671. schůzka: Režim cenzorů, špiclů a policajtů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Františkův otec Leopold s rodinou na obraze W. Werlina

Tentokrát Vám nabízíme schůzku, jíž se kromě stálých účastníků zúčastní i... podle pravdy: takový divný patron to byl. Však už jsme měli tu čest se s ním letmo několikrát potkat. Jeho jméno znělo František, a k tomu se přidávala nejprve pořadová číslovka "Druhý"; a posléze "První." A tak to bylo u něj se vším, u toho apoštola nehybnosti.

František se narodil 12. února roku 1786 v metropoli toskánského velkovévodství, ve Florencii, a vyrůstal tam až do svých šestnácti let. Na přípravě dítěte vehementně pracovala celá jednotka učitelů a vychovatelů. Ať už císař Josef mlžil a Leopolda schválně znervózňoval, nebo to s Františkovo kandidaturou na trůn myslel vážně, v každém případě se o jeho výchovu zajímal více, než bylo zdrávo. A činil tak se svou typickou rozhodností, nesnášející odpor. Občas se vydal na inspekci do Florencie, aby na místě prověřil, jak mu se synovcem zacházejí. Ale nikdy nebyl spokojen.

Ano, na to už jsme narazili. Copak se ale císaři na Františkově výchovném a vyučovacím procesu nelíbilo? Inu, zdejší měřítka na výchovu korunního prince mu připadala příliš měkká. K nelibosti rodičů prosadil, že jim byl dospívající princ v šestnácti letech odňat a odvezen z Florencie do Vídně, kde noví, údajně lepší učitelé měli napravit, co se zanedbalo. Náročnost vídeňských pedagogů se sice promítla do Františkova obstojného vzdělání (snad i do jeho příští píle), jenomže to věčné mentorování v něm posílilo nejistotu a komplexy méněcennosti. V mylném domnění, že jako příslušník vládnoucí dynastie musí princ unést víc než děti obyčejných smrtelníků, ho vychovatelé (s vydatným přispěním rodiny) nakonec zlomili. Což se projevilo trvalým stresem. Ten byl způsoben konfliktem mezi jeho přirozenými vlohami (jež byly řekněme skromné), a vynucovanými požadavky (ty jeho možnosti značně přesahovaly).

Byl soustavně sledován, kontrolován, peskován, manipulován. Jeho časový rozvrh byl rozpočítán na minuty. Hru a volno mu ordinovali jako pouhý kontrolovaný odpočinek... jako pravidelný doplněk zdravé stravy a zdravé životosprávy. Z princova života, tolika nároky sešněrovaného, postupně vymizela radost. Na její místo nastoupila obava, zda obstojí, zda bude shledán dostačivým, zda naplní očekávání druhých, nikoli své dětské sny. Takový výchovný systém musel Františka dohnat jenom k jedinému: k přetvářce. A přetvářka, ta se mu stala celoživotní škraboškou. Byl z něho takový (jak se říká v českých zemích) "mladý starý." (I dnes můžeme takové potkat. Na nejrůznějších postech.) Byl mladík bez úsměvu, bez hřejivosti, strnulý nemluva, mrzout. Šlechtici, kteří dbali na jeho růst, kroutili hlavou nad výsledky své práce: "Chybí mu vznět, jiskra... je mdlý, malátný, lhostejný k učení i ke hře... je nechopen něčím se nadchnout!"

Když už František nemohl dál, vybuchoval vzteky. A vypovídal poslušnost. Stával se zlým, sobeckým a ješitným. Nikdo nechápal, kde se to v něm (při vší té péči) bere. Dalším důsledkem bylo, že neuměl navazovat upřímné vztahy k lidem. Upjatost, stylizovanost, ostražitost, chladný odstup mu už zůstaly navždy, přenesly se do jeho dospělého života. Dril ho připravil o fantazii, o tvořivé myšlení, o kritický úsudek. Později byl pilný, puntičkářský, ale jeho práce zůstávala bez espritu, bez nápadu, bez nadšení. Což zaznamenal strejček Josef, který svého synovce věčně kritizoval a psal rodičům nebo si zaznamenával do svého deníku výhrady mnohdy až zdrcující. My jsme si to řekli už na jedné z minulých schůzek, ale je docela užitečné si to zopakovat: "Je to rozmazlené děcko, které za nesmírně veliké a nebezpečné považuje vše, co samo činí anebo co se k jeho osobě vztahuje; docela za nic pak vše, co jiní pro něj činí neb trpí."

Podobizna Františka I. od uměleckého rytce Josefa Axmanna

To však nebylo všecko, co si Josef o synovci myslel. "Svůj dětský čas maří neprospěšně a nerozvážlivě hračkami." Josef s žádnými hračkami nikdy čas neztrácel. "On se štítí všeho uvažování o sobě, on nesdílí s nikým své myšlenky, poněvadž se obává zvěděti pravdu, a dobrá vůle jeho, kdekoli se jeví, je jen vytáčka, aby bez mrzutosti zacpal ústa kazatelům." Což ještě není konec kádrového posudku, který císař na Františka ve svém dopise vypracoval: "Jakkoli je v ohledu fyzickém docela zanedbán, v silách zpozdilý, přesto je velmi samolibý, lenivý v jednání, netečný a neodhodlaný v myšlení, konání i chování." Ani jedinou kladnou vlastnost na něm Josef nenašel. "Jediný prostředek u něho platí, a sice nejnepříjemnější, poněvadž jeví nejsprostší a nejmateriálnější lidskou povahu, totiž vyhýbání se mrzutostem. Šlechetné mravní pohnutky nemají u něho nejmenšího účinku, ani ctižádost, ani vlastenectví, ani poctivost a správnost u vykonávání svých povinností, ba ani zásady náboženské."

Josefovi byla záhadou zejména podstata Františkovy zvláštní flegmatičnosti, což při své povaze naprosto nechápal. My už jsme na toulkách naší historií narazili na fakt, jak vzal císař ani ne dvacetiletého synovce na Balkán, do války proti Turkům, kteroužto štrapáci musel František jako dědic trůnu také okusit. Ve skutečnosti si ho chtěl Josef otestovat ve stresové situaci. K velkému strýcovu překvapení se na vojenském tažení osvědčil. Josef svému bratru Leopoldovi napsal: "Před nepřítelem se choval stejně jako doma v pokoji. Hvízdání kulek ho nechávalo zcela chladným." František se osvědčil jako flegmatik, kterého máloco vyvede z konceptu (což mu v životě pomohlo překonat hodně krizí). Zkrátka osvědčil velkou psychickou odolnost vůči nezdarům a náročným situacím. Ale taky se to dá nazvat i nějak jinak.

O víc než dvacet let později pozoroval František (už jako císař) katastrofální porážku své armády u Wagramu. Napoleon tehdy hrozil, že zničí rakouské císařství jako konečně už tolik jiných monarchií. Jediné, co František svému doprovodu řekl, bylo... no, ten lze přeložit různě; my jsme použili verzi adekvátní vídeňské němčině: "Na ja, pánové... a teď se zase pude domu." A ještě bychom se mohli zmínit o nesmrtelném komentáři k uzavření vnuceného míru s Napoleonem. Taky pozoruhodná věta: "Kdyby bylo po mym, tak se ještě teďka bouchalo!" Stačilo, ne? Ale vraťme se ještě do doby, kdy vládl Františkův strýček Josef II., byť už šlo o poslední měsíce jeho života.

Když už byl sám na smrt nemocen, poslal synovce na jih znovu, tentokrát po boku slavného generála Laudona. Ten Františka vyznamenal ctí odpálit první dělostřeleckou ránu na Turky obsazený Bělehrad. Ale víc už tento Habsburk nikdy a nikde nepředvedl. Laudonovy písemné reference císaři byly hodně skeptické. František se v nablýskané velitelské uniformě projevoval jako absolutní ignorant. Rozeznal to i císař, že jeho synovec není ve skutečnosti nebojácný, že je spíš netečný než statečný. I když příští desetiletí nabídla Františkovi bezpočet příležitostí, jak osvědčit vojevůdcovskou rozhodnost, vždycky se této roli důsledně vyhýbal a přenechával velením jiným, především svému bratru Karlovi. Sám se sice válek proti revoluční a napoleonské Francii semtam zúčastnil (například u Slavkova nebo u Wagramu), ovšem jako pouhý divák. Toho se už strýček císař nedožil. Možná - pro něj - naštěstí. On Josef stejně v poslední chvíli postřehl, že malý obzor Františkův bude sotva na prospěch velké habsburské říši, a na smrtelném loži povolal na trůn bratra Leopolda. I když tak učinil asi nerad a jenom z nutnosti. Leopold sice Josefovi zbrklou přehnanost, ale přece jenom to byl člověk osvícený, vzdělaný a jemný. Sám osud ovšem chtěl, aby se krátké vladařství Leo-poldovo stalo jenom intermezzem pro rozpačité období, kdy si Evropa uvědomovala existenci a důsledky Francouzské revoluce a kdy naopak tato revoluce hledala sebe samu. V okamžiku, který se musel dostavit (totiž ve chvíli, kdy byli francouzští Bourboni smeteni z trůnu), už Leopold nežil, takže úkol pomstít trpký konec spřízněné dynastie připadl Františkovi. Volky nevolky musel dát nevoják na trůně svým armádám příkaz "bouchat" až do úplné restaurace starých dobrých pořádků.

Portrét generála Laudona od neznámého malíře

Na starobylý vídeňský trůn dosedl tedy čtyřiadvacetiletý mladý muž. Svými osobními kvalitami i vlohami značně zaostávající za úrovní svých předchůdců. V letních měsících roku 1792 byl rychle za sebou korunován na krále uherského, na římského císaře a na krále českého. Všechno stihl během pouhých dvou měsíců, korunovační slavnosti se odehrály ve spěchu, skromnosti a bez pompy, a to proto, že se nad monarchií vznášel těžký mrak první války s Francií. František měl svoje místo ve chvíli smrti svého otce jisté (ba měl je jisté vlastně i před ní), takže nemusel pronášet kupříkladu žádnou kandidátskou řeč. Z jeho duševního potenciálu se toho dochovalo málo. Kromě již zmíněných dvou vět nám z jeho dlouhého panování (vládl 43 léta) - zůstaly jenom takové umolousané výroky, svědčící, že tento Habsburk byl bluma. Tedy nikoli druh velké slívy, máme na mysli druhý význam blumy: Nerozhodný, váhavý člověk, budižkničemu.

Dodnes putují historickou literaturou, a tak trochu vzdáleně připomínají moudra jiného politika ze závěru 20. století. Zatímco Milouš Jakeš se proslavil svými drůbežářskými boilery (samozřejmě kromě jiných okřídlených vět), tak i dnes se připomíná, kterak František přivítal Napoleonův pád poněkud přiboudlým výrokem v majestátním plurálu: "Na ja! Konečně si budeme moct dát šlofíka!" Jiné myšlenky ho charakterizují jako dokonalou zkamenělinu konzervatismu: "Tak řečení géniové a učenci nejsou k ničemu, vždycky chtějí vědět všecko lépe a zdržují úřadování, anebo jim nevoní. Zdravý lidský rozum a dobrá zadnice je to nejlepší." I z úst dnešních politiků vycházejí občas podobné perly; ty Františkovy se aspoň dochovaly, po těch dnešních neštěkne za pár let ani pes. "Vše, co ohrožuje veřejný pořádek; vše, co budí zmatky a roztržky; vše, co zmenšuje poslušnost panovníkovi, musí být pokládáno za podezřelé." Taky myšlenka, hodná vytesání do kamene. Autorské právo má od Františka. Možná, že někomu něco i připomene. "Učitelé nechť se omezí na to, aby vštěpovali žákům vědomosti praktické, a vyhýbají se všemu, co by v nich budilo marnivého ducha zvědavosti vědecké." Byla to hotová myslivna, tenhleten císař a král. V kritických situacích se vždy (a to dost zbaběle) vyvlékal z odpovědnosti. Například po finančním krachu Rakousku (ten přišel v roce 1811) dál chodil "já nic, já muzikant" na procházky, a Vídeňanům lítostivě říkal: "To je strašné, co vám ten hrabě Wallis udělal!" (Hrabě Wallis byl ministr financí.) Budoucí vítěz nad Napoleonem byl téhož formátu jako jeho myšlenky a komentáře.

"Vytáhlý mladík s poněkud prkennou schůzí i chováním, mírně zadrhávající, měl vládnout v monarchii přes čtyřicet let. Více než polovinu této doby ho čekala takřka nepřetržitá válka. Ustavičné boje s revoluční Francií ho brzy po nástupu dotlačily k tvrdému vnitropolitickému kursu: k obnovení cenzury, k omezení spolčovacího práva, k posílení pravomocí policejního aparátu a k dalším opatřením, umrtvujícím sotva vzešlé výhonky prvních demokratických svobod. Aniž to snad původně zamýšlel, začal František budovat zpola policejní vládní systém. Ale na jeho praktiky si sám zvykl natolik, že už je nezrušil a neodvolal ani v časech, kdy pominuly důvody takových omezení. Tání se neobjeví ani v pozdějších dobách míru, po roce 1815. Tuhý policejně-byrokratický režim dokonce Františka přežije."

Tajnou policii, tu začal budovat svého času muž, který v říši zrušil cenzuru - Josef II. Když vypukla Francouzská revoluce, hodila se nová bezpečnostní složka i Josefovým nástupcům. Ani ne Leopoldovi, jako (hlavně) Františkovi. Co měla C. K. státní bezpečnost na starosti? Bděla nad cizinci, nad početnými royalistickými emigranty z Francie, později i nad internovanými francouzskými zajatci. Dvůr velmi poplašily zprávy, že svržení Bourbonů vzbudilo v nižších společenských vrstvách monarchie sympatie, a tak František zakázal odebírat a číst noviny v krčmách, znovu zavedl a řadou dekretů zostřil cenzuru, poručil uzavřít rozmáhající se čítárny a půjčovny knih, byly vybudovány poštovní lóže. (Pozoruhodný termín. Taková lože, to byl úřad, specializovaný na otevírání, čtení a opisování soukromé korespondence. Roztomilý termín pro fízlování...)

V rakouské monarchii bylo těchto úřadoven nakonec 34. Největší z nich, vídeňská, zaměstnávala na šedesát profesionálních čmuchalů. A u nás? "Kupříkladu v Čechách fungovaly čtyři centrály, a to v Praze, Karlových Varech, Mariánských Lázních a v Teplicích - čili většinou v lázeňských centrech, kam i v průběhu evropských válek nadále jezdívala mezinárodní klientela. Z každého podezřelého listu pořizovali dohlížitelé opisy, takzvané intercepty. Ty putovaly na policejní ministerstvo, v odůvodněných případech až k samotnému císaři." Tak jako v dopisech, začala se tajná policie dopodrobna přehrabovat v lidském soukromí. (To má tajná policie obvykle ve zvyku.) Do početné sítě agentů a placených udavačů byli zapojeni sluhové, personál v kavárnách, kuchařky, nevěstky, faráři, učitelé, vychovatelé ve šlechtických rodinách. Jako bylo riskantní poslat dopis poštou, skrývalo se nebezpečí i v každém hlasitějším otevřeném hovoru na veřejném místě. Když do hospody vkročil někdo neznámý, společnost u stolů začala šeptat, anebo docela zmlkla. Tuto situaci důvěrně známe z doby o sto let mladší, neboť byla literárně ztvárněna v Dobrém vojáku Švejkovi.

Bitva u Wagramu na obraze neznámého autora

Špiclování se však rozmohlo dlouhou dobu před Brettschneiderem z Haškova románu. Existovalo už za válek s Francií. Když přišly mírové časy, tak zavedená praxe přetrvala. Proč taky, když se osvědčila... Nově zřízené policejní ministerstvo, ponuře proslulý moloch nazvaný Oberste Polizei- und Censurhochstelle, ten už přežil natrvalo. Osvědčil se. Nikoho z mocných nenapadlo (státu tak prospěšnou) organizaci zrušit. Napříště ji bylo možné už jenom reorganizovat a zdokonalovat. A zdokonalovat bylo co. Za proslulého budovatele jednotného policejního aparátu Františkovy říše hraběte Františka Haagera z Altensteigů podléhaly cenzuře nejenom noviny, časopisy a knihy, ale i hračky, vějíře a tabatěrky. Po něm se stalo synonymem pro policejní zvůli jiné chmurně známé jméno, které patřilo hraběti Josefu Sedlnitzkému. Policejní aparát se později - v časech míru, po vídeňském kongresu - propracoval k vynikajícím metodám a funkční způsobilosti. Dokonce sám spolupracovník knížete Metternicha, jeho propagandista Friedrich von Gentz neváhal označit rakouskou policii "za nejstupidnější a nejzákeřnější, jaká se kdy objevila na zemi." (No... pan Gentz přeháněl, ale nemějme mu to za zlé. Taky nemohl tušit, co všecko nás ještě v budoucnu čeká, že.)


Zobrazit místo Toulky 671 na větší mapě

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související