675. schůzka: Tři císaři v jedné Evropě

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Korunovace Napoleona Bonaparte

Pozastavíme se nad situací, kdy jsme v Evropě měli ne jednoho, ale hned tři císaře. Od té chvíle bylo všechno jinak. A kdyby jenom už bylo - ono ještě mělo být.

V roce 1804 francouzské císařství ještě nebylo monarchií. Usnesením senátu 18. května 1804 byla vláda republiky svěřena císaři, který měl přijmout titul císaře Francouzské republiky. Napoleon Bonaparte ho obdržel v těžké a bouřlivé době. Válka ještě byla skrytá a neprojevovala se navenek; na temném obzoru se však už blýskalo jako předzvěst blízké bouře. Napoleon nabídku císařského titulu přijal, vymínil si však, že to musí schválit národ. V plebiscitu. Plebiscit, provedený veřejným hlasováním, dopadl samozřejmě téměř zcela v jeho prospěch. Jenom někteří jeho přátelé byli proti. Kupříkladu Rouget de Lisle, známý autor Marseillaisy. Ten poslal Bonapartovi dopis plný hněvu: „Zahubíte sebe, a co je horší, zahubíte zároveň i Francii!“ Nesouhlasné hlasy však nemohly nic změnit. Stejně bezmocný byl i vtip, který tehdy koloval: „Být Bonapartem a stát se králem! Takhle klesnout!...“ Bonaparte byl ke všem varováním a odsuzujícím slovům hluchý. (V jisté fázi touhy po moci nastávají ušní problémy.) Zaslepovala ho oslňující představa - slavnostní korunovace. (To nasvědčuje tomu, že moc má na svědomí i oční potíže.) Papež Pius VII., který měl Napoleona korunovat, váhal. Bál se ztratit prestiž v katolickém světě. Ale bál se i Napoleona. Strach z Bonaparta nakonec zvítězil.

1. a 2. prosince roku 1804 se konal dlouho očekávaný slavnostní ceremoniál. 10. frimairu – tedy 1. prosince – se senát dostavil v kompletním složení do paláce v Tuileriích, aby oznámil výsledky plebiscitu. Pro to, aby se Napoleon stal francouzským císařem, bylo odevzdány 3 miliony 572 tisíce hlasů, proti: 2579 hlasů. Druhého prosince se v Notre Dame konala slavnostní korunovace. Do Paříže přijela hlava katolické církve, Jeho Svatost římský papež, aby posvětil nastolení císaře Napoleona I. Na obraze, který na téma „korunovace“ namaloval věhlasný malíř Jacques-Louis David, sedí v křesle i výrazná postava Napoleonovy matky. Přitom se však maminka nepřišla podívat, kam až to její synek dotáhl. Na obraze je, uprostřed levé části, nelze si jí nevšimnout, jenomže ona na korunovaci vůbec nebyla. Malíř ji tam prostě přimaloval, protože si to císař přál. Ujela. Urazilo ji, že syn vyloučil z císařské rodiny své dva bratry. Oženili se nevhodně. David však císařovu matku zachytil pravdivě. Pod její korunou se odrážejí pronikavé tmavé oči, pevně sevřené suché rty, nastraženě nedůvěřivý výraz ve tváři. (Jen aby mě nějak nepodvedli!) Dodnes se traduje, že Napoleon vytrhl korunu z rukou svatého otce a sám si ji vložil na hlavu, protože nechtěl dostat korunu z cizích rukou. Stejně často jsou opakována i jediná slova, která během korunovace pronesl. Když se díval na honosnou výzdobu katedrály, na římského papeže, generály, duchovní, nejvyšší hodnostáře ve státě, ministry, dvořany, kteří se před ním – císařem – uctivě skláněli, obrátil se ke svému staršímu bratru, který šel na ním: „Josefe... Kdyby nás teď mohl vidět otec!“

Najednou jsme měli v Evropě tři císaře. (Tedy když počítáme i ruského cara, jehož titul se rovněž odvozuje od římského Caesara). Tento nový císař byl ovšem jiného druhu. Což chce vysvětlení, ale o něco předběhneme čas (což nevadí, neboť my v Toulkách máme zakoupenou zpáteční jízdenku). Tak tedy: nebylo možné Napoleona spojovat s císařem svaté říše římské národa německého, ten pocházel ze slabého rodu Habsburků. Ani odkaz na caesary v antickém Římě už nebyl úplně na místě. Takže s kým tedy měl mít Napoleon něco společného? Snad s největším ze všech středověkých císařů? S Karlem Velikým? Odpověď 3 je správná. Což o to, carovi bylo asi jedno, že je tu další evropský císař, ale co na to "náš" František? Na císařský titul Napoleonův reagoval František II. tím, že dne 11. srpna 1804 (to znamená čtvrt roku poté, co bylo oznámeno, že se Napoleon stane francouzským císařem) přisvojil si titul dědičného císaře rakouského. On si ho vlastně ani nepřisvojil. Prostě si jej vymyslel.

Členské státy Rýnského spolku (uživatel ziegelbrenner)

Nová hodnost byla původně chápána jako titul dynastický, který neměl nikterak kolidovat s královskou hodností českou ani uherskou – nový titul neměl tyto majestáty zahrnovat, ani pohltit. Jenomže brzy nato vytvořil Napoleon z několika německých státečků na jihu a západě říše takzvaný Rýnský spolek pod hegemonií Francie, čímž se Svatá říše římská národa německého (existující spíš už jenom na papíře) fakticky rozpadla. Jako římskoněmecký císař nemohl František krátce po bitvě u Slavkova (kterou prohrál, k čemuž se v pravý čas dostaneme) nemohl takovému kroku zabránit. Proto 6. srpna roku 1806 na svou funkci resignoval a veřejně oznámil zánik říše. Při té příležitosti si trochu pozměnil jméno. Františkem sice zůstal, jenomže už nebyl Františkem Druhým, císařem svaté říše římské národa německého, nýbrž se stal Františkem První – v pořadí prvním císařem rakouským. Rakouská monarchie si zároveň přisvojila dvouhlavého orla, což byl dosavadní znak říše římskoněmecké. Aby se zdůraznilo, že císař rakouský je současně králem českým a králem uherským, začalo se užívat proslulé zkratky c. k. V němčině K. und K. Koniglich und Kaiserlich. Státní úřady a instituce byly nadále císařsko-královské. I kupříkladu Krameriovy noviny byly teď císařsko-královské. Roku 1812 se státy a země habsburské říše konečně dočkaly i oficiálního společného jména. Předtím tenhleten mnohonárodnostní stát žádný úředně uznaný název neměl. Celkem to ani nevadilo, časem to trochu přece jenom vadit začalo, takže se začalo prosazovat nové pojmenování. Císařství státu rakouského. Kromě historiků je nezná nikdo. Nějak se nevžilo.

„Sire! Můj pane bratře! (Doba, ve které se nyní pohybujeme, se vyznačovala tím, že zapřisáhlí protivníci spolu komunikovali daleko častěji, než v době dnešní spolu mluví členové jedné vlády.) Když jsem byl osudem, volbou senátu, národem a armádou povolán na francouzský trůn, je mou první myšlenkou přání zachovat mír. (Každý zajisté poznal, kdo byl autorem těchto řádků. Teď ještě zbývá dopovědět, kdo byl jejich adresátem.) Francie a Anglie užívají své prosperity a mohly by mezi sebou válčit po staletí. (Ano, tento dopis putoval přes kanál La Manche do Londýna.) Dokázal jsem Evropě (jak doufám), že se nebojím vrtkavosti válečného štěstí. Válka mně nemůže přinést nic, čeho bych se bál. Mír je přáním mého srdce, válka však nikdy neohrozila mou slávu. (Ano, tento dopis dostal od Napoleona do rukou anglický král Jiří III.) Zapřísahám Vaše Veličenstvo, aby neodmítalo dát mír všemu světu a dopřát lidstvu potěšení z něho. Co můžete očekávat od války? Vytvoření koalice několika pevninských velmocí? Pevnina zůstane klidná. Koalice by jen přispěla k tomu, že by vzrostla převaha a velikost Francie na kontinentu. Obnovení vnitřních zmatků ve Francii? Časy se změnily. Zničit naše finance? Finance založené na dobrém zemědělství nelze zničit nikdy. Vzít Francii kolonie? Kolonie jsou pro Francii druhořadou věcí a Vaše Veličenstvo jich má více, než je schopno obsáhnout. Svět je dost veliký, aby naše dva národy v něm mohly žít, a rozum má dost moci, aby nalezl prostředky, jak usmířit všechno, jestliže z jedné i z druhé strany bude k tomu dobrá vůle. Já jsem splnil povinnost svého srdce, povinnost svatou a vznešenou. Nechť Vaše Veličenstvo věří v upřímnost svých citů, jež jsem právě vyjádřil, a v mé přání dokázat mu to.“

Pěkně vyjádřeno. Přesně podle hesla: chceš-li mír, připravuj válku. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Už adresa byla výmluvná: „Šéf francouzského státu Bonaparte.“ Britská vláda vsadila všechno na kontinentální mocnosti. Nejdříve získala na svou stranu Švédsko, pak uzavřelo smlouvu Švédsko s Ruskem, načež i mezi Anglií a Ruskem probíhala jednání o uzavření koalice, britský předseda vlády William Pitt žádal v anglickém parlamentu o 5 milionů liber šterlinků pro potřeby kontinentu, v tajné smlouvě se Rusko zavázalo postavit armádu o celkovém počtu 160 000 mužů (za anglické peníze arci), armádu, která by se zmocnila Hannoveru, obsadila Nizozemí a Švýcarsko, nastolila v Piemontu opět sardinského krále, osvobodila neapolské království od francouzských posádek a opět spojila severní Itálii s Rakouskem. K čemuž bylo ovšem zapotřebí Rakouska, jenomže Rakousko váhalo. Když ale Napoleon poslal císaři Františkovi osobní dopis, v němž mu sdělil, že se hodlá prohlásit králem italským, zavládlo ve Vídni zděšení a vzápětí přišla i chuť pustit se do války s Francií. Svoje sehrály i peníze z Londýna (milion a čtvrt liber šterlinků subsidií – subsidie je příspěvek, podpora) za každý rok války a za každých sto tisíc mužů, které vypraví do boje – plus dalšího půl milionu jako mobilizační příspěvek. Začátkem května 1805 nastoupil Napoleon triumfální cestu po Itálii, za níž se dal korunovat v Miláně železnou lombardskou korunou na krále italského.

Britský předseda vlády William Pitt na obraze Johna Hoppnera

„Za šest hodin se staneme pánem světa.“ Tento sebevědomý výrok jsme už zaslechli. Pronesl ho Napoleon. Pravděpodobně tak učinil v Boulogne, kde měla Francie svoji vojenskou základnu. Boulogne-sur-Mer, tedy doslova v Boulogne na Moři. My už jsme se potkali s novým velitelem francouzského námořnictva, admirálem Villeneuvem, který dostal od svého nového císaře příkaz, aby osvobodil přístav Brest z britské blokády a poté podpořil vylodění v Anglii svou přítomností v kanálu La Manche. A pořád čekáme a čekáme, jelikož nevíme, jak to s Napoleonovým útokem na britské ostrovy dopadne. A ještě si dlouho počkáme. Na válku se totiž připravoval nejenom Napoleon, ale i jeho protivník v Londýně. Britský premiér William Pitt viděl nejúčinnější obranu své země v tom, že co nejdřív přenese hrozící válku někam jinam. Pokud možno co nejdál od Anglie. To znamená na východ, přímo na evropský kontinent. Každopádně dělal všechno pro to, aby Napoleon musel snášet břímě dvou front. Být zrnem mezi dvěma mlýnskými kameny, to je ten nejčernější sen všech vojevůdců.

Anglický předseda vlády předpokládal, že ohni ze dvou stran se Bonaparte raději vyhne a riskantní invazi přinejmenším odloží. A vývoj mu dal za pravdu. Za spojenectví nabídla Anglie tučnou provizi v librách šterlinků také novému ruskému carovi Alexandru Prvnímu, horlivému zastánci válečného tažení proti tyranovi. „Proti tyranovi“ zní trošku propagandisticky. Takto se vyjádřil o Napoleonovi báťuška car. V dubnu 1805. roku podepsal car s Brity spojeneckou smlouvu, dohodl se vzápětí s Vídní (která ke koalici přistoupila v srpnu téhož roku), přičemž oba dvory současně a svorně vyvíjely nevídaný nátlak na dvůr třetí: požadovaly, aby jejich plán podpořil i nerozhodný, hadovitě uhýbající pruský král Friedrich Vilém II. Což pruský panovník neučinil, jelikož... no, o jeho nerozhodnosti, uhýbavosti, ba hadovitosti tady padla zmínka. Nezapojil se. Ale stejně – Napoleon tehdy musel prožívat velice krušné chvíle. Užuž měl skoro jistého spojence... tedy potenciálního, vyhlédnutého, že... tedy Rusko, no a na potvoru mu ho vyfoukla takřka před nosem Anglie. Smůla. Invaze do Anglie – další chiméra.

Na východě se dala do pohybu ruská armáda pod velením Kutuzova, a rakouská, které velel arcivévoda Karel, a v ten moment bylo francouzskému císaři jasné, že z toho skoku přes Kanál zřejmě nebude nic. Od chvíle, kdy se stal císařem Francouzské republiky, a od okamžiku, kdy byl vyhlášen císařem jako takovým, nevybojoval Bonaparte ani jedno vítězství. Což je u vojevůdce zásadní vada v kvalifikaci. Jeho renomé ztrácelo pochopitelně na lesku. Jenomže – čím je přeleštit, aby se opět blýskalo? Každé rozhodnutí bylo těžké. Zejména proto, že změnu strategického záměru mu tentokrát vnutil nepřítel. Jakmile však tento gordický uzel rozsekl, pozměnil své plány velice rychle a jednal s veškerou rázností. Svou l'armée anglaise neboli svou Anglickou armádu, jak dosud Napoleon nazýval invazní loďstvo, přejmenoval na La Grande Armée. Na Velkou armádu. Tento název jí pak zůstal. Až do Napoleonova hořkého konce.

Charles Motte: Napoleonova La Grande Armée

V září roku 1805 vtrhl přes Rýn do Německa, aby vyšel protivníkovi vstříc a utkal se s ním pokud možno na cizí půdě. Koaliční sbory – ruské a rakouské – byly podstatně početnější, Napoleon si však byl jist, že je může porazit, pokud to učiní osvědčeným způsobem, jako před lety v Itálii: bleskovým manévrem je třeba protivníkovy voje rozpoltit a pak po částech zničit izolovanými, dílčími údery, podniknutými podle strategické poučky o chvilkové koncentraci vojenské síly do ocelové pěsti. Nejsem si zcela jist, zda lze vojenství nazývat skutečným uměním... Pakliže to s notným sebezapřením jako bytostný pacifista učiním, tak ano... Napoleon byl v tomhle speciálním oboru umění výborným kumštýřem. Rok 1805, který ještě zdaleka nebyl u konce, to měl neobyčejně silně potvrdit.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související