772. schůzka: Aristokrat ducha

Když František Palacký přišel do Prahy (předpokládal, že se v ní zdrží maximálně dva roky, ale zůstal zde celý svůj život), tedy když přišel do Prahy, opakovala se v podstatě situace i zkušenost z Prešpurku. Špičkově vzdělaný, originálně myslící, zralý, ale stále ještě mladý učenec ihned zaujal svými kvalitami všechny, s nimiž se seznámil. Vyplatily se mu starší korespondenční známosti s Dobrovským, Jungmannem a dalšími. Už před několika léty se v jednom listu Josefa Jungmanna tázal, zda by se pro něho v české metropoli nenašlo nějaké skromné místo. Záležitost tenkrát usnula, zjistil ostatně, že nemá kam spěchat. Nyní přicházel s představou, že důkladně prostuduje existující středověké prameny, týkající se především doby husitské o které chtěl psát, a zároveň se seznámí s dějezpytnou pracovní metodiku jako takovou. Bylo totiž jistým paradoxem, že právě on, František Palacký, první a největší novodobý český historiograf, přicházel za svým životním posláním bez odborné přípravy, jako amatér nikterak v dějepise dosud neškolený. Ovládal sice (aktivně a pasivně) nejméně šestnáct jazyků živých i mrtvých, studoval estetiku a filosofii, ale k průkopnické práci historické přistupoval jako samouk. Do čtení starých listin a do metodiky bádání v archivech ho zasvětil teprve Josef Dobrovský.

Poselství Josefa Dobrovského

A právě v roce 1823 došlo přes veškerou, ba absolutní vnější nenápadnost, k hvězdné chvíli v dějinách české vědy. Byl předán štafetový kolík. Štafeta se sice tenkrát ještě neběhala, a atletika jako taková byla sotva v plenkách, ale berme to jako metaforu. Kdo tedy a komu co předal? Josef Dobrovský Františku Palackému. Svoje poselství. Pokud mezi těmi dvěma učenci srovnatelného duchovního formátu byl nějaký rozdíl, pak v tom, že zkušenému Dobrovskému bylo sedmdesát let, zatímco začínajícímu Palackému pouhých pětadvacet. A co k tomu předání poselství Josefa Dobrovského vedlo? Bystrozrak staršího mu velel, že nadání mladšího kolegy nesmí zplanět. (To je dnes jev věru nevídaný.)

Modrý abbé natolik věřil ve vzácné schopnosti toho sebevědomého „Moravana z Prešpurku“ (jak mu říkal), že ho s klidným svědomím doporučil hraběti Františku Šternberkovi, který potřeboval ze starých listin sestavit důkladný rodokmen svého rodu. A tak na podzim roku 1823 vstoupil Palacký do Šternberského paláce na Hradčanech, aby se krok za krokem s úsilím, přerůstajícím od zvídavého zájmu až k objevitelskému fanatismu, ponořil do pramenného studia starých českých dějin. Rodokmen Šternberků se mu sestavit podařilo, vypracoval ho nejsvědomitěji, jak jenom mohl, byl to však jenom pouhý vedlejší produkt a okrajový výsledek proti objevům, které ho čekaly.

„Vztahy Palackého s Josefem Dobrovským se blížily kolegialitě dvou rovnocenných vědeckých autorit, což bylo pozoruhodné nikoli jen kvůli dvougeneračnímu věkovému rozdílu, ale i proto, že abbé byl ke stáru dost nerudný člověk. Palacký starého pána zajisté plně respektoval; na druhé straně se nebál vstoupit s ním do sporu, a to i na veřejnosti, pokud byl přesvědčen o své pravdě.“ Jeden z těch konfliktů se stal vpravdě legendárním. Došlo k němu před Vánoci 1825 ve Šternberském paláci. Hrabě Kašpar Šternberk jako president Společnosti vlastenského muzea v Čechách si stěžoval, že národ si draze vybudované instituce nevšímá. „Jako by Muzea nebylo!“ Palacký na to prohlásil, že za neutěšený stav může jak odlehlé umístění sbírek na Hradčanech, tak i styl vedení. Slovo do pranice. Při té příležitosti poprvé navrhl, aby byl mimo jiné založen český časopis, který by propagoval badatelské výsledky i Muzeum jako takové.

Do této debaty přispěl i abbé Dobrovský. Ta jeho troška do mlýna se týkala (jako už vícekrát předtím) myšlenky, že „na kříšení českého jazyka a Čechů je už pozdě. Marné úsilí, marné volání...“ To Palackého notně nadzvedlo, a při své úctě k učiteli mu vmetl do tváře, že „za celý život nenapsal a nezveřejnil česky víc než jednu předmluvu.“ Svým způsobem to byla pravda, Dobrovský psal německy. K tomu Palacký připojil slova, která se citují dodnes. „Kdybych byl třebas cikánského rodu, a již poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si ukládal přičiniti se všemožně k tomu, aby aspoň čestná po mně zůstala památka v dějinách člověčenstva!“

Dobrovský se neurazil. Třebaže s Palackým nemusel souhlasit, nikdy o něm nepřestával tvrdit, že to je jeho „nejmilejší žák.“ Před časem Palacký se Šafaříkem uveřejnili svou Prozódii, prosazující do české poezie antickou časomíru. Šlo o útok na principy poetiky, které pro naše básnictví razil (oprávněně) právě Dobrovský. I v tomto případě moudrý modrý abbé nesouhlasil, přijal výpad obou tehdejších studentů jako revoltu mládí, avšak – třebaže byl znám svou nedůtklivostí – neurazil se: Palackého (a Šafaříkovy) argumenty považoval sice za mylné, ale také za chytré.

„Když Palacký pracoval na šternberském rodokmenu, okamžitě se (jako obvykle) osvědčil, a co především – práce ho strhla. Zachvátila ho jako archeologa, který hned po prvním vnoření rýče objeví pod svrchní vrstvou zeminy netušené staré poklady. Mladý Palacký začal ze zaprášených netknutých krabic a dávno zastrčených zažloutlých listin vynášet nesmírné množství dosud neznámých podrobností, ze kterých probleskoval obraz slavné české minulosti v udivujících barvách i souvislostech. Střípky zatím samo-zřejmě zdaleka nevytvářely celistvou mozaiku. O to víc však vzrušovaly učencovu zvědavost i fantazii. Upsal se úkolu, který pro sebe s úžasem objevil, jak Faust ďáblu. Podepsal ten úpis už na doživotí.“

František se stal šternberským archivářem. Placeným. Tedy... spíš než plat to byl takový uznávací poplatek. (I dnes říkáme něčemu takovému mzda. Jak kdo, ovšem.) Bylo to dvě stě zlatých. Ročně. Důležité však je, že Šternberkové ho doporučili dalším aristokratům. Podobně jako abbé Dobrovský začal být zván na jejich večírky a disputace. To mu ovšem problémy nedělalo, díky prešpurské praxi ho společenská zběhlost kvalifikovala právě tak jako suma znalostí. Co však především: šlechtici Palackého pověřovali rozmanitými badatelskými úkoly. Ochotně mu otevírali doposud zamčené dveře dalších panských archivů. Tak se mladý vědec jako jeden z prvních dostal k systematickému průzkumu nejcennějších listinných dokladů v zemi – u Černínů, Kinských, Clam-Martiniců, především se však před ním otevřely poklady jihočeské – archiv budějovický, bechyňský, jindřichohradecký, a také perla mezi všemi, listiny a folianty Schwarzenberků v Třeboni. A brzy se dostal i do cenného arcibiskupského archivu v Roudnici nad Labem.

„Kromě toho začal učit češtinu v šlechtických rodinách – u nejvyššího purkrabího Chotka, u kněžny Auersperkové,u knížete Schwarzenberka. Docházel na Kampu k Dobrovskému, luštil a opisoval pro něho staré rukopisy, pomáhal mu ve vydavatelské činnosti a zároveň se od něho učil metodickým finesám pomocných věd historických.“

Matice česká

Od konce roku 1824 se podílel na koncepční přípravě českého a německého muzejního časopisu - posléze vydávání obou periodik řídil. Začátkem roku 1826 se s povolením samotného Metternicha dostal na dva měsíce do tajného vídeňského dvorního archivu, přičemž průlomovým výsledkem soustředěného studia se stal rukopis Starých letopisů českých. Na podzim roku 1829 se na purkrabího Chotka obrátil se žádostí o souhlas s vydáváním velkého českého naučného slovníku. Byl přesvědčen, že pro rozvoj domácí vědy by takový lexikon vytvořil potřebný grunt. Kalkukace ukazovala, že by stačilo 250 předplatitelů a encyklopedie by sama sebe uživila. Žádný takový Palackého lexikon však neznáme. Projekt ztroskotal. Především na nedostatku autorů. A na penězích. Jakož i na české vědecké terminologii.

Před přáteli se tedy Palacký obratem vytasil s novým plánem: měl lví podíl na založení Matice české – podpůrného fondu na vydávání odborné i umělecké literatury. „S Maticí měl ale potíže. V provolání, které s Jungmannem, Preslem a knížetem Kinským uveřejnil, vyzval Palacký k veřejné sbírce. Řadu už napsaných českých vědeckých děl nebylo možno vydat jinak než svépomocí. Kníže Kinský do edičního fondu přispěl tisícem zlatých. Jenomže v prvním kole se ozvalo všehovšudy 38 zájemců (a tedy budoucích předplatitelů). To leccos sděluje o dobovém čtenářském zájmu: česká literatura na tom nebyla doma lépe než mongolská. Potíže byly i s metternichovskou cenzurou, která Matici považovala za tajnou čili podezřelou organizaci.“

Už ten název! Odrazoval i některé nezasvěcené. Když už jsme na něj narazili – termín matice se v češtině (a poté i ve slovenštině) objevil ze srbštiny. Znamenal kdysi dělohu, později včelí královnu. Budiž Palackému přiznáno, že po několika letech zápasu o samu existenci Matice dokázal její ediční činnost rozvinout více než slušně. V Matici vyšla klíčová díla jako Jungmannův Slovník nebo Šafaříkovy Slovanské starožitnosti.

„Na začátku října roku 1827 byl František Palacký překvapen otázkou pánů z českého zemského výboru, zda by nechtěl pokračovat ve Chronologii Geschichte Böhmens, kterou začal psát František Pubička. Tento bývalý jezuita je dovedl v desíti svazcích až do začátku třicetileté války, po jeho smrti v roce 1804 však hledaly stavy marně nástupce.“ Pak napadl Františka Šternberka jeho jmenovec Palacký. Ten okamžitě pochopil, že se mu nabízí jedinečná příležitost k vyplnění jeho dosavadního životního snu. Ihned napsal písemnou odpověď, v tomtéž psaní však vyslovil myšlenku stylem chytré horákyně. Jakože přijede oblečená a přitom nahá. Tedy: že je ochoten, a že není ochoten. České stavy by neměly trvat na pokračování v díle, které už neodpovídá duchu a úrovni doby, ale měly by uvažovat o nové, modernější práci.

„Podstatné nedostatky a vady všech dosavadních zpracování našich dějin jsou všeobecně známy,“ psal Palacký. Německy, pochopitelně. „Nikoho jiného se nedotýkají hlouběji než mne, a já se nebojím opakovat, že není v Evropě země, jejíž dějiny by byly jako takové zajímavější a jejíž historická díla by byla v každém ohledu nedokonalejší než Čechy.“ Za dva měsíce po té stavovské výzvě měl František Palacký hotov Návrh lepšího vylíčení vlasteneckých dějin. Ovšemže v němčině. Všechna dosavadní díla se podle něj zakládala pouze na kronikách, jejichž autoři byli jako soukromé osoby ve své práci nanejvýš omezeni. Aniž by mohli vidět příčiny, význam a následky událostí, vybírali si navíc jen některé, například korunovace, války a podobně, přičemž mnohotvárný život země se jim ztrácel.

„Obraz této země vyvstává v mých představách čím dál živěji,“ psal Palacký v dopise příteli. „Když myslím na vše velké, co se událo a jak, a vidím, jak to bylo doposud našimi historiky znázorněno, čím dál víc toužím (a to i za cenu sebeobětování) tuto mohutnou slávu vyvést z noční tmy na denní světlo. Mniši, jezuité a jejich chovanci, kteří zatím jako jediní zpracovali naše dějiny, nesvedli ani zachytit, ani zhodnotit ducha našich předků. O to víc musím usilovat, abych zapudil přízraky jejich sektářství a předložil skutečnou, nezastřenou pravdu.“

Objevit skutečné dějiny znamenalo, že dějepisec musel sám, neboť kdo jiný mohl listinný materiál vyhodnotit; musel sám bádat v domácích a cizích archivech a knihovnách. Teprve po sebrání dokumentů a vypracování monografií mohl přikročit k práci na Geschichte von Böhmem (České dějiny měly být napsány německy.). K tomu požadoval roční plat 1000 zlatých, cestovní paušál, úhradu kopírovacích výloh a intervence za účelem povolení ke studiu. Kolem Palackého koncepce, i kolem pozice, z níž by se zpracování tématu ujal, se ještě odehrála složitá diskuse, mezitím však kníže Šternberk objevil, že Královská česká společnost nauk už vypsala před nějakým časem cenu na spis, který by zhodnotil vypravěčské prameny českých dějin a podal přehled o vývoji příslušné literatury. Konkurs tenkrát zůstal neobeslán, a teprve když se objevil Palacký, přiměl kníže František Šternberk Královskou českou společnost nauk, aby soutěž obnovila. A Palacký se mohl pustit do práce. V březnu 1830 byl jmenován řádným členem Společnosti a od Nového roku 1831 se ocitl ve funkci stavovského historiografa země České s ročním platem 1000 zlatých a cestovním paušálem dalších dvou set zlatých.

Historiograf

„Měl tolik povinností a zájmů, že mu privátní život dlouho unikal mezi prsty. Takřka do svých třiceti let zůstával starým mládencem. Nicméně v září 1827 se k závisti většiny kolegů z českých vlasteneckých kruhů slavně a dobře oženil.“ Ano, to už víme, že si vzal bohatou dceru renomovaného pražského advokáta. Josef Jungmann o tom referoval Janu Kollárovi do Pešti: „Neudělal štěstí jako Čech či Slovan, ale jako dobrý Němec.“ Pěkná jízlivost. A nebyla jediná. Mezi pražskými vlastenci si vybudoval spíš autoritu než oblibu. Rádi ho příliš neměli. Proč? Byl evangelík. A ještě ke všemu „náplava.“ (Ano, to říkají o přistěhovalcích mnozí Pražané, kteří jsou však většinou jednou silnou naplavenou vrstvou, jak známo.) A kromě toho – volně se pohyboval v aristokratických kruzích. A převyšoval ostatní svým vzděláním a inteligencí.

Když se přiženil do německé rodiny (byť měla české příjmení), ukázal prý, kým je doopravdy. Muži, kteří nedávno ještě s chutí přispívali do jeho českého Muzejníku, začali nyní časopis redaktora Palackého bojkotovat. Závist. A zase závist. „Nikdo z nás ho nemůže ani cítit.“ To řekl spisovatel Karel Vinařický. A dokonce i Jan Kollár se hluboce urazil, když si Palacký dovolil podrobit kritice jeho pavědecké slavistické výmysly. A universitní profesoři Jan Nejedlý a Josef Leonard Knoll chodili Palackého ze samé lásky dokonce udávat.

Palacký byl vždy výkonný. Od třicátého roku svého života se však na dalších dvacet let ocitl přímo v zenitu své vědecké práce i tvořivosti. Řídil a leckdy i z valné části sám psal dva muzejní časopisy. Postupně kolem nich seskupil takřka všechny mladé domácí odborníky. Věnoval se ediční činnosti Matice české. V roli sekretáře Královské české společnosti nauk přeorganizoval její strukturu do odborů a pečoval o jejich dělnost. Stejně inspirativně působil jako jednatel v Muzeu, a byl to především on, kdo se zasloužil o přestěhování sbírek z odlehlého hradčanského zákoutí a vlhka Šternberského paláce do centra Prahy, do nově koupeného domu Nosticovského na rohu Příkopů a Nekázanky. Patřil k prvním zastáncům výstavby samostatného českého divadla. Aby si stavy učinily jasnou představu o svých někdejších právech, začal pro ně na toto téma konat přednášky o českém historickém státním právu. Mladého Karla Havlíčka pobídl k žurnalistické dráze podobně, jako svého času Josef Dobrovský navždy nasměroval trajektorii jeho.

Když Šafařík láteřil, že už nemůže vydržet v nevlídném exilu, domluvil Palacký s několika vlastenci, že mu anonymními finančními příspěvky umožnili usadit se v Praze. Když chtěla universita sepsat své dějiny, navrhl mladého právníka Václava Vladivoje Tomka. Bylo třeba uspořádat zanedbaný svatováclavský archiv? Palacký opatřil Karla Jaromíra Erbena. Když se dozvěděl, že Čelakovský jako uvažovaný kandidát na katedru češtiny neprojde, doporučil aspoň Karla Vinařického, a to bez ohledu na to, jak málo si byli sympatičtí.

Jak už tu bylo několikrát řečeno, byl enormně výkonný, činorodý, pracovitý. Nebylo mu zatěžko nést řeholi, spočívající z devíti desetin v úmorném opisování, třídění, katalogizování, srovnávání. Vydržel vysedávat v archivech, nejprve českých, později i v hlavních depozitech evropských (postupně bádal asi v sedmdesáti), a to dlouhé, nekonečné měsíce, ba léta. Bylo obdivuhodné, jak se jeho skvěle fungující mozek snadno smiřoval s vysokým podílem stereotypní, duchaprázdné, rutinní činnosti. Fakta z neroztříděných, nekonečně obsáhlých archiválií si cedil a přesíval, jakož i opisoval sám. Příklad za všechny jiné: V třeboňském archivu napoprvé studoval 75 dní nonstop. Za tu dobu pořídil 382 kopie a skoro 1000 textových výtahů - a to všechno výhradně ručně, perem.

Když o víc než deset let později bádal jako první Čech v jinak zcela nedostupném archivu vatikánském, v tvrdém pracovním režimu za dva měsíce pročetl a zpracoval na 40 000 listin a vyhotovil 400 vesměs obsáhlých opisů. A tak se začaly pomalu, ale jistě rýsovat základy Geschichte von Böhmen, později přeloženého i do češtiny jako Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Stěží najdeme jiné takové dílo, které by působilo silněji na české dějepisectví i na uměleckou prózu.