83. schůzka: Bohatýrské desetiletí

Okamžik! I kdyby mladý král zemřel, tak by přece bez potomků nezůstal. Ale jistě. Přemysl Otakar přece dítě měl, a to dokonce syna. Narodil se z nemanželského vztahu, který měl s Anežkou z Kuenringu, zvanou kvůli chlapeckému účesu "Palceřík." Přemyslův levoboček se jmenoval Mikuláš a narodil se roku 1542 - dva roky po Přemyslově svatbě s Markétou, což svědčí o tom, že k poměru s Anežkou došlo zřejmě záhy po svatebním veselí... Po Mikulášovi následovaly ještě tři dcery. I ty hrály dost důležitou roli v Přemyslově domácí politice, protože je všecky provdal za ženichy z významných českých rodů, za pány ze Strakonic, z Vartemberka a z Kravař. Ovšem - syn je syn. Jenže - Mikuláš byl nemanželský. Neboli levoboček, bastard, parchant, ouhonek, hulaňátko, neslibné dítě, podkurevče... (Je vážně kupodivu, jakou si čeština dala práci, aby opatřila nelehký život těchto dětí ještě takovou spoustou hanlivých nálepek...)

"Přemysl se trápí a sužuje. I obrátil se k papeži s naléhavou prosbou a žádá a naléhá, aby papež propůjčil práva manželského syna pacholátku, které se narodilo z objetí lásky a které tak připomíná podobu své něžné matky, paní, jejíž jméno je Palceřík. Jde o to, aby ten řečený syn Mikoláš se jednou mohl uvázati v panství svého otce." To byl tedy hodně odvážný krok, ale zase na druhé straně, když to tak vezmeme - nic nového pod sluncem. Ne sice úplně stejným, ale podobným způsobem přišel na svět jeden z nejsilnějších Přemyslovců, kníže Břetislav a koneckonců, i Přemyslův tatínek Václav se narodil až ve druhém manželství krále Přemysla Otakara I., v době, kdy jeho první manželka ještě žila...

Křesťanská církev sice hlásala "co Bůh spojil, člověk nerozlučuj," ale výjimky vždycky potvrzovaly pravidla. (Hlavně když to byly výjimky těch "narozených nahoře.") "Papež, když mu byla Přemyslova vůle oznámena, slíbil, že vítěznému králi nic neodepře, ale potom váhal, odkládá věc a vposled zvrátí svůj příslib." Přemyslův plán se zhatil... Jenom tak mezi námi: on s tím český král asi počítal dopředu. On byl totiž náramný taktik. Jestli hrál šachy, to sice nevíme, ale šachistické myšlení, které spočívá v tom, že hráč přemýšlí několik tahů dopředu, tak takové myšlení bylo Přemyslovi vlastní. Dával najevo, s jakou šetrností se snaží řešit svůj vážný problém, přitom ovšem dopředu předpokládal, že neuspěje. Potřebovat vykličkovat. Z manželství a nakonec i ze vztahu k matce svých čtyř dětí, k Anežce. Chtěl zůstat pokud možno čistý před papežem, partnerkou (spíše partnerkami), příbuzenstvem i veřejností.

Vladislav Vančura naznačuje, že to Přemyslovi nevyšlo. Něco mu vyšlo, něco ne. Papež Alexandr IV. (s tím byl český král celkem v dobrých vztazích) rozhodl šalamounsky a vlastně bezděky Přemyslovi nahrál. Zprostil mimomanželské potomky Přemysla a Anežky ódia levobočků a uznal je za legitimní. Úspěch. Uznal je za legitimní, ale připojil hned výklad: "Ještě dříve, než ty buly odeslány byly, omezil papež milost tu výslovným doložením, že při udělení tohoto dispensu neměl úmysl povoliti, aby Mikuláš také ke královskému důstojenství a k dědictví trůnu povolán byl; ba vypravil do Čech sekretáře svého s tím nařízením, aby u přítomnosti krále i pánů českých prohlásil veřejně a slavně, že stolice apoštolská chtěla tomu, aby syn nemanželský v Čechách nikdy dědičně na trůn dosednouti nemohl."

Možná papež jenom zkoušel dostat Přemysla z úzkých do tenkých a tím ho přimět k nějakým dodatečným ústupkům nebo závazkům. Dá se říct, že prokoukl vysokou hru českého krále. Každopádně Přemysl se ocitl tam, kde potřeboval - to znamená: vzbudil zdání, že rozvod sice není jeho přáním, ovšem - za těchto okolností - se stává přímo státní nezbytností. Vždyť on přece jinak udělal, co bylo v jeho silách! A následníka, toho přece musí mít! On by se český král nějakého dramatického řešení své bezdětnosti zřekl, ale papež mu to neumožnil. Kdyby byly uznány dědické nároky Mikulášovy, tak by králova kardinální starost byla sprovozena ze světa. Osud tomu však chtěl jinak, a on, král, si myje ruce...

"Král je sklíčen, hledá samotu, a tu k němu přichází jeho choť Markéta a praví: Příteli, učinila jsem ve své mysli slib, že vstoupím do kláštera. Král líbá Markétě ruku, zdržuje ji, snáší mnoho důvodů, aby ji potěšil, zapomíná skoro na své hoře. Markéta však odpovídá: Chci tomu, jsem rozhodnuta, příteli! Lidem velkým i malým je vštípena do srdce žádostivost života a lásky, jedni ji přemáhají, druzí jí hoví a tak se ta touha zjevuje jako dvojí tvář jediné věci. Jako světlo a tma. Někdy je jasná, jindy ji zastírá soumrak, ale není stvoření, které by nebylo zasaženo podobným dychtěním, a ani světcové, ani král mu nemohou uniknouti."

Vladislav Vančura byl nejenom přímo velmistr slova, ale taky psycholog. Vlídně a s pochopením nahlížel do dušiček postav, zabydlujících jeho Obrazy z dějin. Odborníci historikové nám jistě prominou, ale... když on tento pan spisovatel nám umožňuje vidět někdejší věci a činy a lidi daleko přesněji než rozumem. Totiž citem... "Když se tedy udá čas, požádá Přemysl papeže, aby rozloučil jeho sňatek a prohlásil jej za neplatný, neboť Markéta složila dávno před svatbou svatý slib. Královna dosvědčuje své zaslíbení, stvrzuje je a biskup Bruno činí podle Přemyslovy vůle." Výsledek rozvodového řízení byl do Říma pouze oznámen. 18. října 1261: "Královna Markéta odjela z Prahy, z jakých příčin, Bůh ví," uvádí se v Druhém pokračování Kosmovy kroniky. (Kromě Boha věděl v Českém království a širém okolí o příčině Markétina odjezdu každý, neboť:) "25. října pojal kníže království českého za manželku Kunhutu, dceru Rostislava, na uherském hrádku, který se lidově uhersky nazývá Poseň." (A lidově latinsky Istropolis a lidově německy Prešpurk a původně lidově slovansky Braslav. Dnešní slovenská Bratislava.)

Přesně za týden, "v městě, které se nazývá podle knížete Břetislava (omlouvám se panu Vančurovi, že mu skáču do řeči, ale Bratislava se už roku 805 jmenovala Wratisslaburgium, tedy Vratislavův hrad, nikoli Břetislavův), tam v končinách Dunaje, tam, kam se odnášelo to divné snění krále Přemysla, byly oddavky. Král se bral uprostřed kněží a rytířů. Meče se mísí s berlami, praporce prorážejí nebesa, ostruhy znějí, kaditelnice cinká a zpěv a kouř a volání a štěstí stoupá až k obloze. Přesličná Kunka (která se nadále bude nazývati Kunhuta) má zlaté střevíce a plášť z hranostajů. Jde se svou matkou, po levici ji podpírá král Béla. Je již stár, ale žertuje a chválí její krásu a se smíchem jí podává talíř, jehož dno je řádně učerněno. Po stranách průvodu metají pážata kozelce a blázen pro obveselení chytá do klobouku sluníčko a básníci kráčejí za sborem kanovníků a zpívají z plných plic."

"Čekalo, čekalo srdce naše s radostí na návrat Váš. K jeho uvítání rozhodly jsme se s touhou v srdci i v duši pospíšiti vstříc na místo i v den, na které jste ustanovil, že po prvé vstoupíte na pomezí Čech. Tam nechť předběhne Vás tento lístek a uvítá Vás tak v radosti a jásání vytouženého blaha, vlévaje a podněcuje nade vše milostnost drahé sladkosti, a kéž té, jež milého čeká, vrátí se stejná láska jeho, utěšující předzvěst přítomnosti toužebně očekávaného. A kéž pak i Vy sám, po němž toužíme, na vrcholu úspěchů přijdete v řečený kraj, naším objetím milý, nejmilejší..." Tento dopis psala Kunhuta Přemyslovi. Tedy: sama ne. Obstaral to za ni písař, mistr Bohuslav. Ale ta slova jsou skutečně její. Krásná slova. Stará sedm století. Nejstarší česká manželská milostná korespondence.

A hned po svatbě byla korunovace. Konala se ještě téhož roku. Na korunu Přemysl během svého dosavadního panování nějak zapomněl. On vlastně pořád ještě nebyl českým králem. I když jeho otec Václav I. byl už osm let po smrti, tak Přemysl pořád užíval jenom titul "dědic a pán českého království." Nechtěl se nechat korunovat, protože by tu korunu musel posadit i na hlavu Markétě, což by při rozchodu, na který určitě myslel, znamenalo problémy... Celá ta slavná korunovace proběhla na Vánoce...

"V den narození Krista Pána čili v den Vánoční korunováni jsou oba, Otakar i Kunhuta co nejslavněji arcibiskupem mohučským Wernerem na krále českého a královnu v hlavním kostele svatého Víta. K oslavě toho dne a obřadu přispívala přítomnost šesti biskupů, celé rodiny markrabat, knížat, hrabat, přední šlechty ze všelikých zemí, jak příslušných ke koruně, tak i cizí, a konečně lidu nesčíslného. Tolikero hostů nesměstnalo se v Praze, tehdáž ještě dosti omezené; pročež dal král postavit na Letné mezi Bubny a Ovencem a Holešovicemi několikero stavení ze dřeva s prostornými a nádherně zdobenými síněmi, v nichž pak po dva dni po královsku častoval všechny vzácné hosty své."

A Markéta? Je zajímavé, že zůstala v Čechách. Už se s touto zemí sžila, nechtělo se jí pryč. Zřejmě tu získala dobré přátele. Poslední léta svého života (od Přemyslovy druhé svatby jich bylo ještě šest) strávila v jihočeském Krumlově. Byla tam hostem předních českých šlechticů - Vítkovců. Tam taky skončil dlouhý a nepříliš radostný životní příběh ženy, která byla pro muže, jakým byl Přemysl, zajímavá akorát tím, že zdědila Rakousko...

Český kníže dostal za věno
Rakousy, jak bylo řečeno,
a tak až na samý mořský břeh
se území jeho rozkládá.
Korunu pak přijme vládce Čech
a že Margreta je nemladá
a že děti už mu sotva dá,
římského legáta požádá
a ten pak s biskupem v Mohuči
zrušit jejich svazek poručí.
Navíc kněží kličky najdou si,
aby král nemusel Rakousy
navrátit své ženě někdejší.
To šlechtice ovšem netěší
a českém králi ze zloby
potíže a škody způsobí.

(Ano, ústy kronikáře Dalimila jsme si zčásti zopakovali to, co už víme, ale taky jsme se dozvěděli leccos nového. Hlavně jsou to tato slova:)

...a tak až na samý mořský břeh
se území jeho rozkládá.

Na samý mořský břeh. Skoro. Opravdu už moc nechybělo.

Navrhuji, abychom postupovali tak, jak to mají dějepisci rádi: po letopočtech. On si nějaké to datum sice stěží někdo zapamatuje, ale nám se snad podaří v posluchačstvu vzbudit plastickou představu, kterak se na České království nabalovala a k němu připojovala další a další území. Takže začneme hned v roce 1262, tedy - po Přemyslově svatbě s Kunhutou: Král Přemysl podporuje jednoho ze dvou vzdorokrálů římskoněmecké říše Richarda Cornwallského. Tím si u něj otevřel účet a taky z něj začal hned vybírat: Angličan sedící na římském trůně mu zvláštní listinou propůjčuje Rakousko a Štýrsko "jako léna na říši spadlá." (Tedy odumřelá, opuštěná vymřením rodu Babenberků.) Tak, a my si můžeme k tělu Čech a Moravy připlácnout Rakousko se Štýrskem.

A máme tu rok 1265. Richard prokazuje českému králi další přízeň: jmenuje ho tzv. obráncem říšských práv a statků na území sahajícím až k pravém břehu Rýna. S mlčenlivým císařovým souhlasem obsazuje Přemysl Chebsko. Pod záminkou, že jde o dědictví po matce, připojuje toto kdysi slovanské území poprvé k českému státu. Chebsko. Jediný územní zisk, který Přemysl měl na západ od českých hranic. Dlouho sice českým nezůstane, ale toho se už Přemysl nedožije. Tak, a kam teď? Kam dál? Rok 1267. Výbojem vyvolává Přemysl válku s bavorskými sousedy, ale končí kompromisem a smírem. „Tudy cesta nevede,“ řekl si zřejmě český král. Pochopil, že svou expanzi musí orientovat jiným směrem. Co třeba - na východ?

Král si představuje, že by se mohl vrátit (tam už jednou válečné tažení podnikl) - přes rozdrobené Polsko by to vzal do Pruska a potom do Litvy a do Jatvěžska a do Galindie. „Tamní bezvěrce přiměji přijmout křesťanství“ si nejspíš říkal. A jeho úvahy šly ještě dál: „Získám v odlehlých krajích hegemonní postavení a s pomocí přebuduji Olomouc na arcibiskupskou metropoli a zároveň na centrum nově dobytých a pro katolickou víru získaných krajin“ Olomouc - hlavní město východní Evropy! Sny... Ano, Přemysl snil. Rád snil. Ale kromě toho byl i mužem činu, a tak i jednal.

Stále máme rok 1267: v zimě toho se křižácká výprava, kterou český král organizoval, hnula vpřed. Hnula se sice, ale dál se nepohybovala. Český král ten podnik vzdal. Vrátil se z půli cesty. Příčina? Příčiny. Byly nejméně dvě: Za prvé jeho armádu zastavila prudká obleva na Visle. Ovšem podstatnější účinek než teplý vítr od severu měl však mrazivý závan z jihu. Jaký závan? Nikoli meteorologický, ale politický. Apoštolská stolice totiž důkladně protestovala. Papež. Polekal se ambicí českého krále. On to tažení vlastně zakázal. A Přemysl poslechl. Šířit slávu svatého kříže proti vůli kurie - to si zbožný český král přece jenom netroufl. Ale další územní zisky na sebe nedaly dlouho čekat.

Máme tu rok 1268: Přemysl uzavřel v Poděbradech smlouvu s korutanským vévodou Oldřichem, svým přítelem a příbuzným. Bezdětný pán Korutan v ní pro případ smrti přenechává svoje vévodství Přemyslovi. Bylo to právně v pořádku? Právně? Ale kdepak... Ta smlouva byla vůbec velmi chatrná. Oldřich prostě nemohl volně disponovat zemí, která byla považována za říšské léno. A kromě toho - Oldřich měl mladšího bratra Filipa. Ten Filip byl jakousi černou ovcí rodu. Tvor nezdárný a ztroskotanec, občanským povoláním salcburský arcibiskup, který se nechtěl ale dát vysvětit na kněze, protože by mu překáželo v pití a frejířství.

A co se nestalo: v následujícím roce (nechci příliš zatěžovat, ale bylo to roku 1269) Oldřich zemřel. Na základě poděbradské smlouvy se stal Přemysl vévodou korutanským. Filip ovšem zbuntoval proti českému králi povstání, načež Přemysl Otakar přibyl z Prahy na místo činu v rekordním čase a s rekordně velkým českým vojskem, "před nímž, nejsouce zvědavi na bitvu, utekli povstalci a schovali se v opevněných městech." Říká kronikář Jan, opat viktrinský. A dodává ještě něco pro zájemce o dějiny vojenství: "I obsadil Přemysl Otakar Korutany a Kraňsko vojskem silným, jsa rozhořčen proti Filipovi. A oblehl Lublaň a za použití obléhacích strojů město včetně hradu k rychlému pádu přivodil. Ostatní města, vidouce toho, ihned se vzdala a Přemysl Otakar byl v poctivosti přijat co kníže a zeměpán v Korutanech, Kraňsku, Štýrsku a Furlánsku." Tedy - jestli dopravilo Přemyslovo vojsko obléhací stroje přes Alp... nebo jestli je čeští vojáci smontovali na místě, to nám není jasné, ale v každém případě to byl mistrný vojenský tah. Plus další přírůstek k mapě Českého království.

On se ten protáhlý jazyk přemyslovského státu posunul - jakoby žíznivě - ještě dál na jih. Sahal prakticky až k moři. Takže Dalimil měl pravdu... nejenom on, i William Shakespeare, který umisťoval království Bohemii na břeh mořský. Takže: můžeme k panství českého krále připočítat Kraňsko neboli Krajinu, což je historická země v dnešním Slovinsku s hlavním městem Lublaní, a ještě taky Furlánsko. Furlánsko je okolí dnešních italských Benátek a navíc taky část Slovinské republiky. Italové mu říkají Friuli a žijí tam dodnes Friulové nebo Furlánci, kteří používají coby hovorový jazyk jakousi odrůdu rétorománštiny. Součástí Furlánska bylo Pordenone - dnes to je jakýsi satelit Benátek. Říkalo se mu po latinsku Portus Naonis, a skutečně to byl kdysi přístav - dnes už má k moři trošku dál.

"Přemysl Otakar pak do měst svých nových české posádky k ostraze vložil." (Jenom taková drobná odbočka: důstojníkem české okupační jednotky v Pordenone byl i jistý Matúš. Jeho syn Odorik vstoupil do františkánského řádu a proslavil se jako první český cestovatel. Byl to první našinec, který se ocitl v Číně a vůbec první Evropan, který spatřil Tibet. Není divu, že se mu říká český Marco Polo. Ale to už je úplně jiná historie... ostatně, my se k ní v Toulkách brzy vrátíme...)

"Přemysl Otakar II., král český, vévoda rakouský, štýrský, korutanský, markrabí moravský, pán Kraňska, Marky, Chebu a Pordenone..." Přemyslovy tituly, které se vinuly po vnějším obvodu jeho pečeti, byly stále početnější a početnější. Devět zemí je tam vyjmenovaných. Nikdy předtím český stát nedosáhl takové velikosti. Jeho mapa nápadně připomíná pozdější habsburskou monarchii. Je protáhlého, poledníkového tvaru a sahá od Krkonoš až k pobřeží Jadranu. Jenomže na pečeti, na jejímž líci Přemysl sedí na trůně s korunou na hlavě, se žezlem a jablkem v ruce, a na jejímž rubu ho vidíme jako vyšňořeného rytíře na koni v plné zbroji; na té pečeti, i když je hodně velká, nezbývá už žádné místo... Dáme-li si teď zvlášť záležet na vznosnosti svých slov, tak tedy: chrám Přemyslova impéria už nemohl dál snést pnutí kleneb tak odvážných. Aniž to tušil, právě když se ocitl na samém vrcholku úspěchů, stál Přemysl nad propastí.