667. schůzka: Studna vzdělanosti a múz

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 00442416.jpeg

Osvícenská víra ve svéprávnost a tvořivost lidského rozumu vyvolala mocné oživení duchovního ruchu u nás. Na přelomu 18. a 19. století vznikla totiž v našich zemích početná řada nových, předtím neznámých institucí - stánků učenosti, věd a umění. Některé se už Toulkami mihly, na jiné teprve přichází řada. Takže bychom mohli zčásti rekapitulovat již potkané, zčásti plánovat, s čím se teprve potkáme.

Společnost orby a svobodných umění. Byla založena v roce 1769. Jinak: pozoruhodná kombinace. Jako kdyby se ministr zemědělství staral nejenom o brambory, ale i o symfonie. Soukromá učená společnost. Vznikla v roce 1773. Vlastně taková prapůvodní akademie věd. Státní universitní knihovna. Zřízena v roce 1777, a brzy nato otevřena pro veřejnost. Společnost vlastenských přátel umění. To máme rok 1796, a za tři roky nato tato instituce vybudovala naši první veřejnou obrazárnu, základ budoucí Národní galerie. Akademie výtvarných umění - i tu vlastenští přátelé umění založili (bylo to v roce 1799) a finančně ji vydržovali jako školu pro výtvarný dorost. Pro malíře a sochaře dorostence. Pražská polytechnika, ta vznikla roku 1806 a byla to pramáti Českého vysokého učení technického. Jednota pro zvelebení hudby v Čechách - rok 1808. Tato jednota brzy po svém vzniku otevřela pražskou konservatoř, brzy proslulou kvalitami svých absolventů. Opavské muzeum. Dnešní Slezské. Bylo založeno v roce 1814 a tím pádem je nejstarší na našem území. Moravské zemské muzeum, druhé nejstarší - začalo v Brně vyrůstat o tři léta později, tehdy ovšem ještě pod jménem právě panujícího císaře Františka.

Živý zájem rozvoj věd a umění byl roku 1818 dovršen založením pražského Národního muzea. To neslo nejprve název Vlastenské muzeum v Čechách. Otevřeno pro veřejnost bylo však až o šest let nato. Řízení této instituce, která se stala předním centrem vědeckého života v zemi, se ujala Společnost Vlastenského muzea. Jejími plnoprávnými členy byli ti, kdož přispívali ročně aspoň dvaceti zlatými, anebo vložili 200 zlatých jednou provždy. První zaměstnanci Muzea - kustodi - se spolu s hrstkou universitních profesorů stali vlastně průkopníky profesionální vědecké práce v českých zemích. My jsme tu však už jedno komplexně vybavené centrum učenosti měli. Národnímu obrození je zanechali českých knížek hubitelé lítí, což nebyla to plesnivina ani moli, nýbrž jezoviti. Klementinum 18. století jsme už na Toulkách českou minulostí sice prošli, ale takové malé zopakování nezaškodí, neboť Repetitio est mater studiorum. My říkáme, že opakování je matkou moudrosti.

Od příchodu jezuitů k nám v roce 1556 postupně vyrostl v blízkosti Karlova mostu náš nejrozlehlejší, nejlépe proorganizovaný a řízený vzdělávací komplex církevních i školních budov, konviktů, knihoven, lékárny, tiskárny, hvězdárny a tak dále. Především tady, v mnohém ohledu dokonce intenzivněji a lépe než na tehdejším pražském vysokém učení (universitě nekatolické, a proto v časech protireformace zanedbávané a živořící) se dávno před začátkem národního probuzení pěstovala věda i umění a zároveň se tu na vysoké úrovni vzdělávala mládež. Je pravda, že se jezuitské Klementinum proměnilo hlavně v pobělohorských časech v jakýsi generální štáb protireformační ofenzívy. Tady studoval a nakonec tu i zemřel muž toto období symbolizující. Pater Antonín Koniáš. Měl tu smůlu, že proslul nepříliš blaze. Zčásti si to zavinil sám, zčásti mu byla vina přišita celkem nespravedlivě.

Nádvoří Slovanské knihovny v pražském Klementinu

Nedejme se mýlit příliš jednostrannými charakteristikami. Koniáš se velice zasloužil o uchování českého jazyka, a Klementinum bylo zároveň centrem učenosti - v podobné míře, v jaké bylo Tovaryšstvo Ježíšovo významným vzdělávacím a školským řádem. Tuto roli mu v žádném případě nechceme brát, a v tomto seriálu jsme to nejednou vyslovili. Důležitost jezuitů se vzápětí vyjevila, když byl roku 1773 řád zrušen. Náhle se ukázalo, jak bude velmi obtížné jezuity ve školství nahradit. Provozovali totiž většinu z padesáti sedmi gymnasií v Čechách a na Moravě. Část jich sice vzápětí převzali piaristé, nicméně po likvidaci Tovaryšstva Ježíšova celková úroveň vyššího středního školství prudce poklesla (na rozdíl od nižšího: tam byla zavedena povinná školní docházka). Gymnasií bylo teď v českých zemí všehovšudy dvacet. O jezuitské škole v Klementinu se (odedávna, už od konce 16. století) tvrdívalo, že tady chlapci za tři měsíce zvládnou tolik, co na jiných školách za dva roky, a byla to pravda... úroveň tu byla na tehdejší dobu špičková. Zasloužily se o ni: v prvé řadě jezuitské bohatství, také přísnost učitelů a vychovatelů, kázeň skoro až vojenská, a náročnost.

Na půdě někdejšího dominikánského kláštera vyrostl brzy po příchodu jezuitů do Prahy nejprve pro studenty ze šlechtických rodin konvikt (tedy internátní výchovný ústav), zanedlouho pak přibyl další, určený pro neurozené posluchače. Kolem roku 1600 už mělo Klementinum na 700 studentů a bylo daleko největší školou v zemi. Od roku 1616 (tehdy císař Matyáš povýšil jezuitskou kolej na universitu) se v Klementinu udělovaly také vysokoškolské hodnosti, především na filosofii, což se slabší konkurenci na pražském vysokém učení asi nezamlouvalo. Klementinum vzbuzovalo žárlivost a velkou nelibost protestantské Karlovy, později Karlo-Ferdinandovy university. Napětí mezi těmi dvěma centry vzdělávání rostlo, houstlo, městnalo se, a přenášelo se i na studenty, kteří ve vzájemných bitkách nelitovali šrámů ani vyražených zubů. Za českého stavovského povstání byli jezuité (jak známo) nakrátko z Klementina vyhnáni, ale hned po Bílé hoře se opět vrátili, tentokrát na 150 let. Přitom převzali i správu nad Karlovým vysokým učením, a to jim (s krátkou přestávkou za Ferdinanda III.) vydrželo až do zrušení řádu. Sloučením obou pražských vysokých škol byly spojeny i všechny karolinské a klementinské knihovní fondy. Zrodil se základ příští státní Universitní knihovny, která se už v roce 1626 přestěhovala do barokního sálu a studovny v Klementinu. Brzy nato začala v pražském Karolinu vznikat další, takzvaná Nová karolinská knihovna, která byla roku 1726, jednomu každému beze všeho ouplatku otevřena. (Tím se nemyslí, že to byl základ opravdu bezkorupční instituce, nýbrž, že knihy v ní byly k dispozici zdarma.) Stala se vlastně vůbec první veřejně přístupnou státní knihovnou u nás.

K jezuitskému Klementinu se do značné míry váže i vznik dnešního Českého vysokého učení technického. Roku 1705 předložil vojenský inženýr Kristian Josef Willenberg žádost o založení pražské Stavovské inženýrské školy. Měla vychovávat odborníky pro opevňovací práce. Po dvanácti letech průtahů (ano, již tehdy) bylo Willenbergovi konečně roku 1717 povoleno učit dvanáct posluchačů, které pro studium získal jenom se značným vypětím svých sil. Zprvu neměl ani žádnou učebnu, takže studenti docházeli do jeho vlastního bytu. Ve snaze vyjít posluchačům vstříc opatřil Willenberg později skromný přednáškový sál v nejtěsnějším sousedství Klementina. A po jeho smrti - za Františka Antonína Hergeta - nalezlo rodící se České vysoké učení technické střechu nad hlavou právě v jezuitském Klementinu. Škola pak využívala i fyzikálních přístrojů a modelů z jezuitského matematického muzea. Takže první vskutku regulérní posluchárny měla Stavovská inženýrská škola u jezuitů a sídlila tam až do roku 1786, kdy se přestěhovala do budovy zrušeného Svatováclavského semináře v Husově ulici. Tam pak působili lidé jako František Josef Gerstner, Josef Božek a další naši přední technici.

Logo

Dnes už málokdo ví, že součástí jezuitského komplexu v Klementinu byla i velká tiskárna a nakladatelství. Možná to ví málokdo, ale posluchači Toulek tuto znalost mají, neboť o nich slyšeli či četli v tomto seriálu. Klementinská jezuitská tiskárna vznikla hned po Bílé hoře, technické vybavení získala koupí strojů i sazby od dědiců slavného Daniela Adama z Veleslavína. Mezi nakladateli, kteří podnik v průběhu dlouhé času vedli, byl i vlastenecky smýšlející jezuita Jiří Plachý, vynikající barokní básník Bedřich Bridel, universitní profesor Karel Seibt a další významní mužové. Klementinská tiskárna zrušení jezuitského řádu přežila - jako takzvaná Tiskárna normální školy začala vydávat zejména učebnice. Koncem 18. století se přestěhovala do Konviktské ulice, kde se z ní po dlouhém vývoji stalo uprostřed 50. let minulého století Státní pedagogické nakladatelství. Z jeho učebnic se učila většina dalších generací. (Pro některé z nich platí: bohužel.) V 19. století však v Tiskárně normální školy vyšla taková ústřední díla jako Máchův Máj, Šafaříkovy Slovanské starožitnosti nebo Jungmannův Česko-německý slovník.

Čtyři roky po zrušení jezuitského řádu, 6. února roku 1777, se část Klementina proměnila v sídlo první Veřejné c. k. universitní knihovny, podléhající státu. Stalo se tak na návrh polního maršála a ředitele Vídeňské vojenské akademie hraběte Františka Josefa Kinského, který Marii Terezii doporučil sloučit bývalé jezuitské knižní fondy, kolejní knihovnu a takzvanou Novou karolinskou knihovnu do jedné společné bibliotéky. Měla ve svých začátcích asi 50 000 svazků. Ovšem velmi rychle se rozrůstala, neboť do ní přibývaly knižní fondy nejen z jezuitských kolejí, ale i z dalších klášterů, zrušených následujícími josefinskými dekrety. Jenom za působení ředitele Karla Rafaela Ungara (což byl děkan filosofické fakulty a později i rektor vysokého učení) se Universitní knihovna co do počtu svazků rozrostla na trojnásobek. Z českého knižního fondu začal Ungar (za pomoci Karla Ignáce Tháma) budovat speciální Národní knihovnu. Která sídlí v Klementinu dodnes, leč možná při některé budoucí repríze Toulek bude doma v krásné zlaté kapličce... chci říci v krásné zlaté Kaplického chobotnici...

Zastavme se chvilku u otce Universitní knihovny (tedy u hraběte Kinského). On byl taková bílá vrána. Od černého hejna se lišil především tím, jak se hlásil k češství. Najmě v kruzích jinak odnárodnělé anebo úplně cizí šlechty to působilo velmi nezvykle. František Josef Kinský napsal jednu z prvních obran českého jazyka. Jako dobrý potomek Slovanů jsem zdědil i "předsudek," že jestliže mateřskou řečí Francouze je francouzština a Němce němčina, pak mateřskou řečí Čecha musí být čeština. Pan Kinský měl - tedy kromě svého šlechtictví - ještě jednu profesi. Byl to voják, krátce po své třicítce už generálmajor. Řadu let řídil Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Jako vědec se zabýval pedagogikou, geologií, vulkanologií (po zemích českých hledal umanutě hory sopečného původu). Objevil (mimo jiné) Komorní hůrku u dnešních Františkových Lázní a poznal její sopečný původ. Mnohé z toho, co objevil, vozil s sebou do Prahy, kde pak založil sbírku přírodnin. Do rodící se Universitní knihovny (on byl jejím prvním ředitelem) vložil rodovou majorátní knihovnu i knihovnu vlastní.

Ředitel první Veřejné c. k. universitní knihovny Karel Rafael Ungar na obraze Antona Gareise

V Klementinu vůbec našla svoje útočiště řada uměleckých i vědeckých oborů. Měla tu svůj počátek i naše astronomie. Jak dobře víme, fungovala tu i malá observatoř. Byla tady už od roku 1722, i kdy na místě nám dnes neznámém. Tedy každopádně na jiném, než stojí dodnes věž astronomické a meteorologické observatoře. Ze stejného roku jako hvězdárna pochází zmínka o matematickém muzeu, které spravoval mechanik a astronom Jan Klein. Jeho depozitář netvořily rovnice a trojčlenky, on to byl ve skutečnosti náš nejstarší muzeální kabinet, tedy když pomineme kabinety přírodnin a kuriozit při nejrůznějších šlechtických sídlech. V jeho sbírkových fondech se nacházely astroláby, sextanty a další hvězdářské přístroje, a také drobnohledy a hrací automaty (tyto hrály melodie), ale byly tu prý i kuriózní chodící a hlavou kývající figuríny.

Za působení ředitele Ungara vznikla v Klementinu ještě jedna napříště proslulá instituce. Roku 1796 zde Společnost vlasteneckých přátel umění založila obrazárnu, jejíž sbírky se staly později základem Národní galerie. U její kolébky stálo víc sudiček. Z těch nejdůležitějších jmenujme hraběte Františka Kolovrata a hraběte Františka Josefa Šternberka. Společnost se pak zasadila o založení Akademie výtvarných umění, rozhodnuto bylo v září 1799, učit se začalo v roce následujícím. Tato naše nejstarší vysoká škola uměleckého směru sídlila v Klementinu, a to přes osmdesát let. Jako první tady vznikl kreslířský ateliér, po něm krajinářská škola, a časem i grafická dílna. Prvními řediteli byli Němci. Až v roce 1834 se v čele ústavu objevil první Čech, František Tkadlík. V Klementinu studovali například čtyři z rodiny Mánesů (Václav Mánes tu byl dokonce ředitelem), kromě nich celá výtvarná generace Národního divadla v čele s Josefem Zítkem, Františkem Ženíškem, Václavem Brožíkem a Mikolášem Alšem. Dlužno podotknout, že tato škola a české výtvarné umění bylo po celou první polovinu 19. století v zajetí málo plodného, netvořivého akademismu. Teoretické závěry, vyvozené z antického sochařství; a malířství, které vidělo svůj vzor v renesanci, byly prohlašovány za absolutně závazné, a to i pro budoucnost. Právě tak technika malby a sochaření se ocitala pod diktátem závazných návodů. V každém pokusu studentů o experiment, o jedinečnost pojetí či výrazu, spatřovali profesoři troufalost, ba vzpouru, za niž se z ústavu vylučovalo. Z obrazů tehdejší doby, řemeslně bezchybně zvládnutých, na nás vane vesměs cizota, vykonstruovanost a chlad. Bohem políbení umělci jako Mánesové nebo geniální Karel Purkyně se na Akademii dostávali do konfliktů, do opozice a předčasně odcházeli.

Zase jsme se vrátili - už několikáté - zpátky do Klementina. Jako bychom nebyli s to z jezuitských stop vykročit... A to tu ještě nepadlo, že v Klementinu působilo také proslulé Akademické gymnasium, které pokračovalo v tradicích jezuitského školství i po zrušení řádu. V jeho profesorském sboru se během času objevila plejáda vynikajících osobností jako například František rytíř Schönfeld, Josef Jungmann, Václav Kliment Klicpera, Karel Ignác Thám. Kdo v české obrozenecké kultuře něco znamenal, ten studoval na Akademickém gymnasiu v Praze. Tedy v Klementinu. Do školy tady chodili... ale bude to hodně jmen, tak aspoň některá. Po každém z jejích žáků je u nás pojmenována spousta ulic, náměstí, ba i pár divadel. Do klementinského gymnasia chodili například Josef Kajetán Tyl, Vítězslav Hálek, Josef Václav Sládek, Josef Svatopluk Machar, Josef Václav Frič, František Xaver Šalda a ještě mnoho dalších, pro budoucno důležitých osobností české kultury.

Schodiště Slovanské knihovny v Klementinu (foto uživatel Aktron)

S překvapením zjišťujeme, že Klementinum jako hvězdné centrum novodobé české vzdělanosti je místo s nepřeberným množstvím paměťových stop. Všechna díla, která kdy napsal Josef Dobrovský, vznikla na základě studia klementinských fondů. Pavel Josef Šafařík tu byl bibliotékářem, tedy ředitelem. Antonín Langweil, zřízenec knihovny, zde v předminulém století vytvořil dodnes proslulý plastický velkomodel staré Prahy. Učil tu i slavný fyzik Ernst Mach, rodák z Chrlic u Brna, a také mladý Tomáš Garrigue Masaryk. To už jsme se ale ocitli v úplně jiné historii, než jsme si v dnešních Toulkách českou minulostí předsevzali zmapovat.


Zvětšit mapu

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související