824. schůzka: Když je život neveselý, zkusme jej zkrášlit

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sestry Františka a Serafína Kolowrat Krakowských

Setkáváme s malířem, který patří k těm nejčeštějším. I když měl s češtinou celoživotní problémy. Naprostá většina z přibližně stovky dochovaných dopisů Josefa Mánesa je psána v němčině. Napsal nějaké česky, ale – bylo jich pouze šest.

Když pracoval na ilustrovaném společenském zpěvníku, obrátil se na přítele Ferdinanda Náprstka, aby mu zapůjčil Písně národní v Čechách od Karla Jaromíra Erbena. Učinil tak následující krkolomnou češtinou: „Nemohu nečkom ty visvetlit ze mam tu radost spěšně ti knihy do ruky dostat. Tak by Tě prosil krs meho posla mje poznamenat, kterou hodinou muže ktobě prijit. Já by měl velkou radost kdiby moch dne to do ruky dostat.“ Co věta, to několik perel. A taky hrubek. Dopis končí prosbou:„Moi zadadost vyplnit!!!“ A jinému příteli, doktoru Procházkovi, avizoval, že chce osobně přijít s jakýmsi obrazem, leč jeho české sdělení balancuje na samém pokraji srozumitelnosti: „Cteni pritel! Ja si douvoluju jesli smi dnes odpoledne as dvou hodin mu obraz prinést. Budte tak laskav mji krs poslance strany me zasdosti osvetlit. Prijite uctu – Josef Manes.“ Skrz poslance... to se nemyslí poslanec nějaké strany, nýbrž poslíček. No… ještě že Josef obcoval s Múzou malířství, a ne literatury…

Jinak byl ale Mánes vlastencem upřímným. Pro českou věc by udělal všechno. Už v roce 1849 se zaobíral myšlenkou vytvořit pro české školáky Slabikář. Po porážce revoluce byl však tento plán smeten ze stolu. Dochovala se jenom kresba k souhlásce P: Praporečník. S Boženou Němcovou tehdy přemýšlel o ilustrování řady knížek, jenže na uskutečnění těchto záměrů si musel počkat dalších deset let. To se pustil do ilustrování Rukopisu královédvorského, což byla nešťastná historie.

Božena Němcová v roce 1860

Jak víme, s pravostí této údajně staročeské památky to nebylo slavné, nicméně Mánes jejich autentičnosti věřil, námětům z Rukopisu se věnoval už jako student, ale kvůli tomu ta historie nešťastná nebyla. Je to svědectví o složité malířově povaze – o jeho krajní svědomitosti na straně jedné a o neschopnosti přizpůsobit se realitám života na straně druhé. Takto řečeno mi to přijde jaksi… no, zašifrované. Tak to tedy rozpleťme:
Už v roce 1848 vytvořil Mánes ilustraci k jedné básni z Rukopisu královédvorského, ke Skřivánku. O několik let později ho oslovil nakladatel Bellmann, který chtěl oba Rukopisy vydat ke 40. výročí objevu prvního z nich. Poskytl malíři slušné autorské podmínky: 40, později 60 zlatých za každý list. Což byla skutečně velkorysá nabídka. Mánes se nadšeně pustil do práce – totiž do archeologických a historických studií tak pilných, že po několik let uvízl pořád ve stádiu příprav. Četl Vocelovo dílo o českém pravěku, pořizoval bezpočet náčrtů a studií, přičemž jen modely ho stály takřka celý honorář. Netrpělivost pana nakladatele rostla každým dnem, každým týdnem každým měsícem.

Rukopis královédvorský (foto uživatel Paddy)

Ba možno říct každým rokem. Už si vyčítal, že zdlouhavého Mánesa vůbec angažoval. Ten však v touze po dokonalosti nemínil nic uspěchat. Se svědomitostí až nesnesitelnou hotové ilustrace rušil a vracel se znovu na počátek. Asi po čtyřech letech měl Mánes sice horu skic, ale jenom dvanáct ilustrací. Rozzlobený Bellmann vydal jediný sešit a vzápětí celý projekt zrušil a s Mánesem se rozešel. Zájem projevilo pět, slovy pět lidí, což také cosi dílčím způsobem vypovídá o faktické úrovni tehdejšího vlasteneckého života… Mánes, který pro tuto věc cedil krev, se ještě pokusil Bellmanna přimět k pokračování, ale neuspěl. Záměr skončil fiaskem. Přesto byly Mánesovy ilustrace mimořádným činem. Jeden z pěti sešitů koupil statkář Brandejs v Suchdole u Prahy. U něho jej spatřil mladý Mikoláš Aleš. Mánesovy ilustrace mu pak posvítily na cestu, když kreslil figury pro cyklus Vlast (tedy pro Národní divadlo). A dalším z Mánesových pokračovatelů se stal Josef Václav Myslbek. Ilustroval nejrůznější publikace… jako třeba obálku ke Společenskému zpěvníku českého.

Portrét Mikoláše Alše z roku 1912

Kresba nás zavádí do společnosti, zpívající či recitující na hradní zřícenině. Její zdi jsou popsány známými jmény: Čelakovský, Vocel, Hanka. Nechybí ani soudek vína. Nedělní výlety vlastenců se (hlavně po pádu bachovského absolutismu) staly módou, přičemž přednes české poezie i zpěv patřily k běžným součástem programu. Mánes jako náruživý turista se těchto podniků rád zúčastňoval a kreslil při nich všechno, co ho zaujalo, počínaje květinami jeho odkaz obsahuje kreslířský herbář s více než 150 květinami.

Zdá se, že maloval kdeco. Navrhoval obálky, titulní listy, záhlaví, iniciály. Aby se uživil, zhotovoval výtečné portréty a rozmanité dekorace. V časech tání (poté co Bach zmizel z politické scény) navrhl řadu spolkových praporů, nejznámější z nich je zřejmě ten sokolský. Plýtval nápady, rozdával se, ale vesměs svoji genialitu rozmělňoval na věcech malých, leckdy druhořadých. Jeho touha po uplatnění v monumentální malbě byla oslyšena. Vypracoval projekt nástěnné výzdoby románské kaple svatého Kříže v Praze. Byl odmítnut. Měl provést výzdobu karlínského chrámu, což znamenalo největší příležitost, jaká se mu kdy naskytla. Konkurenti ho však… vymanévrovali.

Kresba Mikoláše Alše znázorňující Josefa Mánesa, jak hledá mezi jeho dílo nechápajícími pražskými měšťáky člověka (Z publikace M. Aleše: Humor a satira, Orbis 1951).

Cítil se unavený. Slabost těla přicházela bez ohlášení. Ráno vstal s pocitem svěžesti. A náhle jako by nad svým dlouhým vyzáblým tělem ztratil vládu. Stěží dokázal sejít pár schodů. On, donedávna chodec k pohledání! Teď byl rád, že se drží zábradlí. Občas ho přepadaly úporné bolesti hlavy. Špatně se soustředil. V půli věty roztržitě zmlkl, protože její zbylá část se mu vytratila z mysli. Jindy si neporadil s banalitami. Proč mám na stole hromadu ztvrdlých housek?

Aha – denně je kupuji, ale nejím, postřehl v jasné chvíli. Nedávno se přistihl, jak uprostřed slunečného dne si polohlasně mumlá: "Sněží!" Na tvářích a rukou pociťoval svěží chlad tajících vloček. Svému kolegovi Karlovi Purkyněmu se svěřil: „Z mé duše zbyly střepy. A hlava? Prázdná rolnička!“ A před jeho otcem, profesorem Janem Evangelistou Purkyněm se rouhal: "Upsal bych duši ďáblu!" Profesor Purkyně se smiloval. Předepsal mu opium purum. Čisté opium. Mánesa překvapilo, jak rychle se dostal do formy. Bylo po úzkosti, jemné štětce ho zas poslouchaly jako skalpel v ruce chirurga. Opiové prášky ho tehdy dostaly z krize. Jenomže napříště zůstal profesor vůči malířovým prosbám neoblomný. Radil léčit deprese klidem, zdravou životosprávou. Budiž, Mánes omezil pití i kouření. Chmury se však jenom prohloubily. Bylo mu doporučeno, aby cestoval. Chytil se té představy jako tonoucí stébla.

Karel Purkyně na portrétu Jana Vilímka

Pouť na Rus byla tehdy politickou demonstrací. Maďaři se totiž – na rozdíl od Čechů – dočkali v roce 1867 uznání svých historických práv, a to přesto, že v předchozí válce s Pruskem rakouskou říši spíš zradili než bránili – nepříteli dokonce postavili na pomoc dobrovolnickou legii. Češi, kteří u Hradce Králové za Habsburky oddaně prolévali krev, se vděku nedočkali, naopak. Když čeští a moravští poslanci začali volat po uplatnění stejného metru, když se opovážili žádat obdobné ústupky, jejich zemské sněmy byly bez milosti rozpuštěny. V ostrém protestu a v čele s Palackým opustili proto jednání i poslanci říšské rady ve Vídni. Roztržka byla dokonána. Jestliže byly oprávněné požadavky Čechů a Moravanů tak flagrantně oslyšeny, museli hledat pomoc jinde. U cara! Tak měl vídeňský dvůr porozumět výstražné demonstraci rusofilství a panslavismu, v níž se cesta na národopisnou výstavu v Moskvě proměnila.

Mánes se chytil té myšlenky, že pojede do Ruska, jako klíště. Odjakživa po tom přece toužil! Bude prvním českým malířem, který nakreslí pravoslavné chrámy, slovanskou duši Petrohradu i Moskvy! Jela hvězdná sestava. Palacký, Rieger, Skrejšovský, Brauner, básník Erben, několik profesorů a novinářů, cestou se připojili jižní Slované. Poněkud samozvaně se vnutil i Mánes. Nikdo si netroufl umanutému malíři nápad vymluvit. Jeho pobyt v Rusku trval něco přes měsíc. Když pominulo první okouzlení z honosných banketů a huráslovanských přípitků, začaly se iluze rozplývat. Z kdejakého domnělého ruského bohatýra se vyklubal zazobaný a omezený náfuka nebo opilec. Ti, kteří na slavnostních setkáních vykřikovali hesla o slovanském sbratření, Rusku sice vládli, ale ruským lidem nepokrytě pohrdali. Za kulisou úžasných petrohradských paláců či moskevských chrámů se krčila špinavá bída. Stačilo popojít pár kroků stranou. Z mnoha věcí byl Mánes u vytržení. Se zatajených dechem procházel Ermitáží. Nadchly ho chrámy, kolorit a rekvizity pravoslaví, svérázné figurky izvoščiků, popů, služek. Hledání duše ruské země ho strhlo natolik, že přestal chodit na bankety. Ve čtyři ráno vycházel se skicákem na lov motivů. Kreslil jak o život. Nejvíc ho očarovala zagorská Lavra, opevněné klášterní město nedaleko Moskvy.

Trojickosergijevská lávra (větší pravoslavný klášter) v Zagorsku nedaleko Moskvy začátkem 20. století

Domů odjížděl s ukrutnými bolestmi hlavy, vyhladovělý a bez peněz. Při přesedání ve Varšavě ho nějaký dobrák poslal do špatného vlaku – v poslední chvíli nastoupil do toho správného. V Praze vystoupil zhroucený a s pláčem. Svoje skicáky zapomněl… kde vlastně? V tom prokletém vagóně, kam si sedl omylem? Byl na pokraji zoufalství. S prázdnýma rukama. Jeho psychický stav se velice zhoršil. Pátral po tom svém ztraceném pokladu, psal na vyslanectví, na ředitelství varšavského nádraží, známým v Polsku – všecko marně. Na zvědavé otázky odpovídal, že se mu v Rusku nelíbilo.

Na kalendářní desce staroměstského orloje (která je Mánesovým nejrozměrnějším a nejznámějším dílem) začal pracovat na jaře roku 1865. Přátelé ho varovali: podle staré pověsti zešílí, ba zemře každý, kdo na orloj sáhne. Smál se tomu. Od počátku měl jiné, praktičtější starosti, než aby se zabýval babskými tlachy. Dal si vyrobit měděný terč o průměru dvou metrů sedmdesáti centimetrů. Pak zjistil, že se mu nevejde do ateliéru. A tak si na Staroměstské radnici vyjednal, aby ho nechali pracovat v předsíni velké zasedací síně. Když předstoupil před schvalovací komisi s několika náčrty a kompoziční skicou, vyrukoval na něj německý předseda rady profesor Böhm: „Ten návrh je příliš figurální… moc slovanský… a moc lidový! Nebere ohled na unsere Nationalität.“ Svou vizi probojovával Mánes s největšími obtížemi. Böhm ho pravidelně kritizoval, že „jako obvykle“ práci zdržuje. Dokonce navrhoval starostovi, aby ten úkol byl svěřen někomu jinému, kdo jej uskuteční rychleji. Přitom snad nikdy Mánes nedřel tolik jako na orloji.
Chodil do práce s mlékaři, za rozbřesku, končil po setmění. Čtyřiadvacet medailonů stihl vytvořit během asi patnácti měsíců.

Mánesův roční cyklus rolnických prací na Staroměstském orloji

„Ty medailony symbolizují roční cyklus rolnických prací. Jsou to bohaté, promyšlené kompozice, k nimž tvůrce po způsobu renesančních mistrů pořizoval mnoho kresebných skic. Nejprve studoval nahé tělo v pohybu či v póze, a teprve když si byl jist jeho statikou a dynamikou, oblékl kresebný akt do šatů, aby jej učinil součástí kompozičního celku. Ikonograficky navazoval na tradici – vždyť i v lidových kalendářích se symboly měsíců nejčastěji vyjadřovaly rolnickými pracovními motivy. Prostotu svých idealizovaných, šťastně vyhlížejících venkovanů odpozoroval během svých předchozích výprav. Oblékl ovšem postavy vesměs do slovanských krojů, o kterých předpokládal, že se nejvíce podobají původním slovanským úborům.“

V den narozenin císaře, tedy 18. srpna 1866, spatřili užaslí Pražané překrásný "kalendář života lidského"… apoteózu venkovské práce… dílo navýsost české, které předurčilo cykly, jimiž podle Mánesova příkladu vyzdobili pak Národní divadlo malířovi následovníci. Tvůrce, znechucený šikanováním, na slavnostním odhalení ale chyběl. Jako by platila ta varovná pověra: od práce na orloji se začal prudce zhoršovat jeho zdravotní stav. Díky štědrosti podnikatele Vojtěcha Lanny mladšího (jednoho z posledních přátel, kteří mu zbyli), pokoušel se rekondičními pobyty na venkově a také výpravami za uměním zachránit zbytky svého zdraví.

Pobyl na Šumavě, zajel si do Mnichova – cesty mu viditelně prospěly. Pak přišel Lanna s nabídkou, znamenající splnění dávného Mánesova snu: „Co by tak řekl výletu za antickými památkami v Benátkách, ve Florencii, v Římě?“ Benátky ho nenadchly, připadaly mu zachmuřené, ve Florencii zažil další zklamání: špinavé ulice, v Římě vypadalo všecko zpočátku v pořádku; pak ale poslal rozhořčenou zprávu: „Takové nestydaté šejdíře jsem v životě neviděl!“ Měl dojem (zřejmě oprávněný), že všude platí několikanásobně víc než domácí zákazníci.

Karl Adalbert (Vojtěch) Lanna v roce 1896, litografie Adolfa Dauthage

Pravidelně mu prý na účet znovu připisují jídla, která už zaplatil. Když v hotelu postřehli jeho bezmocnost a chudobu, přestěhovali ho do špinavého pokoje s oknem do temného dvora. Ukradli mu přitom peníze i kabát. Za těchhle okolností to netrvalo dlouho a neměl ani liru. V hotelu mu vyhrožovali, že ho vyhodí na ulici. „Mé těžkosti dosáhly nejvyššího stupně. Jsem ve velmi žalostném fyzickém stavu. Nepřijde–li brzy pomoc, budu muset pod drn.“ Sestra Amálie se okamžitě vydala na cestu. Bylo to 18. dubna 1870.

Tou dobou se v Římě Mánes procházel s krajanem Ludvíkem Šimkem (to byl sochař a Josefův starý známý, který v Římě pracoval už několik let). Jejich cesta vedla na Kapitol. Když se začalo stmívat, rozešli se. Šimek si pak vyčítal, že svého druha nevyprovodil. U fontány di Trevi se malíř stal svědkem hádky mladé dvojice. Právě ve chvíli, kdy chtěl muži gentlemansky domluvit, začal Ital svou milou bít. Mánes učinil chabý pokus postavit se na její stranu. Vzápětí dostal několik ran pěstí. Zátylkem padl na okraj kamenné lavice. Ještě ucítil, jak mu čísi ruka prohledává kapsy a pak upadl do bezvědomí. Druhý den se nad jeho hotelovým lůžkem skláněla plačící Amálie. Nevěděl, kdo mu pomohl domů, kdo mu obvázal hlavu, která ho nesnesitelně bolela.

Ludvík Šimek (kreslil Jan Vilímek 1880)

Amálie ho přivezla domů, ale on už se nevzpamatoval. Nemaloval ani nekreslil. Tedy: zkoušel to, ale jeho dříve bravurní ruka jenom potvrzovala postupující rozpad osobnosti. Nadýchaná linie se jaksi zdeformovala, připomínala nerovný drát. Když se pokusil nakreslit Slovenskou rodinu, vyvedl ženě místo rukou dravčí drápy, a namísto mánesovsky oblých ňader vytvaroval ošklivé špičaté hroty. Aniž komukoli něco řekl (a možná že ani nevěděl, co činí), sem tam odjel za přáteli. Ti však před ním začali zavírat dveře. Dostavily se poruchy v řeči, a to nejen v artikulaci, ale i v logice, jeho mluva byla občas docela zmatená. Jednou ho doma přistihli, jak drhne podlahu pokoje svými kresbami.

Lékaři se nad jeho případem marně dohadovali. „Schizofrenie? Porucha mozku nebo míchy? Důsledky bohémských zážitků – excesů in Baccho et Venere?“ Bakchus a Venuše určitě něco v Mánesově případě na svědomí měli. Fakt je, že se velice změnil. Vyhubl na kost, pleť měl pergamenovou. V jasných chvílích vzpomínal na umělecká přátelství s těmi, kteří ho ve smrti předešli: na Josefa Navrátila, Karla Purkyněho, Adolfa Kosárka, Václava Levého. Pak se mu mysl opět zatemnila, a v sobotu večer 9. prosince roku 1871 podlehl geniální duch malířův zmaru. Nedožil se ani padesáti dvou let. Podle úmrtní knihy fary při kostele Nejsvětější Trojice ve Spálené ulici v Praze zemřel Josef Mánes na ochrnutí mozku.

Vlastní podobizna Amálie Mánesové

Současná lékařská věda se přiklání k hypotéze, že pravou příčinou smrti byla progresivní paralýza syfilitického původu. Pohřeb byl skromný, moc lidí nepřišlo, jenom nějací ti příbuzní, přátelé, pár posluchačů Akademie. Také Neruda, Hálek, Tyrš. Na olšanském hřbitově mu Vojtěch Lanna zajistil místo posledního odpočinku v sousedství hrobky své rodiny. Když byla jeho rakev spuštěna do hrobu, protlačila se mezi smutečními hosty asi dvacetiletá světlovlasá dívka v černém závoji a s úklonou poslala za rakví vavřínový věnec. Byla to Mánesova nemanželská dcera Josefina. Brzy po ní přistoupil k hrobu mladík snad stejně starý, a když lopatkou nabral hlínou, dojetí se rozvzlykal. Byl to Mikoláš Aleš. Josefina zemřela jako šestašedesátiletá během první světové války. Její hrob na hřbitově svatého Matěje v Dejvicích nese příznačný epitaf:
„Pane, vím, že se shledám s tím, kdo byl drahý duši mé.“