840. schůzka: Prozatímní divadlo pro prozatímní národ

31. červenec 2015
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02389595.jpeg

7. září roku 1850 se v Muzeu Království českého na rohu ulice Nekázanky a Příkopů konala ustavující schůze Sboru pro zřízení českého Národního divadla. Za pět dní nato se v Platýzu sešla jeho první valná hromada a za svého předsedu zvolila – trochu provokativně – Františka Palackého, bezesporu vrcholnou autoritu mezi Čechy – na druhé straně však muže s těžkým škraloupem na nejvyšších místech. 

Palacký za nedávné rebelie prosazoval federalizaci říše, za což měl ve Vídni vroubek. Už ve chvíli volby patřil pro proskripční listinu. Začínal pociťovat značné persekuční tlaky. Úřady mu postupně znemožnily práci v Muzeu, takže se uchýlil do privátu vědeckého ústraní – a aby se nestal překážkou, v roce 1852 se svého předsednictví ve Sboru vzdal.

Ovšem brzy po svém založení vydal Sbor pro zřízení (a tak dále, však už víme o jaký Sbor šlo), patetické provolání k zahájení dobročinných sbírek: „Až posavád česká Thália, neměvši vlastního stánku, musela co podruhyně chlebiti, hospodyni navděk a sobě ku ponížení.“ To je trochu kostrbatá věta: ve staré češtině „chlebily“ ty osoby, které samy pro sebe nevařily. Česká Thálie toho věru doposud pro sebe moc neuvařila. „Neměla ni kořene v minulosti, ani čáky do budoucnosti (pořád je řeč o Thálii neboli o českém divadelnictví). Dekretem veleslavného zemského výboru číslo 5671 počínaje šestým prosincem 1850 postupuje se Sboru moc podniknouti časem stavbu a celé zřízení českého Národního divadla v Praze. Proklestěna jest tedy cesta. Touha může konečně dojíti uskutečnění svého. Nepotřebíť leč horlivého přičinění všech věrných vlasti synů. Každý příspěvek, buďto veliký nebo malý, má se zapisovati do zvláště tištěných archů zápisních. Komu však libo, může složiti dar svůj u pokladníka Sboru pana Františka Řivnáče.“ Podepsán: „přednosta sboru František Palacký.“

Jan Vilímek: František Palacký

Sbor pro zřízení českého Národního divadla byl ustaven a sbírky povoleny v posledním myslitelném okamžiku. Vzápětí začal totiž Bachův represivní aparát pracovat naplno. Ono by asi stačilo úplně maličké zaváhání, a souhlas by nejspíš už nikdo Čechům nedal. Dopřát české akci úspěch ovšem rakouské úřady rozhodně nemínily. Takže se soustředily na to, co uměly dobře. Ony toho uměly dobře víc; v tomto případě uměly dělat potíže. Všechny možné i nemožné. Ve vymýšlení obstrukcí vynikli zejména dva tehdejší pražští představitelé ústřední vlády, Bachův všemocný zástupce v Čechách, místodržitel svobodný pán Karel Mecséry, a městský hejtman Leopold von Sacher–Masoch.

„Aussgeschlossen! Vyloučeno!“ To byl nejčastější výraz, který pan místodržitel i pan hejtman při jednáních s funkcionáři Sboru užívali. „Že se mají sbírky pořádat i na Moravě? Ausgeschlossen! Povolují se výhradně na území Čech. A v žádném případě nebudou akci mimo Prahu organizovat dobrovolníci Sboru. Sběrací listiny pro venkov zůstanou v rukách kompetentních představitelů obcí, starostů a okresních hejtmanů. Peníze u nich shromážděné budou zasílány na berní úřad, nikoli pokladně Sboru.“ Místodržitelství se prostě pokusilo zúžit sbírkovou akci de facto jen na území Prahy, protože na venkově se úkolu měli ujmout starostové a okresní hejtmani – vesměs Němci. (Že by se měli úkolu ujmout? Spíš ho zamést pod koberec, to ano.)

O jejich pravém vztahu k věci si vlastenci ve Sboru nedělali žádné iluze. Sbor neměl mít bezprostřední spojení s venkovem, protože „za tím vším se může skrývat příprava nové revoluce!“ pravil místodržící Mescéry v hlášení do Vídně. „Uváží–li se způsob sbírek, uváží–li se přesnost a pořádek, kterými se vyznačuje práce sekretáře Sboru profesora Jungmanna, uváží–li se konečně, jak čilá korespondence spojuje ústředí s venkovskými jeho členy a agenty, vysvítá z toho, že divadelní komitét (kdyby nastala nějaká povážlivá doba) se může rázem změniti v dokonale organizované revoluční ústředí. Venkovští výběrčí by ve vhodném okamžiku mohli zahodit sběrací archy a stát se lokálními vůdci vzpoury!“

Bachův zástupce, svobodný pán místodržitel Karel Mecséry

Neskutečné. Jak však dokazují tajná hlášení do Vídně, takto obsedantně se státním aparátu za bachovské normalizační éry myslelo. A všechny ty údajné pikle se měly skrývat za sbírkou na Národní divadlo. Ostatně – s tím pojmenováním… tedy s Národním divadlem… to byl taky problém, protože německé divadlo v Praze taky neslo označení „zemské“, a ne „národní“. Sbor se proti tomu ohradil. „Poněvadž má býti skutečně založeno a zřízeno od národa všeobecnými příspěvky, také samo jméno divadla mu musí sloužiti za pobídku. České divadlo může se tím skutečně pojmenovati národní, poněvadž slouží duchovním zájmům obyvatelstva, tedy národu. Země pak (to jest půdy) méně se dotýká.“

Bylo to nad slunce jasné – státní moc se rozhodla pomáhat českému projektu házením klacků pod nohy… „Jakže? Po domech že by měly obcházet dvojice výběrčích? Ausgeschlossen! Každý měšťan má přece právo na domácí klid!“ Navíc by takové obtěžování mohlo být nátlakem právě tak nedůstojným jako nepřípustným… „Vysokoškoláci že by měli být pořádáním sbírek vyrušováni ve studiu i kráceni na akademických svobodách? Vyloučeno! Krejcarové pokladničky že mají být rozmístěny po hostincích? (To už by vskutku bylo trapné vybírání almužen...) Ausgeschlossen!“

Nicméně – přes všechny překážky – se přece jenom podařilo akci odstartovat. 14. dubna v roce 1851 začaly vlastní sbírky. Sbor rozeslal okresním hejtmanstvím a starostům obcí 20 000 česko–německých subskripčních listin a doprovodný leták s instrukcemi. Z Liberce, Chebu, České Lípy a jiných měst v pohraničí s německou většinou se materiály vrátily nedotčené nazpátky (což bylo výmluvné). Leckde nastaly konflikty. „Nemohu ve sbírce pokračovat pro tupost představeného, a škodníka, nového kaplana,“ to napsal v průvodním listu k vrácenému sběracímu archu Jan Kužel z Mříčné. „Je nemožné, aby Němec poskytl na zbudování vašeho divadla příspěvek.“ Podobných ohlasů přišly desítky. Organizátoři poprosili o dar i pana místodržícího Mecséryho. Přislíbil 100 zlatých. Nedal nikdy nic.

„Posměšky či provokace Němců nemohly ovšem zadržet příval obětavosti a nadšení, jaký propukl v českém táboře. Horlivost Pražanů, zákaz nezákaz, vydatně podpořil i venkov.“ Ale copak se těm slovanským umíněncům dalo zabránit, aby nepřispívali? „Drobné i větší dary se hrnuly ze všech stran. Ve prospěch Národního divadla se začaly pořádat merendy, akademie, plesy, tomboly, koncerty, recitační večery.“ Jestliže se nesmělo vybírat po domech, ani do kasiček v hospodách, našli si tvořiví čeští koumáci jiné cesty. „Dávejte bacha, pánové: může mi někdo zakázat, abych se vzdal výhry? To přece nemůže ani pan Bach!“ A tak mariášníci, kuželkáři, hráči kulečníku, šachisté prohrávali i vítězili na zdar Národního divadla. Bylo to veselé, lidové a smysluplné.

Pokladnička Sboru pro postavení Národního divadla

Jenom taková malá hrstka příkladů, jakými způsoby lidé přispívali na Národní divadlo: Malá holčička z Blatné slíbila uháčkovat pro Národní divadlo kobereček. Starý flašinetář z Litomyšle poslal svůj výdělek z hospodské merendy – 3 zlaté 65 krejcarů. V hostinci U České koruny bylo při masopustní švandě a při takzvané "popravě posledního cylindru" vybráno 10 zlatých 12 krejcarů. Z radosti nad ním, že jeho syna nevzali na vojnu, poslal pan Mixa z Mělníka 5 zlatých. Čalouník Jan Sobek odpracoval pět dnů zdarma. Vlastník zvěřince Passog věnoval 20 zlatých. Část výhry v loterii – 5 zlatých – zaslal pan Staněk. Pražský kloboučník Turek dodal 6 klobouků pro divadelní šatnu. Kterýsi pražský obuvník dal darem 48 párů bot. Pater Josef Kalle věnoval Národnímu divadla kamna v hodnotě třiceti zlatých. Provaznický mistr Jan Šmerda dal 50 liber svého zboží. František a Josef (oba Novotní) darovali po jednom sáhu kamene. Zahradník Karásek zapůjčil na 14 dní povoz. Jistý pan A. L. věnoval 4 zlaté, které ušetřil tím, že přestal kouřit doutníky, a slíbil, že bude úspory posílat každý měsíc. Svoji výhru v kartách 2 zlaté a 34 krejcarů poslali karbaníci z pražského domu číslo popisné 246. Prohraných 6 zlatých odevzdali hráči bulky z Ratiboře. Jistá společnost hrála na pronajaté zahradě ve Pštrossově ulici ve prospěch Národního divadla kuželky. Z vybraných pokut za vyhozené koule z kulečníku v hostinci U krále Ferdinanda v Ústí nad Labem přišlo 6 zlatých. Z téhož města došly 3 zlaté Národnímu divadlu za vybrané pokuty při pití na bratrství a pozdější vykání. Při příležitostné schůze dvaceti čtyř vnoučat z jedné rodiny bylo vybráno na Národní divadlo (na návrh jednoho děvčátka) 5 zlatých 50 krejcarů. Za jednoho pána, „který na Národní divadlo přispívat nemíní,“ byla zaslána jedna zlatka. Pan Sekyra zaslal zisk z besedy v Broumech s doložením, že nehodlá podporovat stavbu „nějaké šalandy národu nedůstojné.“ Na zdar důstojného Národního divadla bylo sebráno v Mutěnicích o posvícení 11 zlatých. Šikovatel rakouského regimentu v Itálii Václav Žížala poslal rukopis vlastní hry Děvy Svantovítovy s prosbou, aby byla nastudována k slavnostnímu otevření Národního divadla.

Co to udělá, když se lidé dají dohromady, ukázalo se do roka. Optimisté nadšeně tvrdili, že peníze na divadlo jsou pohromadě. Podle pokladní zprávy Sboru bylo k 31. březnu 1852 sebráno v příslibech skoro 88 tisíc zlatých, v hotových penězích takřka 32 tisíce zlatých. A sbíralo se přitom dál, ani pramínek postupně plněných slibů nevysychal. Takže nějaké peníze by už v kase byly, záměr postavit divadlo mohl nabývat konkrétnějších obrysů. Čím ale začít? Činitelé Sboru se rozhodli definitivně vybrat a vzápětí zaplatit pozemek. A poté se musí co nejdřív vyhlásit architektonická soutěž. Což byly chvályhodné záměry; teď je jenom uskutečnit. A v tom byl právě zádrhel. Uskutečnit oba tyto kroky bylo mnohem komplikovanější, než se zprvu zdálo.

Místo pro divadlo

Tak snad nejprve to staveniště: nabízelo se jich hned několik. Byla to jednak starší nabídka parcely na Karlově náměstí, kterou by darovalo město, jenomže Sbor ji odmítl. Byla sice zadarmo, ale na příliš odlehlém místě. Pod stůl padla už před nějakým časem uvažovaná alternativa – u Prašné brány na Josefském náměstí (tedy na dnešním náměstí Republiky). Mnohem déle se zvažovala eventualita koupě domu U Špinků na rohu Příkopů a Václavského náměstí - na místě dnešního paláce Koruna. (Atraktivnější adresa už se dala v Praze sotva vymyslet…) Problémem byla ale požadovaná částka. 115 000 zlatých za pozemek. S ofertou přispěl poněkud nečekaně hrabě Auersperk, ochotný najednou prodat svůj dům, stojící v Panské ulici, jenže i on prodával draho. V úvahu přicházel i Lažanského palác (což je budova dnešní FAMU a kavárny Slávie). Zvažovala se i Kolovratská zahrada, pozemek u kostela Panny Marie Sněžné a vedle kostela svatého Jakuba na Starém Městě, jenže to už měl Sbor vyhlédnutou bývalou solnici na vltavském nábřeží, pozemek, který byla jeho majitelka, paní Eleonora Schlosserová ochotna dát za slušných 45 000 zlatých – navíc na splátky. Sbor tuto eventualitu s potěšením přijal, a ve svém zdůvodnění uvedl: „Místo jest položeno v překrásné části města, že všech stran svobodné, širokými ulicemi, nábřežím, Novými alejemi a řetězovým mostem přístupné. Má také vodu nablízku, oheň–li vznikne, a je tak rozsáhlé, že se na něm divadlo prostranné se vším příslušenstvím potřebným umístiti dá. Mimoto má toto místo přednost krásné vyhlídky a slibuje impozantní pohled na divadlo budoucí, jež bychom marně na jiných místech ve spojení hledali.“

Po vyřízení nutných formalit byla už v září roku 1852 podepsána kupní smlouva, podle níž vdova Schlosserová obdržela 25 000 zlatých v hotovosti, přičemž zbytek kupní ceny měl být splacen ve čtyřech ročních splátkách po pěti tisících zlatých. Pozemek v těsném sousedství Řetězového mostu a Slovanského ostrova (dnes už se mu zase říká Žofín) byl sice nevzhledný, zanedbaný, ale samo místo bylo nádherné.

Aby neztratil nabyté tempo a využil nadšení lidí, začal Sbor spěšně připravovat vyhlášení architektonické soutěže. Do zadání však vložil některé přehnané, nereálné představy, které myšlenku Národního divadla proměňovaly spíše ve vizi jakéhosi reprezentativního Národního domu. V ideovém návrhu, který Sbor vypracoval, měla mít budova kromě vlastního divadla i koncertní sál, restauraci, kavárnu, a také řadu salónků, vhodných pro spolkovou činnost. To se tedy naši milí Pražané věru rozmáchli doširoka. Smělá představa polyfunkčního kulturního centra Prahy nemohla ovšem při schvalování na místodržitelství projít, a to ani když ji představitelé Sboru obhajovali záměrem usnadnit scéně život vítanými vedlejšími příjmy z pohostinství či pronájmů. V hrůze, že by se takový podnik stal rejdištěm buřičských elementů, které by se někde v útrobách budovy nekontrolovaně scházely a kuly své ultračeské pikle, místodržitel Mescéry návrh škrtem pera zlikvidoval. Program byl okleštěn pouze na divadlo a pomocné provozy, z restauračního zařízení zbyl skromný bufet.

I tak se ale počítalo s předimenzovaným hledištěm – asi pro dva a půl tisíce diváků – „z nichž asi polovice má se na galeriích umístiti.“ Vytápět se mělo ohřátým vzduchem, osvětlení mělo být plynové. To všechno bylo už předem v kolizi s rozpočtovým limitem – investor se mínil vejít do sto padesáti tisíc zlatých, přičemž do "divadelní mašinérie," dekorací a výzdoby byl připraven vložit dodatečných 100 000 zlatých. Sbor už ale předem (pro jistotu) upozorňoval: „Zvolení stylu stavebního ponechává se na staviteli, však doporučuje se, aby odstranila se velebohatá výzdoba, kteráž by převyšovala síly fondu stavebního.“ Projekt výrazně převyšující finanční rozvrh (což si vyhrazoval vyhlašovatel) bude vyřazen z konkursu. (Tenkrát asi neměli tu správnou know–how, jak se dělají předražené zakázky.) Ale byla slíbena odměna „za neužitečnější plán,“ zejména když se vyhoví i estetickým požadavkům. 1000 zlatých. Za návrh v pořadí druhý 300 zlatých.

Stavět se zatím nebude

Podmínky soutěže, vyhlášené po různých průtazích na jaře roku 1854, si vyžádalo 13 zájemců. Měli dílo odevzdat nejprve v šibeničním termínu šesti měsíců, pak stavební odbor Sboru uznal jeho nereálnost a o čtvrt roku ho prodloužil. Ke konci roku se sešlo 7 návrhů. Tři z Prahy, tři z Vídně, jeden z Řezna. Komise posuzující došlé návrhy konstatovala, že jeden vážně překračuje základní rozpočet (předpokládal investici skoro čtvrt milionu zlatých jenom na stavbu), a vyřadila jej. Žádné ze zbylých řešení se plně nevyrovnalo se stavebním programem, proto první cena nebyla udělena. Návrhy sice obsahovaly zajímavá dílčí řešení, ani jedno však nepřinášelo překvapující či výjimečný architektonický koncept. Hodnotící komise posléze udělila tři odměny, a v pocitu, že soutěž vyhlášená s takovou publicitou nesmí vyznít do prázdna, alespoň doporučila k realizaci plány architekta Františka Fröhlicha, adjunkta vídeňského Polytechnického institutu.

K realizaci však nedošlo. Mezitím se pokladna Sboru dokonale vyprázdnila, a tak byl Fröhlichův projekt uložen ad acta. (Možná že i v tom vězel jeden z důvodů, proč konkurs skončil bez vítěze…) Peníze chyběly dokonce i na poslední splátku vdově Schlosserové. Poté, co se mobilizací starých dlužníků horko těžko daly ty peníze dohromady a věřitelka byla uspokojena, zbyla v kase Sboru hotovost sotva 500 zlatých. Takže závěr celé té hlučné (pravda, na konci asi tiché) akce byl: „Stavět se zatím nebude!“ Důvod? Protože není za co.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související