829. schůzka: Král železnic

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Strousberg s rodinou
0:00
/
0:00

Před námi, milí poutníci, je další etapa dálkového pochodu českou historií. Vlastně ne… dnes nepomašírujeme. Dnes se svezeme. Nacházíme se přece ve století, v němž noha parou cválá. I student Plha, původem z Kojčic u Pejřimova, hrdina jednoho nejmenovaného českého filmu, správně odtušil, je to "století páry." A nás v něm zajímá osud "Krále železnic."

Psal se rok 1875. Tehdy se z výšin úspěchu věru závratného zřítil až dolů na dno jeden z největších podnikatelských dravců gründerské éry. Konkursní vyhlášky tehdy ve známost uvedly, že zbankrotoval velkopodnikatel a vizionář, baron dr. Bethel Henry Strousberg. Ten, kdo se začte či zaposlouchá do jeho příběhu, jen stěží se ubrání dojmu, jenž jsme my na pouti českou historií zažili věru bezpočtukrát: že totiž dějiny sice kráčejí kupředu, ale lidské osudy se stále opakují.

Strousberg se narodil 20. listopadu roku 1823 v Neidenburgu ve východním Prusku. V současnosti nalezneme toto městečko pod jménem Nidzica v Polsku. Má asi 11 tisíc obyvatel, leží na říčce Nida a říká se mu „Brána Mazurských jezer“. Na svět přišel v židovské rodině chudého obchodníka. Matka prý prodávala na trzích. Původně se jmenoval Barthel Heinrich, anebo možná taky Baruch Hirsh Strausberg. Jeho dětství nebylo nešťastnější. Osiřel ve 12 letech. Naštěstí se ho ujal strýc, který žil v Londýně. Ten malého Barucha vychovával. Po nějaké době mu svěřil prodej uhlí. Za peníze, které si našetřil, si kupoval knihy. Žádný vášnivý čtenář beletrie, byla to pouze odborná literatura. Pro další sebevzdělávání. Naučil se několika cizím jazykům a pustil se do studia teoretických věd, především národohospodářské a právní nauky. Začal psát do novin.

Bethel Henry Strousberg

V této době si poangličťuje svoje jméno z Baruch Strausberg na Bethel Henry Strousberg. Zanedlouho se i žení. Jeho manželka Mary Ann (Strousberg jí říkal důvěrně Marianne) se narodila ve zchudlé šlechtické rodině. Byla dcerou sira Swanna. Svou ženu (stejně jako svých sedm dětí) miloval až do konce svého života. Po svatbě se činnosti žurnalistické nevzdal, ale kromě toho působil i jako pojišťovací agent. Což bylo ale málo… toužil po lepším postavení. Odebral se do Ameriky. Tam se mu ale zpočátku valně nevedlo. Až poté, co za babku skoupil střižní zboží z jedné porouchané lodi, si vydělal slušný kapitál. Touha ho však hnala stále vpřed. Směrem k bohatství; je ovšem sympatické, že to vzal přes vzdělání. Chtěl se stát advokátem, a skutečně díky své píli a buldočí urputnosti studia zvládl a jako sedmadvacetiletý získává doktorát práv.

Podnikání mu však nějak nešlo. Takže se rozhodl, že se raději vrátí zpátky do Anglie, a tam se věnoval prodeji obrazů a opět žurnalistice. Strousberg odchází do Berlína. Nastupuje zde na post zástupce anglické pojišťovací společnosti Waterloo (pro pojišťovnu vskutku rozporný název). Úspěšnou pozemkovou transakcí získal značné jmění. Seznámil se s majiteli kapitálu, kteří mu svěřili provedení stavby železnice. Nikoli jedné, ale hned několika železničních drah. Tylžské a Východopruské jižní dráhy (na území někdejšího východního Pruska – dnes patří Ruské federaci). Později začal budovat dráhu Berlínsko–zhořeleckou, Marko–poznaňskou, Halle–žarov–grubenskou, Hannoversko–altenbekenskou a ještě další. Od té doby se věnoval výhradně železnicím a jejich budování po Evropě. To mu umožnilo vydělat kupříkladu jen v Rumunsku 40 milionů franků. I poté stavěl další dráhy. Není divu, že se mu začalo říkat „král železnic”.

Musel to být vskutku výjimečný muž… což ostatně potvrzuje i dobový Riegerův slovník naučný: „Baron Strousberg podniká se vší geniálností a rázností svého ducha, každým svým coulem prokazuje podivuhodnou bystrost kombinace. Má pruské i rakouské řády, jest poslancem na říšském sněmu a stojí vysoko u veřejného mínění. Palác jeho jest v Berlíně jedním z divů tohoto sídelního města, zařízen jsa s takovou solidní nádherností a takovým přepychem všelikého pohodlí a vší rozkoše, že upomíná na orientální báchorky Tisíce a jedné noci.“ Na účet Riegerova slovníku si později neodpustil poznámku Jakub Arbes: „Jak zajímavě by v dodatcích jeho skončila ona geniálnost a bystrost ducha… na jakou výši tragickou by se tu vzepjal onen veleduch stojící tak vysoko u veřejného mínění a především jak poučné by bylo nahlédnouti ve všechny ony podivuhodné kombinace, jimiž řečený své jmění nabyl...“

Byl osobním přítelem (a skrze svou dceru Agnes i vzdáleným příbuzným) německého kancléře Bismarcka. Což o to… takových postav podnikání a byznysu běhala a běhají po světě celé houfy. Též u nás běhaly a běhají, i když (po pravdě) je třeba se po některých z nich posléze pídit pomocí mezinárodních zatykačů, ale to už je jiná historie. Ta moderní. Stavby železnic Strousberga víceméně donutily, aby si zařídil vlastní železárny. Koupil tedy několik továren a řadu statků na území dnešního Německa a Polska. Vybudoval a vlastnil mnoho železničních drah v celé Evropě, a také významné továrny jako například lokomotivku v Eggensdorfu, válcovny v Dortmundu a hutě v Neustadtu. Evropa tehdy byla plná takovýchto gründerů. Proč se však zabýváme v Toulkách českou minulostí tímto prusko–britsko–americkým podnikatelem?

„V roce 1868 prodal císař František Josef I. svůj korunní statek Zbiroh na Rokycansku. Kupujícím byl Bethel Henry Strousberg“ (tohle píše ve své práci Pád krále železnic historik Pavel Jiřičko). Tehdy stát změnil názor na vlastnictví státních podniků. Bylo rozhodnuto, že tento majetek nejlépe prospívá v soukromých rukou, a proto i císař rozprodával svoje panství. Mezi nimi rovněž korunní statek Zbiroh. Říšská rada prodej Zbiroha schválila a vlastníkem se mělo stát město Praha. Místo toho bylo ale panství prodáno Samuelovi Sigmundtovi, c. k. komerčnímu radovi, a Vincenci Kirchmayerovi, bankéři ve Vídni. V rukou těchto pánů se však majetek dlouho neohřál, prodali jej téhož roku (spolu s ostatními statky) doktoru Strousbergovi – za cenu devíti a půl milionu zlatých. Strousberg se tím pádem stal vlastníkem panství Zbiroh, do kterého patřil Mirošov, Osek a mimo jiné také poutní místo Svatá Dobrotivá. Česká veřejnost strnula v úžasu. Dva roky po krvavém masakru u Hradce Králové se mají nenávidění Prajzové znovu roztahovat v srdci království? List Bohemia tehdy bil na poplach: „Hrabě Bismarck, muž krvavého praporu, kupuje v Čechách korunní statky, aby tam zbudoval prušáckou baštu! Nebyl to snad pak doktor Strousberg, kdo přivedl železnou dráhu k hranicím české země, aby umožnil nástup prajských zbrojnošů? Co tu chtěl ten přivandrovalec v české zemi?“ ptaly se (německy psané) noviny Bohemia.

Zbiroh je město, které leží na rozhraní západních a středních Čech. Železná ruda se tu dobývala od středověku. Tep moderní doby sem doléhal jenom vzdáleně. Vstup tohoto koutu země do velkého světa průmyslu měl teprve přijít. V polovině 19. století ještě nikdo netušil, jak dramatický krok to bude. Každopádně zbirožští měšťané byli zděšeni. Na místo císaře pána přišel "cizácký kšeftsman" z Berlína, prý pohádkově bohatý. Co ho přivedlo právě do Zbiroha? Všude v kopcích kolem Zbiroha měly podle Strousbergových odborníků ležet desítky miliony tun železné rudy. Ruda tady sice opravdu byla, ale obsahovala velké množství fosforu, což bránilo jejímu zpracování na kvalitní ocel. Pan baron to nepovažoval za zvláštní problém. Ve druhé polovině 19. století se ještě zdálo, že věda je všemocná a v mozkovém centru Strousberových závodů pracoval přece technický výkvět německého národa. A ještě jeden důvod tu byl, co ho přivedlo do Zbiroha. Zakázka. Velká zakázka, rozměrů dosud nevídaných. Rumunský kníže Carol nabídl Prusku přednostní účast na výstavbě železniční sítě ve své zemi. Měla to být "stavba na klíč," od ocelových kolejnic přes vozový park až po pražcové hřeby. Na něco takového si může troufnout jenom průmyslník, který obsáhne všecko – od technického výkresu až po konečnou montáž, po poslední šroub a železniční pražec. Strousberg si to myslel, ba byl o tom přesvědčen. Jediné, co mu zatím chybělo – vlastní železo – mu dodá právě Zbiroh.

Koupí Zbiroha získal panství, ze kterého chtěl učinit středisko železářského průmyslu. Ve Zbiroze (či ve Zbirovu, jak se v té době psávalo) měl stát mezinárodní hotel s prádelnou a lázněmi, také škola, nemocnice a dokonce i divadlo. Starý zbirožský hrad nechal Strousberg ihned z velké části strhnout a na jeho místě dal zbudovat honosný přepychový novorenesanční zámek. Okolí zámku, jehož úpravy navrhl berlínský architekt August Orth (jeho "dvorní" architekt), nabylo vzhledu anglického parku. Ve dne v noci za jakéhokoliv počasí zde pracovalo na 1500 dělníků po dobu jednoho roku. Roku 1869 přijíždí baron do Zbiroha a je bouřlivě vítán. Lidé z celého kraje k němu vstupují do zaměstnání. Byli nalákáni sliby vyšších platů, než byl průměrný výdělek. Baron Strousberg se dokonce nechal slyšet, že dělníci budou mít tolik peněz, aby si mohli k obědu dopřát kuře.

Byl to opravdu velkorysý podnikatelský projekt. Na celém Zbirožsku pracovalo v té době pro Strousberga přes 10 000 lidí, z větší části místních. Kromě nich tady ještě působili zahradníci a cihláři z Belgie, italští drážní dělníci, a také štukatéři, rovněž z Itálie, komínáře dal přivézt z Postřekova na Chodsku, proslulí tesaři přijeli z Rumunska, pecaři z Porýní a železáři z Vestfálska. Cihláři byli najati z celého Německa. Ve Zbiroze samém bylo v provozu 16 hospod, z toho 3 s nevěstincem. V dubnu 1870 byla rekonstrukce dokončena a manželé Strousbergovi zde oslavili stříbrnou svatbu. Při té příležitosti věnoval baron své manželce intarzovaný příborník, na jehož přední stěně byly perletí vykládané portréty obou manželů a jejich dětí. Nad hlavní vchod do zámku byl umístěn erb barona Strousberga, na němž ve čtyřech polích byla umístěna stříbrná labuť a zkřížená břevna. Spolu s panstvím získal Strousberg i 37 milionů tun železné rudy a 12 milionů tun černého uhlí. Pro dobré spojení vybudoval mezi nově koupenými panstvími železnici, která spojovala Mirošov přes Strašice, Těně, Svatou Dobrotivou a Olešnou s Kařezem, tady s odbočkou k dnešnímu nádraží Kařízek a kolem Bouchalky k nádraží Zbiroh a odtud do Františkova. Měla se napojit na železniční trať Praha–Plzeň, ta však, i když dokončena, nebyla nikdy uvedena do provozu.

Strousberg vybudoval v Mirošově 8 koksáren, na svém panství pak 7 vysokých pecí, válcovny, vagónky, pily, úřednické a dělnické kolonie. V Kařezu postavil kanceláře a 360 domků pro dělníky a úředníky. Podnikatel–lidumil. Možná takový i byl. Anebo tak chtěl vypadat. Při řešení sociálních otázek jednal Strousberg prozíravě: zkrátil pracovní dobu ve svých závodech ze 12 na 10 hodin, aniž by přitom krátil mzdu. V Hannover Linden (což je nynější strojírenský kolos Hannomag) postavil (stejně jako v Kařezu) nejenom obytné městečko pro své zaměstnance, ale zřídil pro ně i závodní stravování a první podnikovou mateřskou školku.

Lidé si na „berlínského kšeftsmana“ zvykli. Přizpůsobili se. V dobách největších přílivu pracovních sil stálo ubytování ve chlévě tolik jako ve standardním hotelovém pokoji v Praze. Občas se sice vyskytl nepořádek ve vyplácení mezd, ale to všichni chápali jako projev liknavosti Strousbergových úředníků. Kredit "krále železnic" v očích lidu rostl. Dělníci si ukládali vydělané peníze do akcií, sedláci za slušný peníz ochotně souhlasili s výkupem polností, aby obratem nakoupili sedmiapůlprocentní obligace Strousbergových závodů. Kromě toho pan baron nařídil, aby veškeré jeho dělnictvo bylo uniformováno. Stejnokroj přišel na 16 zlatých (což si každý dělník musel zaplatit ze svého - tato částka jim byla srážena ze mzdy, po 2 zlatých měsíčně). Nejvýraznější byl zřejmě klobouk, podle kterého se mělo poznat, že dělník patří Strousbergovi. Byl vpředu ozdoben znakem "ST" ze žlutého plechu, po stranách se vinula vpředu červená šňůrka a vzadu visely dva střapečky. Znak „ST“ byl i na kupli. (Kuple je opaskový řemen.)

Na vrcholu své slávy vlastnil baron Strousberg po celé Evropě železné a uhelné doly, vysoké pece, válcovny, továrny na výrobu železničních vagónů, tržnice, nemovitosti (tedy pozemky a stavby), a především akcie. Postavil sedm železničních tratí v Německu a položil 1700 km kolejnic v zahraničí. Plány se mu dařily i v Čechách, protože místní bohaté lesy mu poskytovaly dostatek dřeva. A navíc hornické práce byly usnadněny vynálezem dynamitu. Strousberg jej (poprvé u nás) použil v Zaječově, na šachtě Artur – v roce 1870. Výsledek moc slavný nebyl: zavalený důl a jeden těžce zraněný horník. Těžba dřeva byla sice díky polomům a vichřicím velice vysoká, ale bohužel – výtěžky z prodeje dřeva nestačily na profinancování Strousbergových dalekosáhlých plánů. Roku 1874 se dostává do prvních finančních obtíží, prodává železo, litinu, rudu i dříví. Svým zaměstnancům neplatí přes tři měsíce mzdu a náhradou jim vydává poukázky na odběr zboží ze skladů. Přesto se pouští ještě téhož roku do stavby ocelárny a válcovny v Kařeze, kde měl vyrábět železniční koleje novou metodou (bessemerováním) pro zakázku ve Francii – na trati Paříž–Narbonne (tedy až na pobřeží Středozemního moře. Odhadem nějakých 900 kilometrů). Zakázka mu měla přinést zisk 60 milionů franků. Aby mohl tuto akci financovat, vydal Strousberg akcie v hodnotě 8 milionů zlatých. Do oběhu jich však pustil osmkrát víc. Začaly mu narůstat dluhy, které ho nutily ke korupci na nejvyšších místech.

Rodiná hrobka Strousbergových v Berlíně

Jenže i korupce chce nějaké investice. Tedy peníze. Proto se baron uchyluje ke štěpení své firmy. Odděluje menší, nezadlužené, finančně zdravé podniky, na které získává další úvěry od věřitelů. K věřitelům se přidala i příroda. Velkou pohromou pro už vzniklé a provoz zahajující podniky byla obrovská povodeň na Zbirožsku v roce 1872. Dochovalo se svědectví místního historika a řídícího učitele zbirožské školy Antonína Drachovského: „Děsného pohledu poskytovalo podmokelské jezero, kdy průrva skalní vyvrácenými kmeny, připlavenými hranicemi prken, částmi odnesených budov zatarasena, nedovolovala rozbouřeným vodám volného odtoku. Celé toto údolí bylo naplněno vodou po vrcholy vysokých jedlí a smrků. A když v příčné hrázi mocným tlakem a údery vln nová brána rozšířena a prohloubena, tu teprve mohly kalné proudy dále ubíhati.“ Tato vlna smetla Strousbergovy vysoké pece ve Františkově.

Posledním hřebíčkem do rakve byl projev poslance Eduarda Laskera v Říšském sněmu. „Jméno Strousberg se stalo pojmem. Každý chce dnes být malým Strousbergem. Ten dbal téměř vždy zákonem předepsané formy. Ale podle zákona citu a lidství jsou však jeho činy zločinem!“ A ještě jeden zajímavý výrok. Pochází od muže svým způsobem zasvěceného, neboť byl synem majitele textilní továrny. V dopise píše Friedrich Engels svému příteli Karlu Marxovi: „Největší muž v Německu je bezpochyby ten Strousberg. Ten chlap bude příštím německým císařem. Všude, kam člověk přijde, se mluví jen o Strousbergovi.“ O Strousbergovi se toho do té doby namluvilo hodně. A mělo se namluvit ještě víc. Když se v roce 1873 zhroutila vídeňská burza, mnoho drobných a středních podniků zaniklo. Strousbergův plán na kompletní vybudování rumunské železniční sítě padl, protože se ukázalo, že jde o velmi technicky náročný projekt (většinou v těžce přístupných Karpatech). Nedostatek kvalifikované pracovní síly a odpor feudálů vykonaly své. Řešení své situace viděl Strousberg ve spojení se zahraničním kapitálem.

Na britských ostrovech neuspěl, hledal proto v Rusku. Tady (prostřednictvím fingované společnosti) vydal novou sérii akcií (s téměř nulovým krytím). Tyto akcie pak uložil v Moskevské komerční bance, odkud na ně (s pomocí úplatků) vybíral milionové zálohy. Což nemohlo dobře dopadnout, a taky nedopadlo. Roku 1875 vyhlásil v Prusku a v Rakousku úpadek svých závodů, Moskevská komerční banka však na něj naléhala, aby zaplatil své dluhy, a proto se Strousberg vydal do Moskvy a odtud do Petrohradu. Tam byl jako dlužník zatčen. V Moskvě byl umístěn do vězení pro dlužníky kvůli nezaplaceným směnkám na vysoké částky. Obviněno bylo i vedení Moskevské komerční banky, protože existovalo důvodné podezření, že Strousberg ovlivňoval a přesvědčoval ředitele banky ke krokům za hranicí zákona. Vedení bylo odsouzeno k několikaletému žaláři a Strousberg byl vypovězen a vyvezen ze země.

Zpráva, že pan baron byl zatčen, se rychle rozlétla po kraji a nastalo bědování, protože skoro každý byl v té době více či méně spojen s jeho podniky. Zbiroh byl postižen opravdu citelně – víra v prosperitu podniků vedla i zdejší prosté lidi k ukládání svých financí do akcií Strousbergových závodů. V říjnu roku 1875 byl krajským soudem v Plzni a okresním soudem ve Zbiroze uvalen na majetek doktora Strousberga konkurs a na majetku zajištěn dluh 95 milionů marek. Věřitelům z něj byla zaplacena jenom nepatrná část. Tento krok znamenal definitivní konec Strousbergových podniků. Po krachu svých podniků sepisuje ve vyšetřovací vazbě své memoáry nazvané – „Doktor Strousberg a jeho působení jím samotným vylíčené.“ Po dvou letech vězení byl propuštěn. Zemřel v Berlíně jako vážený poslanec říšského parlamentu. Někdejšímu králi železnic bylo šedesát let.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související