823. schůzka: Paleta je proti přírodě chudá. Není na ní světlo

„Pohyby jeho byly nápadné a zvláštní, i způsob mluvení (pro aristokratické vystupování i vyjadřování mu přátelé přezdívali Baron). Ano, i v oblékání jevil jakousi neobvyklost, někdy až výstřednost. Přesto, že zevnějšek jeho nebyl hezký, byl přece mužem i co do podoby zajímavým.“ Takto popsala Josefa Mánesa ve svých vzpomínkách Růžena Pokorná, dcera malíře Karla Purkyně. A ještě se od ní dozvídáme, že „oplýval duchem, vzdělaností, vtipem a zejména dvorností k ženám. Odsuzoval muže neschopné připustit, že je žena vyšším tvorem.“ A pohlaví ženského se také týkalo jedno ze dvou vrcholných dramat jeho života. To první na něho dolehlo se vší naléhavostí zvenčí. Druhé pak vytrysklo z nitra jeho duše.

Setrvejme tedy nejprve u toho prvního případu: Byl stržen revolučními událostmi roku 1848. Pořídil si čepici poděbradku a šavli. Společně s Erbenem, Havlíčkem, Tylem, Sabinou, Hankou a dalšími se stal členem studentského spolku Svornost, po jeho rozpuštění ihned vstoupil do spolku Lípa slovanská. Za pražského povstání o svatodušních svátcích strávil několik dnů a nocí mezi revolučními studenty v Klementinu. Poté, co Windischgrätz pokořil vojensky Prahu a začalo velké udávání a zatýkání účastníků, skryl se u přátel v Sezemicích a potom u příbuzných ve Vrchlabí. Léto revolučního roku osmačtyřicátého sice už uplynulo, nicméně zdálo se, že základní zisky revoluce – totiž občanské svobody a parlamentarismus – zůstanou zachovány. Vždyť přece říšský sněm (nejprve ve Vídni a pak v Kroměříži) pracoval na přípravě první demokratické ústavy. Dostavila se nová vlna optimismu. Mánes, který dal jasně najevo své vlastenectví, byl najednou zavalen prací. Požádali ho, aby využil svých národopisných studií a navrhl ženský slovanský úbor.

Společně s malíři Hellichem, Čermákem, Javůrkem, Kroupou se proměnil v návrháře a chystal hned celou módní kolekci, která by střihem i řadou lidových zdobných prvků vyjadřovala národní příslušnost. Což ještě zdaleka nebylo všechno, protože se na něj obrátily oddíly Národních gard z Hradce Králové, Sobotky i Nového Města pražského – s prosbami o návrhy praporců. Začal rozkreslovat nejrůznější návrhy českých heraldických lvů i svatých Václavů, stal se dokonce prvním designérem mezi tehdejšími malíři, protože navrhoval i výtvarná řešení stuh, žerdí a jejich ozdobných konců. Podílel se na založení Jednoty výtvarných umělců v Čechách. Ta měla (v protikladu k Rubenově německy orientované Krasoumné jednotě) napomáhat vzniku národně zaměřené tvorby, pořádat výstavy, vydávat výtvarné publikace, pečovat o estetickou výchovu. Začátkem roku 1849 ho Jednota vyslala do Kroměříže, aby na ústavodárném shromáždění pořídil portréty těch, kdož tu zastupovali probuzený český národ. Zachytil tenkrát Františka Ladislava Riegera, Antonína Strobacha, Adolfa Mariu Pinkase. V hanáckém Jeruzalémě (tak se říkalo Prostějovu, protože tu žila jedna z nejpočetnějších židovských komunit na Moravě), tak tedy v hanáckém Jeruzalémě a v jeho okolí, zvláště pak v blízkém Kojetíně, ho znovu nadchla národopisná témata. Dychtivě zachycoval motivy z lidových slavností a průvodům, selky v hanáckých krojích, a čím dál méně chápal, proč museli na Akademii pořád kreslit italské či tyrolské venkovanky, když přece Hanačky jsou mnohem krásnější.

Potom ale celý ten první velký tvůrčí rozlet Josefa Mánesa skončil. Právě tak náhle, jako začal. Nikoli tvůrčí krize, spíš politická. 7. března 1849 (toho dne byl sněm v Kroměříži z příkazu Vídně násilně rozehnán) nahradila připravenou demokratickou ústavu nahradila ústava vnucená. Oktrojírka. Občanské svobody se na více než deset roků staly opět iluzí. Byly pečlivě pohřbeny v mlčení Bachova absolutismu. Nezbylo, než se od veřejné činnosti vrátit zas do ticha soukromí. Mánes měl však k takovémuto kroku ještě jeden vážný důvod navíc. Prožíval právě nejkrásnější… i když zároveň nejbolestnější příběh svého života.

Otázka zní, zdali to byl vůbec příběh… tedy to, o čem se právě chystáme mluvit... Nebo snad jenom nějaká… epizoda. Po pravdě: platí ten druhý termín. Několik měsíců krajně vybičovaných citů, po nichž v srdci zbyla jizva, která se úplně nezahojila… a v mysli oprávněné výčitky svědomí. O tom, co se odehrálo, víme mnohem méně, než se skutečně stalo. Většinu stop o onom dramatu zúčastněné osoby v tichosti zahladily. Pokusme se tedy z těch zbylých střípků sestavit aspoň obrys mozaiky…

Nová služebná

Na jaře roku 1847 se u Mánesů objevila nová služebná, dvaadvacetiletá Františka Štovíčková. Tato dcera truhláře pocházela z Kňovic u Sedlčan byla o pět let mladší než Josef. Jak tehdy bývalo celkem běžné, dopravila se společně se sousedkou po Vltavě na voru. Fanny u Mánesů sloužila asi dva a půl roku. Byla pracovitá, jemného vystupování a především půvabná. Zejména svou krásou se lišila od bezpočtu pilných a šikovných venkovských dívek, které tehdy hledaly existenci v pražských měšťanských domácnostech. Její zjev zaujal Josefa tím spíš, že v něm objevil typickou „slovanskou lepotvárnost.“ (Ano, my už jsme se s ní u Mánesa setkali v momentě, když obdivoval opravdu povedenou lepotvárnost u herečky Jindřišky Slavínské.) Fannina lepotvárnost byla na mnohem vyšší úrovni. Josef Mánes ji bezpochyby začal kreslit… Nejenom kreslit. Sblížili se. Nestali se milenci, alespoň ne hned. Josef ji vícekrát maloval, ale až do pozdního jara roku 1849 zůstávaly jejich vztahy v bezpečné rovině služky a mladého milostpána. Tedy… patrně.

Klíčovým pro budoucnost obou se stal červenec 1849. Tehdy zůstali několik týdnů v Praze sami. Bez sestry Amálie. Ta odjela s nemocnou matkou na léto do lázní v Ischlu, a také bratr Quido se vytratil za malováním k Chiemskému jezeru. Josef s Fanynkou zůstali v bytě ve Spálené ulici sami. Jakpak to asi mohlo dopadnout... Začalo to docela nevinně. (Taky jak jinak? V 19. století…) Párkrát se vydali na procházku do ulic, na výlet po pražském okolí, a dosavadní přátelský odstup se počal rozplývat. Josef tu cudnou dívku přemluvil, aby mu stála jako akt. Což nedalo zase moc práce, protože Fanny zřejmě Mistra obdivovala (pokud ho rovnou – tajně – už nějakou dobu nemilovala. Plachému mladíkovi najednou nebyly skromné milostné zkušenosti z Mnichova k ničemu. Půvabem a prostou Fanynky byl zcela omámen. Konečně svíral v náručí ženu, která mu byla bezmezně oddána.

Po návratu rodiny z dovolené bylo jen otázkou času, kdy se na tajnou lásku těch dvou přijde. Za normálních okolností by se zas tolik nestalo, jenomže osudová komplikace spočívala v tom, že vztah nezůstal bez následků. Když mu plačící Fanny oznámila, že čeká dítě, utěšoval ji (i sebe): postará se o všechny tři, budou žít společně. Jestli tomu sám věřil? Měl představu, jak to zařídí? To děvče si žádné iluze nedělalo. Doma mezitím nastalo peklo. Matka se z té zprávy takřka zhroutila. A dobrá sestřička Amálie, ta prohlásila: „Je to špatná osoba: A kdoví, je–li to dítě vůbec Josefovo!“ O všechny se po léta starala, i Josefa z větší části živila nekonečnými hodinami kreslení. A takhle se jí odvděčil? Jeho plán rázně odmítla. Když si chce Fanny vzít, z čeho ji bude živit? Má snad zakázky a honoráře? A hlavně, co řeknou lidi! Syn ctihodného profesora, a má dítě se služkou! Navždycky se znemožní! Žádná slušná rodina už jeho služeb nepoužije. Po jeho obrazech neštěkne pes. Vskutku se chce rozloučit s uměním a zahodit svůj talent?! Josef si později bezpočtukrát vyčítal svou slabost, neschopnost prosadit svou. Autoritativní Amálii tenkrát v duchu nenáviděl. Její důvody mu připadaly šosácké, maloměšťácké. Přesto udělal to nejhorší, co mohl. Podvolil se.

Přes všechny protesty vyhnala Amálie dívku z domu. Zavřela před ní údajně dveře i později, když otci přivedla ukázat dcerušku Josefinu, v té době už asi osmiletou. Asi deset let žila pak Fanny s dcerkou doma na Sedlčansku. Hmotnou podporou i výchovnou péčí svobodné matce s nemanželským dítětem pomáhaly (kromě Fanniných rodičů) baronesy Wangovy z kňovického zámku. Roku 1860 se Františka provdala do Prahy za vysloužilce knížecí gardy Alberta a od té doby bydlela na smíchovském Újezdě. Františka Štovíčková–Albertová se dožila požehnaných čtyřiaosmdesáti let a zemřela v devátém roce 20. století. Hrob na Olšanech nenese ani její jméno. Na jaře roku 1850, kdy přišla Josefina na svět, byla čest Josefova i celé Mánesovy rodiny před veřejností zachráněna. On sám tehdy nesnášel sebe, své nejbližší, život jako by pro něho ztratil smysl. Měl dojem, že se zblázní. Jak vykoupí svou vinu? Svěřil se v zoufalství příteli Bedřichu Sylva–Tarouccovi. Hrabě s tím drsným řešením nesouhlasil. Co však mohl pro Josefa udělat? Nabídl mu alespoň pomoc. Ať přijede na zámek Čechy, tam je pro něho místo u stolu a tam nalezne bohdá i klid. S úlevou přijal. A zůstal pak na Hané déle než rok.

Pobyt na zámku Čechy byl léčivý. Proto se sem Josef i později víckrát vracel. Rány z nešťastné lásky k Fanny se ovšem nikdy nezhojily úplně. Tím spíš ne, že osud Mánesovi už nedopřál, aby stejně plný a opravdový vztah mohl ještě někdy prožít znovu. Pro umělce tak jemného a citového byla láska potřebná jako vzduch. Jistě, ženy ho ještě zaujaly v životě vícekrát. Vesměs však šlo o nesmělé platonické lásky ke kultivovaným, nedostupným dámám. V reálnějších vztazích, kde převažovalo fyzično, třeba ve stycích s modelkami, pociťoval zase jednostrannost a disharmonickou neúplnost. Co horšího: při kterémsi (nám blíže neznámém) chvilkovém setkání se někdy v 60. letech infikoval smrtonosnou nákazou. Za pobytu na zámku Čechy nahromadil Mánes spoustu studií, návrhů, materiálů, které určily jeho další směřování. Na portrétech, příležitostných kresbách, akvarelech, na malbách dopisních papírů, na diplomech a vějířích vybrousil svou malířskou všestrannost, fantazii a pohotovost.

Byly to nejprve jakési pseudorokokové hříčky, jejichž vrcholem se stal cyklus akvarelů a potom i kartonů Život na zámku. Od nich přešel ke studiu světla. „Paleta je proti příroda chudá. Není na ní světlo.“ (Tuhle Mánesovu myšlenku jsme použili jako titulek dnešní schůzky.) Několika obrazy dospěl na sám práh dokonalosti – nejvíc asi ve známém Červeném paraplíčku. Další studijní cestou po Moravě, Slovensku a Slezsku dovršil období národopisně sběratelského hledání. První Mánesův obraz, ve kterém dospěl k plnému výtvarného zpodobení slovanského typu muže a ženy, dostal název Líbánky na Hané. Idyla lásky… štěstí… rolnického blahobytu (jeho příslibem se měl stát revoluční rok 1848). Na obraze vidíme spanilé slovanské tváře, zachycené (prý) podle jednoho skutečného páru v Kojetíně; množství odpozorovaných národopisných podrobností; vyváženost mezi detaily a celkem; a také mezi dominantním motivem a prostorovým pozadím.

Jeden z nejslavnějších olejů v českém malířství

Vraťme se ale ještě k větě, která tu padla před pár minutami. „Josef tu cudnou dívku přemluvil, aby mu stála jako akt.“ Ano, to je ta věta. Zachovala se Fanynčina podobizna? Zachoval se obraz–záhada. Jeden z nejslavnějších olejů v českém malířství. Přísně vzato Mánesův portrét neznámé ženy. Vznikl brzy po roce 1855 a dnes ho najdeme v Národní galerii v Praze. Tím, jak z něho vyzařuje určitá melancholie, jak rty mírným úsměvem zkoušejí zakrýt smutek, tím vším má ten obraz blízko k Lenardově Giocondě. Nikoli snad podobou kypré krásky, to ne, ale náladou… atmosférou. Však se mu také přezdívá „česká Mona Lisa.“ Ten obraz však má své jméno.

Josef Mánes: Josefina|foto:Profimedia

„Josefina.“ Mánesova sestra Amálie uvedla (pro soupis pozůstalosti) k tomuto bratrovu nejmilejšímu plátnu: „Podobizna Josefiny N. N., bývalé divadelní umělkyně.“ S tímto označením byl v roce 1880 koupen za 850 zlatých rodinou Doubkových z Litně. Kdo ale byla Josefina doopravdy? Jedna legenda tvrdí, že to byla benátská herečka, projíždějící Prahou, ale to sotva odpovídá pravdě. Proč by malíř na tom obraze tolik lpěl? Josefina bylo křestní jméno jeho zapírané (a jediné) dcery. Ta ale ženou na obraze být nemůže: v době, kdy olej vznikl, jí bylo pouhých pět, šest let. Mohla to být ovšem Josefinina matka, Fanny Štovíčková. Jisté to ovšem není. Jen pravděpodobné. Do určité míry. Někteří odborníci – například dr. Jaromír Pečírka, dr. Václav Vilém Štech a ještě další tuto možnost vždycky popírali. Vycházeli z přesvědčení, že poté, co byla Františka, služebná u Mánesů, vyhnána, malíř svou nešťastnou lásku už neviděl – čili nemohla mu sedět modelem.

Básník Jiří Karásek ze Lvovic ale tvrdil pravý opak. Vlastnil totiž ve své bohaté grafické sbírce Mánesův portrét Fanny, rychlý náčrt tužkou, který byl slavnému oleji nejenom podobný, ale autentickou poznámkou dokonce zpola identifikovaný: „Bez Fanynky nebylo by srdce.“ Karásek vyvozoval, že malíř matku svého dítěte nejen vždy jako součást svého srdce vnímal, ale že se s ní i tajně stýkal. Podle pozdějších svědectví příbuzných (a to jak Mánesovy dcery Josefiny, provdané Hovorkové, tak i malířovy vnučky, malířky Olgy Studničkové) měl k setkáním řadu příležitostí právě v čase předpokládaného vzniku obrazu – tehdy se Fanny vrátila do Prahy a začala tam pracovat jak kuchařka v hostinci U Zpěváčků vedle Národního divadla. Víc se už asi nikdy nedozvíme. Můžeme ale tvrdit, že s velkou pravděpodobností nám podobizna Josefiny přece jenom zachovala mánesovsky idealizovanou, slovansky typizovanou tvář jeho životní lásky i citové prohry, Františky Štovíčkové.