666. schůzka: Celá sláva tohoto světa za babku nestojí tomu, jehož duši opravdová moudrost osvítila

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pavel Josef Šafařík na portrétu Jana Vilímka

Na svých toulkách naší historií se dnes vracíme k postavě, která znamenala pro naše národní obrození víc než deset jiných. Jeho kořeny byly české, on sám se narodil na Slovensku, ovládal kromě klasických všechny jazyky střední Evropy, mezi nimi samozřejmě ty slovanské, psal ponejvíce česky.

Když se v květnu 1833. roku přistěhoval Šafařík po čtrnácti letech ze srbského Nového Sadu do české Prahy, vrcholila tu zrovna chřipková epidemie. Ta postihla i většinu přátel, s nimiž se chtěl setkat. Rovněž s bytem, který pro něho najal Palacký, nebylo ještě všechno v pořádku. Nezbylo než hledat útočiště v hotelu. Jeho rodina si rozhodně nežila v přepychu.
Což konstatoval i domácí učitel Šafaříkových dětí, pozdější historik Václav Vladivoj Tomek: "Byt byl skrovný, okolnostem chudě opatřeného soukromého učence přiměřený." Ten "soukromý učenec" měl za sebou Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích. Sepsal je v Novém Sadě a vydal v Budíně. Německy, samozřejmě. Proč německy, když mu šlo o to vyzdvihnout "slovanský jazyk" a jeho písemnictví? Protože... ale Šafařík to cítil potřebu sám ve svých Dějinách vysvětlit: "Mnohé asi překvapí, že jsem napsal tuto práci německy a ne raději v některém slovanském jazyku a jmenovitě v nářečí svého kmene. Vedly mě k tomu dvě příčiny. První z nich byla ta prostá náhoda, že spisy, z nichž jsem čerpal, byly skoro všechny německé. Druhou bylo přání, aby knihu mohli číst všichni studenti a přátelé literatury různých slovanských kmenů naší monarchie. Než ze zkušenosti vím, že rozdílnost nářečí, písem a pravopisu vytváří přehradu mezi těmito kmeny, k jejímuž odstranění by měl sotva odvahu a chuť i jen jeden ze stovek učenců. Toto přiznání je bohužel žalostné, ale pravdivé."


Pavel Josef Šafařík dospěl ve svých Dějinách k názoru, že Slované jsou jedním jediným velkým národem, z něhož žije jenom v habsburské monarchii sedm kmenů, tvořící polovinu rakouských státních občanů a slovanské jazyky pak jsou jejich jednotlivá nářečí. Těmi kmeny jsou (podle něj) Češi, Poláci, Slováci, Srbové, Slovinci, Chorvaté a Rusíni. Jejich mateřštinou jsou nářečí, to už jsme slyšeli. Podle Šafaříka staroslověnština nebyla jakousi jejich matkou, ale jenom starší sestrou. (Většina tehdejších učenců, zabývajících se slavistikou, si ovšem myslela pravý opak.) Česká literatura slovenská literatura vlastně tehdy ještě neexistovala, jelikož stále nebyl kodifikován spisovný slovenský jazyk) pro něj byla významným přítokem do mohutného řečiště celoslovanského písemnictví.

"Po příchodu do Prahy se Šafaříkův zájem soustřeďoval na otázku původu Slovanů, jejich nejstarších dějin," píše Šafaříkův životopisec, dr. Jan Novotný. "Původně se domníval, že k rozluštění záhad slovanského dávnověku přispěje Kollárovo dílo Rozpravy o jménech, počátcích i starožitnostech národu slávského a jeho kmenů. Byl však jím hluboce zklamán. Kollárovy romantické hypotézy, že název Slovanů se odvozuje od starověkého indického božstva, považoval za mylné a fantastické, ale utvrdily v něm na druhé straně myšlenku, že se sám ujme přípravy skutečného vědeckého díla o nej-starších dějinách Slovanů."

Portrét Pavla Joasefa Šafaříka

Musela to být nadlidská práce. Šafařík se do ní pustil s pílí pro něj doslova příslovečnou. A brzy začal svoje dílo uveřejňovat v Časopise Českého musea. Vystoupil v něm rozhodně proti názorům, že by Slované měli pocházet ze Skytů nebo jiných severoasijských kmenů. Zastával myšlenku autochtonosti Slovanů v Evropě. (Na tento problém jsme už narazili, ale zopakujme si to: jednoduše řečeno Slované jsou tady doma, jsou to původní Evropané, byli a jsou přítomni odedávna.) Spis O původu Slovanů následovaly Slovanské starožitnosti, nejprve v sešitech, pak i knižně. Už česky. Šafařík v nich rekonstruoval obraz života pohanských Slovanů a jejich dějin od nejstarších dob do konce 10. století, kdy slovanské národy většinou přijaly křesťanství. Ten obraz byl idealizovaný. Jinak tehdy o slovanské minulosti psát ani nešlo. Podle autora jsou Slované rovnocennými prvotními praobyvateli Evropy, jakými byli Řekové, Římané a Germáni. Byla to tehdy velice odvážná teorie - jakpak by ne, ti podceňovaní Slované se přece nemohli rovnat evropské elitě, takové a podobné hlasy především z německých řad. To se samozřejmě v míře nemalé týkalo i české kultury.

Šafaříkova myšlenka byla nadšeně přivítána. (Lze důvodně pochybovat, že i Němci.) Českou veřejností (a potažmo i další slovanskou veřejností) byly Starožitnosti přijaty s otevřenou náručí jako dílo přímo epochální. Byly přeloženy do polštiny, ruštiny, také do němčiny a ještě do dalších jazyků. Šafařík si jimi vydobyl renomé celoevropsky uznávaného vědce.
"Mnozí spisovatelé, zvláště jinonárodní, ve starých dějinách Slovanů nehrubě zběhlí, pokládali Slovany za národ docela nový, teprve v 5. století ve společnosti Hunů, Avarů a jiných asiatických jinojazyčníků v Evropě se zjevivší. Toto jejich domnění jako velice mylné soudný zkoumatel starožitností slovanských, uváží-li věc bez předsudků, všestranně a bedlivě, zajisté sám brzo a dokonale sezná. Kmeny slovanské jsou obyvatelé Evropy prastaří, odnepaměti, anebo zde s jinými původními kmeny, jmenovitě s keltským, německým, litevským, thráckým, řeckým a latinským spolužily."

Tvrdí Pavel Josef Šafařík ve svých Starožitnostech. Neměl pravdu... a zároveň ji i měl. Což si odporuje, ale... také neodporuje. Slované do střední Evropy skutečně přišli - jejich pravlast ležela na východě, v krajích kolem řeky Visly a v Zakarpatí. Což ovšem není žádný Orient, ba ani Asie, nýbrž Evropa. Slované byli a jsou tedy vskutku Evropané, i když původně nikoli Středoevropané. Korektury doznal i Šafaříkův vysněný obraz starých Slovanů jako pilných včeliček, lidí veskrze mírných a mírumilovných, vynikajících svou "holubičí povahou," kteří byli už v předhistorické době organizováni podle jakýchsi demokratických zásad. Ve skutečnosti nebyli. Žádní holoubci, ani holubice. "Ostatně - příměr o holubičí povaze vznikl z naprosté neznalosti holubů, a pro Slovany je doslova urážlivý," poznamenal spisovatel a publicista MUDr. Ludvík Souček ve svém Opravníku obecně oblíbených omylů: "Holubi jsou mimořádní vzteklouni a nesnášenlivci. Největší počet, v jakém se navzájem jakž takž snesou, je pár, jinak musejí být vzdáleni alespoň z dosahu úderu zobákem. Kdykoli samice opustí hnízdo, chová se k ní samec hrubě a despoticky, pronásleduje ji, klove a nedá jí pokoje ani k pití a k jídlu, dokud se nevrátí na hnízdo - to všechno ještě před pářením a snášením vajec." Tolik malá odbočka do říše živočišné, díky níž se raději od holubičí povahy budeme distancovat. (Tím spíš, že jsme ji nikdy neměli. Ani jsme ji nemohli mít. S povahou mírnou a snášenlivou bychom věru v průběhu historie sotva odolali ustavičnému náporu ze severu, ze západu a od jihu. A taky od východu.)

Šafaříkova mapa Balkánu z roku 1842

Staří Slované (a v jejich rámci i Čechové) se dovedli bez všech ohledů rvát a válčit. Stejně jako jejich protivníci. Jednu výjimku však Slované přece jenom mají. Na rozdíl od všech ostatních známých národů neměl žádný slovanský kmen svého boha války. Ten u Germánů, Keltů, Babylóňanů, Féničanů, Egypťanů, Římanů, Řeků, Mayů, Inků a kdoví koho ještě byl obvykle bohem hlavním nebo alespoň vynikajícím. Slované nikoho takového nepotřebovali.
"V roce 1838 byl Pavel Josef Šafařík požádán, aby se za odstupujícího Františka Palackého ujal redigování Časopisu Českého museum. Za tuto funkci mu náležela od-měna 120 zlatých ročně. Už předtím nastoupil do funkce cenzora literárních děl kromě knih teologických - za tento úřad dostával 400 zlatých ročně. Jeho rodina měla již tolik prostředků, že se mohl úplně vzdát podpory vlasteneckých mecenášů."

Národní buditel, profesí cenzor. Další protiklad. Na to, jak tento nezáviděníhodný úřad (ale dobře placený!) Šafařík vykonával, na to měli různé názory už jeho současníci. Je pravda, že se pečlivě držel (a někdy až příliš stroze) cenzurních předpisů. Tak například nepropustil dva články z českých dějin od Václava Vladivoje Tomka. Na druhé straně jako člověk tolerantní se snažil, jak to jenom bylo možné, bezduchost cenzurní instituce otupovat. Necháme stranou otázku, zda lze vůbec cenzuru otupit, neb je přece sama tupá dost, a povězme si o Šafaříkovi, že kde to jen šlo, ponechával průchod myšlenkám a pracím, které nemusely vždycky plně odpovídat oficiálním názorům a představám. Takový mírný pokrok v mezích zákona. I on však často narazil. Dokázal se ovšem obhájit. To uměl skvěle. Když byl obžalován u pražského policejního ředitelství, že schválil Zapovo Zrcadlo života ve východní Evropě, vypracoval na jeho obhajobu učené pojednání, které bylo obsáhlejší než sama inkriminovaná knížka.

Šafařík hodlal zpracovat i novější dějiny a reálie slovanského etnika, už se mu to ale nepodařilo. Omezil se na méně rozsáhlý Slovanský národopis se souhrnem údajů o sídlech, rozloze a lidnatosti slovanských národů, s charakteristikami jejich jazyků, literatury a folklorních specifik. V tomto Národopisu se dopracoval už značně diferencovaného pohledu na Slovany. Stále je označoval za jediný kmen slovanský, který se dělí na sedm národů a stejně tolik slovanských řečí - včetně vymírající polabštiny. K tomu definoval 14 nářečí - tak jako Kollárovi i jemu byla jeho rodná slovenština pouhým nářečím řeči české.

V revolučním roce 1848 bylo Šafaříkovi třiapadesát let. Jevil se jako člověk apolitický, k politice měl příslovečnou antipatii. (Mohli bychom se divit, ale my, jsouce poučeni dnešní politikou, se nedivíme.) Přesto ho do sebe var doby vtáhl. Neboli byl vtažen, abychom zdůraznili, že on sám se nijak zvlášť nesnažil. Začal věřit vládě, že je ochotna ústupkům. V tom ho utvrzoval i fakt, že byl císařem Ferdinandem konečně jmenován mimořádným profesorem slovanské filologie na pražské universitě s platem 600 zlatých. Rovněž byl povolán do Vídně, do vládní komise pro reformu rakouského školství. Jeho odjezd se stal hotovou politickou manifestací (což asi Šafařík nenesl příliš libě). Ve Vídni se nezabýval jenom problematikou školství, ale zasahoval i do jednání o budoucím státoprávním spojením Čech, Moravy a Slezska. Vypracoval pamětní spis o zrovnoprávnění češtiny s němčinou. "Oba národové, Češi i Němci, jsou oprávněni a povoláni, aby se ve svém přirozeném jazyku a prostředkem jeho duchovně vzdělávali; školy jejich musejí býti tak zřízeny, aby každému žáku nejpohodlnější příležitost byla naučiti se druhému v zemi užívanému jazyku v té míře, jak toho budoucí jeho povolání vyžaduje, nepozbývaje tím své národnosti."

Portrét Pavla Josefa Šafaříka od Jana Vilímka

Druhý červnový den roku 1848 se konal v sále na Žofíně Slovanský sjezd, když předtím delegáti prošli v průvodu Prahou. Promluvil Palacký, zástupci jednotlivých národních delegací... Na konec se přihlásil o slovo Pavel Josef Šafařík. Nikdo od pana profesora filologie nečekal, že by jeho projev byl politický. Spíš si každý říkal, že ho čeká učená jazykovědná přednáška. Jeho řeč byla krátká, mluvil bez jakékoli přípravy, spatra.
"Co nás zde shromáždilo? Hnutí národů, jakého v dějinách lidských nebylo, před kterým vláda bodáků a špehů klesá, lid se o dědictví jemu odkázané hlásí. Národy se seskupují a radí se o sobě i o nás ve Frankfurtu i Pešti. Nuže, když jiní národové se radí a naši budoucnost ustanovují, poraďme se my sami o sobě a o své budoucnosti. Radí-li se jiné národy o nás, je to jen dokladem, že nás považují za neschopné vyššího politického života, za předem předurčené ke služebnosti, k poddanství jiných vyvolených, nadějnějších a ušlechtilejších národů. Losy národů jsou vrženy, přišla i pro nás doba rozhodná, dříve nežli jsme se jí nadáli. Buďto se očistíme skutkem a dokažme, že jsme schopni svobody, nebo se přelejeme v Němce, Maďary a Vlachy. Buďto dokážeme, abychom s pravou chloubou mohli říct před národy: Já jsem Slovan, anebo přestaňme Slovany býti. Mravní smrt jest nejhorší smrt."

Neřekl toho mnoho, ale co řekl, to stačilo. Podle svědectví současníků Šafaříkova řeč účastníky slavnostního zahajovacího shromáždění Slovanského sjezdu doslova ohromila. Sálem se rozlehla bouře potlesku a jásotu. Ten nenápadný, možná trochu sucharsky vypadající a působící profesor vyjádřil nejniternější pocity své i všech přítomných. Aby je otevřeně vyslovil už předtím, k tomu patrně chyběla až dosud odvaha. Teď to řekl.
My se událostmi roku 1848 budeme ještě zabývat podrobněji; teď jenom krátce shrňme, že v polovině června 1848 byl Slovanský sjezd, kterému předsedal právě Šafařík, zakázán, přerušen povstáním, které však generál Windischgrätz rychle potlačil. Šafařík však nebyl ani zatčen, ani vyšetřován. Kandidoval ve volbách do říšského sněmu, byl zvolen, ale svého mandátu se vzdal. Možná opět nedostatek odvahy...

"Uposlechl jsem vnitřního vnuknutí a hlasu, který mi vzdalovati se každého dějiště a setrvati v službě nauk velí." Takže uposlechl, vzdálil se a setrval. Nebyl první. A zdaleka ne poslední v tomto národě. "Obírám se nyní téměř výlučně pracemi ouřadu a jinými povinnostmi, které co den se množí, a naproti tomu sil ubývá." Jeho zdraví bylo podlomeno, stejnou měrou tělesně i duševně. Trpěl těžkými depresemi, obával se (i když ve svém případě bezdůvodně) politické persekuce. Přes svoje churavění dokázal připravit do tisku svoje dílo o původu a vlasti hlaholice. Na víc mu už síly nezbyly. Na druhé straně se mu ulevilo ve starostech o potomky. Nejstarší syn Vojtěch se uchytil jako profesor na obchodní akademii ve Vídni. Druhý syn Jaroslav vystudoval medicinu a stal se dobře situovaným vojenským lékařem. Také třetí Šafaříkův syn Jaroslav se dal k vojsku a rychle si v něm vysloužil důstojnickou hodnost. Přes jisté uklidnění však nemoc pokračovala. Od roku 1860 se k bolestem hlavy, nechutenství a nespavosti přidávaly závratě a dočasná ztráta zraku. Při návratu z knihovny ho jeho žena nalezla v tmavé předsíni erárního bytu v Klementinu v bezvědomí. Vědomí sice nabyl, ale jeho obtíže se stupňovaly.

Sarkofág na Olšanských hřbitovech (foto uživatel Zákupák)

23. května 1860 v devět hodin ráno odešel Šafařík tajně ze svého bytu. Když po nábřeží došel až na řetězový most, vrhl se přes zábradlí jeho severní, tedy staroměstské strany, do řeky. Služka, kterou Šafaříkova choť za ním vyslala, když zjistila jeho odchod, byla jenom pouhým svědkem sebevražedného skoku. Lodníci a pískaři, pracující na blízké náplavce Šafaříka téměř okamžitě vytáhli. MUDr. Staněk, rodinný přítel a náhodně přítomný na místě činu zjistil, že Šafařík neutrpěl žádné zranění a zůstal při vědomí. Trval ještě jeden rok a jeden měsíc, než přišla mozková mrtvice. 26. června 1861 Pavel Josef Šafařík zemřel. Z jeho tváře se po smrti vytratily jakékoli stopy po přestálém utrpení. Když ho na úmrtním loži spatřil Jan Evangelista Purkyně, řekl: "Jak je krásný."


Zobrazit místo Toulky 666 na větší mapě

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související