822. schůzka: Vrhám se do práce, abych spravil duši svou

Zvláště těžce nesl vše, co se nějak vztahovalo k milovanému otci, například Rubenovy hanlivé poznámky, kterými ho ten nesnesitelný lev salónů několikrát pošpinil. Pro mladého Mánesa začalo být krajně obtížné vůbec se s novým učitelem potkávat, natož u štaflu v ateliéru přijímat jeho kritiku. I kdyby snad stokrát byla pravda na Rubenově straně, předem se mu dělalo mdlo, samy se mu svíraly pěsti, jakmile toho člověka slyšet jen promluvit.

Někdy to je prostě silnější… Negativní myšlenky vytěsní všecko pozitivní. I když by to tak být nemělo. To tiché nepřátelství bylo vzájemné, nepřehlédnutelné a narůstalo v čase. První bouře se strhla dva roky po Rubenově příchodu do Prahy, poté, co jeho kuloárové odsudky vůči starému Mánesovi zesílily. „Ten člověk nezná živý, svěží přírodní kolorit! Chybí mu technika! Měl by vidět, jak se dnes maluje na krajinářské škole v Mnichově!“ V tom Mnichově působil na škole jeho švagr Haushofer, kterým chtěl co nejdřív starého Mánesa nahradit. Číše Josefovy zdrženlivosti přetekla a v ostré hádce (dokonce prý v přítomnosti samotného hraběte Thuna) se otce zastal.

Antonín Mánes pokračující zlovolné útoky těžce nesl, drtily ho i zdravotně. Nedokázal se z nich vzpamatovat a v následujícím roce zemřel. Brzy nato se na pražské Akademii skutečně objevil Haushofer. „Konečně bude mít krajinářská škola pořádného profesora“ uvítal svého švagra Ruben. Bylo jen otázkou času, kdy mezi ředitelem a jeho vzpurným žákem dojde k rozhodujícímu konfliktu. Dostavil se na sklonku toho roku, v němž otec Antonín zemřel. Josef už dlouho zápasil s obrazem, na němž mu velmi záleželo. Nazval ho Setkání Petrarky s Laurou. Pořád nebyl spokojen, pořád si trochu nevěděl rady, umanutě přepracovával studie, barevné skici, měnil definitivu.

Nejspíš byl až moc odpovědný… Studentovo pomalé tempo Rubena už dlouho popuzovalo, zvláště když ten „typický mánesovský oplégr“ (tak se o Josefovi vyjadřoval), tedy když zacházel podobně liknavě i s jinými pracemi, například s věčně rozdělaným olejem Smrt Lukáše z Leydenu. Profesorovi byly nepatrné pokroky Mánesovy důkazem jeho lenosti. „Ba co hůř – neschopnosti! Co se tím, Herr Manes, proboha pořád párají?!“ Josef mu odpověděl: „Považuji za nečestné pokračovat na obraze, v němž jsem nedokázal to nejlepší, čeho jsem schopen.“ Ruben vyčetl Mánesovi zahálčivost přímo do očí, a přede všemi kolegy ho zesměšnil tvrzením, že ta jeho aristokratická klečící Laura na obraze vypadá jako nějaká česká husička.

Je fakt, že to, co se Josefovi stalo s tímto obrazem, to se později opakovalo i u dalších prací. Pracoval pomalu. Prostě se zasekl… neuměl se rozhodnout… neznal pokračování. Leckdo ho začal považovat za málo pracovitého, zvlášť když tohleto mínění pan ředitel ještě přiživil. Mánes nebyl (přinejmenším) zrovna nejspolehlivější. Nemá smysl lakovat skutečnost na růžovo. On občas vskutku selhával. Na druhé straně právě tak platí, že to byl maximalista, pedant, tvůrce vůči sobě krajně náročný. To je pravda – odmítal vydat či odevzdat práci, se kterou nebyl vnitřně spokojen. Trýznila ho touha po dokonalosti. A ta donekonečna hledal, zkoušel, předělával, ale v jistém smyslu nebyl spokojen ani hotov nikdy. Semtam mu proto klienti museli zakázky doslova vyrvat z rukou.

Ale nějak jsme však zamluvili konflikt s Rubenem, který vyvřel na povrch… Tehdy Mánes práskl dveřmi, předtím snad dokonce pěstí prorazil rozpracovaný karton, a v ateliéru profesora Rubena se už nikdy neobjevil. Pan ředitel sehrál v osudu Josefově i ostatních Mánesů velice zápornou roli. Bylo to opravdu člověk tvrdý, nemilosrdný, autoritativní vůči všem, kdo mu stáli v cestě. (Jeho pomyslných potomků s podobnou náturou běhá dnes po světě… I u nás.) Ale abychom všechno neviděli černobíle: jedním dechem musíme také dodat, že Ruben byl mužem organizačně zdatným a koncepčním. Tradiční (už opravdu poněkud zastaralou) výuku na Akademii zreformoval podle principů, uplatňovaných na Západě, zejména v Mnichově. Zavedl třístupňové studium: v takzvané elementárce studenti pracovali podle grafických předloh a antických odlitků. Druhý stupeň jim přikazoval zvládnout tužku i štětec při práci podle živého modelu. Ve třetí, mistrovské fázi dominovala tvůrčí kompoziční činnost na celku obrazu. Ruben na škole oživil figurální malbu a stal se zakladatelem české malby historické. Ovšem on sám jako umělec – to tedy nebyl žádný veleduch. Byl to eklektik, nicméně podle jeho předloh byl vyzdoben Letohrádek královny Anny cyklem historických výjevů, a také byl postaven pomník maršála Radeckého před mikulášským chrámem v Praze na Malé Straně.

Smrt otce, profesora Antonína Mánesa, znamenala pro rodinu existenční pohromu. Ovdovělá paní Magdalena nedostala po manželovi žádnou penzi. Naturální byt ve Šternberském paláci museli Mánesovi vyklidit. Přestěhovali se tehdy do domu ve Spálené ulici, do těsného sousedství rodiny Purkyňů, kde už zůstali natrvalo. Strýc Václav si našel skromný příbytek v ulici Na příkopě, ale nepřestal být skoro každodenním hostem, zejména co se stravy týkalo. Hmotná situace u Mánesů musela být opravdu tísnivá. Nikdy nebyli bohatí; nyní však žili vyloženě z ruky do úst, protože museli vyjít s příležitostnými čili nepravidelnými příjmy. Josef z Akademie odešel, ale byl tu ještě Quido, který studoval pátým rokem a ještě dalších osm let studovat bude. Valná část existenčních starostí dolehla na Amálii, která kromě péče o domácnost musela vyučováním kreslení v šlechtických a měšťanských rodinách vydělat aspoň na základní životní potřeby. Mezi její žačky patřily například Marie Palacká, provdaná Riegerová, malířka Zdena Braunerová nebo spisovatelka, známá pod pseudonymem Felix Tréver. Od těch dob se nezřídka některý z Mánesů objevil v zastavárně. Za pozoruhodné však dlužno (v těchto souvislostech) považovat dvě skutečnosti: i když byli v nouzi, Mánesovi si nikdy neodepřeli služku. V rodině profesora Akademie přece nemohla chybět, co by tomu řekli lidé? Josef tu složitou situaci příliš nevnímal. Byl zahleděn do sebe, jako by necítil spoluodpovědnost. Vypravil se na studijní cestu do Mnichova, kde pak vydržel tři roky. Naléhavě, někdy až bolestínsky odtud psal domů, aby mu posílali peníze.

Mnichov: centrum výtvarníků

Vydal se tedy do Mnichova. Bavorská metropole byla tenkrát skutečným centrem výtvarníků. Josef tam toho ale moc nenamaloval. Ani se nepokusil studovat na zdejší Akademii… Co v tom Mnichově potom dělal? Chodil po obrazárnách a muzeích, navazoval styky s mladými výtvarníky. V bohatých mnichovských sbírkách se rozhlížel po umění jiných, zejména Rubens se mu stal (spolu s Raffaelem) vzorem. Navázal tady několik přátelství, důležitých pro budoucnost – s Václavem Levým, Ferdinandem Náprstkem, s architektem Ignácem Ullmannem. Pro mladého Josefa Mánesa se měl Mnichov původně stát útočištěm na útěku, balzámem na rozervanou duši. Proměnil se však ve vandrovní cestu, během které lidsky dozrál v muže. Dost přesně už věděl, co nechce. Svůj příští program ale zatím neznal. Ten mu měla vyjevit nejbližší budoucnost.

Když se vrátil z Mnichova domů, bylo mu šestadvacet let. Vzdorné gesto, se kterým před časem opustil Prahu, dosud nebylo zapomenuto. Zjednalo mu pověst principiálního muže. Semtam mu někdo uznale poklepal na rameno. S tím ovšem dlouho vystačit nemohl. Potřeboval práci. O to víc, že hmotná situace rodina zůstala »neladná.« Potřeboval nějaké zakázky. O ty ale byla nouze. Církev, kdysi nejbohatší z objednavatelů, po josefinských reformách dost krutě zchudla, a v bohatých pražských rodinách zase neměl Josef s Kainovým znamením rebela příliš šancí. Na Akademii, tam Ruben nechal studenty losovat, komu a jaký připadne historický námět.

Některé z těch obrazů Josef viděl, a byl rád, že je mimo. O malování cizích zbrojnošů a panovníků v purpuru neměl věru zájem. Brzy si připadal v Praze jako tráva bez vody. O to radostněji přivítal návrh přítele Bedřicha Sylva–Tarouccy, aby konečně jednou zavítal na zámek jeho rodiny do Čech pod Kosířem. Netušil ještě, že se mu to rozkošné místo na Hané stane časem druhým domovem a že tam v budoucnosti stráví (na etapy) několik let svého života. Sylva–Taroucca a Čechy pod Kosířem… Tak nejprve to první jméno. Bedřicha (který byl vnukem hraběte Františka Šternberka) poznal Josef už dávno, ve svých sedmnácti letech. Kultivovaný, o čtyři léta starší mladík, se objevil v Praze jako absolvent olomoucké filosofie s plánem pokračovat dál ve studiu bohosloví. Zároveň hned zaklepal na dveře Mánesů, aby pod vedením Josefa otce rozvíjel své výtvarné záliby. Ti dva mladíci se skamarádili, padli si do oka, a jejich přátelství už vydrželo napořád.

Oba měli německé školy, mluvili spolu v němčině, hrabě Bedřich se však považoval za českého vlastence. Často dával své zaujaté češství najevo, aniž přitom ovšem znal jazyk. Ostatně ani Josef češtinu slovem ani písmem nikdy pořádně nezvládl. Vyjadřoval se líp v němčině. (Hlavně že uměl česky kreslit.) Od pana hraběte to bylo trošku podivné vlastenectví, a Mánes je od něj přejal. Nebylo pro něj podstatné, jakou řečí člověk mluví, ale zda a do jaké míry pociťuje vztah ke své zemi. Pouto rodné hroudy, to pro něj znamenalo víc než pouto národa nebo jazyka. Mánes časem do svého vlastenectví vedle „hroudy“ pojal také „vezdejší lid,“ obdiv a úctu k němu. Takhle je tedy třeba vnímat Mánesa vlastence, máme–li zároveň vůbec chápat, že fakticky nikdy pořádně neovládl český jazyk. Do konce života mluvil česky jen nerad, kostrbatě a jeho psaný projev byl vyloženě katastrofální. I když si neustále sliboval, že se v češtině musí zdokonalit, ba měl období, kdy se o to pokoušel, tak nikdy k plynulé češtině nedospěl.

Takovým trošku obloukem se ale vracíme na Hanou, protože nám tu zůstalo to druhé jméno. Pomístní. Čechy pod Kosířem. Pod Velkým Kosířem. Čechy leží navzdory svému názvu na Moravě, v rovinaté Hané (severozápadně od Prostějova). Tady je Kosíř (jehož nejvyšší bod má 441 metr nad mořem) nepřehlédnutelným útvarem. Vrchol má charakter náhorní plošiny nápadného protáhlého tvaru. Připomíná kosu – odtud jeho jméno. Zdejší zámek je obklopen anglickým parkem a arboretem s mnoha cennými listnáči a jehličnany. Pánem domu byl za Mánesových dob August, rytmistr husarů – jeho mladší bratr Bedřich mu vzhledem ke svému duchovnímu stavu přepustil majorátní práva. Pani Leopoldina, matka obou bratří, byla dcerou Františka Šternberka. Hlavně v letní sezóně se na sídle Sylva–Taroucců žilo velmi společensky.

Na zámku Čechy se k Josefovi od počátku chovali, jako by patřil do rodiny. V hraběti Augustovi nalezl dalšího přítele. Paní Leopoldina v něm viděla uznávaného umělce. Jeho Lukáš Leydenský visel na čestném místě v hraběnčině pokoji. Josef Mánes už pro tento rod maloval, svěřili mu svého času úkol doplnit o řadu podobizen rodinnou portrétní galerii. Za svého pobytu v Mnichově stihl dokončit tři čtyři obrazy, ostatně honoráře za ně mu pomohly přežít. Teď se pustil s vervou do studijních skic dalších členů rodiny. A aby se zavděčil za pohostinství, začal (k radosti všech) zachycovat pohotově rozmanité momentky z každodenních letních zábav, procházek a výletů, slečnám v domě vyzdoboval dopisní papíry a připravil jiná drobná kreslířská překvapení. Měl úspěch. Při každé z jeho příštích návštěv pak Sylva– Tarouccové na jeho vtipné momentky dychtivě čekali. První pobyt na Hané otevřel Mánesovi dveře do šlechtického salonu. Pro malířův příští vývoj však byly důležitější objevy, které učinil nikoli v aristokratické společnosti, ale ve chvílích samoty, za procházek a výletů po okolí. Nadchly ho lidové stavby, malovaná žudra, písně ženců, zvyky zdejších lidí a jejich sváteční kroje, ve kterých chodili na trh nebo v neděli do kostela. Byl tím svým objevem venkovského světa oslněn. Začal teď náruživě plnit své skicáře náčrtky.

Ale nejenom na Hané. Vydal se z Jihlavska na Moravské Slovácko – k Břeclavi, Velkým Bílovicím, k Uherskému Hradišti – odtud pak Povážím na Slovensko, ze Slovenska pak přešel Jablunkovským průsmykem na Těšínsko. Byl to zdatný chodec – valnou část trasy urazil po svých. Na Těšínsku na čas zůstal u příbuzných, u Samešů – teta Barbora, matčina sestra, sice nedávno zemřela, ale strýc Alois ho přijal s radostí. Nakreslil si tu první z příští nekonečné řady „mánesovských“ venkovských krásek, Marinu Zvíbovou. Když se toulal po obou stranách Jablunkovského průsmyku, poprvé spatřil slovenské horalky v prostých pracovních šatech a s plachetkami na hlavách. „Ach, tak nějak přece musely vypadat ženy praslovanských předků! Bože, toto je přece téma!“ Žádný kabinet mědirytin, ale živý, dosud existující svět dávných, fascinujících tradic! Musel být z toho všeho – řečeno dnešním jazykem – vedle. Zíral na ten svět venkova užaslýma očima. A to okouzlení ho už nikdy nepřešlo. „Muži tady jsou drsní a něžní zároveň. A zdejší ženy? Mají o smysl víc: vkus. Naše dámy o něj připravila móda.“ Vybíral si typy blízké jeho ideálu krásy a zdraví a se vzácnou noblesou je ještě idealizoval. Vážné studium slovanské „lepotvárnosti“ na něm žádal i jeho přítel Ludvík Rittersberg, výtvarník a teoretik malířství (ten se zároveň pokoušel formovat základ slovanské estetiky). Jenom mimochodem: jeho ženou byla herečka Jindřiška Slavínská, krásná žena, kterou Mánes celoživotně – byť jen platonicky – miloval. (Možná i odtud pramenil jeho zájem o slovanskou „lepotvárnost“…) Se závěry pana Rittersberga se Mánes naprosto ztotožňoval. (Jakož i s půvabem jeho manželky.) Oba svorně tvrdili, že vlastnosti slovanské se zrcadlí ve fyziognomii i stavbě postavy.

Zatímco například antický profil Řeků je charakterizován takřka přímkou čela a nosu, „profil slovanský se zjevuje více v lahodném, slabém oblouku.“ (Někdy je věru velice lahodný.) „Rysy slovanské tváře jsou měkčí a jemnější než ostře tvrdé tahy u Germánů. Pro Čechy, Moravany a Slováky je zvláště u žen charakteristická ztepilá postava, spanilost spojená s jakousi líbeznou plností. Zejména roztomilé Moravanky jsou v tomto směru krasochutné.“ Krasochutné… Holt znalci se nezapřeli. S dokumentární přesností (skoro fotografickou) od té doby Josef Mánes shromažďoval žánrové pohledy, motivy, detaily, doplňoval kresby po stranách náčrtníku věcnými poznámkami. Zajímalo ho všechno. Čepce, živůtky, střevíce, pásy, přezky, spony, detaily rukávů, pentle na copech. K roli kreslíře a malíře s radostí přijal i úlohu etnografa. Teď už věděl, do jakého díla se pustí. Bude prvním, kdo zachytí tvář a duši venkova a venkovanů. To přece zatím žádný malíř neučinil. Zároveň jako by našel kus sebe, totiž hlubší smysl své práce. „Vrhám se do práce, abych spravil svou duši!“ To téma mu vydrží do konce života.