839. schůzka: K divadlu se nám jen nedostává dům, básníků, aktérů a pak publikum

24. červenec 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Nosticovo divadlo (pohlednice neznámého autora)

Polákům začal stavět ve Varšavě Teatr Narodowy už v roce 1765 sám král Stanislav Augustus. Z vlastních prostředků. Německá národní divadla dávno rostla jako houby po dešti: kupříkladu během třinácti let byly postaveny divadelní budovy v Hamburku, Lipsku, ve Vídni, v Mannheimu. Od roku 1783 měli svoje honosné Národní divadlo dokonce i pražští Němci. Vzniklo během pouhých dvou let a dostali je vlastně darem od presidenta gubernia hraběte Nostice–Rienecka. 

Přišli k divadlu velice lacino, o sto let dřív než Češi, kterým posléze nezbylo, než aby na to své vybírali mezi sebou do čepice.

Karel Havlíček to v dubnu 1844 velmi zhurta napsal do Pražských novin: „My jenom chybujeme, že pokud vystupujeme tuze skromně, upejpavě, s tím daleko nedojdeme. Dupnout si na stavy, říct jim do očí: Cožpak my, Češi, budeme platit na německé divadlo a o české žebrat? Ne! Kdepak jste to, páni stavové, viděli, aby europejský šestimilionový národ neměl ani divadla?“ Přitom ale císařskou licenci na provozování českého divadla už v rukou Čechové měli. Čtyři (kdysi na dlažbu vyhození) pražští herci ji dostali už půl století předtím, než novinář Havlíček svůj bojovný článek napsal. Od té doby sice naši divadelníci nashromáždili poměrně bohaté zkušenosti – leč ve výsledku to nebylo stejně k ničemu. Už dvě divadelní generace jako by život prokočovaly v bludném kruhu, od štace ke štaci, aniž se hlavní cíl přiblížil. Bouda, Knihovna U hybernů, Raymanovské divadlo, Kajetánské divadlo, Stögerův Rosenthal. Každé z oněch zastavení bylo pouze dalším provizoriem. Totéž platilo o epizodách působení na jiných vypůjčených scénách: v Thunovském divadle na Malé Straně, v karlínském Růžodole, u Teissingerů v Dlažební ulici.

Refektář u Kajetánů v Praze sloužil v letech 1826-1837 jako divadelní místnost českých ochotníků

Všecky jednotlivé zastávky na té klopotné pouti podobaly navzájem sobě jako vejce vejci. To znamená, že po nadějném začátku přišly všední dny zápasu o diváka… a pak i o základní živobytí. Také konec býval stejný: česká herecká tlupa se zas pokorně vrátila do podruží německého Stavovského divadla, aby tam v neděli odpoledne odehrála nějakou tu benefici nebo sváteční produkci navíc. Čím déle ta role chudých podnájemníků trvala, tím byla potupnější. Zvláště, když pak nějaký ultraněmec situaci komentoval v tom smyslu, že „Slovani nejsou schopni vytvořit vlastní kulturu! Nanejvýš přebírat tu germánskou!“ Pokud byli Němci o svou scénu vůbec ochotni se dělit, kladli si podmínky, nikoli nepodobné pozici pána, který půjčuje slouhovi deštník: „Vrátit včas! Nezašpinit! Nepoškodit! Nenechat zmoknout!" Divadlo bylo pro Čechy k dispozici jenom o svátcích, jenom odpoledne a jenom na dvě hodiny. Věčné rozmíšky se vedly kvůli odéru po publiku: "To ti Češi po sobě ani nevyvětrají?“ Po celou první půli 19. století se naše obrozenecké divadlo marně snažilo z ponižujícího postavení vymanit, všecky pokusy se však podobaly praktikám kočujících skupin a končily tam, kde začaly: návratem do nevlídného německého nájmu.

„K divadlu se nám jen nedostává dům, básníků, aktérů, a pak publikum.“ Rejpl zase jednou Čechy pod žebra Karel Havlíček… Ale tady svůj sarkasmus přece jenom trošku přehnal. Český repertoár byl v době, když on tento epigram napsal, už poměrně bohatý. Tedy ne zrovna kvalitou, ale kvantitou určitě. Také herců, totiž profesionálů i kvalitních ochotníků, bylo dost… dokonce víc, než se jich stačilo uživit. Dům ovšem pořád chyběl... Čelní buditelé se už ale delší dobu vzájemně utvrzovali: když bude konečně stálá scéna, no tak bude i publikum. (Což nemusí být pravidlem…) Během roku 1844 se z debat v salonech i u kavárenských stolků zrodil záměr o několika krocích. První: „Založit jednotu, družstvo.“ A za druhé: „Získat zpět staré privilegium, v němž Jeho Veličenstvo ráčilo rozhodnouti, aby pražským hercům Vincenci Antongovi, Františku Höpflerovi, Antonínu Zappovi a Františku Seweovi bylo na jejich nejponíženější žádost dovoleno (ale jen jako soukromým osobám), aby směli v českých městech předváděti pravidelně české hry, německé, operety, dohry a balety, a aby všude tam byli povinni uspořádati jedno představení ve prospěch ústavu chudých.“ No a třetí bod? „Sehnat peníze.“ (To je dodnes problém číslo 1. Tedy: jak pro koho, že.) A ten čtvrtý krok? „Koupit pozemek a co nejdřív začít stavět.“

V čele celé této akce se díky své přirozené autoritě ocitli dva muži: nejzkušenější z tehdejších divadelníků Josef Kajetán Tyl, a dosud studující právník (ovšem oslnivé výmluvnosti) František Ladislav Rieger. Takže 1844 nebo 1845... můžeme považovat za počátek zápasu o Národní divadlo… Nikdo z jeho iniciátorů tehdy netušil, jak bezmezně dlouho potrvá. Až se brány Zlaté kapličky nad Vltavou otevřou (tedy definitivně a napořád v roce 1883), bude Tyl už přes čtvrt století na pravdě boží, a ze sedmadvacetiletého radikála Riegera bude zasloužilý sice, ale dokonale zkostnatělý a konzervativní pětašedesátník.

František Ladislav Rieger (portrét neznámého autora)

Výboru zemských stavů byla doručena žádost pražských měšťanů a majitelů domů o propůjčení divadelního privilegia a poskytnutí stavebního místa. „Poněvadž páni stavové vlastníky dvou výsad pro hlavní město naše Prahu vyměřených jsou, prosíme, aby nám druhé právo k účelu založení českého jeviště udělili. Postarali bychom se o užívání práva toho skrze ředitelstvo řádné, umělé a znalé, a dali bychom sobě na tom záležeti, abychom šlechetný náš rod uspokojili divadelními představeními, jakých on hoden jest. Trpký stud naplňuje nás při myšlence, že my Čechové uprostřed vzdělaných národů jediní stojíme, kteří žádného jeviště nemáme. Také my nechceme více státi jako barbaři vedle ostatních národů v ušlechtilém umění Thalie. Vzrostlo v nás přání vroucí, abychom déle nepostrádali uměleckého ústavu, jenž je významný pro naše všeobecné vzdělání, nevyhnutelně potřebný pro vývoj naší dramatické literatury a z něhož se již dávno těší skoro všichni jiní, i mnohem menší národové.“

Závažnost uctivé prosby mělo podepřít 140 připojených podpisů bohatých patricijů a vážených občanů města. O licenci tentokrát nežádali nějací bezejmenní augustové, nýbrž majitelé domů, velkoobchodníci, renomovaní advokáti, vzdělanci. Nechyběla jména Josef Jugmann, Josef Svatopluk Presl, František Ladislav Rieger, Josef Kajetán Tyl a další. Svoje podpisy připojili 63 majitelé pražských domů, 21 mlynář, 14 statkářů, 9 pivovarníků, 7 právníků, 3 velkoobchodníci, 3 zlatníci a klenotníci, 3 lékaři, a tak dále. Takže on ten záměr vytřít zrak podezíravým byrokratům souhlasem předních osobností mohl vyjít... A také vyšel.

Výbor zemského sněmu hned na svém prvním zasedání žádost vyslyšel a privilegium žadatelům propůjčil. Ovšem požadavek, aby byla jednotě přiznána každoroční státní dotace 5000 zlatých, tak ten byl odmítnut. (Což byla úplně stejná výše, jakou činil příspěvek na německé Stavovské divadlo. Němcům ano, Čechům ne.) Ale stejně i tak to byl úspěch, o to větší, že zemský sněm (respektive jeho výbor jako exekutivní orgán) byl tehdy ve skutečnosti institucí německou, protože mezi aristokraty, představiteli vysokého kléru a několika zástupci měst tvořili Češi pouhou hrstku. Jenomže… jak se to přečasto říká? První vyhrání z kapsy vyhání...

„Privilej k vystavění, zařízení, vydržování a řízení českého divadelního podniku s platností na 50 let a se souhlasem k produkci truchlo– čino– a veseloher, pak oper, frašek v české řeči, jakož i k provozování baletu.“ Právní základy zrodu Národního divadla byly na světě. Pro iniciátory projektu následoval rok pilných organizačních příprav. Bylo třeba vypracovat stanovy jednoty, skrze média získat pro věc veřejnost, agitací v kuloárech nalézt příznivce, vyhlédnout pro scénu vhodné místo. Vůbec první lokalitou, kterou iniciativní skupina vlastenců v petici zemskému výboru navrhla za případné staveniště, se stala volná parcela, ležící v těsném sousedství dnešního Národního divadla. Pozemek o rozloze více než dvou tisíc metrů čtverečních vznikl nedlouho předtím zbořením starého křížovnického špitálu pro ženy. Dnes se na něm rozkládá Lažanského palác se známou kavárnou Slávií v přízemí. Novorenesanční budovu paláce na nároží Smetanova nábřeží a Národní třídy postavil během dvou let architekt Vojtěch Ignác Ullmann. (Mimochodem – tentýž, který ve stejné době projektoval Prozatímní divadlo.)

Wilhelm Rupp: Palác Lažanských na pražském Smetanově nábřeží

Ale úplně na samém začátku se uvažovalo o řešení skromném, co možná nejlevnějším. V úvahu přicházely zrušené kostely… například Svatý Martin ve zdi… nebo staroměstský kostel svatého Mikuláše. Padaly návrhy postavit hrázděnou budovu na některém z velkých náměstí – na Koňském trhu (tedy na dnešním Václavském náměstí), na náměstí Staroměstské či Josefském (Josefské náměstí se dnes jmenuje náměstí Republiky). Takové snadné řešení by se dalo uskutečnit během dvou tří měsíců. Hlavně záleželo na tom, aby divadlo stálo „na správné adrese,“ tedy na co nejfrekventovanějším místě. Například Karlovo náměstí, které patřilo také k uvažovaným lokalitám, to už připadalo zasvěceným příliš stranou, nepohodlně daleko.

3. května roku 1846 se v Platýzu (tehdy snad nejmodernější pražské budově) konala ustavující schůze Jednoty pro české divadlo. Asi stovka osobností (opět výkvět města) měla projednat návrh stanov, žádost o založení akciové společnosti, zvolit třicetičlenný výbor. Poté, co se ukázalo, že naděje na dotace zmizela v nedohlednu, stala se ústředním tématem myšlenka opatřit kapitál úpisem akcií. Schůze, jaká se nekonala snad dvě stě let, byla bouřlivá a protáhla se na pět hodin. Ačkoli výběr zúčastněných byl reprezentativní, úspěch se tentokrát neslavil. Žádost o svolení zformovat Jednotu jako akciovou společnost byla sice vzápětí odeslána k císařskému dvoru, avšak vídeňské úřady se k ní zachovaly po svém. Snad proto, že věc strčil do šuplíku sám kancléř Metternich, zavřela se nad celou žádostí voda. Přezíravé mlčení trvalo i poté, co Metternicha v březnu 1848 smetla revoluce. Iniciátoři Jednoty se nikdy žádné odpovědi nedočkali. Za nadcházejícího chaosu byla pak myšlenka akciové společnosti utopena nadobro, zůstala jenom konceptem, a Jednota (právně vlastně neexistující) se rozpadla. Ukázalo se, že s dalším pokusem bude třeba vyčkat, až se zmatené revoluční poměry zase uklidní.

Pořád se tu ale vede řeč jenom o Praze… O divadle mimopražském, o němž světácký Pražan hovoří jako o "venkovu" anebo v lepším případě o "oblasti," tak o něm tu nepadlo zatím ani slovo. On celkem nebyl moc ani důvod. I mimo Prahu se divadlo hrálo, ale – po pravdě řečeno: kromě občasných produkcí ochotníků v sálech tančíren nebo restaurací se toho na vsi, ale ani v českých, moravských a slezských městech moc (v tomto směru) nedělo. Poklid vzácně vyrušil leda nějaký ten kočující loutkář. A byly to zase revoluční události v roce 1848, které rakouskou státní moc donutily, aby konečně udělila první licenci i česky hrajícímu divadlu mimopražskému. V roce 1849 ji pro svou kočující hereckou družinu získal Josef Alois Prokop (on to byl jinak zběhlý student práv). Asi si řekl: divadlo jako divadlo. Svou společnost pojmenoval honosně První národní divadlo pro venkov. S patnácti muži, pěti ženami a s příslibem platit herců 15 až 20 zlatých měsíčně se vydalo kočující „národní divadlo“ přes Chrudim a Litomyšl na svou první šňůru.

Kajetánské divadlo, kde hrávala Tylova ochotnická družina

Pražští kolegové i novináři průkopnický čin vítali, považovali jej za právě tak důležitý jako svoje vlastní snahy, český venkov ovšem kočovníky přijímal se směsí údivu a štítivosti… Viděl v nich šmíru a žebráckou sebranku, což brzy poznal i druhý kočovní impresário Josef Svoboda a vzápětí i Josef Kajetán Tyl v německé společnosti Zöllnerově. Z platů brzy zbyly pouhé takzvané „díly“ (tržba za vstupné se prostě rozpočítávala po krejcarech). Z umělecké kariéry se stal boj o holý život.

Po revolučním roce osmačtyřicátém postupovala normalizace pomalu, obezřetně, krok po kroku. Taktika elegantního ústupu se uplatnila i v divadelním dění. Zemský výbor nedávno souhlasil se stavbou samostatného českého divadla. Staniž se! Ale nechť je to prozatím dřevěná aréna. Budiž, co největší, pro 3000 diváků. Chápejte však… po všem, co se odehrálo, nejsou v zemské pokladně peníze na nic honosného... (Jistě, chápeme. S touto větou se seznámilo hned několik následující generací tohoto národa. Až do dneška.) A tak vznikla Pštroska. Nevzhledná dřevěná aréna – divadlo v prkenné ohradě. První v Praze. Podobných zařízení vyroste brzy za hradbami města jako hub po dešti, ale v srpnu 1849 byla Pštroska první vlaštovkou. Stála už za městem, pár kroků od Koňské brány, v prostoru mezi dnešní Vinohradskou třídou a ulicí Anny Letenské – nacházela se vlastně těsně nad dnešní budovou Českého rozhlasu a těsně pod Vinohradským divadlem.

Před nabitým hledištěm (bylo to v srpnu) byla tato aréna otevřena Tylovým Jiříkovým viděním. Dlužno říct, že hlavní dramaturg a režisér scény (což byl rovněž Josef Kajetán) se své příležitosti chopil s úžasnou vehemencí. Snažil se konat zázraky. Nedostavily se. Jak by mohly... Opakoval se nám už známý příběh: pologramotné, chudé, pracovně přetížené obecenstvo po prvních zvědavých návalech přestalo chodit. Katastrofou pro pokladnu byly produkce ve všedních dnech. Ať dával Tyl cokoli, tak to mamutí hlediště prostě nenaplnil. První léto bylo sice dobré, jenomže – co s hlavní sezónou? Ta trvala tradičně od podzimu do jara, do konce září do začátku května. Po většinu studených měsíců se v aréně nedalo hrát. Byla přece otevřená. Open air. Když byl déšť, peníze se vracely – tedy: jen pokud se rozpršelo během prvního jednání. Když dštilo až od začátku druhého, tak to měli diváci smůlu: představení mohlo být ukončeno bez nároku na vracení vstupného. Za letních veder se nad publikem napínaly plachty proti slunci. Lidem pohybujícím se v okolí Václavského náměstí signalizoval brzký začátek představení červenobílý prapor, vztyčený nad Koňskou bránou. Pro zimní měsíce se sice podařilo zajistit termín navíc ve Stavovském divadle, vedle nedělních odpolední dočasně přibyly ještě pravidelné čtvrteční večery, kromě toho intendanti vyvinuli úsilí zajistit si Kotce, Kotce se nacházely ve značně zchátralém stavu, rekonstrukce interiérů v té barabizně, proměněné ve skladiště, by stála víc než stavba nové scény.

Takže Čechům zůstala v jejich hlavním městě dřevěná aréna Pštroska... Želízek v ohni však bylo tentokrát víc. Aniž se to dalo za poměrů čím dál mrazivějších očekávat, jedna z českých iniciativ kupodivu vyšla. Uprostřed léta roku 1850 (Tyl byl ještě při tom) podal neúnavný právník doktor Alois Pravoslav Trojan žádost o souhlas s ustavením Sboru pro zřízení českého Národního divadla. Kromě Trojana (jako intendanta) dokument podepsala skupina dvaceti osob, vesměs sice známých kulturních a vědeckých pracovníků, avšak ta správná a vlivná jména tentokrát chyběla. Žádný šlechtický titul podpisovou listinu nezdobil, zato se na ní objevily autogramy „prolátlých a podezřelých firem“ (tenkrát se jim říkalo ultračeši) – v čele s Františkem Palackým. Klicpera, Nebeský, Hanka, Jungmnann, Náprstek. Samí zasloužilí muži, ovšem: tvrdí čeští nacionalisté, pane rado... Tak to tedy měli dopředu prohrané...

Josef Kajetán Tyl na portrétu Jana Vilímka

Žadatelé dospěli k názoru, že po marných pokusech zvolit co nejpřímější cestu k cíli zůstanou touhy po samostatném divadle oslyšeny, pokud o jejich naplnění nebude usilovat celý český národ, a pokud si chrám Múz nevybuduje svépomocí. (V takové Akci Z – pokud si na ni ještě někdo pamatuje). „Podepsaní prosí o souhlas s utvořením svépomocného sboru a současně o povolení uspořádat dobrovolné peněžité sbírky.“ Asi tak zněl rámcový obsah listiny, která měla vzhledem k nepříznivým okolnostem skončit nejspíš v koši. Leč nestalo se. A bylo to k neuvěření. Už přes rok tehdy panoval nad městem Prahou výjimečný stav, trval až do roku 1853, řada českých radikálů a demokratů seděla ve vězení, mimo jiné Sabina, Frič, Sladkovský, Arnold. Spolčovací právo bylo po porážce revoluce striktně omezeno, tisk zglajchšaltován. Žádost musela být za této situace poslána nezvyklému, velmi rigoróznímu adresátovi: „Vojenskému velitelství města a pevnosti Praha.“

A stal se div. Snad že vojenští páni nechtěli dát jitřit dusnou atmosféru, snad že dr. Trojan projevil při vyjednávání diplomatický um, 29. srpna 1850 udělilo velitelství svůj souhlas. Sláva. Konečně skutečný krok vpřed. Teď už mělo jít všecko jako… jako po másle. Ani toho největšího skeptika nemohlo napadnout, že do otevření Národního divadla uplyne ještě třicet jeden rok... respektive že to bude jedna třetina století.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související