769. schůzka: Syn vlasti, otec národa

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rodný dům Františka Palackého v Hodslavicích

Jak velký byl František Palacký? Na pomníku v Praze vypadá veledůstojně, mohutně a hlavně vysoce. Přímo kamenně a nadživotně. Ve skutečnosti takovým hromotlukem vůbec nebyl, to z něj udělali (jak už to bývá) až po smrti. Jenomže velikost člověka se stejně na centimetry neměří, a tak František Palacký velkým byl a takovým i zůstane. I když se narodil v docela mrňavé chaloupce.

„Je to malá chaloupka šindelem krytá, zcela tak stavěná, jak naše chaloupky bývají,“ popsala rodný domek svého dědečka jeho vnučka Marie Riegerová. „Asi vprostřed jsou dveře, které vedou do úzké předsíňky. Nalevo se vstupuje do světnice se třemi okny, dvě dopředu, jedno do zahrady. V rohu veliká stará kamna. Za touto světnicí je malý kumbálek, s jediným okénkem do zahrady, nízký a nyní zcela pustý. V tom se dědoušek narodil.“ Rodná světnička Františkova měřila čtyři a půl kroku krát tři kroky, což ilustruje poněkud stísněné poměry tehdejšího rodinného živobytí u Palackých. V Hodslavicích pobývali jeho předkové, kam až sahalo rodinné podání. Tamní obyvatelstvo se hlásilo ke straně podobojí a zejména k Jednotě bratří českých. „Mám to z úst jak otce svého, tak i svého příbuzného,“ dosvědčuje František Palacký, „že ještě za panování Marie Terezie konány byly u nás nábožné schůzky z celého okolí, ovšem v úkrytě, obyčejně v noci.“

Dětství

Protože v tolerančním patentu Josefa II. z roku 1781 Jednota bratří českých jmenována nebyla (tedy jako povolená církev), přihlásili se předkové Palackého (tak jako i většina hodslavických obyvatel) po určitém váhání k vyznání augsburskému. Bohoslužby se odbývaly nejprve ve stodole, později v prostém kostele, kteří si směli postavit v polích za obcí. Nebylo však přípustné, aby měl věž a aby k němu vedla cesta. „Otec můj Jiří, jenž byl vyučeným krejčím, tehdáž ještě jako jinoch odhodlal se od počátku ke službě nové té církve. Již se byl ubíral do Uher, aby tam nabyl ve školách evangelického potřebného učení, když ho došel od vrchnosti rozkaz, aby nastoupil úřad školního učitele v hodslavské církvi. Pobyv tedy jen nakrátce ještě ve školách jičínské a hranické, stal se roku 1784 prvním učitelem, čili, jak se říkalo, rektorem školy hodslavské.“ Jako dvaadvacetiletý se oženil se šestnáctiletou dcerou hodslavického sedláka Annou Křižanovou a za nějaký čas postavil v Hodslavicích skromný domek. Dokončil ho nedlouho předtím, než se František narodil, a učinil tak nejenom kvůli rodině, ale i obci. Hodslavice totiž do té doby neměly školu, takže mladý učitel vyučoval několik roků po domech. Z manželství Jiřího a Anny se narodilo dvanáct dětí (ale dorostlo jich do dospělého věku jenom sedm).

Maminka Anna: „Jediná mezi tisíci,“ napsal o ní její syn. „Obraz neviny, tiché domácnosti a mateřské lásky. Nepamatuji si, že by kdy vášeň neb náruživost nějaká byla zkalila jasnou, ctnou a pokojnou duši její; nikdy myšlenka neslušná neopanovala mysl její, nikdy slovo nesvaté nevyšlo z úst jejích. Příkoří od zvášnivělého manžela svého snášela trpělivě. (Ještě si povíme, jak dokázal být tatínek Palacký zvášnivělý. Dnes bychom asi řekli cholerik.) Kdykoli vznikla mezi otcem a dítkami nevole jaká, ona dovedla ji pokaždé k dobrému konci. Literární vzdělanost neměla naprosto, aniž rozuměla řeči které, kromě mateřské; rozum přirozený a soud neporušený chránily ji vší pověry a pobožnůstky. Byloť ji milovati, kdokoli ji kdy poznal.“

Skromný výdělek ve škole, hubený výnos deputátních polí a pouze občasná krejčovina nemohly pokrýt potřeby stále se rozrůstající rodiny – proto se stal Jiří Palacký také obecným písařem a nakonec se pustil do obchodu s dřevem, obilím a ovocem, přičemž máslo vozíval až do Vídně. Za napoleonských válek jezdíval i na přípřeže. Přes všechnu svoji přičinlivost se však nikdy nestal zámožným. (Jenom z poctivé práce se málokdy zbohatne.) František roznášel jeho oběžníky, pásl krávy, pomáhal v domácnosti a v léto chodil se sourozenci sbírat lesní plody a houby pro trh v Novém Jičíně. Jenže tak daleko ještě nejsme. Do školy to však měl rozhodně blíž a také dřív než kterýkoli z jeho vrstevníků. Vlastně jenom přes chodbu mezi světnicí a třídou.

František Palacký, litografie od Jana Vilímka

„Otec můj byl ve vší prostotě přece muž neobyčejný. Příroda nadělila mu pronikavého rozumu a ostrého vtipu, kterémuž já i v dospělejším věku často jsem se obdivoval. Mnohostranná zkušenost, zdravý soud a pozorlivá paměť na vše, co kdy duchu jeho se představilo, zásobily ho jistou filosofií života, kterouž nad sousedy své znamenitě vynikal. Dychtivě a bedlivě čítal každou knihu, která kdy do rukou se mu dostala. Ve všem, co se dotýkalo lidské mravnosti, býval nad míru přísným, aniž kdy jakou něžností osvědčoval se k dítkám svým, ačkoli o dobro jejich ochotně se staral – vůle jeho bývala neoblomná, často i prchlivá. Přitom pilný byl v povinnostech křesťanských, horlivý v nábožnosti nepředstírané a stálý ochránce církevního vyznání svého. Biblí celou měl v paměti, a ve všech příhodách života svého slovy jejími se řídíval i těšíval.“

Celou Bibli si přečetl i jeho syn František. Šikovný kluk. Byl ještě něco víc než jenom šikovný. On tu Bibli (celou Bibli) přečetl už v pěti letech. Četl a četl, přičemž dovedl většinu biblických příběhů reprodukovat, aniž rozuměl jejich smyslu – například knihy Mojžíšovy a příběh Josefův, ale upoutaly ho i věci, které mu vůbec nebyly jasné, jako například Píseň Šalomounova. Brzy se stal prvním, nejmladším žákem svého otce. Tatínkovy kritické připomínky ho doprovázely ještě dlouhá léta potom. Jak Jiří Palacký, tatínek a rektor, zvládl osmdesátičlennou třídu, nám není dost dobře jasné. Že by tehdejší žactvo nevyrušovalo, nezlobilo... o tom lze úspěšně pochybovat.

Největší místností v domě se stala pochopitelně učebna. K Palackým docházelo sedmdesát, dokonce i kolem stovky dětí. Malý Frantík měl zanedlouho šanci zjistit (v devíti letech), jak to vypadá v jiné škole, a to v Kunvaldě (to je dnešní Kunín u Nového Jičína). „Zde jsem ve výborném svobodného ducha učení první základ vědomostí svých položil.“ Vlastivěda, dějepis, tělověda, fysika, hospodářství – to všechno byly tehdejší vyučovací předměty. A taky byla v Kunvaldě Nanny. „Má milovaná Nanny.“ Kdo to byl? Nanny Urbanová, příbuzná Frantíkova domácího, sládka Wernera, kterému dodával dřevo. „Důvěrně jsem se s ní stovaryšil.“ Pan Palacký chce říct, že se do ní zamiloval. Kolik mu tehdy bylo? „Věru pěkný jarní čas mého života.“ Deset let mu bylo.

Pokoj Františka Palackého

Kromě pokukování po děvčatech se ovšem František pilně učil. Zejména v jazycích byl výborný. Ovládal jich nakonec (kromě svého mateřského) patnáct. „Stal jsem se slovutným mezi spolužáky svými, neboť jsem záhy ovládl jazyk latinský, řecký, hebrejský, francouzský, anglický, německý, italský, portugalský, srbský, staroslovanský, polský, maďarský, slovinský, lužický, dalmatský.“ (Dalmatský jazyk byla chorvatština.) Kazatel se sice z Františka, tak jak tomu chtěl tatínek, nestal, ale jazyky se mu mohly hodit v každém případě, i když Palacký o tom přesvědčen nebyl. „Jaké myšlenky tehdáž se mi mátly! Umínil jsem si zasvětiti život svůj obracení pohanů na víru křesťanskou, chtělť jsem jako misionář dánský zabrati se někam do Indie nebo na ostrovy australské. Takto jsem ztrácel čas v bezsmyslném počínání a nebylo nikoho, kdo by mne opět na cestu pravou uvedl.“ Jak se ukázalo později, studiem jazyků Palacký rozhodně žádný čas neztratil (díky němu četl vlastně veškerou literaturu v originále), a kromě toho si skvěle vytrénoval paměť. Měl ji doslova fotografickou.

„V roce 1809 schylovalo k bitvě u Aspern mezi Rakušany a Francouzi,“ dočetli jsme se v knize historika a spisovatele dr. Jiřího Moravy, která nese název Palacký: Čech, Rakušan, Evropan. „Otec Palacký se vydal s patnácti vozy, naloženými erárními potravinami do Hodonína; protože se však rakousko-francouzská fronta pohnula, skončil až za Bílými Karpatami na Váhu, a to v Trenčíně. Tam se seznámil s předními členy evangelické obce, hlavně jejím seniorem Janem Zúbkem, který vystudoval v Německu a psal knihy náboženského obsahu. Ten mu navrhl, aby syna přivedl do jejich tříletého gymnasia, ve kterém mělo být o něj postaráno díky nadaci pro chudé žáky. A k tomu také došlo. Ke každému dopisu, který Františkovi otec do Trenčína posílal, přidávala matka své láskyplné vzkazy, často i nějaký ten krejcar, ale tak, aby táta o tom nevěděl.“

V Trenčíně

Trenčín je půvabné město na široké řece pod zříceninou mohutného hradu. Na Františka ale působil jako zlý sen. Ta škola se nacházela za skromnou modlitebnou v dolní části města. Byla umístěna v přízemním domku s malými zamřížovanými okny. Její jediná místnost mohla pojmout nanejvýš čtyřicet žáků, ale tísnilo se jich tu sedmdesát. Učitelé byli spoutáni strnulými osnovami a hmotnými problémy – jeden z nich kupříkladu neuměl nebo nechtěl vykládat nic jiného než o chovu slepic. Němčina tady nebyla Palackému nic platná, protože v Uhrách (a Trenčín ležel nikoli na Slovensku, nýbrž v Horní zemi, čímž se myslelo v Horní uherské zemi) na němčinu mohl zapomenout, jelikož se zde užívala (až do 30. let 19. století) latina. Touto univerzální řečí, která spojovala nejrůznější národnosti svatoštěpánské koruny, se údajně dorozumívali i někteří sedláci a selky na výročních trzích. Latina byla (vedle trochy náboženství, přírodopisu, zeměpisu, dějepisů a počtů) hlavním vyučovacím předmětem. Při závěrečné zkoušce byl nejúspěšnějším ten, kdo dovedl rychle, mnoho a doslova odříkávat z toho, co mu bylo předtím nadiktováno. První třídu – takzvaný donát – ukončil František už po půl roce. A poté, co vynikl v takzvané gramatice, stal se jediným, který postoupil do třetí třídy, do takzvané syntaxe. Ostatní zůstali sedět.

„Od roku 1810 bydlel jsem u dobrého muže Samuela Štúra (neboli u pozdějšího otce Ľudovíta Štúra). Byl to učitel, varhaník a správce alumnátu. Zde našel jsem příležitost ve hře na klavír pokračovat, i harfu jsem zkusil a hlavně jeho královský nástroj. Zúbek, který skládal slovenské kantáty, mě potom bral s sebou i do širokého okolí, abych ho na varhanách doprovázel a také chór pomáhal řídit.“ Štúr si cenil svého žáka nejenom pro jeho hudební nadání, ale i kvůli smyslu pro pořádek. Byl přesvědčen, že každý člověk má mít uklizeno i před spaním, neboť... co kdyby náhodou v noci zemřel?

V červnu 1812 se František vrátil domů, další cesta ho však čekala hned po prázdninách. Otec ho vedl nejprve po známé „rútě“ přes uherskou hranici ve Vlárském průsmyku. Trenčín ale minuli a putovali po pravém břehu Váhu až do dunajské nížiny. Dorazili do Prešpurku (nového jména „Bratislava“ začali jeho slovenští obyvatelé město užívat až za třicet let nato), a tam se vyptávali po evangelickém kostele a lyceu. Tento církevní ústav navštěvovalo každým rokem na 400 žáků, i z Čech, Moravy, Srbska a Chorvatska. V novém školním roce na něm nastoupil i nový student, 14letý František Palacký z Hodslavic.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související