67. schůzka: Selský kníže

Za své dvaatřicetileté vlády se český kníže a posléze král Vladislav stal důležitým činitelem v mezinárodní politice a víceméně si užíval lesku své koruny. Ale na sklonku svého života se přesvědčil, že přílišnou ochotou upevnil hlavně moc německého císaře Barbarossy, nikoli svoji. Když totiž Rudovous vytěžil z Vladislavova přátelství a spojenectví, co mohl, když moc císařova dostoupila vrcholu, pak připravil Barbarossa Vladislavovi těžké pokoření a smutný konec. Poslední dny života musel český král strávit jako vyhnanec v cizině a slib o dědičné královské koruně pro českého panovníka zůstal jenom prázdným slovem...

Dvaatřicet let vlády nad českým královstvím dá zabrat. Vladislavovi bylo přes šedesát a cítil se unaven. Začal myslet na nástupce. On si ho už dokonce vyhlédl. Jenomže předpokládal... on to přímo věděl... že nastanou spory. Spory kolem českého trůnu se staly už přímo součástí naší politické kultury... dá-li se v tomto případě ovšem vůbec mluvit o kultuře... „Počet Přemyslovců, osobujících sobě právo vlády, se po těch třiceti let nezmenšil a na oddanost nejedněch předních pánů českých králi a synům jeho nebylo co spoléhati.“

Co teď? „Při všeobecném zapomenutí, do kterého Břetislavův stařešinský zákon již dávno upadl (podle tohoto zákona nastupuje na trůn nejstarší Přemyslovec), nelze podle povahy lidské téměř ani za zlé míti Vladislavovi, že chtěl synům svým po sobě pojistiti vrchní vládu v Čechách.“ Královští synové... Měl jich se svými dvěma manželkami pět. Ve dvou manželstvích, pochopitelně. „Nejstaršímu mezi nimi, Bedřichovi neboli Fridrichovi odevzdal Olomoucko do správy. Druhorozený Svatopluk utekl do ciziny, když zavraždil králova oblíbence a podkoního.“

Stranou můžeme nechat Vojtěcha... ten se stal arcibiskupem salcburským. I když... tak úplně ho zase vynechat nemůžeme. Sice nekandidoval, ale do našeho příběhu patří. Císař Barbarossa měl našemu Vladislavovi velice za zlé, že svého synka do tohoto úřadu prosadil. On prostě nesnášel, aby ho v důležitých věcech někdo obcházel. „Synové z druhého lože (z druhého, nikoli vedlejšího, šlo o syny královny Judity, žádné levobočky) Přemysl Otakar a Vladislav III. Jindřich byli věkem ještě nedospělí.“ Takže v úvahu připadal prakticky jenom Bedřich. „Bylo tedy Vladislavovi jen o to činiti, kterak by Bedřichovi po sobě vrchní vládu nejlépe zabezpečiti mohl.“

Dlouho král váhal, jak pojistit trůn pro svého syna. Svolat šlechtu a vnutit jí Bedřicha, to nějak postrádalo smysl. Nebyla v tom žádná záruka. Tuhle chybu udělal už Soběslav I. Ten svoje předáky donutil k přísaze svému synovi a zemřel v přesvědčení, že dokázal, co si předsevzal. Těžce se mýlil. Knížetem se nestal Soběslavův syn, ale dnešní král, tedy Vladislav. A ten už je teď starý. A unavený, jak jsme řekli. Řeší úplně tentýž problém a ví... co vlastně ví? Že musí objevit novou cestu. Jinou. Má se snad obrátit na císaře? Ne, to by nebylo nevhodnější řešení... Jejich vztahy teď nejsou zrovna ideální... třeba by své věci uškodil víc, než prospěl. Tak co tedy? Vladislavovi připadá, že to řešení zná. Že zná třetí, schůdné, pravda, neobvyklé, doposud nikým z Přemyslovců neuplatněné řešení. A to řešení zní: „Co kdybych prostě resignoval v Bedřichův prospěch?“

Starý pán postavil české velmože i Barbarossu před hotovou věc. Byl přesvědčen, že se šlechta nevzepře a císař že mu to spolkne. Šlechta se sice nevzepřela, ale s císařem se přepočítal. Přecenil hodnotu svých někdejších služeb. Zapomněl, že jeho horlivost už patří kamsi na smetiště dějin. Barbarossovi už nebyl k ničemu. Nepotřeboval ho. Dluhy byly dávno vyrovnány, pozlátko královské koruny považoval císař za dostatečnou protihodnotu prokázaných služeb. On Vladislav nějak přehlédl, že už dosloužil. Ten omyl zvrátil jeho pokus o resignaci v neštěstí. V neštěstí nejenom Vladislavovo.

„Řada událostí nás vede nyní k neutěšené době dějin, kdy desaterým změněním panovníka za čtvrt století a vkládáním se cizinců do vnitřních záležitostí českých, trháním starých úvazků právních, sobectvím, pychem, lstí a zradou a na vše strany, odbojem, válkami a bezvládím vlast naše octla se v propasti bídy bezedné a snížena na takový stupeň politické nevážnosti, že stála ještě hůře než za synů Boleslava II. Ale jakkoli hojné byly příčiny úpadku a záhuby, jež národ sám v lůně svém plodil a choval, není přece pochyby, že by stát český ještě udržel se na nějaké výši, kdyby jen někdo jiný a ne právě Fridrich Barbarossa seděl na sousedním trůnu německém...“ Ani se moc nedivíme téhleté Palackého litanii. Barbarossa totiž zasáhl do našich dějin přímo osudově. A zasáhl do nich prostřednictvím našince.

Ještě nám tu zbyl jeden Přemyslovec. Není divu, že se nám v tom chumlu nejrůznějších jmen jeden Přemyslovec tak nějak ztratil... Zvlášť když jsme už o něm dlouho neslyšeli. Kolik let? Třináct? Třináct. Ano, třináct dlouhých roků ho bývalý řezník Šturm věznil na hradě Přimdě. Možná nebude od věci připomenout, jak se tam tento kandidát na český knížecí trůn vlastně dostal. On byl na té Přimdě prakticky jako doma. Ze zhruba pětačtyřiceti let svého života pobyl na Přimdě víc než třetinu.

Uvěznili ho tam už v roce 1147, ale po třech letech se mu podařilo utéct. Za dalších deset let nato se nočním útokem zmocnil města Olomouce a dobře se v něm opevnil, takže Vladislavovi, když přitáhl před olomoucké hradby, brzy došlo, že mu násilí není nic platné. „Proto jal se s ním vyjednávati úskočně a sliboval mu věci veliké, jež splniti v úmyslu neměl. Přivábiv ho lichotivě do Prahy a odloučiv ho od jeho věrných, nenadále se ho chopil, spoutal ho a odvezl zpět na Přimdu.“ Po těch třinácti přimdských letech se Soběslav prakticky přes noc ocitl na výsluní moci. Pomalu. Ještě ne.

Zatím Barbarossa vynutil hrozbami na Vladislavovi, aby Soběslava z Přimdy propustil a aby se s ním smířil. Zatím žádné výsluní, žádná moc. Král poslechl. „V nelíčené pokoře vešel Soběslav do chrámu svatého Víta k hrobu dědiců země české, děkovat Bohu za vysvobození z dlouholetého žaláře. Potom šel pozdravit starého krále a jeho panujícího syna a přívětivé od nich uvítání zdálo se, že ho těšilo velice.“ On ten polibek míru však sotva vyzněl upřímně... „V noci došla Soběslava výstraha bezpochyby ošemetná, že Bedřich zamýšlel oslepiti jej hned nazítří.“ Soběslav to rychle vytušil a pro jistotu rychle zvolil císařovo pohostinství. A Bedřich – kupodivu – měl stejnou cestu. Taky si to namířil za císařem. Ale jiným směrem. Aby se nezdálo, že snad někoho pronásleduje...

Ale pořád nemáme definitivně vyřešenou otázku nového českého panovníka. Když jím nemohl být podle německého císaře Bedřich... Pozor, seznam vhodných Přemyslovců však ještě nekončí. Ještě tu byl mladší Soběslavův bratr, Oldřich. „Starý král, který za svého panování veliký počet klášterů založil a nadál, uchýlil se do kláštera strahovského, kde sobě sám byt připravil, aby tam ztrávil v pokoji ostatek života. K jeho výživě ustanoveny byly požitky panství budyňského. Zdali manželka jeho také za ním do kláštera se zabrala, nepovídá se.“ Koncem roku 1172 Vladislav abdikoval. Byla to první dobrovolná abdikace panovníka v českých dějinách... Tedy – když nepočítáme, že se svého času oslepený a vykleštěný kníže Jaromír vzdal českého trůnu ve prospěch svého synovce Břetislava. Vladislav zároveň slavnostně uvedl do čela českého státu syna Bedřicha.

Čtyři měsíce předtím, než král Vladislav zemřel, v září 1174, kdy jeho syn Bedřich seděl usazený na trůně devátý měsíc, tak německý král obeslal českého krále i jeho mladého nástupce do říše, na hrad Hermsdorf u Gery. Na kobereček. Ne, vlastně k jednání. Jistě, k jednání. „Tak se octly v rukou císařových obě hlavy panujícího rodu v Čechách a i několik pánů českých se u něho dalo najíti ve stejnou dobu. Ti páni čeští žalovali, že Bedřich jen vůlí otce svého a nikoli svobodným hlasem národa dostal se na trůn;, císař pak stěžoval sobě, že změna v panování českém stala se bez jeho svolení a synové Soběslavovi rozpomenuli se ještě na Břetislavův zákon o posloupnosti, protože mluvil tentokrát k jejich prospěchu.“

Výsledkem byl soudní výnos. Takže ve skutečnosti žádné jednání, ba dokonce ani kobereček, ale něco nápadně podobného tribunálu?... "Výnos soudní zněl v ten smysl, že titul královský je v Čechách opět zrušen a Oldřich za jediného pravého panovníka země té vyhlášen jest. Bedřich zůstal v moci císařově jako rukojmí." Komedie. Komedie má svoje pravidla a dokáže mít prvky ušlechtilosti. Ano, toto byla daleko spíš trapná fraška. Císař uchvátil právo rozhodovat o českém trůně, i když předtím tvrdil, že moc v Čechách lze převzít jenom se souhlasem českých předáků. A ještě jednou prohnaností se císař vyznamenal: On to byl, kdo kdysi slíbil Vladislavovi, že titul krále obdrží jeho nástupci dědičně. "Slavná ta pocta dostala se jemu i všem budoucím na věky..." Zlaté oči... O tom už v Hermsdorfu nepadlo ani slovo. Vladislav a Bedřich byli prakticky v roli obžalovaných, neměli ani šanci se ozvat. A Oldřich taky nic. Mlčel. Vždyť získal víc, než mohl doufat.

Tedy - byla to opravdu ponurá událost, plná násilného bezpráví. Žádná tma nebývá úplně černá. Lze-li to tak říct, tak přesto i ona byla prosvícena dvěma paprsky. Prvním zábleskem světla bylo ušlechtilé gesto Oldřichovo. Hned poté, co se stal držitelem "českého léna." Nikoli šéfem samostatného českého státu, pouze "českého léna." A toho léna se zřekl. Ve prospěch svého staršího bratra Soběslava.Co Barbarossa? Neprotestoval. Chtěl především pokořit krále Vladislava. Jestli mu vůbec záleželo na tom, kdo bude vládnout v Čechách, měl jediný požadavek. Tuším jaký. Aby to nebyla silná osobnost.Přesně tak. Oldřich nebo Soběslav... Nakonec, on ten Soběslav byl taky docela vhodný... Vděčil přece císaři za svobodu.

On měl německý císař náramně brzy poznat, že se v hodnocení Soběslava, od kterého očekával především poslušnost, zmýlil. On se totiž na český trůn díky velkomyslnému Oldřichovi posadil muž nejen málo pokorný, ale taky mimořádně schopný. To byl ten druhý paprsek světla ve tmě. Tu scénu značně pochmurnou aspoň trochu prozářil... Ale ne nadlouho. Ten zvyk, že se synům dávají jména jejich otců... Kdo si pak ty seznamy, skládající se z křestních jmen a pořadových římských číslovek má pamatovat, že... Ale Soběslav (Druhý v pořadí, aby se odlišil od svého otce Soběslava Prvního), tento Soběslav si zaslouží, abychom si ho nepletli. Kdo z českých panovníků měl v životě víc smůly a trápení, než právě on? Snad jenom chudák Jaromír, což byl Soběslavův praprapra - a ještě několik pra - strýček.

Už jako mladík se stal obětí Vladislavovy zášti. Poprvé ho uvěznili, když měl devatenáct let. Když si tam pobyl dohromady skoro šestnáct let, tak se sice ocitl na svobodě (dokonce v roli panovníka), ale na ten trůn se dostal prakticky rovnou ze žaláře. Ujal se moci v zemi, kterou znal z dětských vzpomínek, protože zatím byl buďto vězněm nebo v poněkud lepším případě emigrantem. Pomstil se za svůj osud? Pomstil. Odnesl to nenáviděný žalářník z Přimdy Konrád Šturm. Dal ho popravit. Ale jinak – jinak hned prvními skutky projevil velkorysost u středověkého vládce nečekanou. Především nabídl králi Vladislavovi, strůjci svého utrpení, čestný pobyt v Čechách. Co na tu nabídku starý král? Vladislav zklamaný, ubitý, sotva smířený s tou nenadálou politickou kariérou svého nedávného vězně, nabídky nevyužil. "Když se věci české pro krále v horší obrátily, Vladislav již churavý opustil netoliko útočiště své na Strahově, ale i zemi českou. Na hrabství manželky své v Durynsku, v Meraně, žil ještě čtyři měsíce v tiché samostatnosti, nemaje při sobě nežli ženu svou Juditu a nevěstu Elišku, až dne 18. ledna 1874 smrt jej z tohoto světa povolala. Kosti jeho později převezeny do strahovského kláštera a tam čestně pochovány." Byl to Soběslav, kdo mrtvému králi ten čestný pohřeb doma dopřál. "Duch Soběslava II. nebyl bez vloh. Za okolností příznivějších byl by jedním z nejlepších a nejslavnějších panovníků českých."

Podle Františka Palackého byl zbožný a dobrosrdečný, ovšem natolik, že to až hraničilo se slabostí. "Co nejhlavnější ctnost ale chválí se na něm neobyčejná a přísná spravedlivost, nedavší se oblomiti nižádnými ohledy a pokládavší sobě za zvláštní úlohu hájiti chudého a bohatého před bohatcem a násilníkem." Což ovšem nebylo a není vždycky chápáno jako něco chvályhodného. A nejen v době Soběslavově. "Proto také spíláno mu často selský kníže jako k potupě." Lidé na něj dlouho v dobrém vzpomínali. Kronikář Jarloch o něm psal jako o člověku, který "kvůli sedláku neváhal pohoršit šlechtice." Žádný kníže-lidumil. Žádný odhodlaný bojovník proti nuzotě a živoření poddaných, žijících trvale na pokraji hladomoru.

Na druhé straně však platí, že byl ohleduplný. Vůči svému lidu projevoval víc ohledů než většina jeho předchůdců a následovníků. Malý příklad: Hned při příchodu do Čech, kdy byl jistě bez prostředků, odmítl Soběslav domoci se nezbytných peněz obvyklou a přímočarou cestou, totiž vypsáním berně. Raději si půjčil od kladrubského kláštera. Což je zdrženlivost jistě výjimečná. Jak bychom to nazvali dnešním slovníkem? Sociální cit? "Podle všeho, co nás o něm došlo, nelze jinak souditi, než že hleděl svědomitě provozovati moc vysokého povolání svého. Nezřídka dal se na okamžení zavést náruživostí a úmysly jeho nezakládaly se vždy na věhlasu státním ani na známosti lidí a světa." Kde by k těm známostem taky přišel... "Arci, jak by mohl nabýti umění takového a cvičiti se v něm, ztrativ větší část dospělých let svých v ustavičném žaláři!"

Vitorazsko. Kraj zvaný podle obce Vitoraze, německy Weitra, leží ve spolkové republice Dolní Rakousy. Historické území v povodí horního toku řeky Lužnice. Původně tam bylo slovanské osídlení (snad dokonce samostatným kmenem) tvořilo jakési nárazníkové pásmo mezi českým státem a německou říší. Církevně patřilo do Pasova, politicky bylo podřízeno Přemyslovcům. Bylo součástí jejich státu. Jenomže od 12. století (pozor, tady se historie Vitorazska začíná dotýkat Soběslavovy vlády) začali Rakušané a Bavoři tento lesnatý, jenom řídce obydlený kraj potichu, krok za krokem kolonizovat. Soběslav se ohradil. Žádal navrácení zabraných oblastí. Nechal to vyřídit rakouskému markraběti Jindřichovi. A ten to označil za neslýchaný požadavek. A ať prý si ho Soběslav nepřeje. No, a další válka byla na spadnutí.

"V srpnu 1176 se Soběslav s celou mocí svou, počítaje až k šedesáti tisícům mužů, postavil u Znojma na hranice rakouské. Jindřich se takové síle neodvážil postavil; ustoupil až za Dunaj a celé poříčí dal v plen Čechům." Tahleta česko-rakouská válka měla svůj poněkud specifický průběh. Nejprve hnal Češi Rakušany. Když se pak vydali se vší bohatou kořistí na cestu zpátky, pustili se za nimi synové rakouského markraběte a na Moravu vyslali lehké jezdce, aby plenili a pálili. Když se to dozvěděl Soběslav, prakticky na patě se obrátil a tentokrát "dohubil vše, co z předešlé zkázy uniklo." No, oni Češi a Moravané skutečně patřili, jak víme z dřívějška, k bojovníkům právě tak obávaným jako nemilosrdným. "Vypálili řadu kostelů a vsí, obětí bylo prý tolik, že to dojalo i císaře." Nářek Rakušanů byl opravdu hlasitý. Byl natolik hlasitý, že dolehl až k císařském boltci. "Zvláště když se Fridrich dověděl, že strýc jeho, vévoda Jindřich, v té válce z koně spadnuv nohu si zlámal a pak žalostí a hořem ve Vídni skonal, to se dotklo císaře velice." A mocenská mašinérie se mohla rozjet. "Papež Alexandr vydal klatbu na Soběslava za příčinou zločinů páchaných od jeho vojska v kostelích rakouských." Císař Barbarosa určitě taky nebyl proti tomu ukázat českému odbojníkovi, zač je toho loket.

No, ještě že tu byl Bedřich. Odstavený Bedřich, který si už už říkal český král, ale vydrželo mu to jenom tři čtvrtě roku. Rudovous si uvědomil, že s tím Soběslavem nevolil nejlíp. On přece nechtěl mít v Praze skutečného vládce. A tak začal jednat. Teď přichází řada na tu podivnou postavu knížete Bedřicha... Ano, u císařského dvora se přece už delší dobu pohybuje muž, kterého kdysi Barbarosa nemilosrdně zatratil... ostatně, on to byl stejně slaboch a budižkničemu, syn krále Vladislava Bedřich. A tenhleten Bedřich najednou přišel vhod... V červnu 1178, aniž se obtěžoval dát to jakkoli Soběslavovi vědět, udělil císař pražský knížecí stolec v léno Bedřichovi. Zadarmo to jistě nebylo. Za své povznesení musel slíbit pořádnou sumu. Ještě tu však byla jedna taková maličkost: Musel se sám postarat, aby to křeslo po Soběslavovi Druhém fakticky získal.

Ale zatím na přemyslovském stolci seděl pořád ještě "selský kníže," a jak se zdálo, tak bez boje se vzdát nemínil. Když se někdy koncem léta toho roku pokusil Bedřich o vpád do Čech, tak už na něho Soběslav čekal. A víte, kde čekal? Je to skoro příznačné: na hranicích kousek od Přimdy. "Pro tehdejší nezpůsoby ve stravování lidí branných stávalo se, že vojsko, čím hojnější bylo na počet, tím kratší čas mohlo setrvávati v poli; pročež i Soběslav zanedlouho viděl se přinucen rozpustiti lid svůj." Na to čekal Bedřich a okamžitě vtrhl do země. Táhl přes Plzeň rovnou na Prahu. A Soběslav? Sledoval ho, ale nezaútočil. Jeho vojsko sice bylo dost početné, ale složené většinou z pěšáků, ti měli jenom kopí, luky, výjimečně nože. Zatímco Bedřich měl těžkooděnce na koních. Česká šlechta, která nikdy nepatřila zrovna ke vzorům věrnosti, v rozhodující chvíli svého panovníka zradila a selský kníže musel bez boje vyklidit Pražský hrad.

Co teď? Bez hlavního města? "Musel se utéci na svůj hrad Skálu, tehdáž nedobytný. Ještě dlouhý čas pokračoval v takřečené malé válce a škodil Bedřichovi, kde jen mohl." Pak se však Bedřich musel dostavit na konzultace v říši, a toho Soběslav využil. Sledoval Bedřichovo vojsko až k brodu přes řeku Mži (tedy dnešní Berounku) v místech dnešního města Berouna. Tady se Bedřich utábořil, aby nabral sil k dalšímu pochodu. Roční doba to pro válčení rozhodně nebyla. Kolem 23. ledna se ve středověku válčilo málokdy, nebylo to jaksi rytířské. To taky. Ono to prostě nebylo slušné. Ta neslušnost spočívala především v tom, že byla zima. Tedy nikoli zima jako roční období, ale zima jako samec.

U vsi jménem Loděnice přešel Bedřich s částí svých vojáků brod před Loděnický potok a dostal se na cestu, vedoucí údolím. Tomu se říká Hluboký důl. Tady se zastavil a čekal na hlavní voj. Místo, kde byl brod, bylo totiž úzké a přechod trval dlouho. A teď přišel ke slovu ten lednový mráz. "Bedřichovy stráže rozestavěné v té kruté zimě u ohňů jsou náhle od Soběslava nenadále překvapeny a zjímány." Ano, Soběslavovi vojáci všechny zajali, nikomu se nepodařilo uniknout, aby varoval hlavní část Bedřichova vojska. A když se ten přiblížil, v tom úzkém údolí, bez možnosti se pořádně, po rytířku sešikovat k boji, navíc ještě ve vysokém sněhu a ve svahu, "byl poražen. Hned na to hnal se český kníže na tábor Bedřichův k boji nepřipravený, potřel větší jeho část a rozplašil ostatek." Mezi padlými se ocitl Sezema, otec Hroznaty, zakladatele kláštera v Teplé. A mezi zajatci se objevilo jméno Vítka, předka slavného jihočeského rodu Vítkovců. Soběslav dal svému soupeři takovou lekci, že se prchající Bedřich zastavil až v obci, které v jeho situaci nesla vskutku charakteristické jméno - v Prčici.

O čtyři dny později se přemyslovsko-přemyslovská bitva opakovala, jenomže tentokrát pro Soběslava mnohem nepříznivěji. Pořád mrzlo, ale válčit se holt muselo. Vojákům omrzaly ruce a nohy, někteří měli tak těžké omrzliny, že se jim rány už nezahojily. Do Prahy dorazila obě vojska během čtyř dní. Zaujala postavení zhruba mezi dnešním Karlovem a náměstím I. P. Pavlova. Dodnes tam nese jedna ulice jméno Na bojišti. "Nastal boj dlouhý, zoufalý a nadmíru krvavý." V tom zápase se štěstí přiklánělo užuž na stranu Soběslavovu. Jenomže v kritické chvíli dorazil nový Bedřichův spojenec - mimochodem donedávna velký Soběslavův přítel údělný kníže znojemský a brněnský Konrád I. Ota. Bylo rozhodnuto.

"Soběslav přemožený musel utíkati a hnán až na Prosek, kde noc nastalá bojovníky rozvedla. Pro náramnou toho dne zimu téměř všichni ranění pomřeli v krátké době." Teprve teď se stal držitelem českého trůnu ten "neobratný vozka," ano, to o něm napsal kronikář: "Řídil vůz českého státu jako vozka, jenž se nedokázal vyhýbat překážkám a nástrahám cesty takže vozu co chvíli hrozilo překocení a kočímu pád." Ten slaboch, ten neoblíbený kníže, ten manžel pod pantoflem, ten budižkničemu (to už snad stačí...) - Bedřich.

Soběslav, dvacátý první Přemyslovec na českém trůně, nyní z toho trůnu sesazený, ani teď neustal v odporu. Ještě po celý rok vzdoroval za hradbami svého hradu Skály, a teprve když už tu pevnost nebylo možno dál udržet, tak se zachránil útěkem do ciziny. 29. ledna 1180 "selský kníže" zemřel. Nebyl mu však odepřen čestný pohřeb, pochován byl někde v blízkosti svých rodičů na Vyšehradě. Celoživotní smůla ho však svým způsobem pronásleduje i po smrti, neboť dodnes nevíme, kde ten hrob vlastně je.