676. schůzka: Odsouzen k vítězství

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Kapitulace u Ulmu

„Dne 6. prosince roku 1804 byla uzavřena tajná rakousko-ruská obranná smlouva. V případě napadení postaví obě země společně 350 000 mužů proti Francii, z toho zhruba dvě třetiny Rakousko, jednu třetinu Rusko. V případě vítězství obdrží Habsburkové Solnohradsko a Bavorsko až po řeku Inn, severoitalská území až po řeky Pád a Addu, rovněž pak velkovévodství toskánské. Obě strany se zavazují, že neuzavřou separátní mír s nepřítelem.“

„Z Petrohradu se dostalo vídeňské vládě ujištění, že finanční podporu na vyzbrojení armády poskytne anglický premiér William Pitt. Prusko zachovávalo nadále svou neutralitu v konfliktu, který se zdál čím dál víc neodvratnější.“

Zda myslel francouzský císař na to, že by proti němu mohla v Evropě vniknout další válka? Inu, že by se dostal do války kupříkladu proti Rakousku, to ho ani nenapadlo. Pořád ještě doufal, že vpádem do Anglie vyřeší jednou provždy všechny politické problémy a nastolí v Evropě trvalý klid. Samozřejmě, že klid po francouzsku. Jenomže Rakousko, jak už víme, se přece jenom nakonec rozhoupalo, a že teda ano, že do té války půjde. Když se mu dobře zaplatí. Anglickými librami šterlinků (což je pořád dobrá měna).

Bylo jaro roku 1805 a Napoleon byl na své triumfální cestě Itálií. Poté, co mu byla na hlavu posazena v Miláně železná lombardská koruna, vymazal z mapy Evropy starobylou Janovskou republiku. Prostě ji připojil k Francii. Obdobně naložil i s Republikou Luccou (i když tak úplně stejně ne, on pro změnu tuto republiku věnoval své sestře Elise, jako dědičné knížectví). Prusko přijalo změny bez protestů, zato pro vídeňskou vládu to byla poslední kapka, kterou pohár ústupnosti přetekl. Začátkem června dal císař František souhlas se vstupem do protifrancouzské koalice, zatímco se rakouské pluky vydaly na pochod do Tyrolska, Korutan a do benátských provincií, aniž by se Vídeň snažila (tak jako dříve) předstírat, že jde o sanitní patření proti epidemické horečce.

Andrea Appiani: Portrét Napoleona na jeho trimfální cestě Itálií

V Petrohradě z toho měli upřímnou radost. Nejenže se radovali, ale ihned projednali s Rakušany podrobný operační plán, podle kterého překročí jedna ruská armáda rakouské hranice v Haliči a druhá armáda opustí pevnost Brest Litevsk a vydá se směrem do českých zemí. Kromě toho pošle ještě ruská vláda dva expediční sbory – jeden se za podpory Angličanů vylodí v Neapolsku, druhý se spojí se Švédy v severním Německu. „Francie se zatím neměla dovědět nic o tom, co už bylo hotovou věcí,“ konstatuje autor knihy Slunce nad Slavkovem, historik profesor Dušan Uhlíř. „Rakouský ministr zahraniční Cobenzl dokonce nabídl další zprostředkování, tentokrát mezi Francií a Ruskem. Svým spojencům přitom sdělil, že smyslem této nabídky je Napoleona ukolébat až do okamžiku, kdy se doví o pochodu ruských vojáků. Mezitím Rakousko usilovně zbrojilo. Zakládány byly vojenské sklady, doplňovaly se stavy mužstva i koní, stavěly se mosty přes řeky Adiži a Tagliamento, byla budována nová opevnění na benátských lagunách. Rakouská armáda sváděla boj s časem.“ A historik dodává: „Který nemohla vyhrát.“

„Napoleon byl o událostech v Rakousku příliš dobře informován, než aby se dal oklamat diplomatickými intrikami. Znal pravý stav hospodářství i armády, proto se zatím neznepokojoval. Byl přesvědčen o tom že nejsnáze zničí koalici skokem přes průliv, a proto i nadále sledoval především dokončení příprav na vylodění v Anglii. Po návratu z italské korunovační cesty se zdržel jen několik dní v Paříži a zamířil zase do boulogneského tábora, aby byl osobně přítomen naloďování invazních vojsk a převzal jejich velení. Všechno bylo připraveno, jenom dát povel k akci. Čekalo se pouze na příchod francouzské středomořské flotily pod admirálem Villeneuvem, která měla krýt výsadek pozemních vojsk. 4. srpna 1805 vykonal císař na pobřeží velkou vojenskou přehlídku.“

„Oni sotva tuší, co jim visí nad hlavou,“ psal Napoleon svému ministru námořnictva. „Všechno úspěšně pokračuje, a budeme-li dvanáct hodin pány úžiny, pak Anglie určitě zahyne!“ Ještě loni císař prohlašoval: „Skok přes La Manche zvládnu za šest hodin!“ Jakoby si začal uvědomovat, že by to nemusela být procházka třešňovou alejí. Všechen válečný materiál byl už v Boulogne na lodích. K nalodění mužstva a koní mohlo podle Napoleonových představ dojít během dvou hodin, a během dalších čtyřiadvaceti hodin už mělo stát všechno pohotově na anglické půdě v Doveru. Tyto propočty nemusely být nereálné, ovšem nebyly myslitelné bez silné ochrany flotily. A ta stále nikde. 30. března opustil admirál Villeneuve se svou flotilou přístav Toulon a odplul k Antilám. Podle instrukcí se měl kontaktovat se spojeneckou španělskou flotilou a zároveň se pokusit odlákat z Lamanšského průlivu silné loďstvo admirála Nelsona. Admirál Villeneuve projevil málo rozhodnosti, a když se na zpáteční cestě k evropským břehům střetl s britskou eskadrou, hledal únik ve španělském Cádizu. Napoleon den po dni marně vyhlížel příjezd flotily, která by mu umožňovala invazi do Anglie. Proklínal a zatracoval nerozhodného admirála, který (přestože byl v početní převaze) nedokázal přemoci svůj respekt před britskou válečnou mocí. Dva měsíce vyčkával Villeneuve v cádizském přístavu, a když se v druhé polovině října roku 1805 odhodlal zvednout kotvy, bylo už pozdě.

Admirál Pierre Charles de Villeneuve (portrét neznámého autora)

Dva měsíce předtím, v srpnu, uzrál v Napoleonovi úmysl začít válku. „Učinil jsem rozhodnutí, že napadnu Rakousko a budu ještě před začátkem listopadu ve Vídni, abych mohl čelit Rusům, kdyby přišli, nebo si vyžádám, aby se rakouská vojska vrátila do Čech a do Uher, abych mohl vést válku s Anglií.“ Uzavřel spojenectví s Bavorskem. Něco za něco. Když Bavoři postaví na straně Francie do pole 20 000 mužů, bude zaručena nejenom celistvost jejich území, ale i jeho rozšíření. Prusko bylo zatím neutrální, pořád váhalo, ale kdyby dostalo za odměnu Hannoversko, bylo ochotno svou nestrannost opustit. „Dar, který vám nabízím, stojí za to,“ psal do Berlína Napoleon. „Za čtrnáct dní už tuto nabídku nebudu opakovat.“ Samozřejmě za podmínky, že Prusové vpadnou do Čech a budou tam poutat rakouskou armádu. Prusko se sice k ničemu nerozhoupalo, ale Napoleon se rozhodl. „Vojna byla 24. tohoto měsíce podle zpráv z Vídně z naší strany prohlášena a veřejná prohlášení přibita.“ To psal profesor Jan Nejedlý svému příteli Šebestiánu Hněvkovskému. „To jest všechno.“ Víc už v dopise skutečně nemusel dodávat. Ve stejné době dal Napoleon sbalit zavazadla v Boulogne a mohutná dvousettisícová francouzská armáda se dala na pochod na západ, směrem k Rýnu.

„Jestliže mi půjde nepřítel vstříc, zničím ho, než dorazí k Dunaji.“ Tato slova pronesl Napoleon skloněn nad mapou Německu ještě ve vojenském baráku na atlantském pobřeží v Boulogne, a k tomu dodal: „Bude-li mne však očekávat, pak ho překvapím mezi Ulmem a Augsburkem.“ Tím Dunajem myslel jeho horní tok. Právě tam od začátku září směřovaly rakouské pluky, vedené polním maršálem a generálním ubytovatelem vojsk Karlem Mackem. Mack prošel Bavorskem, a když dorazil k Dunaji, svůj postup zastavil. Ale kdyby jenom to. On svoje vojsko rozptýlil v prostoru širokém asi 200 kilometrů – od města Ingolstadtu až skoro k Bodamskému jezeru. Sám se s jádrem své armády usadil v Ulmu, opevněném městě, které bylo jakousi západní výspou Bavorska. Jeho přední hlídky pronikly do Černého lesa (v jazyce německém Schwarzwald). Právě odtud očekával Mack příchod francouzské armády. Cítil se v Ulmu bezpečný. Nevěřil, že by Napoleonova armáda mohla dorazit z jižního Německa dřív než jeho ruští spojenci. Proto nedal ani na řece Innu, ani na řece Lechu vybudovat základny pro případ ústupu, rovněž nedal opevnit mosty přes tyto řeky.

Za hradbami Ulmu se vtěsnalo 30 000 jeho vojáků, další byli rozmístěni po okolí. Právě odtud chtěl rakouský velitel řídit svou armádu, střežit přechody přes Dunaj i přístupové cesty do Schwarzwaldu. Nevěděl, kde se Napoleon nachází, ale čeká ho od jihu, a tímto směrem také orientuje obranná opatření, jenomže Francouzi směřují do Porýní a do Falce. Kdyby byl četl Allgemeine Zeitung (noviny, které vycházely v Ulmu), tak by se o pohybu Francouzů dověděl víc. „Množství vojsk dovolilo Napoleonovi vždycky jít za svým vítězstvím až do krajnosti a okupovat celé říše,“ napsal německý historik Hans Delbrück. „Pro jeho hbité ostrostřelce neexistovala nedobytná postavení, a kdyby snad nepřítel někdy opravdu našel takové postavení, pak pro Napoleona, který nebyl vůbec vázán úzkostlivými ohledy na zásobování svých vojsk, bylo snadné takové postavení obejít, a když mu nepřítel ani pak nepřišel do rány, byla jeho armáda ta početná, že ho mohl za pochodu nechat stranou a obsadit tolik prostoru v jeho zemi, že nepřítel musel nakonec pospíchat za ním, aby neztratil všechno.“

Paul-Émile Boutigny: Polní maršál Karl Mack se svými vojáky u Ulmu 20. října 1805

To platí skoro beze zbytku i pro Napoleonovo tažení v roce 1805. S jedinou výjimkou: Mack se ze své netečnosti neprobral, ani když zjistil, že má Francouze v týlu. Nedělal nic. Nešel jim ani vstříc, ani se nesnažil jim uniknout. Čekal a při tom čekání byl lapen jako ptáček v klícce. Ta klícka se jmenovala Ulm. 100 000 Francouzů překročilo 7. a 8. října Dunaj a vstoupilo na jeho pravý břeh. Pouze v jednom případě narazili Francouzi na odpor - museli rozprášit jeden rakouský pěší pluk a pak obnovit stržený most, aby za nimi mohl přejít přes řeku zbytek sboru a jízda. Většina dunajských mostů však padla Napoleonově armádě do rukou bez boje a neporušená. Mack měl definitivně odříznuto spojení s Vídní. Polní maršál se nesnažil dříve ani později pochod francouzské armády zpomalit ničením mostů nebo přepady svého lehkého jezdectva. Místo toho nechal Francouze klidně postupovat a své lehké jízdě dal rozkaz stahovat se všude bez boje. Mnohé jezdecké hlídky i větší jednotky byly přitom odříznuty a zajaty. A Mack stále váhá a odkládá zahájení partie, ve které se nesmí ztratit ani minuta. Jeho jednání postrádá jakoukoli logiku, a připomíná chování myši, hypnotizované pohledem zmije.

Když konečně pozná, jaká lavina se na něco valí, stahuje své vojsko ještě blíž k Ulmu. Zprávy o něm vypovídají, že pobíhal bezradně mezi důstojníky svého štábu a vykřikoval: „Kdybychom tak znali francouzské plány!“ (On se mu Napoleon zapomněl svěřit.) 9. října 1805 Mack činí pokus (nesmělý pokus) proniknout s hlavním vojem své armády směrem na Augsburk a otevřít si tak cestu ze sevření. Když se dovídá, jaký je osud jeho dalších jednotek, které zůstaly vně ulmských hradeb, tak couvne, chce překročit Dunaj a uniknout Francouzům k severu. Jenomže most už má obsazen francouzský maršál Ney, který způsobí Mackovu předvoji těžké ztráty a nutí ho stáhnout se a hledat útočiště v Ulmu. Což znamená zase zpátky do pastičky. „Celá kniha by nestačila k tomu, abych popsal naši situaci a Mackovu hloupost,“ psal jeden arcivévoda druhému, totiž Ferdinand svému bratru Karlovi, což byli oba mladší sourozenci císaře Františka. „Tento dokonalý blázen to se svými přesuny sem a tam přivedl tak daleko, že aniž jsme poraženi, ocitli jsme se v bodě, odkud můžeme pozorovat, jak se naše armáda rozkládá vniveč.“

Schéma bojů u Ulmu (živatel Kirill)

S tou porážkou to už byla otázka ne týdnů, ale pouhých několika dnů. Aby to však nevypadalo, že se Mack porazil sám... Sice ani, porazil se, Francouzi však k vítězství, ke kterému se pomalu, ale jistě u Ulmu schyluje, nepřišli úplně zadarmo. Začalo období vytrvalých podzimních dešťů. A ty měly trvat celý měsíc. Rakouské vojsko trpělo hladem i zimou, a mohlo se jenom chabě utěšovat, že protivník na tom není líp. Nejvíce trpěla obuv. Na obou stranách bylo dost vojáků, kteří neměli co obout. Francouzům obstaral Napoleon na počátku válečné výpravy 300 000 střevíců (na každého pěšáka tedy vyšly dva páry), jenomže jaké to byly boty... Neforemné, narychlo sbité z podřadné kůže, podle jednoho mustru: každá bota měla padnout na levou i na pravou nohu. (Ani Napoleon tedy nebyl ušetřen skandálů s armádními zakázkami.) V plískanicích boty nasákly vodou a rozpadávaly se. Civilové ve Švábsku a Bavorsku s údivem přihlíželi defilujícím jednotkám francouzské pěchoty, obutým do nejrůznějších druhů obuvi, mezi kterými nechyběly ani dřeváky. Boty se stávaly vyhledávanou kořistí, nejeden civilista přišel o své vlastní. „Rychlost našeho pochodu nedovolovala, aby nám stačily vozy s potravinami.“

Další problém, o kterém vydává svědectví desátník pěšího pluku, nějaký Jean-Pierre Blaise: „Přes všechnu snahu našeho velitele maršála Davouta nám často chyběl chléb, a když jsme ho dostali, nedal se už jíst. Mohli jsme si však v tuto roční dobu nakopat brambor, kterých bylo v tomto kraji dost. Mohli jsme se najíst velkého množství ovoce - nikdy jsem neviděl tolik jablek jako v této zemi. Vojáci se jimi dobře živili, aniž přitom dostali nějaké nemoci.“ To byl ovšem desátník; generalita však na tom nebyla o moc lépe. General Thiébault projížděl se svou brigádou několik dnů okolím Ulmu promoklý, s prázdným žaludkem a v botě, kterou držel pohromadě jenom kus provazu. I sám Napoleon se svým švagrem generálem Muratem musel vzít zavděk suchými bramborami. V důsledku těchto potíží se znatelně zhoršila disciplína francouzského vojska. Nejvíce to bylo patrně u opozdilců, kteří ztratili kontakt se svou jednotkou a dali se do plenění. Jak se tažení protahovalo, opozdilců přibývalo, a stávali se metlou kraje, kterým armáda táhla. Z francouzského výrazu pro opozdilce marodeurs se v rakouské armádě vžilo označení marodéři. To pak přešlo i do ruského slovníku.

Napoleonův švagr, generál Murat, na obraze Francoise Pascala Simona Gérarda

Nedisciplinovanost marodérů se přenášela i na další jednotky. Po přechodu Dunaje našel tedy Napoleon svou armádu v docela slušném nepořádku. Cesty byly plné zapadlých vozů, vojáci se rozbíhali na všechny strany, sháněli potravu pro sebe i pro důstojníky, stříleli po zvěři a ohrožovali se přitom i navzájem, terorizovali civilní obyvatelstvo. Kradlo se všechno, ale hlavně koně a sedla; vojáci se dokázali porvat a pozabíjet kvůli pouhé uzdě. Kdekdo měl svého koně, ale zásobovacím a sanitním vozům chyběly přípřeže. Císařův pobočník de Ségur se neubránil poznámce, která zůstala zaznamenána: „Velké armády jsou pěkné jen zdálky, odkud není vidět jejich vady, právě tak jako tento svět, který jako celek naplňuje obdivem, ale jeho části se zdají být obětovány tomu obdivuhodnému celku.“

Nenecháme už pana polního maršála Macka trápit se. Bude to trvat už jenom pár dní. Navzdory všem svým problémům Napoleon musel vyhrát. Po složitém vyjednávání, během něhož si Mack umanutě vedl svou, že se vzdá, až se ukáže, že mu Rusové nepřijdou na pomoc, přislíbil složit zbraně. Když ho přivedli do Napoleonova hlavního stanu, byl přijat s největšími ohledy. „Ale, monsieur de Mack, jak jste se mohl opevnit v tak mizerném místě, jako je toto?“ „Já nejsem viněn neštěstím své armády, postavení u Ulmu jsem zaujal jedině na rozkaz dvorní válečné rady.“ „Hm... ještě jednou vám říkám: Ulm není to správné místo.“

V neděli 20. října 1805 jsou na kopci před Ulmem nastoupeni Napoleonovi vojáci, mezi nimi i granátník císařské gardy Jean-Roch Coignet. Po letech popsal tu scénu prostými slovy ve svých pamětech: „Císař byl obklopen svou gardou a chráněn padesáti děly namířenými na Ulm. Stál jsem jako stráž pár kroků od něho. Jak se císař ohříval zezadu u velikého ohně, který dal rozdělat, připálil si svůj šedý plášť. Vtom jsme uviděli vycházet z města rakouskou armádu, která se vzdala. Pochodovala v dobrém pořádku až k císaři. Když vojáci došli k němu, házeli pušky na hromadu. Neznám přesný počet těch, co složili zbraně, ale zdálo se, že jejich řady neberou konce. Byla to úžasná podívaná. Generál Mack přistoupil k císaři, aby mu předal svůj kord, císař ho však nepřijal a ponechal mu ho. To všechno trvalo skoro pět hodin.“ A císař Napoleon I. vydal poté provolání ke své armádě, z něhož vyjímáme: „Táži se: jsou francouzští vojáci druzí nebo první v Evropě? Tady už nebudou žádné generálové, s nimiž bych mohl svést boj pro svou větší slávu! Má veškerá starost bude směřovat jen k tomu, abych příští vítězství vykoupil s co nejmenší ztrátou krve. Moji vojáci jsou mé děti.“

Kapitulace u Ulmu

Vypadalo to, že francouzský císař je odsouzen k tomu, aby vítězil.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související