771. schůzka: Manželství z rozumu

Měl světlé, mírně zvlněné vlasy, k nimž v dospělém věku přibyly tehdy módní učené licousy na skráních. Jeho pleť prý nikdy nebyla mladistvě svěží, a jak praví pamětník, s léty se připodobňovala snědě zažloutlým pergamenům, jimiž se tolik obíral. Světlé oči působily zamyšleně, silný nos a široké sevřené rty energicky. Mluvil vybraně, krásným, košatým jazykem a měl velmi příjemný baryton. Všechno na něm bylo úměrné, poklidné, včetně konzervativního oblečení – tmavé kvalitní látky přidávaly jeho vzezření na důstojnosti.

Zvláštním, přitom trvalým detailem Palackého zevnějšku od mládí byly vysoké bílé límce, doplněné hedvábnými šálami nebo obepnuté jakýmsi krejzlem nazývaným fátrmord. To si Palacký zakrýval silně zduřelý krk, jehož se celoživotně nemohl zbavit. Kdysi jako student se cestou z Prešpurku do Hodslavic někde na karpatských stráních napil z horské studánky. Voda prý měla podezřelou chuť. Brzy nato mu silně zbytněla štítná žláza. Ať už tu souvislost byla nebo ne, do konce života žil v přesvědčení, že jeho potíže zavinilo pár hltů zkažené vody. O důsledcích nedostatku jódu se v oněch časech ještě nic nevědělo, a tak i přes mnohaletou nákladnou léčbu se Palacký své strumy (řečené česky vole) nezbavil, nepomohly ani

Léta dospívání

Vraťme se však do let, kdy František dospíval. Tehdy mu napsal otec Jiří Palacký: „Mně by se více líbilo, kdyby ses ty staré pravdy, které v Bibli máme či v jinčí historické knize, tak snažně se učil v nových příkladech přednášeti a lidem jakoby obnovovati, a tak v užitečném umění vzdělávati.“ Tatík ovšem netušil, že syn zrovna prožívá náboženskou krizi, do které se dostal četbou metafyzických knih. Kromě toho dospěl zrovna do věku, kdy skepse jaksi napadá každého. Poté, co viděl, že veškeré úsilí filosofů nedospívá k jednotnému výsledku, obrátilo se mu všechno, co věděl a čemu věřil, v trosky. Nepřestal věřit, ale začal pochybovat.

Ty pochyby překonával zjištěním, že cit prostě nedovoluje, aby trvaly nadále. „Věčně sporným problémem zůstal pro něho poměr poznání k tomu, co je mimo nás,“ říká historik dr. Jiří Morava ve své knize o Františku Palackém/Čechovi, Rakušanovi, Evropanovi. „Pomohla mu filosofie Immanuela Kanta, i když s ní v mnohém nesouhlasil – jejím prostřednictvím se utvrdil v zásadních lidských pravdách a v náboženském pohledu na svět, aniž by k tomu potřeboval teologii. K té od svých dvaceti let pociťoval přímo nechuť.“ Což ovšem v rodných Hodslavicích nikdo netušil. Tam si mysleli (zejména otec Jiří si to myslel), že by se mohl František stát evangelickým pastorem. Ve slezském Bielsku se v době, kdy mu končilo prešpurské lyceum, skutečně uvolnilo kněžské místo. Že by se věnoval úřednické kariéře, to pro něj jako evangelíka bylo v Rakousku nedostupná, pro státní službu bylo striktně předepsáno katolické vyznání.

Že se nakonec nestal pastýřem evangelických oveček kdesi v odlehlém Slezsku, zavinila jedna velice půvabná, takřka už čtyřicetiletá šlechtična. Jmenovala se Anna Zerdahelyová a narodila se v roce 1780, a to jako dcera předního uherského magnáta Pétera Baloghyho. To byl mimořádně vzdělaný a osvícený muž, který si dokonce dopisoval s francouzským filosofem Voltairem. Byla provdána za požitkářského a marnotratného statkáře Zerdahelyho, majitele panství Vieska nad Žitavou. K němu nijak citově nepřilnula, a když předčasně zemřely jejich dcery, odebrala se se zbylým synem Zikmundem do Prešpurku, aby se tu vyléčila ze svého žalu a také aby se starala jak o děti příbuzných, tak i známých. A právě tyto děti začal vyučovat František Palacký, a to německy. I Zerdahelyová s ním mluvila německy.

Byla to dáma s uhrančivýma očima, o osmnáct let starší než on, stále velmi krásná. (Což opravdu souhlasí, aspoň pokud její portrét od neznámého autora, který je dnes uchováván v pražském Národním muzeu, nelže.) Pokud je na obraze opravdu Zerdahelyová, jak se traduje, a pokud byla portrétována v době, kdy poznala Palackého, nelze se ničemu divit. Tedy – vzplanutí pana učitele, a jeho okouzlení. Ta křehká, drobná, tmavovlasá dáma s nádhernýma očima, úzkými rty a zpola obnaženými rameny, která drží v pravé ruce brýle, vypadá na svůj skutečný věk velmi mladě až mladistvě. A když k tomu přičteme nepochybnou sečtělost, vytříbené chování aristokratky a zřejmě i laskavé srdce, musela na Palackého silně zapůsobit. „Tato vzdělaná, jemnocitná i dobrotivá osoba brzy pozorlivou a čím dál tím přívětivější se stala,“ napsal si František do svého deníku.

Domácí učitel

Od prvního setkání ztratil hlavu, zamiloval se, a zdálo se, že ani on není sice té mladě vypadající, životem zklamané šlechtičně lhostejný. Brzy nalezli společnou řeč. „Když posléze já nové bláhy u paní Zerdahely oučastným jsem se stal, nemohl jsem dlouho na rozpacích býti, na kterou stranu bych se ustaviti měl…“ Nakonec se „ustavil“ tak, že do Bielska nenastoupil, i když se už připravoval na rigorózum z teologie. Raději zvolil nejistou dráhu domácího učitele šlechtických dětí, jen aby mohl být své milované nablízku. Byl její osobností doslova okouzlen. „Já jsem u ní nového takořka života nabyl… Ona ze všech, co jsem jich já kdy poznal, ideálu ženské osobnosti nejblíže se dotýkala, zamilovavší mne neméně, nežli ode mě milována byla, takže matkou mou nejen se jmenovati, ale i skutkem se prokázati ochotna byla, naučila mne ve světě žíti a ušlechtila i upevnila mužský charakter ve mně.“

Anna provázela své svěřence na všechny Palackého vyučovací hodiny, a poté zvala pana vychovatele na obědy a večeře do svého domu. Díky svému rodinnému prostředí byla mimořádně sečtělá, a tak debatovali spolu o knihách, literatuře, filosofii a estetice, což byl tehdy náramně módní vědní obor. Palacký ji seznámil se svými českými básněmi. Nedělalo jí potíže jim rozumět, uměla dobře slovensky. Dokonce se některé z nich naučila nazpaměť. Zavedla ho také ke své příbuzné Karolině Geczyové, v jejímž salonu se pak účastnil různých debat a disputací s prešpurskými aristokraty a vzdělanci. Na tuto okolnost později vzpomínal, když o paní Anně napsal: „Ona uvedla mne do vyšších kruhů společenských, které na opravdovém vzdělání záležeti sobě daly.“

Asi to napadne každého: Byla Palackého láska k Anně Zerdahelyové pouze platonická? Většina jeho životopisců to tvrdí. On sám se ve svém každodeníčku chlubil, že díky němu nalezla po životních zklamáních opět cestu k Bohu. Napsal by to, kdyby ho k Anně vázala nejenom duchovní, ale i tělesná intimita? Kdo ví… Jestli ta půvabná a jinak dost nešťastná šlechtična hledala útěchu v náručí mladičkého domácího učitele, to už se asi nikdo nikdy nedozví. Ale další řádky z Palackého deníku naznačují, že by poměr k Anně (která si nechala říkat Nina) mohl být milostným poměrem se vším všudy: „Bože, jestliže větší rozkoše z lásky, nežli cítíval já, když ona, opanujíc mne milostností nejušlechtilejší, ruky mé pojetím dávala i brala sliby, že věčně se milovati, všecky radosti a hoře sdíleti a duchem nerozpojeným jen jeden život vésti budeme! Kdežto citem a milostí plápolajícímu ruku její ke tlukoucímu srdci vztáhnouti a všecky plameny v políbení sjednotiti dáno bylo!“

Tehdejší prešpurská společnost si toho všimla. Všimla si kupříkladu paní hraběnka Szakmárová… to byla bývalá Palackého bytná… (Ta ho snad měla dokonce i svádět.) Jenomže plachý (a do „své“ Niny po uši zamilovaný) František ji odmítl, a tak o něm paní hraběnka rozšířila pověst, že od Zerdahelyové chodívá večer za prostitutkami do nevěstinců a k půlnoci se vracívá domů. Taková pomluva ho jednak ranila, jednak kvůli tomu zuřil. Nakonec se mu k autorství tohoto drbu přiznali jeho bývalí žáci, synové hraběnky Szakmárové (kteří zmiňovaný nevěstinec sami navštěvovali).

Následující prázdniny odmítl František jet domů do Hodslavic (tamodtamtud stejně přicházely jenom výčitky), a velice rád vyhověl přání matky svých žáků, aby jim dělal společnost i během léta. Tím spíš, že část cesty měla jet s nimi i Anna Zerdahelyová. Palacký si tehdy před Nitrou přestoupil do dostavníku k Nině, a jak si nadšeně napsal do deníku: „V jednom voze sám s ní do Viesky pocítil jsem několik blažených a svatých hodin“. Také do Prešpurku se vrátili dostavníkem spolu, a když Anna poslala svého syna na kozlík, mohli mluvit důvěrně, beze svědka.

Palacký už definitivně ukončil svá studia na lyceu a živil se jako domácí učitel. Anna mu domluvila místo u jednoho svého známého hraběte. V jeho domě se seznámil s anglickou literaturou, především s díly dějepisnými. Anina péče o Františka neustávala. Právě ona mu sjednala místo u další své přítelkyně, která potřebovala učitele pro své dva syny. Oba mladíci zrovna nehýřili nadáním, a studium je valně nezajímalo. O to větší měl s nimi Palacký starosti. Jeho utěšitelkou však byla Nina a společné lásce hodlal zasvětit celý svůj život, leč osud tomu chtěl jinak.

Pod nenápadnou záštitou Anny Zerdahelyové (a vesměs za její přítomnosti) se Palacký brzy zabydlel v pohodlném a kultivovaném prostředí uherské střední a nižší šlechty, proslulé okázalostí životního stylu. Byla to pro něj jedinečná škola společenského chování i vystupování, a vzhledem k jeho pracovitosti i jedinečná příležitost k dalšímu intenzivnímu soukromému studiu. Když mu Anna posléze zprostředkovala vychovatelskou službu v zemanské rodině Czúzyů, dokonce s perspektivou, že po čtyřech letech odejde s apanáží tří tisíc zlatých, měl pocit absolutně zdařilého startu. Až do svých dvaceti pěti let patřil k nepočetnému kroužku čilých a studovaných jinochů, kteří se navzájem znali, stýkali se a vytvářeli specifické duchovní ovzduší starého Prešpurku. Na jedné straně vychovávali mladší vrstevníky (příští aristokratickou elitu), na straně druhé vesměs dál soukromě studovali, a (obklopeni pohodlím) rozšiřovali vlastní obzory. Palacký tohoto privilegovaného dobrodiní dosyta a programově využíval. Vzdělával se, psal první práce, udržoval korespondenci s Jungmannem, Šafaříkem, Kollárem.

Osud tomu chtěl jinak

„Leč osud tomu chtěl jinak,“ bylo tu řečeno. Jednak musel doprovázet své svěřence do Vídně, protože měli začít studovat na tamní univerzitě, ale mnohem horší byla série pohrom, které postihly jeho rodné Hodslavice. Za zdejších polích se neurodilo a rodinu postihla bída. Na tyfus zemřel jeho bratr Josef a brzy na to i matka. Smrt se dotkla i Zerdahelyové. Zemřel jí manžel. K němu sice už nic necítila, nepříjemně se však na ni navalila spousta dluhů, které rozhazovačný baron po sobě zanechal. Za změněné situace už Nina nemohla finančně podporovat svého mladého přítele. On se naopak zavázal, že jí vrátí sto zlatých, které si od ní vypůjčil pro svého náhle zchudlého otce. Protože však neměl peníze, přenechal jí místo toho část své knihovny. Ještě koncem roku 1822 se za ní vydal na její statek do Viesky nad Žitavou a strávil zde asi týden. Zdálo se mu, že už to není ta okouzlující Nina, ale starostmi usoužená stárnoucí žena. Stále si však zachovávala aristokratickou velkorysost, a ve svém srdci snad i lásku k mladému učiteli. Když jí chtěl splatit dluh osmdesáti zlatých, odmítla je s tím, že o ničem takovém neví, že jí nic nedluží. Naposledy se objali 8. ledna 1823, aby se už nikdy nespatřili.

„Soukromí si František střehl a nevystavoval ho nikdy na odiv. Z časů jeho mládenectví k nám doléhá jen tichá ozvěna: po milostné epizodě s Lidmilou Brožovou prožil ještě jednu, stejně krátkou, s jakousi Marií Obiteckou. Vzápětí se v jeho zorném poli objevily sestry Měchurovy, sedmnáctiletá Terezka a patnáctiletá Tonka. Zaujala ho zprvu ta mladší (!). Ve dvoření dámám nebyl zřejmě příliš zběhlý. Ačkoli měl vysokou společenskou kurtoazii dávno v malíku, při vyjadřování emocí prkeněl a div nemluvil staroslověnsky. Tonka si ho nejprve dobírala, načež mu dala košem. Obrátil tedy pozornost k Tereze.“

Jak se vlastně přiblížil k rodině Měchurově? Nejprve se seznámil s Leopoldem Měchurou. Tento 21letý mladík byl nadšeným hudebníkem – později proslul jako skladatel. Když se Palacký vydal k němu domů, otevřela mu Leopoldova starší sestra Tereza se slovy: „Was wünschen Sie?“ Toho dne uslyšel dalšího z potomků Měchurových Antonii hrát výborně na harfu, a později (to byl už výslovně pozván) doprovázel na klavír Terezu, která tento lyrický nástroj ovládala neméně obratně. To už byl přítomen i otec, Jan Měchura. Jeden z nejbohatších pražských advokátů.

MacNevenův palác v pražské Pasířské ulici (dnes tato ulice nese jméno Palackého), toto skvostné sídlo irských katolických šlechticů v 18. století přistěhovalých do Rakouska, získal dr. Měchura svým prvním manželství; velkostatky Lobkovice, Otín, Předslav, Chuchle a Harartice během své praxe. Byla to opravdu výnosná praxe (profese advokátská to má už tak zařízeno). Ačkoli pocházel Jan Měchura z českého měšťanského rodu (ze Strakonic) a v mládí byl svobodným zednářem, teď měl aristokratické, velice konzervativní myšlení a byl přesvědčen o tom, že německá kultura je pro Čechy nezbytná. V tomto duchu byla vychovávána jak Tereza, tak i mladší Antonie, v domě vedeném ve velkém stylu, v jednom z nejvýznamnějších společenských středisek Prahy. František začal tedy usilovat o Terezu, ale ty jeho námluvy se nejméně rok nehýbaly z místa. Ne že by se jí nelíbil, ale když ona byla zrovna nešťastně zamilována. Do jakéhosi – „Bauera nehodného.“ Palacký tím byl diskvalifikován natolik, že si až zoufal.

Sňatek z rozumu

Nakonec mu ale trpělivost (a taky masivní přímluvy známých) přinesly růže. V říjnu 1826 padla rozhodující slova a po zásnubním roce se v září následujícího roku ve farním chrámu v Předslavi nedaleko tchánova otínského zámku na Klatovsku konala velkolepá svatba přebohaté patricijské nevěsty a chudého redaktůrka, který nastoupil v redakci Časopisu Českého muzea.

Čímpak mohl Palacký zapůsobit na dr. Jana Měchuru, tohoto poněkud namyšleného muže velkopanských manýr, že přijal do rodiny „pana Nikoho“… mladého a nemajetného archiváře? Však to trvalo dlouho, než mu přišel na chuť. Jak již bylo řečeno, do námluv slečny Terezy i do zpracovávání budoucího tchána se musela postupně zapojit půlka intelektuální Prahy v čele se svobodným pánem Rittesbergem, rytířem Jeníkem z Bratřic a rodinným lékařem doktorem Heldem. Ti všichni by mohli klidně založit občanské sdružení Za ženitbu Františka Palackého. Kdyby to tenkrát bylo možné, jistě by tak učinili. Vlastencové čeští Františkovi toto štěstí vcelku přáli, i když členům Jungmannova kroužku (kteří měli prakticky všichni hluboko do kapsy) vyrazil jejich kolega svým úsilím a posléze i sňatkem tak odvážným a nepochybně i nerovným doslova dech.

Dlouho se nemohli se vzestupem Palackého smířit. Vykládali o něm, že se oženil spíš s měchurovskými velkostatky a ekvipážemi než s neduživou dcerou Terezou. (V Čechách se úspěch – jakýkoli – neodpouští.) Zvláště se jim nerýmovalo, jak může český učenec (svými ústy vlastenec přímo horlivý) tak samozřejmě obcovat se svým výhradně německým rodinným zázemím. Mohl. Jeho vztah k národu totiž přerůstal vlastenecký nacionalismus.

„Chceme–li ovšem vidět očima otevřenýma a bez příkras, nutno na druhé straně uznat, že leckteré jiné žárlivé výtky národovců se věcně nijak od pravdy neodchylovaly. Sňatek Františka s Terezou byl vskutku z obou stran, ba ze tří (dokonce totiž i ze strany páně Měchurovy) sňatkem z rozumu. Měchura ve finiši podlehl až apelům doktora Helda, aby svěřil péči o nepříliš zdravou Terezu muži krajně jemnému, chápajícímu a obětavému.“

Novomanželka Tereza byla o devět let mladší než František, v době svatby měla dvacet let. Byla to žena drobné postavy a křehkého zdraví. Palacký s ní prožil manželství plné porozumění, vztah velice vřelý, kalený však trvalými starostmi o Terezino srdce. Kromě nemocného žlučníku a chronického kašle trpěla totiž paní Palacká vrozenou srdeční vadou, a protože občasným záchvatům lékaři ulevovali tradičním pouštěním krve, šlo jí při zákrocích několikrát o život. Potíže se srdcem zdědila bohužel i jejich dcera a vnučka (obě se jmenovaly Marie).

Palacký ještě před svatbou musel jako evangelík podepsat přísnému tchánovi revers, že své potomky bude vychovávat v katolické víře. Díky tolerantnímu ovzduší v rodině však z toho nikdy nevyvstaly vážnější problémy. Vlastenecká společnost ovšem kradmo kritizovala, že paní Tereza češtinu nikdy dobře nezvládla, a že se tedy „v rodině otce národa vesele němčí.“ Co do vzájemné komunikace tomu tak skutečně bylo, ale bez ohledu na to se salón Palackých stal kulturně–společenským centrem národního života. Jak s úsměvem říkávala paní Tereza: „Naše rodina vlastenčila vždycky lépe německy než česky.“