674. schůzka: V zájmu, pro štěstí a slávu francouzského lidu

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Napoleon Bonaparte při návštěvě útulku pro nemocné Jaffě

Po několika letech vření a destabilizace se pak v čele Francouzské republiky jako první konzul objevil Napoleon Bonaparte a intelektuálové Evropy uvěřili, že skrze jeho vůli, radikalismus a organizační talent se ideje revoluce natrvalo prosadí jako předloha k budování lepšího světového řádu. Od té doby podlehly obdobným nadějím další miliony lidí, a nejenom intelektuálové. Vystřízlivění dopadlo na všechny začasté velmi tvrdě.

Spolu s mnoha jinými sdílel tuto víru i jiný velký obdivovatel Napoleona, mladý Ludwig van Beethoven. Svoji skvělou Třetí symfonii Es dur, zvanou Eroica, komponoval dokonce pro něho a o něm. Na titulní list čistopisu partitury napsal tvůrce dvě jména. Nahoru Buonaparte, a dole Luigi van Beethoven. To bylo v roce 1803, jenomže na jaře roku 1804 se dal konzul prohlásit za císaře a rozhněvaný skladatel s předvídavými slovy I on se stane tyranem! dedikaci odstranil a věnoval dílo Památce hrdiny.

Doba, kdy Beethoven psal svoji Eroiku, se vyznačovala klidem. Relativním klidem. Každý klid v dějinách je vlastně relativní, protože během klidu se většinou pilně zadělává na neklid. Při všech výhradách, které máme vůči Bonapartovým diktátorským sklonům (a že těch výhrad máme dost a budeme jich mít v budoucnu ještě víc) byla právě v období konzulátu mnohá revoluční provizoria posvěcena právním řádem. Jeho vrcholným projevem se stal Code civile, občanský zákoník z roku 1804. Ten potvrdil zrušení feudálních práv a povinností. Vyhlásil revoluční princip rovnosti občanů před zákonem, jakož i základní lidské svobody – osobní, náboženskou, pracovní, majetkovou. Většina ze dvou tisíc dvou set osmdesáti jednoho paragrafu občanského zákoníku je dodnes v platnosti. První konzul provedl i řadu významných zásahů do ekonomiky země: otevřel Francii cestu ke kapitalistickému vývoji, vytvořil Francouzskou banku, zavedl zlatem krytý frank. Zisky revoluce v podstatě nelikvidoval, spíš pro ně vytvářel právní rámec. Nicméně současně vědomě posiloval svou autokratickou pozici. Vrcholem tohoto úsilí bylo jeho jmenování dědičným císařem. To se psal rok 1804.

Všechno začalo tím, že Napoleon nahradil direktorium systémem tří konzulů. Vzápětí nato se Napoleon přestěhoval do paláce v Tuilleriích a oprášil zvyklosti starého režimu. Ze slovníku Francouzů postupně vymizelo oslovení občane a občanko a nahradilo je klasické monsieur a madame. Revoluční kalendář zůstal, zatím, Napoleon ho zrušil až k prvnímu lednu roku 1806. Byla vytvořena nová ústava, která v plebiscitu jasně zvítězila a změna režimu tak byla odsouhlasena i samotnými obyvateli Francie.

A stále byl mír. Platil mír jak s Rakouskem, tak s Anglií, která rovněž potřebovala odpočinek. Napoleon sám věřil, že osud Francie, Evropy i jeho samého se definitivně ustálil. Konzul Bonaparte zahájil jednání s papežem Piem VII., aby byly konečně uspořádány církevní záležitosti ve Francii, po revoluci značně chaotické. Katolicismus začal být uznáván jako náboženství, ke kterému se hlásila většina Francouzů, svoboda vyznání však byla povolena. Sám Napoleon věřil v Boha ze státních důvodů a náboženství využíval ke svému prospěchu. V dubnu 1802 mohl poprvé po deseti letech znovu zaznít zvon z pařížského chrámu Notre Dame. Roku 1802 měl konzulský režim dostat definitivnější podobu. Tribunát (to byl tehdejší zákonodárný orgán) navrhl prodloužit Napoleonovi funkci prvního konzula na deset let. Což se ovšem jemu zdálo příliš málo, a tak si vymohl referendum, ve kterém by sami obyvatelé rozhodli, zda dají Napoleonovi funkci doživotně, nebo ne. V referendu bylo pro 3 570 250 lidí. Proti 8374. (Krásný výsledek. Na jedno „ne“ – 826 „ano“. (Jo, to se potom jinak vládne...)

Korunovace Napoleona Bonaparta, olej Jacquese-Louise Davida

Na obsazených územích Napoleon zřizoval sesterské republiky, což je moc pěkný termín. V dnešní době říkáme sesterským republikám satelity. Na jedné straně v nich uplatňoval režim tvrdých sankcí a kontribucí – podle jeho názoru byly poražené státy povinny platit vítězům veškeré náklady na válku za své osvobození. Na straně druhé mělo francouzské panství i mnohé kladné stránky. V satelitních republikách byly vyhlašovány ústavy, likvidující feudální povinnosti, stavovská privilegia a zakotvující občanská a lidská práva, svobodu tisku, shromažďování a další demokratické vymoženosti. A tak mnohde obyvatelstvo vítalo francouzskou revoluční armádu jako osvoboditelku. Kupříkladu v Miláně, protože je Napoleon zbavil Habsburků. Nadšení jeho obyvatel však značně pohaslo a nakonec se obrátilo ve vzpouru, když zjistili, jak jim Francouzi pouštějí žilou – kromě peněz odváželi například i Michelangelovy a Leonardovy obrazy. Na severu Itálie vytvořil Napoleon Cispadánskou a Cisalpinskou republiku. Rakouský císař dostal Benátky, Istrii a Dalmácii, a Zaalpská neboli Cislapinská republika se protáhla až k řece Adiži, Mantově a Peschieře, zatímco Francie obsadila Mohuč a získala Rýn jako svou hranici. Naplnilo se staré přísloví:
Až se Francie napije Rýna,
celá Galie pak bude jiná.

Po druhé koaliční válce s Napoleonem se ukázalo, že po zuby ozbrojený mír měl ve skutečnosti daleko blíž k válce. Především přetrvávala averze mezi Francouzi a Angličany (a naopak). Averze mezi národy přetrvávají, kdy mezi nimi nejsou vyrovnány účty. My (jako Češi) o tomto problému něco víme. Ani účty mezi těmito starými nepřáteli nebyly vyrovnány, což Napoleon nesl o to palčivěji, že jeho plán zničit soupeře dobytím Egypta ztroskotal. V krátkém oddechovém čase mezi druhou a třetí válkou se proto obě soupeřící strany horlivě připravovaly na nevyhnutelný příští střet. Zatímco Velká Británie se všemi dostupnými prostředky, od diplomatických až po finanční, snažila dát dohromady novou kontinentální alianci, která by disponovala alespoň půlmilionem vojáků, Napoleon intenzivně připravoval uskutečnění svého dávného snu: přímé invaze na britské ostrovy. Evropské noviny prorokovaly Napoleonův vpád do Anglie už od jara 1804.

A skutečně: Bonaparte systematicky soustřeďoval na základně v Boulogne na březích La Manche invazní flotilu, která postupně vzrostla na neslýchaný počet dvou tisíc pěti set přepravních lodí. Výsadek měl mít 120 až 150 000 mužů. Za šest hodin se staneme pánem světa, tvrdil Napoleon svým důstojníkům. Byl přesvědčen, že ovládnutím Lamanšského průlivu alespoň na kratičký čas potřebný k vylodění britského lva zdeptá a vyřeší tím veškeré problémy evropské politiky. Pozemního boje se nebál, tam znal svoji převahu, lekala ho však nepřemožitelná síla britského námořního loďstva. Konečné rozhodnutí tudíž znovu a znovu odkládal. Stále mu připadlo, že není dostatečně připraven. A také na dobré počasí čekal, jakož i na podpůrnou akci nového velitele svého námořnictva, admirála Villeneuva. Týdny a měsíce ubíhaly, a Villeneuve se v průlivu stále neobjevoval.

Admirál Pierre Charles de Villeneuve (portrét neznámého autora)

Uprostřed všech těch příprav bylo jednomyslně odhlasováno zřízení císařství. Stalo se tak s podporou Napoleonových obyvatel, kteří mluvili o císařství jako prostředku, který zabezpečí mír a klid Francie. Císařské žezlo měli dědit mužští potomci a při změně úředních orgánů měla být zachována rovnost, svoboda a práva francouzského lidu. Napoleon měl být prohlášen císařem a poprvé se mu mělo dostat osloven Vaše Veličenstvo. Kromě oslovení se jeho titul projevil i navenek: při významných příležitostech začal nosit plášť z purpurového sametu, posetého zlatými včeličkami a na hlavu si dával zlatý věnec z vavřínových listů. Jak vzdálen je obraz generála v ošoupané uniformě, který jídával třeba v těch nejubožejších hostincích... Nyní snídal čaj z pomerančového květu servírovaný v pozlaceném šálku. Tělo si nechával natírat velkým množstvím kolínské, a nosil jen bílé hedvábné punčochy. A přemýšlel o své korunovaci. Měla to být velkolepá podívaná, která by svou pompézností zastínila i bourbonské slavnosti a oči všech Evropanů nasměrovala na Paříž. Samozřejmě u toho nesměl chybět papež, který by císaře osobně pomazal, a tím jej postavil na roveň všem ostatním monarchům.

Svatý otec Pius VII. se chvíli vzpíral, protože se svobodou náboženství ve Francii nesouhlasil, ale nakonec mu nezbylo nic než se podvolit a přijet. Přitom se musela vyřešit spousta, tisíce problémů. Například co s chrámem Notre Dame. Jeho gotický styl už jaksi vyšel z módy. Vyřešilo se to tak, že některé části byly zakryty kartónem. A Napoleon vyškrtával z papežova textu slova, která se mu nelíbila, zatímco štolbové sháněli po celé Paříži mulu, na které měl jet nosič kříže. Konečně nastal onen památný den, 2. prosince roku 1804 (ano, na toto datum narazíme přesně za jeden rok, roku 1805, na jednom místě prakticky na dohled od Brna, jenomže Slavkov však byl v této chvíli ještě daleko). Teď projížděl Paříží zlatem zářící kočár, doprovázený osmi tisíci jezdci. Vyjel z Tuillerií, sledován pohledy čtyř set tisíc, možná půl milionu diváků. Silným hlasem a s rukou na evangeliu pronesl císař Napoleon I. přísahu (kterou ovšem nebude moci splnit): Přísahám, že udržím celistvost území republiky, že budu dodržovat a dbát na dodržování práv konkordátu a svobody vyznání, že budu dodržovat a dbát na dodržování zákonů, politické a civilní svobody, nezrušitelnosti národního majetku, že nebudu zavádět žádné daně, že nezavedu jiné dávky než ty, které vyplývají ze zákona, že budu udržovat ustanovení Čestné legie a že budu vládnout pouze v zájmu a pro štěstí a slávu francouzského lidu.

Historické okamžiky, kterými vstoupil císař Napoleon I. i do našich dějin, jsou teprve před námi, a nám zbývá času právě, abychom se pokusili načrtnout jeho portrét. Tradiční údaje o jeho malém vzrůstu jsou zdá se přehnané. Jeho výšku se nepodařilo věrohodně zjistit, proto se odhady značně liší: mezi 152 až 167 centimetry. Tehdy však byli Evropané v průměru po poznání menší než dnes. Z posmrtného měření a zprávy lékaře Antomarchiho je známo, že rozpětí Napoleonových paží činilo 161 centimetrů. Tato míra je antropologicky vždy o něco málo menší než celková tělesná výška. Napoleon tedy pravděpodobně měřil o něco více než 161 centimetr. Tedy byl spíš menší člověk. Dnes. Mezi ostatními lidmi působil (tenkrát) asi tak, jako dnešní 170 centimetrů vysoký muž. Nemůžeme ho tedy považovat za výjimečně drobného člověka. A jak vypadal? Měl velkou hlavu, široké inteligentní čelo a výrazný antický nos. Tmavé, takřka černé vlasy nosil za mlada delší, až po ramena. Po roce 1800 chodil ostříhán nakrátko. Měl neobvyklé nápadné světle modré oči... jejich pohled byl živý, neklidný, zkoumavý, pronikavý. Oduševnělou tvář s nepatrně tmavší olivovou pletí zvýrazňovaly zdravé zuby a husté černé obočí. Až do čtyřicítky byl štíhlý, pak začal přibývat na váze a působil mírně otyle. Byl takřka úplný abstinent, pochutnával si v malém množství pouze na červeném burgundském, byl nekuřák (tabák jenom žvýkal).

Jacques-Louis David: Napoleon imperátor

Jídával málo a rychle. Večeři spolykal za čtvrt hodiny. Nejraději si pochutnával na kuřatech, fazolích, čočce, parmazánu. Jeho spánkové návyky jsou proslulé. Usínal na povel v deset hodin večer. Před půlnocí se probouzel a pracoval. Pak si dopřál teplou koupel a ve tři hodiny opět uléhal. Probouzel se mezi šestou a sedmou hodinou ranní, vypil šálek černé kávy a během toalety si nechal předčítat noviny. Trpěl drobným tikem, později bolestmi hlavy. Nakazil se malárií. Jeho ruka zasunutá pod kabátem nebyla jenom navyklým gestem. Od mládí ho totiž trápily žaludeční potíže (příčinou jeho smrti byla perforace vředu na dvanáctníku). V roce, kdy se stal císařem, prodělal první záchvat epilepsie. Ještě než překročil padesátku, začal plešatět, zhoršil se mu zrak a musel nosit brýle. Pokud se zrovna nezúčastnil nějakých slavností, chodil prostě oblečen. A takřka chorobně dbal o hygienu. Dnes by příliš nevybočoval, ale jestliže si tehdy denně čistil zuby, dvakrát denně se koupal v teplé vodě, užíval dezinfekčních a kosmetických prostředků, tak se to v jeho časech považovalo téměř za úchylku.

Napoleon ve svém typickém klobouku

A úplně nakonec bychom si mohli nechat Napoleonův klobouk. Ten se stal se jeho neodmyslitelným doplňkem. Byl jedinečný, zhotovoval se přímo pro jeho hlavu. Měřil 49 centimetrů na šířku, 25 centimetrů na délku. Mezi lety 1802 až 1815 jich spotřeboval 150. Byl jediný, kdo ho nosil nasazený rovně. Všichni ostatní si jej nasazovali špičkou dopředu. Černou látku zdobila jedině trikolora. Symbol Francouzské revoluce, Francouzské republiky, i francouzského císaře.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související