesáti letech spadl ze schodů v neosvětlené chodbě hostince, do něhož šel navštívit tehdy mladého francouzského historika Ernesta Denise. Rychle se zotavil, ale na jaře ho postihl opět záduchový kašel, který neustal ani během pobytu v Malči. Na podzim roku 1875, kdy Prahu zasáhla vlna sychravého a deštivého počasí a brzy začal padat sníh, se jeho zdravotní stav zhoršil. Pro silný kašel a střevní potíže nevystoupil řadu týdnů ani na pavlač. Pracoval sice doma na dokončení svých Dějin národu českého, ale zdráv se necítil. „Napříště se dám na zahálku a na politiku nečinnosti,“ udělal vtip na svoji kondici. Žofínská slavnost k ukončení dějin koncem dubna roku 1876 byla poslední příležitostí, kdy živý Palacký vyšel z domu v Pasířské ulici.

Palackého Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě

Po slavnosti poznamenal v kruhu své rodiny: „Nic bych si nedělal z blížící se smrti, ale nyní, když vidím, jak mě lidi mají rádi, byl bych ještě rád zůstal naživu.“ V květnu přešla celková slabost Palackého v silný zápal plic, provázený vodnatelností celého těla. Poslední zápis v kapesním kalendáři zaznamenává jenom stav teploměru a barometru. Tělesné síly ho opouštěly, ale udržoval si překvapivou duševní svěžest. Ještě půl hodiny před smrtí si dal předčítat z novin a uvítal zprávu o vítězství povstalců v Hercegovině: „Bůh jim žehnej!“ K utlumení bolestí dostával morfiové pilulky. Hodnověrnost posledních slov významných osobností nebývá příliš velká; v Palackého případě jim však nemusíme nevěřit. Řekl prý: „Je zle! Je velmi zle!“ V přítomnosti dcery Marie a zetě Františka Ladislava Riegra vydechl František Palacký v pátek 26. května o půl čtvrté odpoledne naposledy. Do smutečně vyzdobené staré zasedací síně Staroměstské radnice se s ním přišlo rozloučit na 50 000 lidí. Říkalo se, že od rozloučení s císařem a králem Karlem IV. cestou nezažila Praha tak slavný, vpravdě královský pohřeb. Češi věděli, zač mají být otci vlasti… i otci národa vděčni.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související