830. schůzka: Honorář pro básníka

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Jaromír Erben

Málokterý básník má takové štěstí, že jeho verše (tedy aspoň některé) znají všichni. Třeba i celý národ – od malých dětí až po letité staříky.

Zemřela matka, a do hrobu dána,
siroty po ní zůstaly.
I přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
Anebo:
Již jedenáctá odbila,
a lampa ještě svítila,
a lampa ještě hořela,
co nad klekadlem visela.

Dnes už se básničky toho muže nazpaměť ve škole neučí, i když možná ano, nevíme – rozhodně to však nejsou celé stránky, tak, jak se jim učily babičky a dědečkové coby dítka školou povinná někdy za první republiky.

U lavice dítě stále,
z plna hrdla křičelo,
bodejť jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo.

Autor těchto veršů vypadal jako usoužený úředník, na nose mu seděly oválné brejličky s kovovou obrubou a pod tím nosem knírek. Na poslední fotce, kterou si nechal udělat v roce své smrti, je vidět, že nosil i bradku. Tento veskrze nenápadný mužík však napsal verše, které nejsou napomenuty ani po takové spoustě let.

Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?
Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce,
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.

Troufám si tvrdit, že v tomto státě není živáčka, jemuž by básníkovo jméno nic neříkalo. Tedy: jak u dnešní mladé generace, to nevím, ale ještě u jejích tatínků a maminek to platilo. Karel Jaromír Erben.

Poctivý mistr cechu ševcovského Jan Erban, syn krejčího z Rohoznice (která dnes s Miletínem splývá, ale uchovala si samostatnost), tak tedy Jan Erban oslavil už třicítku, když mu jeho manželka Anna povila dvojčata, Karla a Jana. „Sedmého novembris (tedy 7. listopadu) Léta Páně 1811 jsou zapsáni do matriky gemini (to znamená blíženci, jinak taky dvojčata) Karel a Jan Erbanovi, osmé a deváté dítě, narozené v domě numero 142. Otec: Jan Erban, švec. Matka: Anna, dcera Františka Žáby, miletínského učitele.“ Za kmotry při křtu dvojčat stáli miletínští sousedé a příbuzní: panský kočí František Pečenka, švec Josef Dubenecký, paní Rozálie, manželka miletínského purkmistra Václava Erbena, a paní Anna, manželka tkalce Josefa Erbana.

Byli to Erbanové… nebo Erbenové? Karel a Jan byli zapsáni v matrice jako Erbanové. Na začátku 19. století žilo v Miletíně vedle sebe povícero Erbanů, Erbenů a Erbánků. Lišili se od sebe různými přízvisky. Karlův bratříček Jeník zemřel za necelé dva měsíce po narození. Moc si toho světa věru neužil, podobně jako dva jeho předchozí bratříčci. Z devíti Erbanových dětí přežili dětské nemoci jenom Josefka a Karel. „Já sám náležím mezi takové, kteří za svého dětství obnášeni byli svíčkou (což znamená, že už se s ním pomalu loučili). Ovšem že se mi mnoho síly tělesné v životě nedostalo ale což naplat…“

V českých Zaříkadlech v nemocích si Karel poznamenal jedno, které určitě poznal na své vlastní dětské kůži víckrát. To se mělo svařit oubutové koření. Údajně roste v polích a vypadá žlutě, podobá se pampalíku (tedy pampelišce) – ve skutečnosti to byl asi podběl. Mělo se to nalít do dřevěné nádoby a nemocný se nad tu nádobu měl posadit, jako když se napařuje při kašli. Ovšem pozor, muselo se to dělat jenom ve středu a v pátek, ráno a večer. Při východu slunce se mělo stírat nahoru (není nám sice jasné, co se mělo stírat, ale stíralo se), v každém případě se při západu stíralo dolů.

Báje a pověsti slovanské. Obálka s kresbou Věnceslava Černého

„Otec Jan byl vzrůstu malého, ducha bystrého, pilného čtenáře, muže poctivého a z míry dobrého,“ tak vzpomínali na tatínka současníci. Všechny jeho vlastnosti po něm syn podědil. Po mamince dostal do vínku muzikálnost. Její otec i jeho bratr kantořili na miletínské škole. Dědeček dokonce zahájil svoji dráhu jako varhaník při miletínském kostele a teprve potom se stal učitelem. Kromě toho zastával povinnosti městského písaře a rád zaznamenával pamětihodné události. Láska k historii se tedy přenesla z dědy na vnuka. Maminka měla sen, že by z jeho synka Karla mohl být učitel, ale brzy z něj sešlo. Nejenom proto, že by na tuto profesi nestačily Karlovy slabé plíce. Byl tu ještě jeden zádrhel. Karel Erban se při řeči zajíkal. Zadrhával. Koktal.

Na gymnasiu v Hradci Králové strávil Karel Erban (ještě stále to nebyl náš starý dobře známý Karel Jaromír Erben) šest let. Chudý student byl odkázaný jenom sám na sebe a na nepatrnou pomoc z domova, rodiče mu posílali jenom chléb, máslo a trochu nejnutnější jiné potravy. Když byl na gymnásiu druhým rokem, postihl je požár, chaloupka se zadlužila. Ani otcovo ševcování moc nevynášelo. Od té doby se táta zabýval víc sadařením. „Vzpomínám trpce na město, kde první má studia počala, kde jsem zápasiti musil netoliko s němčinou a s knihami školními, ale tím více s potřebami života, jež jsem si také sám musil vydělávati. Mnozí pohlížejí na léta mladosti své jako na uplynulý zlatý věk, žádajíce si jeho, by možno bylo, zase nazpět – ale já nikoli, toho nežádám!“

Karel si musel opatřit kondice a kromě nich vyučoval hudbě, především hře na klavír v měšťanských rodinách. S tou němčinou měl skutečné problémy, zvlášť v prvních dvou gramatikálních třídách. Brzy ji však zvládl natolik, že i své první verše psal německy a uměl „druhý zemský jazyk“ stejně dobře jako svou mateřštinu. (Ono mu tenkrát ani nic jiného nezbývalo.)

Jan Vilímek: Karel Jaromír Erben

Ale nebyla jenom škola. Byly přece také prázdniny, studenti se rozjížděli do svých domovů. I v Miletíně se pokaždé v létě scházeli vrstevníci a spolužáci, ať už studovali v Hradci nebo v Jičíně, Broumově nebo v Praze. Společně se bavili, společně podnikali výlety do blízkého okolí (zvláště na malebný kopec Zvičinu), a společné pro ně bylo, že měli první mladé lásky. (Každý ovšem tu svou, že ano.) Do Erbenova života zasáhl tehdy velice hluboko jeho spolužák Jan Lhota, který studoval v Jičíně. Bylo to o prázdninách 1829. Na hrázi miletínského rybníka předčítal tehdy 18letý Karel v kruhu kamarádů svou báseň. Německou báseň. Hoši mu ji chválili. Jenom Lhota poznamenal (přátelsky), že básní–li Čech německy, je to, jako by dříví do lesa nosil.

Takové štěstí nemá každý básník, aby jeho verše, ba dokonce celé básničky znali všichni. A taky pohádky. Alespoň ti, kterým do dětství a mládí nezasáhl internet. Třeba zrovna tu o Zlatovlásce. Nebo o hrnečku, který pořád vařil a nepřestával. O dvanáctihlavé sani. O Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. O třech zlatých vlasech děda Vševěda. O živé vodě. Slyšeli jsme je každý z nás, stejně jako mnohou báseň, již autor po téměř dvacet vázal do své Kytice. Zná ho každý, kdo umí číst a psát a mluvit česky. Není to báječný honorář pro básníka?

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová