672. schůzka: Všechno při starém. Jen proboha žádné novoty!

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy František I. Rakouský

Je takřka záhadou, jak mohl František, státník s kreativitou provincionálního úředníka, tak nekonečně vládnout obrovité evropské říši, jak mohl být čtyřikrát ženat a jak mohl zplodit dvanáct potomků. Na vladařském trůně se choval jako nějaká loutka. Neplanul v něm žádný oheň, nepodléhal žádným vášním (snad s výjimkou silné sexuality, zděděné po otci Leopoldovi), neměl žádné slabůstky, které by z něho udělaly čitelnější, teplokrevnou lidskou bytost.

Neuměl tančit, natož šermovat. Honů se občas zúčastnil jen proto, že to odjakživa patřilo ke společenským povinnostem panovníka. Tak ještě večerní partička whistu, to bylo jeho...

Mezi námi: nabídka politiků s kreativitou provincionálních úředníků u nás dodnes převyšuje poptávku. Rovněž v jejich vnitřním ohništi často již neplápolá ani vlažná jiskra. Abychom tedy chudáka Františka nenatírali více, než je nutno... Ostatně on v sobě měl vnitřní zdroj energie. Ba zdroje. Jmenovaly se disciplína a pracovitost. Disciplínu, tu do něj kdysi vtloukli, pracovitost si uložil sám, jakmile se vžil do císařského majestátu a rozpoznal nedozírnost svých povinností. Učitelé mu kdysi radili, aby si složité problémy zjednodušoval tím, že je rozloží na prvočinitele. (Dobrá metoda.) Aby takzvané sloní úkoly (které nelze vyřešit naráz, škrtem pera) porcoval do přiměřených dávek. (Zkonzumovat slona může člověk jenom po kouskách.) František si ten pokyn přebral po svém. V aseptické pořádkumilovnosti, o níž vypovídal jeho vždycky uklizený pracovní stůl (na rozdíl od stolů jiných, což je tak říkajíc slovo do vlastních řad), tak tedy v té své pořádkumilovnosti si rozdělil den do škatulek a šuplátek, do neměnného sledu povinností, které pak celoživotně dodržoval. Konal, jednal, pracoval od rozbřesku do tmy, ale jako stroj, který byl naprogramován jinými. Protože nebyl s to samostatně činit zásadnější politická rozhodnutí, určovat strategii řízení státu, domníval se, že postačí, bude-li správně úřadovat. A tak se věčně přebíral úředními akty, váhavě je podepisoval a nelitoval drahocenného času ani na to, aby si uprostřed vší píle rozehříval pečetní vosk.

Vlastní pracovitost si každý jedinec musí někde odreagovat. I ten sebevětší workoholik. František se odreagovával - v intimní sféře... V manželství, samozřejmě. Postupně vstoupil do čtyř. Poprvé se ženil jako dvacetiletý arcivévoda, ale mladičká Alžběta Würtenberská, kterou mu vybral strýc Josef II., zemřela dva roky po svatbě, po porodu, doslova pár hodin před Josefem. Manželova nástupu na trůn se tedy nedožila. Dala mu dceru Louisu, která však brzy nato odešla za svou matkou. S druhou ženou, dcerou sicilského krále Marií Terezií ( aby se nepletla s pratetou, císařovnou Marií Terezií, říká se jí Neapolsko-Sicilská) žil František sedmnáct let. Byli k sobě ve vícenásobném příbuzenském svazku bratrance a sestřenice, čili na genetické maléry bylo zaděláno (pokud ti dva blízcí příbuzní ovšem měli děti, a oni je měli, dokonce hned dvanáct.)

Habsburská dynastie byla od časů Johany Šílené (čili už od počátku 16. století) pronásledována nejrůznějšími dědičnými poruchami, které ještě sílily častými příbuzenskými sňatky. K občasným defektům se už v generaci Rudolfa II. a jeho bratrů přidružila neplodnost, jež o sto let později v osobě Karla VI. dospěla až do situace, kdy habsburský rod vlastně vyhynul po meči: Marie Terezie nastoupila na trůn jako první žena v dynastii právě proto, že už mezi Habsburky hlavní větve nebyl jediný muž. Jejím sňatkem s Františkem Lotrinským došlo na čas k obratu – zdravá lotrinská krev způsobila zázrak. Svými šestnácti potomky přivedl císařský pár novou, habsbursko-lotrinskou dynastii k početnímu rozkvětu.

Františkův otec Leopold s rodinou na obraze W. Werlina

Leopold II. měl také šestnáct dětí a v dalším pokolení rodinná populační exploze dále pokračovala, neboť čtyři Leopoldovi synové přivedli na svět celkem 34 Habsburky. Otázka ovšem zněla, jak takové početné potomstvo uživit? A zdali ty potomky bude možné uživit, dobře provdat a oženit. Což byl problém, vzhledem ke své populační explozi byli Habsburci relativně chudí. Členové rodu, vládnoucího zhruba desetině tehdejší Evropy, museli v prvních desetiletích 19. století vyžít z pouhých třiceti císařských velkostatků. Ty sice byly oceňovány na 12 milionů zlatých, jenomže vykazovaly sotva pětiprocentní roční výtěžek. A vynořil se staronový problém: genetické zatížení se opět rychle vrátilo, a to hned v generaci, zplozené Leopoldem II. (kterému jeho matka Marie Terezie vybrala za manželku těžce trudnomyslnou Marii Louisu ze španělských Bourbonů). Bourboni sice nebyli Habsburci, jenomže byli s Habsburky dost blízce pokrevně spřízněni. Už následník trůnu František nebyl žádný génius, a jeho bratři byli vesměs postiženi vážnou nervovou poruchou. S výjimkou schopného protinapoleonského vojevůdce Karla, leč i ten zatížení měl. Byl pronásledován epilepsií.

Své druhé manželce, Marii Terezii Sicilsko-Neapolské, temperamentní šlechtičně s bourbonskou i italskou krví, František zcela podlehl. Protože se královna chtěla hlavně bavit, pokusil se jí zamilovaný císař vyjít vstříc. Dvůr od té doby začal žít nepřetržitými plesy, maškarádami, koncerty a hostinami. František, předtím společenský nekňuba, ovšem nechtěl, aby o tom Vídeň věděla. Přestěhoval tedy pošetilé rejdění do ústraní, na zámek Laxenburk, a pokud to šlo, z radovánek napůl tajných vyloučil honoraci. Vznešené hosty nahradilo služebnictvo. Princezny tančily se syny zahradníků, císařovna hrála s lokaji na slepou bábu a o klidnějších večerech bývala sem tam na programu dueta: František musel fidlat na housle a Marie Terezie ho doprovázela na basu. Císař uprostřed těch ztřeštěností na řadu let roztál, jeho panákovitost povolila.

Z tohoto svazku (a budiž zdůrazněno, že František byl vždy temperamentní a nedočkavý milenec, ovšem zásadně jen v legitimním svazku) vzešlo – ano, dvanáct dětí, jak už víme. Na jejich psychice a celkovém zdravotním stavu se však znovu odrazilo pokrevní příbuzenství rodičů. Dospělosti se dožilo jen sedm z nich – dva synové a pět dcer. Nejstarší byla Marie Louisa – pozdější manželka Napoleonova. Dva ze synů Františkových a dcera se narodili jako postižení. Budoucí císař Ferdinand V., zvaný též Dobrotivý, byl slabomyslný, a nadto epileptik, a jeho mladší bratr, arcivévoda František Karel, byl intelektově omezený a extrémně religiózní. Stěží se dovedl samostatně obléknout. Tedy: s oblékáním měl možná problém, ale dítě dovedl zplodit. Dokonce rekordmana, co se pobytu na trůně týká. Františka Josefa I.

Císařovna Marie Terezie zemřela v necelých pětatřiceti letech, vyčerpána tuberkulózou a nekonečnými porody. Po její smrti se císař oženil ještě dvakrát, ale na slavnosti a hostiny a maškarády zapomněl a žádné děti už neměl. Jeho třetí manželku Marii Louisu d´Este vystřídala bavorská princezna Karolina Augusta. Ta byla naprostým opakem divoké a lehkomyslné Marie Terezie. Prožila s Františkem téměř dvacet let manželství, které ovlivnila svou ponurostí, studeností a šedivostí. Pod jejím vlivem se císař obrátil jednou provždy k šosáckému životu, až nápadně nenápadnému a demonstrativně skromnému. Do tří ze svých čtyř manželství vstoupil František ve spěchu, hned, jakmile vypršelo povinné období oficiálního smutku. Zřejmě nebyl schopen žít sám, bez partnerky. A pak – pro dynastické zájmy bylo prostě vhodné nezůstat vdovcem ani o den déle, než přikazoval protokol.

S druhou ženou, dcerou sicilského krále Marií Terezií , žil František sedmnáct let (obraze Josepha Dorfmeistera)

Zdálo by se, že takový státník se nemohl těšit oblibě u svých poddaných, ale František oblíben byl. Nebyl to morous, tedy: jako morouse ho prostě nikdo neviděl. František dával najevo okatě manifestovanou lásku „k svým národům“. Vydával se na pravidelné procházky po vídeňských ulicích, a žoviálně, dokonce vídeňským dialektem, což se líbilo, klábosil s bodrými měšťany, kteří už na taková setkání čekávali, aby se pak mohli chlubit po hospodách. A protože chtěl být lidový, dokonce se (později) v intencích lidového vkusu i oblékal. Ve skromném zeleném kabátci kráčel za lidem, krmil holuby v Prátru a vyprávěl kolemjdoucím opelichané vtipy. Takováto pohoda a prostota musela být sice přetvářkou, pouhým falešným gestem, nicméně v maloměšťáckém prostředí Vídně se František těšil náramné oblibě. Dokonce si vydobyl přezdívku Dobrý.

Jeho den začínal ráno v šest hodin snídaní a čtením pošty, přičemž přednost měla takzvaná malá pošta, což byly zajímavější pasáže, opsané z nezákonně pootvíraných dopisů. František je přikusoval k ranní kávě. Jednou snídal milostnou korespondenci svých podřízených, po druhé – depeši francouzského vyslance ve Vídni Napoleonovi, a tak dále. Den pak utěšeně pokračoval probíráním oficiální velké pošty, přidělením úkolů personálu císařské kanceláře, a ústil do každodenní císařské audience, tohoto projevu lidovosti a demokratického smýšlení panovníka. Vskutku mohl přijít (tedy po patřičném ohlášení), kdo chtěl. Třeba trhovec nebo uplakaná vdova. Vskutku byl každý vyslechnut a panovník mu jak kněz, udělující rozhřešení, nabídl v závěru pár bodrých slov. Tím zpravidla věc končila, prosba či ponížená suplika byla od toho okamžiku považována za vyřízenou. Neboť u vídeňského dvora platilo heslo císařova přiboudlého mladšího bratra Františka Karla: „Néchat léšet je néjlepši fyržizeny!“ (Nejeden ouřada se tímto osvědčeným postupem řídí dodneška...)

A tak plynuly císařovy dny, jeden jako druhý, načesané vždy do stejné pěšinky, od ranního čtení interceptů až po podvečerní vycházku a závěrečnou partii karet, oslazenou pohárem punče. K pravidelnému rytmu života ( jakož i stolice) náležela ještě nedynastická, vyloženě občanská skromnost v jídle, oblékání, žádostech (tak to přece mělo být... tak to odpovídalo zásadám křesťanského života). A on, habsburský císař, byl pravý křesťan. Otec národů, pečující o tři svátosti: o milovaný lid, oltář a trůn. Hezký obrázek... vymalovaný zářícími barvičkami... dozajista věrný odraz skutečnosti... Co se týče snad úhlavní přednosti Františkovy (a tou byla, jak tu již bylo zmíněno, veliká pracovitost) , byla to u Františka jen fikce. Císař ve skutečnosti jenom malicherně škrabařil, opravoval hrubou tužkou texty svých podřízených. Donekonečna se v nich přehraboval, přesvědčen, že do úmoru dře. Den co den objevil v předkládaných lejstrech problém či složitost, na niž se musel vyspat. Jak znělo jeho oblíbené úsloví: „Na to se musím vyspat.“ Čím byl starší, tím častěji se potřeboval k rozhodnutím prospávat... někdy řadu měsíců... ba let. Jeho kancléř Metternich si později posteskl, že po Františkově smrti byly v zásuvkách císařova stolu nalezeny jeho návrhy a memoranda dvacet let staré. Panovník s nimi naložil přesně podle hesla néchat léšet je néjlepši fyržizeny... Když si císař nevěděl rady a marně zamyšlen se procházel sem a tam pracovnou, končil svou bludnou pouť buď u pozorování holubů na střeše, anebo začal zase vařit pečetní vosk.

Takového formátu byl poslední císař Svaté říše římské národa německého. Byl to státník, jemuž tisícileté impérium zrušil doslova před nosem, a to takřka škrtem pera, nenáviděný Napoleon (pozdější Františkův zeť). Jak stárnul a kostnatěl, byl František stále nerudnější. K stáru vlastně už ani nevládl, na to tu existovali jiní, především kníže Metternich, který se chlubil tím, že čte Františkovi myšlenky z očí: pro bystrého intrikána to za naznačených okolností nemohla být žádná trudná dřina. (Nebylo totiž co číst.) Je paradoxem a ironií dějin, že právě za tohoto bezbarvého Františka se odehrály zlomové děje novější evropské historie: nejen Francouzská revoluce, vystřídaná krvavými dramaty napoleonské éry, ale dokonce i první velké národně-osvobozenecké hnutí v Itálii, Řecku, Španělsku i jinde. Nové dynamiky se dočkaly i české dějiny, předtím jakoby ospalé a líné. První fáze národního obrození i nástup průmyslové revoluce spadají z větší části do vladařského období tohoto Habsburka. Krvavé události ve Francii Františkem hned na počátku jeho panování hluboce otřásly. A strach, že by ho mohl snadno postihnout stejný osud, mu vydržel už napořád. Představa revoluce se v jeho mysli stala vrcholem všech hrůz. Veškeré snažení napříště upínal vždy k tomu, aby v zárodku potlačil každý požadavek změny poměrů, natož pak k anarchii vedoucí francouzské požadavky národních, občanských či obecně demokratických svobod. Nemyslel od té doby na nic jiného než na návrat ke kdysi osvědčeným vladařským praktikám. Ke konzervativním hodnotám, k absolutismu, despocii, policejnímu pořádku. Nic neměnit! Žádná ukvapená řešení!

František I. s rodinou

Ale abychom nebyli k chudáku Františkovi zase nějak moc přísní. Tedy: on by zasloužil!... ale zasloužil by i přiznání jistých zásluh. Dal své říši kýžený klid, územně ji rozšířil, a dokonce ji na sklonku své vlády dovedl k relativní prosperitě, k životnímu stylu, považovanému za pohodlnou biedermayerovskou idylu. Františkovo bodré Rakousko se na začátku 19. století (tedy po utišení válečných bouří) poměrně rychle proměnilo v první konzumní společnost v dějinách střední Evropy. Právě za Františka (byť nikoli jeho zásluhou) se začaly budovat v habsburské monarchii první železnice, první továrny, vybavené stroji a parními pohonnými jednotkami, na Dunaji se objevily parníky, u nás vyrostlo Národní muzeum, výtvarná akademie, pražská konservatoř, Matice česká, v divadle se začalo hrát česky, čeština se vrátila do základních škol, Dobrovský podnikal své jazykové a literární výzkumy, Jungmannovi vyšel jeho proslulý slovník, Kollár napsal Slávy dceru, Šafařík sesbíral Slovanské starožitnosti, to vše a ještě mnohé jiné byly výboje, pokrok a změny, které se odehrály v jinak ponuré době Františkově. Zažil jedno z největších kácení trůnu, k jakému kdy v dějinách došlo. Vnímal katastrofální důsledky těchto převratů. A protože nejenom on, ale celá mocenská špička Evropy postupně dospěla k názoru, že naprostá destabilizace kontinentu za Francouzské revoluce i za Napoleona byla důsledkem předchozího osvícenského reformátorství, učinil František životní závěr, který bychom dnes vyjádřili asi takto: sociální inženýrství, založené na pyšné smělosti elit, na přesvědčení o schopnosti uměle konstruovat lepší svět, je omyl.

Ano: Dost bylo experimentů! Lepší je žít postaru, nikam nespěchat, s ničím nehýbat! Jen, proboha, žádné novoty!

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související