828. schůzka: Přeskoč, přelez, ale nepodlez

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Vyšívaná kopie praporu, který pro Sokol Pražský namaloval Josef Mánes

Vydejme se opakovaně za další osobností, kterou jsme už na své pouti dějinami potkali. Ono těch postav je stále víc a my jsme o to raději, že to nejsou jen potentáti a hodnostáři ve vojenském anebo jiném sukně.

Prapor, na jehož líci je vyobrazen sokol v letu, výtvarně vyřešil Josef Mánes. 16. února 1862 se v tělocvičně Malypetrova ústavu v pražské Panské ulici sešla první valná hromada nové organizace – bylo přítomno 75 lidí. Starostou byl zvolen Jindřich Fügner, který také navrhl tykání členů a oslovování bratře. Josef Mánes kromě praporu kroje s garibaldovskými červenými košilemi, a Josef Barák zavedl pozdrav Nazdar! V květnu téhož roku (tedy 1862) se stal náčelníkem jednoty doktor Miroslav Tyrš.

Mecenáš Fügner platil – dokud mohl – od samého začátku skoro všechno, co spolek potřeboval. To znamená třeba pronájem sálu… také tělocvičné nářadí nakoupil a hudební nástroje pro první sokolskou kapelu. Roční nájem Apolla byl však velice drahý – 1800 zlatých. Zatím jej platil ze svého obětavý Fügner, jenže budova připadla jeptiškám a Sokol se musel vystěhovat. Sokol bez sokolovny, to bylo a je nemyslitelné. Během následujícího půlroku se cvičení konala v jezuitském Konviktu. To byl proslulý, leč nevyhovující sál, kde svého času koncertoval Beethoven i Smetana a kde se v únoru 1840 konal první český ples. Sokolům se tam však nelíbilo: neudržovaná budova čpěla vlhkem a plísní. Velkorysý Jindřich Fügner přišel s řešením, které později přispělo k jeho hmotnému bankrotu. Rozhodl se, že ze svých peněz postaví moderní tělocvičnu. Vybral všechny úspory, ještě se zadlužil a koupil zpustlý letohrádek se zahradou blízko Žitné brány, v tehdejší Mezibranské ulici, v nynější Sokolské.

Jan Vilímek: Miroslav Tyrš

Přiměl předního pražského architekta Ignáce Ullmanna (to byl – mimo jiné – tvůrce Prozatímního divadla), aby takřka přes noc vypracoval projekt jednoduchého novorenesančního paláce, ovšem moderně zařízeného. Ullmann do něj vložil kromě rozlehlé trojlodní tělocvičny i byty, přestěhoval se sem Fügner s rodinou a na dlouho i Tyrš. Kromě toho tu byly i kanceláře, sprchy, vytápění teplým vzduchem, plynové osvětlení. První pražská sokolovna… Dosud stojí při severojižní magistrále, ale její kvality, utopené v okolní zástavbě, už nikdo nevnímá. Palác za 60 000 zlatých vyrostl podivuhodně rychle. V červnu 1863 zakoupil Fügner pozemek, začátkem července sokolové–brigádníci zbořili starý letohrádek, upravili terén, vykopali základy, pak nastoupili stavbaři, a po půl roce, 9. prosince 1863 se už v tělocvičně konalo první cvičení.

Ani v panských rodinách se tehdy na pěstění těla příliš nehledělo, a to hluboko do druhé poloviny 19. století. Důvody tkvěly zčásti v přesvědčení, že křesťan má dbát spíše o ducha než o tělo. Navíc se ve veřejném mínění považovalo cvičení za pohyb samoúčelný a dokonce nezdravý, podobně jako třeba větrání místností. Námaha představovala zdravotní riziko, v případě tělocviku furiantské a zbytečné. To byla víc v módě výuka klavíru nebo kreslení. Licencované tělocvičné ústavy vesměs předstíraly, že jsou léčebnými. Sloužily jakoby těm nezdravým. Jeden z nich si v Ledeburském paláci na Malé Straně otevřel Rudolf Steffany. Po něm převzal výuku Gustav Stegmayer, který tělocvičnu přestěhoval do Chotkova paláce. U Stegmayera, ještě než odešel do Vídně, se stihl vyučit Jan Malypetr. Vlastnil sál v Panské ulici, vypracoval se až na universitního tělocvikáře. Kromě vysokoškoláků k němu chodilo soukromě asi 300 chlapců a mužů – taky Miroslav Tyrš, zprvu jako žák, pak jako cvičitel.

Zakládajících sokolů byla kopa, čímž nechceme vyjádřit, že jich bylo hodně, ale že jich bylo šedesát. Kopa. Taky bychom mohli tvrdit, že jich bylo pět tuctů, popřípadě čtyři mandele. A ti začali cvičit (úplně poprvé) ve středu 5. března 1862. Za tři týdny nato došlo k jejich prvnímu veřejnému srazu – na Střeleckém ostrově. Právě tam si začali tykat a oslovovali se „bratře.“ Žádné „sestro.“ Tedy zatím. Naší nejstarší ženskou tělovýchovnou organizací byl Tělocvičný spolek paní a dívek pražských. Oficiálně ho pražské místodržitelství schválilo až šest let po vzniku Sokola. Zakládající schůze se konala v bytě Kateřiny Fügnerové a starostkou se stala spisovatelka Sofie Podlipská.

Jindřich Fügner v sokolském stejnokroji

Tak vítejte, družky, v čety se stavte,
na červenobílém praporu dnes
znak slávy a síly nadšeně zdravte,
náš stříbrný lev se do výše vznes
a vesele zavlaj praporec ten
nad sesterskou láskou, nad rovností žen!

Takto pateticky byly budoucí sokolky vítány na svět. Ale jejich spolek zůstal dlouho relativně samostatný. Původní název si podržel až do roku 1912, kdy se stal Ženským odborem Sokola pražského. Úplně začleněn do Sokola byl v roce 1921.

„Podpor ležmo za rukama! Vztyk! Překot pokos klikem rychle – teď! Stoj spatný, předkročný, zákročný, úkročný, rozkročný. Pohov!“ Cvičenci a cvičenky, jakož sportovci vůbec (tedy aspoň někteří) poslouchají při tréninku jako hodinky, aniž vnímají, že košaté a přesné české tělocvičné názvosloví je z valné části dílem Miroslava Tyrše. Do jeho časů se (takřka výhradně) používalo německého velení. Tyrš vzal do ruky Jungmannův slovník, a podle něj začal německé tělocvičné názvosloví počešťovat. První jeho část vytvořil už u Bartelmusů, kde byl vychovatelem – aby mu vesničtí kluci rozuměli. Později, v Praze, mu pomáhala terminologická komise, jejímž předsedou byl básník Karel Jaromír Erben. To už nebyl na tělovýchovné, ale taky na hasičské a vojenské názvosloví sám. Ostatně pokusy o českou podobu německých termínů tu byly už před ním. Dejme si pár ukázek: „Postava jako noha zakončena.“ To je stoj spatný. „Rozetknutí noh.“ Neboli unožení. „A rozmrsknutí noh.“ To by mohlo být roznožení, zatímco „spojení lýtek se stehny“ (přičemž ta lýtka a stehna patří jednomu a témuž jedinci) - ano, tak to je prosím dřep. Všechny tyto „jasné“ termíny vymyslel Tyrš. A zvládl svůj úkol výtečně.

Ale vraťme se do doby, kdy se ve svém pražském hnízdě Sokol teprve klubal ze skořápky… V dubnu 1862 se uskutečnil první z později proslulých sokolských výletů: vlakem se jelo do Veltrus, odtud účastníci pochodovali na Říp. V první červnový den téhož rok se (ještě ve starém sále Apolla) konalo vysvěcení sokolského praporu (toho Mánesova), a tam proběhlo první veřejné cvičení prostných i na nářadí. Třebaže Sokol vznikl jako organizace místní, pražská, připravovalo se už založení sesterských jednot v Jaroměři, Nové Pace, Kutné Hoře, Příbrami, Kolíně a ještě i jinde. Po prvním roce, v březnu 1863, se v Praze scházelo už jedenatřicet družstev a v září byl uspořádán první cvičitelský kurs. V únoru následujícího roku se poprvé konaly šibřinky – tak se napříště nazývaly slavné sokolské maškarní bály. Staročeský název šibřinky sokolové nevynalezli – našel jej Miroslav Tyrš v Jungmannově slovníku. Svým jménem na šibřinky zval Jindřich Fügner – Sokolu by to policie nepovolila. Tou dobou už v zemi existovalo 26 jednot, z toho tři z nich na Moravě: v Brně, ve Valašském Meziříčí a v Kroměříži.

15. listopadu roku 1865 po krátké nemoci nečekaně zemřel starosta Sokola Jindřich Fügner. Jeho finanční poměry byly poslední dobou velmi špatné. Celé své jmění vložil do stavby sokolovny a ještě se zadlužil na několikanásobnou částku. Počítal, že dluh splatí ze svého tehdejšího značného příjmu v pojišťovně a z nájemného Sokola. Ke starostem hmotným se připojily starosti rodinné – během tří let mu zemřel, bratr, matka, otec, sestra a pak i otec jeho manželky. Brzy poté, co velkodušný Fügner do Sokola investoval všechny své úspory (a dokonce se - jak víme- zadlužil), ocitla se jeho pojišťovna Nuova v nesnázích. Zatímco ústředí v Terstu utrpělo ztráty řadou námořních katastrof, českou filiálku oslabilo vyplácení pojistek po těžkých povodních. Fügner se snažil postiženým pomáhat i ze svého, ale dostal se přitom finančně na dno. Brzy nato byl odvolán z funkce ředitele. A jak neštěstí chodívá v trojici, po ztrátě peněz a místa se dostavilo osudové ochoření. Co se mu stalo, to vlastně ani nevíme; sám Fügner tvrdil, že se zranil při nějakém skoku. Po operaci otoku, která proběhla ale až po několikerém odkladu, došlo v jeho organismu k otravě krve. Na podzim si pro něj přišla smrt. V říjnu byl ještě zdráv a 15. listopadu 1865 byl po smrti. Byla mu tehdy 42 léta.

Jindřich Fügner. Portrét z nekrologu v Humoristických listech.

U lože umírajícího byl jeho budoucí zeť Miroslav Tyrš. „Fügner pootevřel mdle očí svých, vyslovil mé jméno a stiskl mi ruku,“ napsal ve svých vzpomínkách Tyrš. „Promluvil jsem k němu několik slov útěchy, on ještě jednou pozvedl očí svých, a jakoby říci chtěl, že naděje více není, zamávnul rukou. Byl to poslední záchvěv životní. Položil jsem třesoucí se dlaň na srdce jeho. To srdce dobušilo, nejšlechetnější srdce, které jsem poznal, srdce, o němž až podnes myslím, že mu rovného není a nebude.“ Tyrš, který byl dosud duší výletů a veřejných cvičení, připravil poslední rozloučení. Byla to mohutná tryzna.

Když v listopadovém pozdním odpoledni vykročil od sokolovny smuteční průvod k Olšanům, všude svítily plynové lampy. Pohřební průvod kráčel přeplněným Václavským náměstím, kde se nad ztichlými zástupy nesl zpěv Hlaholu, zpívajícího Miserere. Rudá záře pochodní a voskových svící, které nesli sokolové, měnila pohřeb v přízračnou scénu. Jan Neruda napsal v Národních listech: „Fügner byl první, který dokázal, že také mezi námi může zrodit se muž, hotový obětovat vše, který v šlechetnosti své vyrovnal se nejšlechetnějším synům bohatých velkých národů.“ Ale také poznamenal: „Především leží nyní vše na spolku samém, aby Sokol nadál veden byl touže myšlenkou, kterou mu vdechnul první starosta jeho.“

Takže teď to bylo všechno na Tyršovi. A neměl to zrovna lehké. Vyvstala před ním řada problémů. Na prvním místě: peníze. Svoje také „odvedlo“ místodržitelství. Trvalo na přísném policejním dohledu. Sokol měl totiž v náplni nejenom cvičení v tělocvičně, ale i řadu branných disciplín. „Z programových stanov Sokola: cvičení se v pochodu, v běhu i v poklusu, v přemáhání překážek v přírodě skokem, šplhem, útokem o tyči, tužení těla ve vedru, dešti i větru; slovem vše, čemu již v tělocvičně pro obmezenost času i místa zvyknouti a přiučiti se nelze.“ Říkáte si možná: No a co? Monarchie mohla být jenom ráda, že její poddaní mají dobrou kondici. Tyrš kromě toho prosazoval i šerm, zápas, plavání, veslování a také atletické a zejména olympijské disciplíny (jako třeba pětiboj). Což všechno jsou záležitosti zgruntu nezávadné. Takováto náplň sokolské činnosti byla nicméně podezřelá předem, i když zakladatelé přicházeli též s jinými hesly: „V Sokole musejí být odstraněny rozdíly stavovské, politické i náboženské. Členové musejí mít pocit, že jsou si rovni, že jsou bratry.“ Bratry v rovnosti. taky nic proti ničemu. Mohli to ovšem být bratři v brannosti.

Již zmíněné podezření bylo lze formulovat třeba slovy: nevzniká tu vlastně české národní vojsko? Zatím sice bez zbraní, avšak schopné jednoho dne…? To mohlo čímsi zavánět… Možná i nebezpečným! Tak či onak – Sokol byl trvale na tapetě. A co horšího: Brzy (a typicky po česku) se Sokol názorově rozštěpil na dvě křídla. Na „turnery,“ kterým šlo hlavně o cvičení, a na „parádníky,“ vyžívající se v okázalých vlasteneckých slavnostech. V rozporu s míněním zakladatelů snažili se krojovaní, ukřičení, zato vesměs necvičící „bratři pokroku“ obviňovat druhy z tělocvičen neboli „bratry činu“ z národní vlažnosti, zatímco sebe prohlašovali za blanické vojsko. Pořádali tancovačky, slavnosti, hlučné výlety, při nichž mávali prapory a vraceli se zmoženi pivem. Fügnerovi i Tyršovi šlo o vybudování apolitické, demokratickým duchem prodchnuté organizace. V Sokolu spatřovali ztělesnění antického ideje „v zdravém těle zdravý duch.“ Proto jim fangličkáři a hurávlastenci ztrpčovali život na samý pokraj deziluze, ba rezignace.

Miroslav Tyrš budoval sokolskou organizaci bez odpočinku. Psal. Studoval výtvarné umění. Marně se pokoušel o docenturu. Pak roku 1869 jako blesk udeřila nemoc. Bolest údů, časté křeče, nespavost. Nebyl schopen usnout ani na dvě hodiny. V zimě 1870 napsal zesláblý Tyrš jednu ze svých předčasných závětí: „Vzdávám se úřadu svého. Loučím se ovšem zároveň se životem svým. Náčelník Sokola nesmí mrzákem býti.“

Hrob Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše na pražských Olšanech

Tehdy mu pomohl pobyt u Bodamského jezera, jenomže záchvaty depresí se v průběhu let vrátily. V zesílené podobě. Přicházely náhle, obvykle po neúspěchu, konfliktu, pracovním přepětí. Ani blízcí mu příliš nevěřili – leckdo ho považoval za hypochondra. Krize pak dříve nebo později odezněla, dokonce se roku 1872 oženil se svou žačkou a dcerou přítele Fügnera Renatou (o dvacet dvě léta mladší), načež po odmlce se krize opakovala. V čem mohla vězet příčina těch atak depresí, to není jasné dodnes, ale osudovým mohlo být i samo léčení. Pacientovi byl naordinován silný uspávací prostředek, řazený dnes mezi narkotika. Po chronickém předávkování chloralem se dostavují kožní choroby, poruchy zažívání, úbytek svalové hmoty, sešlost, ztráta kontaktu s realitou. Všechny tyto projev Tyrše v té či oné míře skutečně postihovaly.

Poté, co Sokol oslavil svoje dvacáté narozeniny, dočkal se jeho zakladatel vrcholu své vědecké kariéry: byl jmenován mimořádným profesorem dějin umění na české universitě. Když však císař po mnohých průtazích jmenovací dekret konečně podepsal, byla Tyršovi profesura přiznána jen pod podmínkou, která ho zdrtila. Ministr kultu ho žádal, „abyste se zřetelem ke svému novému postavení přerušil dosavadní styky s tělocvičným spolkem Sokol.“ To bylo opravdu kruté. Vždyť Sokol byl jeho dítě! Srostl s ním! Má se vzdát… čeho vlastně? Více než dvaceti let úporné práce v tělovýchově, anebo vytoužené profesury? Zajel do Vídně k povinné císařské audienci, poděkoval za jmenování a vrátil se s plánem na léčení do Alp. Lékař mu doporučil pobyt v Oetzském údolí. Psychicky se cítil tak zle, že toužil být sám, ani manželka Renata ho nedoprovázela. Od 20. července 1884 bydlel v malém hotýlku v Oetzu. Podnikal dlouhé výlety, koupal se v horských jezerech, vracel se občas až v noci. Byl zamlklý, nervózní, často si utíral pot z čela, v zamyšlení bezděčně gestikuloval, měl pergamenovou pleť. Domů psal vzkazy, které nikdo nechápal. „Pozdrav všem, kdož mě ještě znáti chtějí.“

38. ročník mezinárodního setkání sokolů v rakouském Oetzu

Ta slova paní Tyršovou vylekala. 6. srpna telegrafovala, že za ním jede. Den nato vyrazila. V pátek 8. srpna (a to už věděl, že žena je na cestě) odešel Tyrš na ranní procházku. Asi v deset se vrátil, vzal si deštník a nalehko oblečen opět zmizel. V šatech nechal dopis pro Renatu. (Prý. Později se už o něm nemluvilo.) Ještě ho spatřili na nádraží v Roppenu, kde čekal na vlak. Kam měl namířeno, kdy se měl setkat se ženou? Nastoupil, aniž si koupil lístek. Poslední stopa: blízko Oetzu ho po setmění potkala u řeky Aachy jistá žena. Neodpověděl na pozdrav, jenom „pro sebe“ podivně gestikuloval. Už se nevrátil. V sobotu dorazila Renata. Do pátrání se kromě četníků zapojili obyvatelé okolních vesnic. Zničená paní Tyršová se 15. srpna vydala domů. Teprve po dvou týdnech od zmizení – 21. srpna 1884 – zpozoroval místní rybář při břehu Aachy dravou vodou znetvořené lidské tělo. Identifikace potvrdila totožnost mrtvého. Hypotéza, že dvaapadesátiletý zakladatel Sokola zahynul nešťastným pádem ze skály, zůstává milosrdným tajemstvím i otevřenou otázkou.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související