838. schůzka: Kde jsou Prajzi, tam je válka

17. červenec 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Bitva u Hradce Králové

„Dnes leží na této krajině pusté ticho jako na velkém opuštěném hřbitově. Umrlčí zápach šíří se daleko celým krajem. Úroda úplně zničena, místy tak zpustošena, že se zem podobá mlatu. Stavení spálena, vesnice prázdny, ovocné stromy od kulí dělostřeleckých rozstříleny. Údolí i návrší poseto jest četnými pahrbky z nově vykopané země, jež kryje v šachtách tisíce a tisíce vojínů. Jednoduché černé kříže zaražené na šachtách jsou jediným pomníkem četných zmařených životů." 

To napsaly Národní listy krátce po bitvě u Hradce Králové, jež proběhla v úterý 3. července roku 1866.

Kde jsou Prajzi,
tam je válka,
tam se všude vyhrává,
to si ale nepomyslí,
že svůj národ okrádá.

Tam u Hradce Králového
velká bitva zuřila,
padlo Čechů na tisíce,
hodinka jim vodbila.

Dali jsme si tu práci a spočítali jsme, že o bitvě u Hradce Králové (které se někdy říká také bitva na Chlumu nebo bitva u Sadové) se napsalo a zpívalo 267 písniček. Většina z nich zůstala v zaprášených zpěvnících (jako třeba ta, co jsme ji zrovna citovali); naživu je dodnes vlastně jenom jedna. Jmenuje se Udatný rek – kanonýr Jabůrek. Kratochvilná píseň na světlo vydaná na příklad všem mládencům od civilu i militéru.

Alexander Ritter von Bensa: Bitva u Hradce Králové

Tam u Královýho Hradce lítaly tak koule prudce
z kanonů a flintiček do ubohých lidiček.
A u kanonu stál a pořád ládo– ládo– ládo–
a u kanonu stál a furt jen ládoval.

Vzdor hroznému dešti kulek, fojerverkr Franc Jabůrek
s luntem u kanonu stál a pánvičku pucovál.
A už střílel jako blázen, Prajzi měli horkou lázeň.
Celej rozbil regiment, Jabůrek, ten saprment.

A hned prajští kanonýři na Jabůrka všichni míří.
Každej ho chtěl trefiti, princi se zavděčiti.
První kartáč, můj ty smutku,
vjel mu hubou do žaludku

On však honem ho vyndal a už zase střílel dál.
Praskla puma velmi prudce,
utrhla mu obě ruce.
On rychle boty sundal a nohama ládoval.

V tom jeden prajzský trail vylít,
šrapnel mu hlavu ufík.
Ač už na to neviděl,
na Prajze přeci střílel.

Jabůrkovi letí hlava
zrovna kolem jenerála.
A křičí: „Já melduju,
salutovat nemohu.“

Když pak pum a kulek více,
trefilo ho do munice.
Tu se teprv toho lek
a s kanonem pryč utek.

Existoval skutečně kanonýr Jabůrek? Je na jeho hrdinství alespoň zrnko pravdy? A proč se ta písnička objevila až osmnáct let po bitvě u Hradce Králové?

V říjnu roku 1958 byla zveřejněna v tisku noticka, podle níž se zúčastnil bojů na ostrově Visu (tedy u dnešního pobřeží Chorvatska) v roce 1866 šikovatel ohněstrůjce (neboli po německu Feuerwerker) jménem Jabůrek. Za obléhání nařídil nabít děla dvojitou dávkou, čímž prý zahnal na ústup celou italskou flotilu. Žitavský časopis Dampfschiff přinesl už v roce zprávu o dělostřelci turecké fregaty, který se v bitvě u Sinope vyznamenal hrdinstvím, podobným hrdinskému kousku Jabůrkovu. Když mu nepřátelská koule roztříštila pravou ruku, uchopil doutnák levicí a z místa se nehnul ani tehdy, když mu další střela utrhla i levou ruku. Vzal doutnák do zubů a chtěl v boji pokračovat. Námořníci jej násilím odtrhli od děla a dopravili do nemocnice, kde mu byl zachráněn život. V doušce této zprávy čteme, že jakýsi zámožný soukromník, dojatý neobyčejným hrdinstvím, přislíbil dělostřelci 2 500 piastrů ročního důchodu.

F. Kolár: Vyobrazení k jarmareční písni Udatný rek kanonýr Jabůrek, kresba, poč. 70. let 19. století

I okolí Turnova mělo svého hrdinu ze "šestašedesátého." Praporečník Kopanica s nasazením života zachránil prapor Gyulaiova pluku. Na Turnovsku se ještě dlouho o hrdinném Kopanicovi mluvilo a v jedné chalupě u Sedmihorek po mnohá léta pietně chovali vojenskou uniformu praporečníka, jemuž za záchranu praporu byla udělena zlatá medaile. Ostatně v 16. sloce písně o Jabůrkovi se praví:

A že zachránil ten kanon,
do šlechtickýho stavu on
povýšen za ten skutek
Edler von die Jabůrek.

Už dlouho před prázdninami v roce šedesátém šestém byly v Praze uzavřeny školy (včetně university a polytechniky). Učebny se proměnily na vojenské ubytovny. Potom do české metropole (vlastně na útěku před nepřítelem) vstoupily spojenecké saské jednotky i s králem Janem. A na sklonku června, po prvních krvavých šarvátkách na severu Čech, začaly do města přijíždět lazaretní vlaky s raněnými. V týchž dnech dostoupila vrcholu nervozita Pražanů, kteří si nemohli nepovšimnout příprav úřadů včetně místodržitelství a policejního ředitelství k evakuaci. Jakmile se úředníci doslechli, co se odehrává na severu Čech, spěšně se (i s lejstry) přesunuli do Plzně. Pochopitelně, že i s lejstry. Neboť co jest úředník bez lejstra. Pouhá nicka. Vrátili se až za měsíc. Ledva z Prahy zvedlo kotvy úřednictvo, začalo se město plnit rodinami uprchlíků od Mladé Boleslavě, Jičína, Náchoda, Hradce Králové. Cesty ku Praze byly zahlceny utečenci, stády dobytka, povozy s raněnými. Na příjezdových komunikacích panoval zmatek.

Hugo Schüllinger : Příjezd prvních raněných do Prahy (původní ilustrace)

Copak ty český lve, snad jsi neměl moci,
že jsi nepřispěl v bouři ku pomoci?
Když Prušák do Čech šel se svou velkou mocí,
očekávali jsme tebe ku pomoci.

Snad jsi byl nemocen, snad jsi tvrdě spal,
že se Brandenburák až do Prahy dostal.
Čeští hrdinové statně se bránili,
až půdu dosyta krví napojili.

U Hradce Králové byla rozhodná seč,
tam nepřítel zbůjný vyrval nám z ruky meč.
Ze svého vítězství mnoho nakořistil,
když před Vídní přišel, tam se pozastavil.

Náš slavný císař pán velmi dobrotivý,
raděj mu zaplatil za jeho zlé činy.
Ty, králi Viléme, teď se nám vysmíváš,
na naši českou zem přec vesele šilháš.

Že jsi nás navštívil a k nám do Čech přišel,
velké domény za to jsi obdržel.
Již tvoji předkové českou zem hubili,
nyní, za tvé vlády, zas tak učinili.

To, co jsi nám vyrval, máš to jen schovaný,
zas nám to navrátíš, snad i s úrokami.
My všichni Čechové bránit se budeme,
našemu národu věrni zůstaneme.

Zděšení venkovanů se přeneslo na Pražany. Propukla davová psychóza, kdo mohl, utíkal. Jenom v jediný den, 1. července, prý metropoli opustilo na 13 000 osob. Železničáři nahonem sestavovali mimořádné soupravy, ale vagony nestačily. Jízdné na železnici se prodražilo na pětinásobek. Na nádražích (hlavně na tom smíchovském, protože odtud se vyjíždělo na Berounsko a na Plzeň, tedy tam, kam zmizely úřady) se cestující div neušlapali. Movití měšťané si raději najímali povozy a drožky.

Hugo Schüllinger: Odchod pražské policie z Prahy (původní ilustrace)

A jak už víme, vzápětí došlo k rakouskému debaklu u Hradce Králové. Tím pádem měli vítězové cestu na Prahu volnou. První pruské jednotky vstoupily do města pět dní po bitvě – 8. července. Jako první vjela Špitálskou branou (tedy Na Poříčí) asi stovka husarů. Za nimi generalita a pluky s děly na modrých lafetách. Nad Pražským hradem zavlál bíločerný prapor. (Na to si okupanti z Němec obzvláště potrpěli – okamžitě vyvěsit nad porobeným územím svůj prápor. Všichni máme v paměti fotografie s tím kusem hadru se svastikou, vlajícím nad Hradčany, a pod nimi führera, zadumaně hledícího na svou kořist.)

V metropoli se usadilo asi 8000 Prusů. V celé Praze žilo o něco víc než 150 000 lidí. Tedy – kromě těch úředníků, kteří vzali roha. Důstojníci kvartýrovali v rodinách, mužstvo v kasárnách, některé oddíly po parcích nebo u řeky. Kontakt s domácím obyvatelstvem nebyl kupodivu chladný, a už vůbec ne nepřátelský. Panovaly sice vážné obavy z drancování, ale dlužno říct, že vítěz se choval docela korektně. Vojáci dostali příkaz vystupovat jako příkladní hosté. Jejich pobyt nesměl budit zdání okupace – jako by spíš přišli na námluvy. Co kdyby se Čechům zalíbilo přijmout pruskou ochranu natrvalo?...

Manifest

10. července 1866 se objevil na čelních stranách pražských novin a na četných pouličních rozích tento manifest:

„Obyvatelé slavného království Českého! Následkem války (proti našemu přání od císaře rakouského vedené) přicházíme nikoliv jako nepřátelé a dobyvatelé, nýbrž s plnou úctou pro vaše dějinná a národní práva na vaši vlasteneckou půdu. Nikoli vojnu a spoustu, nýbrž šetrnost a přátelství nabízíme všechněm obyvatelům bez rozdílu stavu, vyznání a národnosti. Nedejte si od našich nepřátel a pomlouvačů namluviti, že jsme snad z dobývavosti nynější válku způsobili. Rakousko nás k boji přinutilo, ježto nás s německými vládami přepadnouti chtělo; avšak daleko jest od nás vzdálen úmysl, spravedlivým vašim tužbám po samostatnosti a volném národním vývoji odpor činiti. Přihlížejíce k mnohým obětem, které na vás císařská vláda, připravujíc se k nynější válce, již vyžádala, nechceme vám další břemena ukládati a nežádáme, aby někdo proti svému přesvědčení jednal, zejména chceme vaši svatou víru ctít a šetřit; nemůžeme však zjevného odporu strpět a úkladnou zradu přísně musíme trestati. Jestliže k nám po přátelsku přijdete vstříc, seznáte nás jakožto přátele a nikoli jakožto nepřátele. Zvláště pak jednáte pošetile, když ze svých příbytků utíkáte, tyto pak pustošení vydávajíce. Moudřejší bude jednání vaše, když vojíny přátelsky uvítáte a ohledně potravin, kterých jim nutně potřebí jest, s nimi v míru pojednáte. Vojenští velitelové nebudou pak od vás žádati více, než čeho nutně potřebují, budou váš majetek chrániti, kterýžto prchajíce, loupeži a drancování vydáváte. Vše ostatní zůstavujeme s úplnou důvěrou Bohu Pánu zástupů! Zvítězí–li naše spravedlivá věc, pak nadejde snad také Čechům a Moravanům zase okamžik, ve kterémž by (podobně jako Maďaři) svoje národní tužby mohli uskutečnit. Nechť pak šťastná hvězda jejich štěstí navždy založí! Pruské vrchní velitelství.“

Hugo Schüllinger: Prusové v Praze

Což bylo docela silné pruské kafe. A leckomu z Čechů (dlužno říct) docela zachutnalo. Vojenská okupace (která se nakonec protáhla na pouhých dvaasedmdesát dní) mnohem snesitelnější, než zněly chmurné předpovědi. Česká metropole se tehdy proměnila v jeden veliký vojenský tábor, ale obyvatelstvo s „těmi Prajzy“ vycházelo celkem dobře. Hostince, kavárny, divadla byly okupačními vojáky přeplněné. Zvláště zlaté časy nastaly prostitutkám. Zprávu nám o tom zanechal novinář Servác Heller:

„Ze všech stran a konců sjely se sem dámy polosvěta, prostitutky všech stupňů, od elegantních kokot až po nejzchátralejších fryny a hetéry a plnily stále hlavní pražské ulice, náměstí a ostrovy. Obecní policie páčila počet jejich na dva tisíce, a mnoho jich přitom zůstalo policii skryto! Nápadné obleky jejich hemžily se po všech promenádách a chodnících, pronikavá vůně ostrých parfémů plnila tu všude vzduch a rozpustilý smích jejich pronikal všelikým šumem. Důstojníci i prostí vojáci družili se k nim bez všelikého ostychu a promenujíce s nimi vedli si s nápadnou veselostí. »Dámy« pak byly tím smělejší, ježto je vojsko pruské před mravnostní obecní policií chránilo. Na hlavních ulicích, kde elegantnější svět a polosvět se stýkal, šetřeno přec aspoň jakýchsi forem a ohledů, ale jinde, kde prosté mužstvo se zchátralými ženštinami se bavilo, bujela hnusná sprostota. Střediskem tohoto života byly ostrovy Žofinský a Střelecký (hlavně pak Žofín).“

Město ale živilo pruskou armádu ještě jinak, než erotickým sortimentem. Muselo. Bylo donuceno uvolnit zásoby, a to i pro 58 000 vojáků, jejichž útvary Prahou pouze projížděly. Mnohé obchody i továrny zůstaly pro jistotu zavřeny. Aby se čelilo nouzi z nezaměstnanosti, pražské zastupitelstvo (tedy jeho zbytky, které z Prahy nestačily utéct) improvizovalo veřejné práce: bourací práce, údržbu silnic, úpravu sadů. Také se zřizovaly veřejné vývařovny. Po několika týdnech však vypukla epidemie cholery. Koncem srpna na ni v Praze umíralo na třicet lidí denně.

Poté, co Prusové obsadili i Moravu a jižní Slovensko, otevřela se jim cesta na Vídeň. Patrně by nebyl problém ji dobýt, tím spíš, že rakouská jižní armáda, spěchající na pomoc z Itálie, byla ještě daleko. Už během nezadržitelného postupu vítězů po jejich triumfu u Hradce Králové probíhala diplomatická jednání, ve kterých si kancléř Bismarck mohl diktovat z pozice síly. Prozíravě však odolal tlaku krále a vysokých pruských důstojníků, kteří se domáhali frontálního útoku, obsazení Vídně, čili (ve svých důsledcích) i případného zisku části dobytého území. Přesvědčil naopak své oponenty, že dalším ponížením Habsburků by si Prusko pořídilo nevypočitatelného souseda, toužícího po revanši. Bismarckův realismus udržel konflikt v mezích, a hlavně „doma“ – v rámci vnitřních německých záležitostí. Vždyť v případě silového řešení (požadovaného militantními kruhy) hrozilo, že se konflikt dostane širší mezinárodní rozměry, že se původně lokální válka rozšíří zapojením dalších evropských velmocí.

Otto von Bismarck

Takže teď to všecko chtělo nějak dojednat, tedy mír po té válce. I když… našinci v této souvislosti maně vyplouvají na povrch vědomí slova jednoho politika 20. století, který se dobral této chvályhodné myšlenky: „Každá válka končí jednáním. Proč nevyjednávat dřív než začne?“ V šestašedesátém se pro jistotu nejprve bojovalo, bylo „zapotřebí,“ aby padlo více než 50 000 lidí. Pak se teprve jednalo. A jednalo se nejdříve v dočasném sídle pruského hlavního stanu, na zámku v moravském Mikulově od 22. do 26. července. Tady byly stanoveny předběžné podmínky, které se staly podkladem k mírové smlouvě, a ta pak byla podepsána v pražském hotelu U Modré hvězdy za měsíc nato. Pražským mírem prusko–rakouská válka skončila. Prusové začali vzápětí opouštět Prahu. Poslední oddíly odešly v polovině září.

Léto pominulo, zima táhne,
Prajzové se ztrácí z české země,
neb již všecko obroubili,
všude škody natropili.

Vzhůru, kamarádi, vzhůru všickni,
ať jim povíme cest lepší,
k hranicům jim ukážeme,
že k nám víc nepřijdou, dokážeme.

Však se v Čechách vykrmili,
co se jim šiklo, s sebou vzali,
domů ženám poslali,
aby sebe i děti ošatili.

Sem přišli hubení, jenom kosti,
v Čechách se zkrmili do sytosti,
tak si toho libovali,
že jich doma ženy nepoznají.

Z vrchostenských sklepů, pivovarů
dozvědět se můžeš o nešvaru,
co pruské vojsko nadělalo,
z maštalí dobytek, vše pobralo,

kočárů i vozů, mnoho koňů,
kdo se s tím opozdil, sebrali mu,
kupcům kafé, cukr vzali,
rejži na vozy nakládali.

Ach, což ty kláštery utrpěly,
sedláci, mlynáři i měšťani,
Prušák ukládal daň velikou,
oves, chleba, peněz, mouku pěknou.

Na Moravě v Čechách všady,
honáci trpěli mnoho škody,
všecky se tomu divili,
že Prajza tak daleko pustili.

Po Prušáku jest již veta,
Bůh dá, že na mnohá leta,
bude o tom psáno v letopisu,
že v roce šestašedesátém
bylo v Čechách mnoho hmyzu.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související