827. schůzka: Člověk je tu proto, aby si něco předsevzal a aby to vykonal

Spatříme člověka životním osudem poznamenaného, osamělého, tragicky rozlomeného, jenž silou a vůlí přemáhá vlastní slabost, aby pak totéž – totiž sílu a vůli – přísně ordinoval bližším. Ale abychom nezačínali zprostředka. Vraťme se do onoho sedmnáctého zářijového dne v roce 1832, kdy se v Děčíně narodil podle zápisu v matrice Friedrich Emmanuel Tirsch. Na svět přišel v česko–německé rodině. Jeho otec byl zámeckým a lázeňským lékařem u Thunů, dlouho však v hraběcí službě nepobyl. Dostal se se svými chlebodárci do konfliktů, kvůli kterým tohleto působiště po čtyřech letech i s rodinou opustil. Svou praxi přenesl do vídeňského předměstí Döblingu, kde byl jeho švagr lékárníkem. Dr. Tirsch odešel kvůli stížnostem pacientů z malých Lázní svatého Josefa na to, aby byl jejich ošetřujícím lékařem člověk s otevřenou plicní tuberkulózou. Na tuto obávanou chorobu tehdy umíral snad každý pátý člověk a pomoci mu nebylo. Nebylo pomoci ani doktoru Tirschovi. Před malým Friedrichem se začal roztáčet kolotoč smrti, ztráta nejbližších bytostí. To asi duši dítěte poznamenalo navždy. Nejprve mu před očima (ještě v Děčíně zemřela) mladší sestřička Karolina. Poté podlehl souchotinám jeho otec. Do půl roku po něm ho následovala desetiměsíční Anička.

Miroslav Tyrš s náčelnickou šerpou a trubkou|foto:Adolf Seidl, eSbírky – kulturní dědictví on-line, Národní muzeum - Historické muzeum, CC BY 4.0, ©

Maminka, paní Tirschová, byla zdrcená. Měla čtyřicet dvě léta a byla od přírody nervově labilní. Z té série osudových ran se už nevzpamatovala. V bezradnosti, jak žít dál, se rozhodla pro návrat do Čech. Přijala nabídku jednoho ze svých bratrů, starého mládence Bedřicha Kirschbauma, který jí poskytl střechu nad hlavou. A tak se zlomená vdova ocitla s pětiletým synem v Kropáčově Vrutici na Mladoboleslavsku. Tady byla tragédie rodiny Tirschů dokonána. Zesláblá, nesnesitelnými bolestmi pronásledovaná paní Vincencie v srpnu roku 183 zemřela – následovala manžela sotva dva roky po jeho odchodu.

Takže z pěti blízkých lidí zbyl během krátkého času jediný šestiletý človíček…Tedy… to je start do života. K uzoufání. Aniž cokoli chápal, celá rodina mu prostě a zmizela. Co mu vlastně zbylo... jizvy bolu. A také tíseň opuštěnosti. Stavy úzkosti. Dojem, že každý stojí sám proti osudu, už z jeho psychiky nevymizel. V dospělosti se mu rané zážitky vrátí – v převleku náhlých depresí. Život sirotka se však po sérii těchto ran přece jenom zklidnil. V nouzi nežil, protože se o něj starali příbuzní z matčiny strany, strýcové Kirschbaumové, ale málo naplat, vždycky to už byla péče náhradní rodiny. Hmotně byl zabezpečen z dědictví. Přirozenou vřelost vztahů však sotva zažil. Všude byl cizincem. Od cizoty se už nikdy neoprostí, jen s ní podstoupí zápas. Rozhodne se časem zvládnout pocity odcizení mobilizací svého rozumu i vůle, uspokojením v službě druhým, altruismem. Čím bude zralejší, tím víc energie Tyrš investuje. Jenomže rána se beztak nezacelí. V okamžicích pravdy se citový handicap (který kdysi začal zhroucením domova) nečekaně obnaží. V těchto momentech si bude malomyslně zapisovat: „Vítězstvím nad sebou se radosti nedosáhne. Zbude leda vědomí, že se člověk nepoddal.“ Lidé z blízkého okolí budou nad psychickými výpadky jinak obětavého, pracovitého, lidumilného Tyrše, náčelníka Sokola, kroutit hlavou. „Takového ho neznáme!“ Lékaři budou psát diagnózy: „Těžká neuróza. Pomůže mu leda klid!“ Ale to naše vyprávění poskočilo hodně dopředu.

Do svých devíti let žil Friedrich u svého strýce Bedřicha. Nejprve ve Vrutici; poté, když strýček povýšil ze správce na ředitele statku, se přestěhovali do jiného kouta panství rytíře Neupauera, do Stránova. Což byla velká změna, protože se ocitl ve zcela českém prostředí. Začal mluvit česky, myslet česky, v podstatě se právě tehdy stal Čechem. Co ale jinak mohl samotář a starý mládenec Kirschbaum dát duši osiřelého dítěte, když jí nerozuměl? Žili vedle sebe jak opuštění psi. Tedy… až do chvíle, kdy strýc rozhodl: „Chci, abys studoval. Hlavu na to máš. Pošlu tě do Prahy. U bratra Antonína se o tebe postarají.“ Jak pravil, tak se i stalo. Friedrich se poslušně přesunul od jednoho strýce k druhému, ze vsi do města. Skromný byt v Maltézské ulici na Malé Straně a rodina pojišťovacího úředníka, ve které se obracel každý krejcar, se staly svědkem zamlklého úsilí, s nímž se chlapec malého vzrůstu pokoušel dorůst v muže. Triviálka… hlavní škola… malostranské, pak staroměstské gymnásium. Šel po své cestě bez reptání, neroztěkaně, s pochvalnými zápisy do školní „zlaté knihy,“ ale… bez nadšení. Spíš zarputile. Více ze vzdoru než z touhy. Latina, řečtina, Ovidius, Vergilius, Seneca, Aristotelés. Musí to někam dotáhnout! A tak se tužil.

Už tehdy ho zaujalo antické umění. Nadchla ho historie starořeckých olympijských her. Nejvíc ho však oslovila myšlenka kalokagathie – prastará představa o harmonické výchově člověka po stránce tělesné, rozumové i mravní. „Dospět k souladu krásy, vzdělání a dobra, to je přece výzva, pro niž stojí za to pracovat!“ Jenomže zatím měl k antickému ideálu dost daleko. Hlavně fyzicky. Strýc ho svého času poslal do Steffanyho tělocvičného ústavu, aby zesílil. U Kirschbaumů se velice obávali dědičné zátěže: v křehké postavě Friedrichově shledávali známky souchotin jeho rodičů. Chodil tedy cvičit, zprvu však bez radosti. Děti se pravděpodobně smály jeho vzrůstu a nedostatku síly. V šestnácti letech ho jenom s výhradami vzali do studentské legie (to bylo v revolučním roce 1848). Jeho přítel Eduard Grégr vzpomíná: „Byl malý, neměl vojenskou míru. Vláčel pušku bezmála delší, než byl sám.“

Odmaturoval normálně, v osmnácti letech. Excelentně, samozřejmě. Maturita proběhla na Akademickém gymnásiu. Česky. Na jeho vlastní žádost. Místo Friedrich se tehdy začal podepisovat Bedřich, a brzy přijal vlastenecky lépe znějící jméno Miroslav. Také svoje příjmení začal psát českým pravopisem: Tyrš. Nicméně na vysvědčení bylo jako jméno maturanta uvedeno ještě: Friedrich Tirsch. Jazyk rodičů však už tehdy dávno nepoužíval. S mluvenou němčinou měl prý dokonce ve škole problémy. A když odmaturoval, tak se zhroutil – z přemíry studia, z nervového přepětí. Bolesti hlavy (ty zdědil po mamince), malátnost těla, spojená s třasem… Pořádně ho to vyděsilo. Stalo se mu to poprvé. Netušil, že nikoli naposledy. Lékař mu doporučil pravidelné posilování organismu. Disciplinovaně začal navštěvovat Malypetrovu tělocvičnu.

Jeho kondice i figura se mu brzy zlepšily. Pohled do zrcadla ho pochválil natolik, že se nejen odvážil stát cvičitelem, ale osvojil si i svižný krok, charakteristický našlapováním na špičky… tak nápadný a baletně lehký, že se mu časem začalo říkat „tyršovský“. To už studoval filosofii. Opět se svým typickým záběrem co do šíře a intenzity. Jak pořád nevěděl, co chce, čím by měl jednou být, chtěl všechno, zkoušel kdeco. Zajímala ho kromě filosofie zejména estetika a dějiny výtvarného umění."

Stane se v budoucnu jedním z prvních Čechů, vzdělaných a kvalifikovaných v těchto oborech. Jako estetik vystoupil v úloze advokáta a zejména vykladače díla umělecké generace Národního divadla. Systematicky studoval, nesystematicky vybíral. Navštěvoval přednášky z přírodovědy, matematiky, stereometrie, fyziky, chemie, politických dějin a třeba i z polské literatury. Bylo mu dvaadvacet, když vykonal prázdninovou cestu do Itálie za vysněným světem antiky. Hned nato uzavřel rigorózní zkouškou z filosofie svoje vysokoškolská studia. Vzápětí se pokusil o universitní habilitaci. Ale neuspěl. Nevěděl, jak z téhleté situace ven. Už tři roky bydlel sám, nechtěl být závislý na příbuzných, střídal podnájmy. Živil se jako cvičitel. Také učil pár hodin fyziky týdně na soukromé dívčí škole – to mu nabídla (na přilepšenou) zakladatelka ústavu, sestřenice Jenny Kirschbaumová. Žil z ruky do úst a v rozčarování se pustil i do studia buddhismu. (K nirváně měl tenhleten jeho život ale hodně daleko…) Změna k lepšímu nastala, když mu přišla nabídka od továrníka Eduarda Bartelmuse: výroba smaltovaného nádobí, jedinečná kvalita! Hledal vychovatele pro své syny.

Vlk samotář

Vychovatelem – to ano. Pryč z Prahy? Ne. Bylo to trochu dilema, nesměl ale váhat. Tyršovi bylo pětadvacet, měl hluboko do kapsy, ženy ho nezajímaly. Vlk samotář. Když zjistil, že ze šesti dětí Bartelmusových bude mít vždy půl dne na starost jenom Roberta s Emilem, nejstarší syny, sbalil sešity s krasopisnými výpisky a zmizel v černé díře. Ta "černá díra" měla jméno Nový Jáchymov. Kousek od Berouna. Brzy uznal, že se tam má líp, než mohl doufat. V náruči křivoklátských lesů bylo krásně, zámeček měl bohatou knihovnu, rodina úroveň, chlapci chuť do cvičení (s chutí do učení to bylo poněkud horší). Tyrš dokonce s nimi a s jejich přáteli založil gymnastický kroužek.

Všechno klapalo a on vůbec poprvé vychutnával život jako v bavlnce. Zbýval mu čas i na intenzivní studium: Německá próza. Dějiny nové doby. Řecko. Řím. Helénské umění. Mimokřesťanská náboženství. Logika. Úhledně popsaných sešitů s excerpty utěšeně přibývalo. Chystal se na spisovatelskou dráhu. A na doktorát z filosofie. V tom líbezném Vystrkově vydržel čtyři roky. V osmadvaceti letech získal konečně doktorát. Ještě se do rodiny Bartelmusů na čas vrátil, aby chlapce dovedl k maturitě, a pak se objevil zase zpátky v Praze.

To hlavní ovšem ještě nebylo řečeno, nebo (lépe vyjádřeno) dořešeno (tedy od naší poslední schůzky). Jestli vychovatelské čtyřletí poskytlo Tyršovi čas na sebevzdělávání, pak nejcennějším ziskem pro něho bylo setkání s Jindřichem Fügnerem. Fügnerovic rodina jezdívala na letní pobyt do blízké myslivny „Na králi“. Nikdy předtím ani potom nepoznal Tyrš člověka tak velkorysého a ušlechtilého. Do myslivny lesního Nittingera jezdívali Fügnerovi co možná nejčastěji, jakmile to počasí dovolilo. Křehké zdraví Fügnerovy dcery Renaty vyžadovalo pohyb na zdravém vzduchu. Tyršova křečovitost po prvních setkáních zmizela. Po boku nových přátel, svobodomyslných, neokázalých, kultivovaných se cítil volně. Navzdory tomu, že mnohaletý pohyb v cizině i university života obdařily Jindřicha Fügnera úžasným rozhledem, dával ten zralý, ostřílený muž najevo, jak si mladšího, nicméně akademicky vzdělaného Tyrše považuje. Hřálo ho to. Netrvalo dlouho a tykali si.

Když se Tyrš po těch čtyřech letech vrátil do Prahy, vzájemné obohacování Fügnerovo a Tyršovo tam pokračovalo. Prohlubující se přátelství brzy zamířilo ke společnému velkému projektu. Původně chtěl začít Tyrš (tedy… podle vlastních slov) něco úplně jiného. „Neměl jsem jinou ideu než tady vytvořit shakespearovskou skupinu“. To byla sice krásná myšlenka, leč jako mnohé jiné krásné myšlenky vyžadovala – peníze. A Tyrš – na rozdíl od přítele Fügnera – měl docela prázdnou kapsu. S příjezdem do Prahy jako by se vrátil bohatší o nové myšlenky, ale jinak se ocitl znovu ve starých kolejích. Nikdo ho tu neznal. Nic neznamenal. Žil o dvou kůrkách. Vrátil se jako výpomocný učitel na soukromou školu sestřenice Jenny. Přátelé mu přihráli vypracování dvou tuctů hesel z filosofie pro Riegrův naučný slovník. Samé malé ryby… (Spíš rybičky.)

A tak byl docela rád, když si mohl opět přivydělat jako cvičitel u Malypetra, v jeho tělovýchovném ústavu. Teď už ale měl Tyrš spřízněnou duši, tu Fügnerovu… Ten Miroslava bedlivě sledoval, jenomže zprvu nevěděl, jak by mu přispěchal na pomoc. Pak ale přišel Tyrš se zprávou, že se zakládá Prager Männerturnverein, tedy nový česko–německý tělocvičný spolek. Přizvali ho do přípravného výboru, načež on o pár dnů později zklamaně referoval, jak baron von Lötzen slíbil německým turnerům snad tisíc zlatých, když si jednotu založí bez Čechů. „Chtějí–li Němci cvičit bez Čechů, proč by Češi nemohli cvičit bez Němců?“ Fügner, když mu všechno tohle Tyrš vyklopil, řekl v klíčové chvíli něco v tomto smyslu: „Máš zkušenosti, schopnosti, nápad. Budou ti k dispozici i moje peníze.“

Tužme se!

V dopisech později Tyrš psal, že ho osvítil okamžitá myšlenka – pokusit se prostřednictvím tělocviku zlepšit zdatnost českého národa po všech stránkách, na úroveň, kterou kdysi dosahovali staří Řekové. Ideálem pro něj byl člověk duševně i tělesně vyspělý a navíc mravně ukázněný. Pak už to šlo ráz na ráz. Společně s bratry Grégry vypracoval Tyrš stanovy, které byly vzápětí úředně schváleny. Značnou roli přitom sehrálo u Tyrše jeho vysoké humanitní vzdělání a zájem o antiku. V tomto smyslu pak položil základy spolku, který dostal název Tělocvičná jednota pražská. O dva roky později se jeho název na návrh pedagoga profesora Emanuela Tonnera změnil na Sokol Pražský. Tak své národní hrdiny nazývali jižní Slované – Černohorci. Ale aby nezavdal příčinu k námitkám úřadů, tak Tyrš do stanov raději název vůbec neuvedl. Navrhl však sokolské heslo: Tužme se!