770. schůzka: Pan Vševěda

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František Palacký
0:00
/
0:00

V Prešpurku (v dnešní Bratislavě) studoval František Palacký na evangelickém lyceu, což bylo pětitřídní gymnasium, na něž (hlavně pro ty, kdo se chtěli stát kněžími) navazoval dvou či tříletý kurs, nahrazující do určité míry universitu.

Vedle čistě teologických oborů se tu přednášely i předměty, sloužící všeobecnému vzdělání, a to nejen klasická filologie, dějepis, zeměpis a statistika, ale i matematika, fyzika, právnictví a především filosofie, tedy logika, psychologie, metafyzika a etika. Vyučovalo se ovšem latinsky.

Tato a ještě další fakta o Palackého prešpurských studiích jsme si ověřili v knize historika dr. Jiří Moravy: Čech, Rakušan, Evropan. U přijímací zkoušky vyšlo najevo, že František jazyk latinský ovládá dokonale, jenomže byla po něm požadována i maďarština. Skončilo to tím, že musel jít opět do třetí třídy. Ve škole se kladl velký důraz na paměť, a to Františkovi vyhovovalo, takže snadno vynikl. Byl totiž schopen po jednom, dvou přečteních opakovat stovky jmen, aniž by se zmýlil. Mezi spolužáky mu to vyneslo přezdívku „pan Vševěda.“

Pan Vševěda

Student z Moravy na tom finančně nebyl příliš valně. Bydlel sice a stravoval se v laciném alumnátu, ale i tak začala už během měsíce jeho hmotná situace kritická. Táta ho sice založil nějakým tím příspěvkem, celých dvacet zlatých mu poslal, jenomže synek je brzy utratil. Nepropadl hříšnému způsobu života – nakoupil spoustu knih a tak mu nezbýval už ani krejcar. Naštěstí se hledal někoho, kdo by obsluhoval šlechtické studenty v konviktu (tedy v koleji). Za honorář v podobě bytu a stravy. František se o tom svěřil otci, který mu už opravdu nemohl pomáhat, a ten mu odepsal: „Že jsi v konviktu služebníkem, tomu jsem radši, než kdybys tam pánem byl; neboť kdo se posluhovat a poslouchat nenaučí a sám toho nezkusí, ten ani poroučet ani panovat nebude umět.“ (Tehdy se nadřazenost „lepších lidí“ vnímala jako danost.) O prázdninách se Palacký vydal (zčásti s několika spolužáky a zčásti po neznámé rútě – myslí se po neplánované trase), a namířil si to do vinné oblasti v okolí Pezinku a Modry. Sympatické prázdniny, jenomže ho tehdy potkala nepříjemnost. Zduřela mu štítná žláza, což on přičítal vodě podivné chuti, které se cestou z jakési horské studánky napil. (Když byl ve vinné oblasti, měl zůstat u vína...) Tento defekt se nepodařilo odstranit ani známým lékařům, které později navštěvoval. Naštěstí byly vysoké límce a šátky na krk stále v módě.

Na zpáteční cestě do Prešpurku ho doprovázela matka nějakých 50 kilometrů. Pěšky, jak jinak. Šla s ním až k Poteši, poslední vsi u Valašských Klobouk. Tam se rozloučili a na zbývajících 160 km cesty se František vydal sám. Hned za uherskou hranicí (neboli moravsko-slovenskou) ho překvapila průtrž mračen, a protože promokl až do morku kosti, upustil od původního záměru přenocovat v trenčínské hospodě Pod Sihotěmi, v údolí Váhu. Rozhodl se vyhledat pomoc u svých známých v rodině předního trenčínského měšťana Františka Bakoše, což byl kurátor místní evangelické církve. Věděl, že mu tam (promoklému, prochladlému a unavenému) vypomohou suchým prádlem i noclehem.

Logo

„A tak divným uložením Božím zachován mi život. Té samé noci se totiž tak náhle rozvodnil Váh, že nejen dolejší město, ale i celé oudolí trenčínské potopil, mosty, domy, ba i vesnice celé proudem svým zbořil a zachvátil, až na mnoha místech ani znamení jejich někdejšího bytu nezůstalo. Strašný nářek lidu a temné hučení řeky, rozléhající se o půlnoci po celém městě, probudil mne ze sna k hroznému divadlu. Řeka po ulicích dolejšího města vysokým a mocným proudem tekla. Dům po domě bořily se, pádem svým záhubou hrozíce sousedům, neboť podryty jsouce neodolatelnou vodou, vypáčeny a zaneseny jsou po řece daleko a na jejich místo naplavení domové a mlýnové jiní po ulicích se valily... Já jsem zatím, i s mladým Bakošem, vystoupil na trenčínský hrad: a tu nové ještě strašnější divadlo představilo se očím mým. Od hory do hory všecko stálo pod vodou, a z té hrozné potopy jen tu i tam někteří stromové nebo střechy o samotě ještě vynikaly. Mezitím celé vesnice, jako ta na ostrově mezi oběma mosty, docela zmizely; ani oné hospody Pod Sihotěmi nebylo více viděti, kterouž jsem já v prvním plánu cesty své byl právě v tu osudnou noc sobě za nocleh ustanovil. Uprostřed ohromného proudu plavily se domové a mlýnové dolů, a na střeše jich často celé familie obkročmo sedíce, tiše a smutně očekávaly, kam je řeka zanese; okolo nich hemžila se voda lidmi a dobytčaty, ježto buď na deskách, buď i jiných nářadích po vodě pluli, ochraplé hlasy své k hučení proudu pojíce. V té všeobecné záhubě pojímala mne zvláště hrůza jakási tajemná, když jsem popatřil na plavící se dolů mlýny, které opuštěny od lidí ještě v živé ochotnosti naprázdno mlely. A k dovršení veškeré rozmanitosti této hrůzy stalo se, že jeden z nich ustavičným třením posléze zapáliv se, v plném plameni uprostřed té povodně z povlovna dolů táhnul.“

Ve svém vlastním životopise se František Palacký doznal k tomu, že k českému národnímu uvědomění dospěl svým způsobem náhodou. Díky studu. Takovému studu, který vesměs pociťujeme, když jsme zaskočeni tím, že neumíme správně odpovědět, jsme-li požádáni o dobrou radu. V jeho případě měl tento stud trapnou příchuť intelektuálního i morálního selhání. Když se v srpnu roku 1813 vracel z prázdnin strávených v Hodslavicích zpět do Prešpurku a v Trenčíně ho zastihla ničivá povodeň, a on nějaký čas využil pohostinství Bakošova domu, zažil tam příhodu, která způsobila obrat v jeho poměrně vlažném národním cítění. František Bakoš byl slovenský měšťan, vycvičený důkladně v češtině Bible kralické. Jenomže pan Bakoš při pročítání českých novin stále víc zjišťoval, že některé z výrazů současné češtiny dost dobře nechápe, a proto využil příležitosti, že může mladého studenta z Moravy požádat o to, aby mu je správně vysvětlil. Načež se velmi rychle ukázalo to, co sám Palacký sám ve svých vzpomínkách zdůraznil: „Já tomu všemu ještě méně rozuměl nežli on. Hluboce proniknut jsa studem, umínil jsem sobě pocvičit se v češtině, aby se mi nestalo cos takového ještě podruhé.“

Před svým návratem do Prešpurku si potom u Bakoše četl v Komenského spisech i v Jungmannově překladu Chateaubriandovy básnické povídky Atala aneb Láska dvou divochů na poušti. Z ní na něj zřejmě poprvé zavanul ruch romantické idyly a ušlechtilé erotiky. Přitom (jak praví) „čím dál více krásou jako obsahu, tak i řeči jejich jímán jsem se cítil.“ Když opět dorazil do Prešpurku (s dvaceti zlatými, které mu jeho otec strčil do kapsy), tak se opakovalo to, co předtím. Utratil je za knihy. Koupil si Pelclovu Českou kroniku a Thámův německo-český slovník a ještě další svazky. Skamarádil se s hrstkou studentů (mezi nimi byl i Jan Kollár), kteří uprostřed většiny, mluvící buďto latinsky nebo německy, kladla důraz na češtinu. Uprostřed vší bídy, dluhů a nemocí mu přišel dopis z domova, ve kterém byla (kromě patnácti zlatek) i tato otcova kárající slova: „Mnoho věděti, všechno ještě na tom nezáleží. Usiluj při potřebné známosti, abys tichý, nábožný a k lidem přívětivý byl. I v Písmě svatém čteme, že známost nadýmá.“ Nejsme si zcela jisti, zda chápeme termín „známost“ stejně jako ji bral tatínek Palacký, ale podle mne tím chtěl zřejmě říct, aby si jeho synek o sobě moc nemyslel, aby nebyl nafoukanec. Ano, dnes říkáme, že se někdo nafukuje, před dvěma sty lety se „nadýmal.“

Ján Kollár

Františkova rodina stále počítala s tím, že se stane knězem. On však myslel spíš na básnění. Dokonce sepsal českou poému, vztahující se k Vídeňskému kongresu. A kdyby jenom to - on ji dokonce před celým shromážděním odrecitoval. „Já již ani nevím, jak se mnou bylo tam na vysoké katedře,“ hlásil pak domů otci. „Tak jsem byl ulekl a ztřásl, neboť pánů, měšťanů, kněží, profesorů plno bylo, i všecko studentstvo. Já jsem předtím nikdy veřejně byl neřečňoval, tím méně při takové slavnosti. Oči všech byly na mne obráceny. Povídali mi potom, že jsem velmi tiše byl začal, ale zadaje se ve verších dále, s větší smělostí řečňoval jsem, až mne strach docela pominul.“

Básněním by se však neuživil, proto rád přijal místo hospodáře celé koleje, tedy konviktu. Čili již žádné posluhování bohatším studentům, teď měl funkci. (Jak má někdo funkci, hned je z něho onačejší osoba.) „Dohlížím na pečení chleba i vydávám jej, opatruji vaření, skupuji stravu, zboží, dříví; zapisuji, a co víc toho... Toto jsou mé vlastní povinnosti. Poněvadž ale dosavad seniora (tj. ředitele) v konviktu nemáme, musím já i jeho úřad zastávati.“ Vzhledem k tomu, že mu příjem plynul i z kondicí, které dával šlechtickým synkům, budil závist. (Závist je vlastně zármutek nad cizím štěstím, jak praví antický klasik.)

Přátelství se Šafaříkem

Jeho studijní výsledky byly přitom stále vynikající. Začal studovat privátně angličtinu, italštinu a byl korektorem slovinského Nového zákona, který se tehdy v Prešpurku tiskl. Ve svém postavení musel umět perfektně latinsky, německy i maďarsky. Když Juraj Palkovič založil na evangelickém lyceu Katedru reči a literatúry českoslovanské, Palacký mu vydatně pomáhal. Velký vliv na utváření názorů a ideálů Františka Palackého měla jeho autorská spolupráce s Pavlem Josefem Šafaříkem. Ti dva se znali zpočátku dlouhou dobu jaksi – na dálku. „Ve školním roce 1816 až 17 uviděl František ponejprv, maje 18 a půl roku, svá slova vytištěna,“ zaznamenal slovenský historik a pedagog Karel Kálal ve své práci Ze života Františka Palackého.

„Palacký psal Benediktimu o prázdninách z Hodslavic, že nemá naděje, aby vyspěl ve velkého básníka, a že se proto oddá zcela vědě. Benedikti poslal jeho dopis Šafaříkovi do Jeny a Šafařík podstatnou část dopisu uveřejnil v Prvotinách pěkných umění, českému to časopise, vycházejícím ve Vídni. Za čtvrt roku uviděl Palacký v témž časopise vytištěny dva zpěvy z velké anglické básně, kteréž on sám pěknou češtinou přeložil. Od té chvíle znali Palackého jméno už i národovci pražští – byliť jsme před sto roky takoví ubožáci, že takřka každý nový český řádek byl událostí v maličké společnosti české.“ Ty zpěvy z „velké anglické básně,“ které Palacký přeložil, to byly Ossianovy zpěvy. Ossian byl „nalezen“ v Anglii mladým skotským učitelem Macphersonem. Ten je vydával za překlady básní skotského barda ze 3. století.

Logo

Když Šafařík přijel z Jeny (tam studoval), do Prešpurku, procházel se deset dní s Palackým v okolí města, diskutovali spolu a kuli plány. „Já co jsem Palackého poznal, nový život žíti jsem začal,“ vyjádřil se nadneseně Šafařík. V těch zahradách a vinohradech nad Dunajem vzniklo přátelství na celý život. A už rok poté vydali ti dva – anonymně – knihu Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie. V ní byla vyjádřena myšlenka, že český jazyk je dostatečně libozvučný, harmonický i rytmický, aby v něm mohla mladá básnická generace vytvořit skutečně velkolepá díla. Podle Palackého každá národní kultura, která se chce stát vskutku velikou, musí být nejen původní (to jest nezaměnitelná s jinou kulturou), nýbrž se musí též opírat o ušlechtilé ideály.

Se Šafaříkem spojoval Palackého názor, že českému básnictví nejlépe sluší časomíra, tedy veršování, založené na střídání dlouhých a krátkých slabik. Spolu pak četli i Rukopis královédvorský, přičemž zvláště Palacký jím byl nadšen, protože byl přesvědčen o tom, že tento soubor epických básní s historickými náměty je velkou posilou těm, kdo chtějí něco velkého vykonat pro svou vlast v současnosti, aniž ho napadlo, že může jít (podobně jako v případě Ossiana) o podmanivě svůdný literární podvrh. Rukopisem inspirován Palacký dokonce složil (podoben svým romantickým hrdinům) slavnostní přísahu, kterou věnoval své vlasti. „Tobě, dobrotivá máti, posvěcen buď znova život můj i dech můj!“ To si zapsal Palacký do svého každodeníčku, který si vedl od svých studijních let.

Ve svých devatenácti letech pak úplně změnil představu o své budoucnosti a dal svému životu nový směr. Ještě o prázdninách toho roku měl kázání v hodslavickém kostele (na radu maminky, aby si usmířil po jakési rozepři svého otce). To kázání bylo první i poslední v jeho životě. Za rok nato ukončil studium na prešpurském evangelickém gymnasiu. Jeho hmotné podmínky byly mnohem lepší – soukromé vyučování v měšťanských a později ni ve šlechtických rodinách přece jenom něco vynášelo. Do budoucna tak měla zajištěny zdroje pro další sebevzdělávání, literární i vědeckou činnost a cestování, jež měly završit dobře utříděnými poznatky, promyšlenými tvůrčími činy i novým i životními zkušenostmi jeho formování v pozoruhodnou osobnost.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související