831. schůzka: Je lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti, strašlivou poznati jistotu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rodný dům Karla Jaromíra Erbena v Miletíně

Zrození básníka se odehrálo na hrázi miletínského rybníka, na němž osmnáctiletý student Karel Erben přednášel s patřičným patosem svou německou báseň. Sklidil pochvalu, ale také rejpnutí. Jeho kamarád mimochodem prohodil, že když básní Čech německy, je to, jako by dříví do lesa nosil. Čechové mají dbát o zvelebení vlastní české literatury. Nad čímž se Erben zamyslil a vzal si to k srdci. 

O následujících prázdninách (při výletu na kopec Zvičinu) napsal do tamější pamětní knihy svou první českou báseň, jakousi vlasteneckou znělku.

Tam z těch tmavých oblak skrytých hor,
Čechii co na půlnoci krejí,
odkudž Labe stříbrovlny spějí,
vyřítil se cizozemců sbor.

Kam jen dohlédneš svým zřetelem,
všechno od nich obsazeno vidíš,
darmo jen po duši české slídíš,
málo najdeš jich až k hoře sem.

Ó, by byl vrch tento cílem věčným,
Němcům potlačiti Slovany.
Tuť bych každoročně srdcem vděčným
obvil čerstvý oltář tento věncem,
s ještě věrným i krajany
bych okázal věrným se vlastencem.

Zdali to tehdy vskutku oblažilo vlastenské údy české, vyšplhavší se až na kopec ten, vypínající se v královédvorském údolí do závratné výšky 671 metru… tak to věru netušíme, ale – poezie to nebyla. Ještě nějaký čas jí nebyla. Mezitím však Karel dokončil hradecké gymnásium a namířil si do Prahy. Na filosofii. Málem sem na tu školu ale nedostal. Nebyly peníze. Zželelo se však mladíka vrchostenským úředníkům ze zámku a jednomu statkáři, i rozhodli se jej podpořit. (Dnes bychom řekli sponzorovat.) Byla to slušná pomoc, ale stejně musel Karel dávat kondice a soukromě vyučovat hudbě, aby se udržel nad vodou.

Karel Jaromír Erben

Filosofie, to byla jakási dvouletá přípravka na další čtyřleté studium. Erben si vybral právní vědy, protože je považoval za nezbytnou průpravu pro budoucí úřednickou dráhu. Nikoli uměleckou, na to ještě ani nepomyslel. Literatuře se moc nevěnoval, měl jiné starosti. Především zdravotní. Od dětství byl slabý. Ve třiadvaceti letech dostal poprvé prudké chrlení krve, takže chtěj nechtěj musel odejet z Prahy a zajet do Miletína, aby se tam zotavil na čerstvém podhorském vzduchu. Tehdy někdy napsal čtyři skladby, adresované jediné dívce – Betynce Mečířové. Její otec byl kdysi purkmistrem v Žebráce, pustil se však do odvážné spekulace s těžbou kamenného uhlí u Radnic. Přílišné náklady, neúměrné zisku, ho připravily skoro o všecek majetek. Zemřel, když bylo Betynce pět let. Ta pak spolu s matkou a sestrou žila osiřele v najatém bytě. Tichou a skromnou dívku poslala matka na vychování do Prahy. Tam se s ní zamilovaný a plachý právník Erben vídával.

Básničky pro Betynku byly už o něco lepší… ale do dějin díky nim Erben nevstoupil. Neučinil tak ani svými epickými poémami. Většinou každou práci skončil, sotva ji začal. Možná si uvědomoval, že pro tento žánr nemá dost nadání… Co se mu ale dařilo (a co mu i lépe vyhovovalo), to byl drobnější útvar balady v lidovém duchu. První složil ještě v době studií. Nazval ji Smolný var. Ve čtyřech krátkých slokách zachytil tragický příběh ze všedního života: Matka varuje malého synka, aby se nepřibližoval ke kotli s vařící smolou. Dá mu i červené jablíčko, aby si s ním hrál. Chlapec ale neposlechne, běží se podívat, co se v tom kotli vaří, vtom kotel praskne a vřící smůla se rozteče. Poděšená matka už zachrání spálenýma rukama jenom pouhé kosti dítěte.

Básnický talent

Což už bylo docela silné kafe… Zároveň to však už byl opravdový Erben. Ostře viděné záběry ze skutečnosti… úsporný výraz… dramatická přímá řeč s prvky hovorového jazyka s několika zvoláními… to všechno prozrazovalo básnický talent. Obdobně postupoval u další balady. Tu začal psát ve stejném roce. Vybral si podobný námět jako u Smolného varu – i tady sledujeme výjev mezi matkou a dítětem. I tady je dítě krutě potrestáno za neposlušnost. Jeho smrt však tentokrát nezaviní náhodné neštěstí, ale pohádková bytost. Polednice.

U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
„Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!
Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!
Mlč! hle husar a kočárek —
hrej si! — tu máš kohouta!“ —
Než kohout, vůz i husárek
bouch, bác! letí do kouta.
A zas do hrozného křiku —
„I bodejž tě sršeň sám — !
že na tebe, nezvedníku,
Polednici zavolám!
Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho zlostníka!“ —
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas — vichřice podoba!
„Dej sem dítě!““
„Kriste pane!
odpusť hříchy hříšnici!“
Div že smrt jí neovane,
ejhle tuť — Polednici!
Ke stolu se plíží tiše
Polednice jako stín:
matka hrůzou sotva dýše,
dítě chopíc na svůj klín.
A vinouc je, zpět pohlíží —
běda, běda dítěti!
Polednice blíž se plíží
blíž — a již je v zápětí.
Již vztahuje po něm ruku —
matka tisknouc ramena:
„Pro Kristovu drahou muku!“
klesá smyslů zbavena.
Tu slyš: jedna — druhá — třetí
poledne zvon udeří;
klika cvakla, dvéře letí —
táta vchází do dveří.
Ve mdlobách tu matka leží,
k ňadrám dítě přimknuté:
matku vzkřísil ještě stěží,
avšak dítě — zalknuté.

Erben Polednici ještě dvakrát přepracoval, ale stejně je to nejstarší báseň v celé sbírce. Právě ona byla první květinou v budoucí Kytici. Ze všech studentských básní Karla Jaromíra dosáhl největšího úspěchu Poklad. Jakmile vyšel časopisecky, vzbudil mimořádnou pozornost samotného Františka Palackého. Vychválil jej v Časopise České museum (což byl tehdy nejpřednější orgán české kultury), a tím pojistil mladému Erbenovi pevné místo v naší literatuře a získal mu obecné uznání. Uznání tedy možná. S penězi to bylo poněkud horší.

„Když dokončil šestadvacetiletý Erben studium práv, nedělal si přílišné iluze o své další budoucnosti,“ píše ve své monografii literární historik, profesor Julius Dolanský. „Netušil však, že bez řádného zaměstnání zůstane ještě dlouho, až do své čtyřicítky. Míst pro právníky bylo ve státních službách za Metternicha poskrovnu. Jakés takés vyhlídky poskytovalo soudnictví, ale i tam museli uchazeči, až se něco uvolní. Erben nastoupil ke kriminálnímu soudu v Praze jako bezplatný kancelářský praktikant. Pak získal u fiskálního úřadu místo konceptního praktikanta, opět bez platu. Podařilo se mu vykonat s úspěchem soudcovské čili apelační zkoušky, takže měl náležitou kvalifikaci pro další soudcovskou dráhu – nikoli však místo. Proto se odhodlal k rozhodnému kroku. Vystoupil ze státní služby a odvážil se žít dál jako vědecký pracovník se skrovnou podporou učených institucí.“

A pak si život ještě trošku víc zkomplikoval, než doposud. Oženil se. Léta na svatbu přece měl. Vždyť mu bylo na podzim třicet let, a v květnu následujícího roku si bral Betynku Mečířovou, tehdy čtyřiadvacetiletou. „Stará to známost, a proto by to bylo nectné, abych bez dostatečné příčiny byl li chtěl přetrhnout,“ psal Erben v dopise svému příteli Zapovi. Že by z těch slov sálala nějaká žhavá vášeň, to tedy věru nesálá… „Žena moje není žádná krása, jmění její po otci nevelké, avšak jest srdce dobrého a umí se do okolností dobře hoditi – a to jest věc nejprvnější.“ Čili: nikoli láska, ale se Betynka uměla do okolností dobře hoditi. „Potud jsem neměl ještě příčiny, abych kroku toho byl litoval.“ A nelitoval ani nikdy potom, že si vzal svou lásku ze studentských let. Všichni, kdo měli štěstí paní Erbenovou poznat, byli okouzleni její ušlechtilou a skromnou povahou, jemným taktem, horoucím vlastenectvím a přímo vzornou obětavostí pro rozrůstající se rodinu.

Co se týče hmotných poměrů, u Erbenových se pořád nic nezměnilo. Až pomohl (jako vícekrát, a nejenom v Erbenově případu) František Palacký. Členy Vlasteneckého muzea a představitele české šlechty přesvědčil, že by bylo užitečné shromáždit materiál „pro historii stavů, aneb raději rodů českých.“ Šest českých šlechticů se rozhodlo vydat pro tento účel šest set zlatých ročně, a to po dobu šesti let. Ta suma se rozdělila mezi Václava Vladivoje Tomka, který měl zpracovávat pražské archivy, a Karla Jaromíra Erbena – ten měl za úkol prozkoumat české venkovské archivy. Pro Erbena nebylo jednoduché opouštět vždycky na několik měsíců svou rodinu, ale pobyt na venkově mu umožňovat pokračovat v práci, kterou měl nejraději. „Arciže účel můj na venkově není pouze přispívati k historii aristokratů, nýbrž mělo se vyplniti to, po čemž byla tužba má.“ Mohl cestovat po Čechách, studovat národ a doplňovat si už své dřívější sbírky „výjevů národního života,“ aby z toho časem vznikl „systematický obraz národa českého.“ Jeho situaci napomohlo, že byl jmenován asistentem ve Vlasteneckém muzeu, ale teprve těsně před svou čtyřicítkou získal stálé místo městského archiváře v Praze.

Systematický obraz národa českého… to byl smělý a velkolepý plán. Erben začal u lidových písní. Ostatně zájem o ně rostl v celé Evropě. U nás už vyšly sbírky díky Čelakovskému, Ritterovi, Kollárovi a Sušilovi. Písničky miloval Karel Jaromír už z domova, ale v knížkách, které přečetl, nebyly zdaleka všecko, co už sám znal. Začal tedy sám sbírat písně doma o prázdninách v Miletíně. Chodil mezi pastýře na lukách a na pole mezi pracující ženské. Dal si od nich ve volných chvílích oddechu předzpěvovat písně a vykládat pohádky. Za každou písničku nebo pohádku jim platil groš. Oblast své působnosti rozšířil i na Berounsko, do Žebráku a okolí. Pomáhali mu přátelé, hodně textů mu zapsala žena Betynka. Znamenitou lidovou zpěvačku objevil dokonce v bezprostředním sousedství svého pražského bytu, kde si stará služka Anna Havlíková při práci, hlavně při žehlení neustále zpívala. Opatřoval si materiál ze stále širšího okruhu, do kterého zahrnul Táborsko, Prácheňsko, Klatovsko a Hradecko.

První svazek obsahoval přes pět set písniček. Doplňoval je poznámkami, ve kterých vysvětloval, jak život na vesnici probíhal, jaké v něm byly slavnosti a obřady, lidové kroje a tance. Sbírka měla okamžitý úspěch, který autora překvapil. Celý náklad byl beze zbytku rozprodán, což ho povzbudilo ještě k usilovnější práci, takže když vydával Prostonárodní české písně a říkadla, vzrostl počet textů na čtyřnásobek. To znamená 2200 písní a říkadel. Neskutečná práce. Pocházely s nejrůznějších koutů Čech. Skromný básník a učenec touto knihou vložil jeden z úhelných kamenů do základů naší novodobé kultury. Byl to důstojný protějšek k průkopnickým dílům o české řeči, literatuře a dějinách.

Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
Slyšíš, milý bratře!
vímť já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Pojďme, je utněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:
Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Však já nejsem dřevo,
jsem já krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala.
Když jsem vodu brala,
s milým si postála:
Abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte.
Zahrejte u dveří
o té její dceři.
Hudci počnou hráti,
matička plakati.
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dcery své nemám.
Přenešťastná máti,
co klne své děti!

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Nenechte si ujít kouzlo staré Číny s Hankou Maciuchovou

Ondřej Kepka, režisér a moderátor

Ondřej Kepka

Tajný deník čínské císařovny

Koupit

Románové zpracování životního příběh císařovny vdovy Cch'-si, která se jako mladá dívka Jehonala stala konkubínou císaře a díky mimořádné inteligenci, intrikám i krutosti dokázala postupně vystoupat na vrchol a na půlstoletí se stát faktickou vládkyní Číny.