673. schůzka: Kariéra dělostřelce z Dobré strany

Narodil se jako Napoleone Buonaparte (podepisoval se později semtam korsickým pravopisem i jako Napolione di Buonaparte), v Ajjaciu na Korsice v rodině drobných korsických šlechticů Carla Maria a jeho ženy Letizie jako jejich druhé přeživší dítě – celkem měl čtyři bratry a tři sestry.Erb Buonapartů tvořily dva zlaté šikmé pruhy a dvě hvězdy na modrém pozadí plus devítipaprsková hraběcí korunka nad ním. Po stranách se skvěla zlatá písmena B a P. Byla zkratkou jména Buonaparte, původně Buona parte. Buona parte (česky Dobrá strana) byla politická organizace ze 16. století, která působila v italském Janově a v jejímž čele stáli právě Buonapartové.

Právě rok před Napoleonovým narozením koupil francouzský král Ludvík XV. ostrov Korsiku od Janovské republiky, leč tamní korsičtí obyvatelé se cítili svobodní a nikterak netoužili stát se poddanými francouzského krále, a tak vypukl boj za osvobození Korsiky v čele s vlastencem Paolim. Byli však poraženi, a Carlo Mario Buonaparte, vida, že už se nedá nic dělat, začal s Francouzi spolupracovat. Zato se mu dostalo povolení, aby jeho dva nejstarší synové, Josef a Napoleone, mohli vystudovat ve Francii na náklady koruny. Malý Korsičan měl však potíže s francouzštinou (dosud mluvil pouze italsky), a svou bledou pletí olivového odstínu i chováním své spolužáky odpuzoval.

Jeho hrdá až zpupná povaha mu dělala problémy i na vojenské škole v Brienne-Le-Chateau, kam byl v pouhých deseti letech přijat. Jako jedenáctiletý údajně odpověděl poněkud rozčilenému učiteli, kdo že je vlastně: „Jsem člověk.“ Začal mluvit francouzsky s přízvukem, zato jeho pravopis byl zoufalý. Neměl k jazykům vlohy. Nesnášel latinu a němčinu, ale vynikal v matematice a výborné známky měl i z dějepisu a zeměpisu. Když dosáhl patnácti let, byl shledán způsobilým ke studiu na prestižní École militaire, odkud za rok odešel jako čerstvý podporučík a vůbec první Korsičan, který se stal královským důstojníkem. V okamžiku pádu Bastilly byl tuctovým poručíkem dělostřelectva a žil ze sedmdesáti pěti fraků měsíčně. Vytušil svou příležitost a přidal se na stranu revoluce. S radostí složil občanskou přísahu národu, zákonu a králi a plně se oddával věci revoluce.

Smrt krále si ale nepřál. Napoleone rozhořčeně psal svému bratrovi: „Kdyby Ludvík XVI. vsedl na koně, vítězství by mu neuniklo.“ Když byl král sesazen, šance se na Korsice chopili paolisté a opět se snažili vybojovat Korsice nezávislost. Do čela francouzských republikánských oddílů v Ajjaciu se tehdy postavil Napoleone, a tak se ocitl tváří v tvář Paolimu, vůdci, kterého v mládí tolik obdivoval. Rodina Buonapartů byla označena za zrádce Korsiky a za dramatických okolností musela uprchnout. Tentokrát a navždy si Napoleone vybral Francii.

V červnu roku 1793 dorazila rodina Buonapartů do města Toulonu, kde se v září toho samého roku stal Napoleone (víceméně náhodou) velitelem dělostřelectva. Jakpak se to přihodí, že doposud nevýznamný poručík udělá takový skok v kariéře? Toulon bylo nutno dobýt, protože otevřel své brány Angličanům a Španělům, a tento nelehký úkol byl zásluhou kapitána Buonaparta splněn. Ačkoli – nikoli kapitána, po pádu Toulonu byl okamžitě jmenován brigádním generálem. Bylo mu tehdy čtyřiadvacet let. To je strmější vzestup než u některých dnešních manažerů. Leckterá pýcha ovšem předchází pád... Po pádu jakobínské diktatury se i Napoleone (jako přívrženec popraveného Robespierra) ocitl na čas v nemilosti (dokonce byl asi dva týdny vězněn), ale brzy se znovu vrátil na dráhu strmého vzestupu. Bylo kam stoupat.

Chudý generál, který jedl jen jednou denně a bydlel v ošklivém domě u Seiny, se snažil vzbudit zájem svým plánem na italské tažení. Jediné, čeho dosáhl, bylo přijetí do topografické kanceláře Výboru veřejného blaha. Tato práce ho vůbec nebavila a dokonce uvažoval i o tom, že se dá do služeb osmanského sultána, ale nakonec ve Francii zůstal a začal žít společenským životem. Seznámil se se svou budoucí ženou Josefínou a také Paulem Barrasem, velitelem vnitřní armády, který pověřil Napoleona potlačením vzpoury monarchistů v samotné Paříži. Za to si vysloužil hodnost divizního generála.

K ústředním rokům v Napoleonově osudu patřil rok 1796. Chladným dopisem nejprve odvrhl svou první lásku. Jmenovala se Désirée Claryová a byla to prostá dívka z Marseille. Zřejmě mu nebyla dost dobrá (tehdy nemohl tušit, že se po čase stane švédskou a norskou královnou, zakladatelkou dynastie, která ve Švédsku sedí na trůně dodnes). 8. března onoho roku se oženil s Josefinou, o šest let starší kreolkou z ostrova Martiniku, vdovou po royalistickém generálu Beauharnaisovi, za revoluce popraveném. A tři dny po svatbě (i když byl cele zaujat láskou k Josefině – možná jediným vskutku hlubokým vztahem k ženě ve svém životě), tři dny po svatbě ujíždí k italské armádě, neboť dostal (jako svatební dar) dekret velitele italské armády. V této době si Napoleone změnil jméno na francouzské Napoléon Bonaparte.

Být velitelem armády bylo už pořádné terno. I když – to, čemu se říkalo v Paříži hrdě italská armáda, byly ve skutečnosti zubožené trosky hladových, dávno neplacených, mizerně vyzbrojených a oblečených jednotek (boty měli vojáci kupříkladu většinou upleteny ze slámy). Z více než stotisícového francouzského vojska byly dvě třetiny mužů neschopny boje – většina jednotek byla plná nemocných, raněných, zajatců nebo cizích dezertérů. Napoleon ke svému zděšení shledal, že proti rakousko-sardinským regimentům o síle osmdesáti tisíc vojáků má k dispozici dvaapůlkrát méně lidí a dokonce sedmkrát méně děl. Použitelných jich bylo pouze třicet. Ačkoli sám dosud neměl zkušenosti s velením většímu útvaru než pluku, ačkoli vlastní štáb k němu jako k nováčkovi neměl důvěru a po straně ho častoval přezdívkou skrček s rozcuchanými vlasy; ačkoli se ujal vojska totálně rozloženého, přesto se odvážil přejít na italské frontě do okamžitě ofenzívy. A hned napoprvé si s úspěchem vyzkoušel nové taktické prvky, jimiž pak napoleonské armády začaly ohromovat celý evropský kontinent.

Nové taktické prvky... Co si pod tím má neznalec vojenské historie představit? Napoleon vsadil na myšlenku úderné pěsti. Ještě než jí udeřil, snažil se obratným manévrováním a mimořádnou rychlostí přesunů dosáhnout třeba jenom chvilkové převahy nad nepřítelem. Náhlými, prudkými výpady rozrážel jeho šiky, vhodně zvolenou část protivníkových vojů vzápětí obchvatem izoloval a ničil. Naproti němu stála těžkopádná kordónová taktika soupeřů. Protivníci prostě nastupoval v kordonu, v zástupu, což patřilo ještě do éry pozičních feudálních válek. Na nový způsob vedení boje nebyli soupeři schopni účinně odpovídat. Na italské frontě – ve vlasti svých předků – z Napoleona vyrostl slavný vojevůdce. Z nejhorší armády revoluce jako mávnutím proutku učinil armádu nejlepší.

Svou válečnickou techniku, doprovázenou ovšem i pečlivým průzkumem, detailním studiem vlastností terénu a hlavně tvořivou improvizací od bitvy k bitvě zdokonaloval. V dubnu roku 1796 zahájili Francouzi tažení do severní Itálie. Svým vzhledem spíše připomínali bandu otrhanců než pravidelné vojsko. Přesto hned 12. dubna porazili Rakušany u Montenotte a zajali tam dva tisíce mužů. O dva dny později, v bitvě u Milessima, rozdrtili vojsko sardinsko-piemontské a vzali 6000 zajatců. Rakouské a piemontské síly, jak Bonaparte zamýšlel, byly rozpolceny. Před Francouzi se tak otevřela cesta na Milán a Turín. Během pouhých dvou týdnů vybojovala Napoleonova armáda šest vítězství, vyřadila z války celý Piemont a z větší části ho okupovala, pobila 10 000 a zajala 15 000 nepřátelských vojáků. V půli května roku 1796 vstoupili Francouzi do hlavního města Lombardie Milána. Potom už rychle po sobě následovala série dalších vítězství nad rakouskými armádami. Vyvrcholila listopadovou bitvou u Arcola. Napoleon, nyní pán většina severní a střední Itálie, překročil se svými, teď už nadšenými a mnohem lépe vybavenými vojáky Alpy, směřoval na Vídeň a rakouská diplomacie pospíchala nabídnout uzavření míru.

Těmi triumfy musel Napoleon Francii uchvátit. Ale nejenom Francii. Učinil hluboký dojem na celou Evropu. Napoleonem byli okouzleni i takoví velikáni jako Goethe, Schiller, Beethoven. Ani ne třicetiletý Bonaparte mohl začít uskutečňovat svůj ústřední plán: měl v úmyslu srazit na kolena pyšný Albion – koloniemi bohatou a dosud vojensky nezranitelnou Anglii. Chtěl ji vyhladovět tím, že britské ostrovy odřízne od nejbohatších kolonií, zejména od Indie. A tureckou državu Egypt považoval Napoleon za klíč k branám Indie. 19. května roku 1798 se Napoleon nalodil na Orient, jednu ze 350 lodí, které zabíraly v toulonském přístavu plochu zhruba deseti kilometrů čtverečních. S třiceti tisíci muži (ve výpravě byli nejenom vojáci, ale i vědci), se na moře vydalo i přes tisíc děl, skoro pět set vozů, jeden tisíc koní. Ten exotický projekt (totiž dobytí Egypta) nebyl žádnou novinkou. Filosof a diplomat Gottfried Wilhelm Leibnitz už kdysi radil Ludvíkovi XIV., aby se té rozlehlé země zmocnil. „Oslabenému tureckého psovi bude vyrvána egyptská kost!" Tento plán na pokoření Anglie oklikou se vracel na stoly francouzských politiků a vojáků po celém 18. století, ale teprve Napoleon se ho odvážil uskutečnit. Připadal mu přece jen méně riskantní než přímá invaze na britské ostrovy. Vítězství nad Anglií mělo být dosaženo nikoli na březích Temže, ale na březích Nilu.

Ačkoli lodě anglického admirála Nelsona ostražitě hlídkovaly u Gibraltarského průlivu, připraveny okamžitě zasáhnout, zásluhou bouřlivého počasí se francouzská flotila prosmykla do Středozemního moře nikým nepozorována. Obsadila ostrov Maltu – děla maltézských rytířů se nedala použít už nejmíň jedno století, a tak byla Malta bez boje postoupena Francii. Francouzský výsadek přistál 2. červenci roku 1798 nedaleko Alexandrie. O dva dny později než anglický admirál Nelson, který (když francouzskou flotilu nikde nenašel) vyrazil směrem k Sicílii. Napoleonovi se podařilo zvítězit nad Turky v bitvě pod pyramidami. Při pohledu na ně – tedy na pyramidy – pronesl okřídlený výrok: „Z výšky těchto majestátních pyramid na vás hledí čtyřicet století!“ Jenomže mezitím se Nelsonovi podařilo konečně objevit jeho expediční flotilu, jak pokojně kotví u egyptských břehů, a v proslulé bitvě u Abúkiru ji úplně zničil. Když se tuto zprávu dozvěděl, řekl Napoleon, usedaje k obědu svým rozjařeným spolustolovníkům: „Máte se tady dobře, a to je štěstí, protože už nemáme loďstvo, aby nás dopravilo do Evropy.“

Bylo to konec celé výpravy, ale Napoleona to nezlomilo. Odpověděl na porážku tažením do Palestiny a Sýrie. Obsadil Jaffu (ta je dnes součástí izraelského Tel Avivu). Štěstí ho však opustilo definitivně pod hradbami pevnosti Saint-Jean-d´Acre, kterou hájili Turci, Arabové i Angličané. Jeho sbor se ztenčil na 13 000 mužů, protože většinu vojáků musel rozmístit po obsazených krajích, aby potlačovali znovu a znovu vyšlehující plamínky povstání domorodců. Neměl střelivo, a neměl, kde by si ho opatřil. V neplodné, sluncem vyprahlé poušti vojáci trpěli žízní, nemocemi a čím dál hlasitěji dávali najevo své rozčarování. (Ani se jim nelze divit.) Z vlasti přicházely útržkovité, o tom však nepříznivější zprávu o neklidu, o sporech mezi direktory, a o tom, že nepřátelé Francie chystají nový útok.

Ale tou nejvíce deprimující zprávou se Napoleon dusil už několik týdnů. Doneslo se mu, že manželka Josefina je mu nevěrná. Což byl ovšem pádný důvod, proč egyptské tažení ukončit. Rozhodl se pro návrat. Valnou část armády nechal v Egyptě. Po sedmnácti měsících opouštěl Francii se stovkami lodí a teď se vracel se dvěma. V říjnu 1799, aniž veřejně přiznal své dobyvatelské neúspěchy, se nečekaně a ke zděšení direktorů objevil ve vlasti. Země byla na pokraji občanské války a finančního bankrotu. Druhá protifrancouzská koalice, do které po boku Anglie, Rakouska, Turecka, neapolských Bourbonů a sardinského krále vstoupilo poprvé do války i Rusko v čele se zkušeným generálem Suvorovem, vydobyla za Napoleonovy nepřítomnosti řadu úspěchu, zejména v Itálii. Pokud situace Francie byla ještě vůbec udržitelná, tedy díky tomu, že Suvorov pro rozpory s Rakušany bojiště právě opustil.

Jak toho neúspěšného vojevůdce doma vítali? Vítali ho. Nikoli nadávkami, či rovnou pěstmi. Křičeli Vivat. Nesli ho na ramena a na upozornění, že by generál měl podstoupit obvyklou čtyřicetidenní karanténu, křičeli: „Máme raději mor než Rakušany“ Když Bonaparte dorazil do Paříže, rozhodovali se direktoři, jak proti němu postupovat, ale pod tlakem veřejnosti zatykač zavrhli a raději ho přivítali jako vítěze. Napoleon však pro jistotu - za pomoci svého bratra Luciena, ministra zahraničí Talleyranda a prohnaného policejního ministra Fouchého uskutečnil 9. listopadu 1799 státní převrat. Což vše souhlasí, až na maličkost - v té době ve Francii platil už pár let revoluční kalendář, takže 9. listopadu byl tehdy 18. brumair. Takzvaný direktoriát byl nahrazen konzulátem, přičemž Napoleon se stal (zatím na deset let) prvním ze tří konzulů. Ostatní dva začali být brzy považováni za opěradla Napoleonova křesla. Bonapartův nástup k moci se odehrál na vydatného přispění jeho věrných granátníků, kteří v rozhodujících okamžicích vzrušeného rokování poslanecké sněmovny (takzvané Rady starších) obklíčili jednací sál v Saint-Cloud u Paříže. S bodáky elitních gardistů v záloze obvinil pak Napoleon direktory ze zločinů proti vlasti a vynutil si plné moci k zavedení pořádku.

Byl to mistrovský kousek. Vrátil se domů zdecimovaný a přitom zvítězit, to svědčí o mimořádném politickém nadání. Prvním úkolem nového prvního konzula bylo ukončení války s armádami druhé koalice. To znamená především s Rakouskem. To představovalo po odchodu Suvorovových vojsk jediného vážného soupeře na pevnině. K zásahu proti němu použil Napoleon dvou armádních sborů. Do jižního Německa poslal generála Moreaua a sám vtrhl do severní Itálie. Nikoli přes moře – vzhledem k tomu, kolik pozbyl lodí v Egyptě, to raději zkusil po souši. Což znamená přes zasněžené Alpy. Krkolomným přechodem přes průsmyk svatého Bernarda vtrhl na území Itálie, aby se zastavil až v Milánsku, přičemž jeho vítězství u Marenga stvrdil na bavorské frontě generál Moreau triumfem u Hohelinden. Francouzi mohli směle pokračoval třeba až do Vídně. Měli tam namířeno, ale císař František se pohromě vyhnul vyjednáváním. Přistoupil na mírové podmínky, kterými byl obnoven stav, jaký existoval před Napoleonovou výpravou do Egypta. Anglie byla houževnatější, ale i ona nakonec uzavřela s Francií mír. A Napoleonova hvězda mohla zase stoupat vzhůru, hodně vzhůru, snad až do nebes.