668. schůzka: Pokrok přinášejí ti, kdož se odvažují měniti vše, co není v pořádku

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pamětní deska Bernarda Bolzana

Na této schůzce Toulek českou minulostí se potkáme s osobností, kterou dnes prakticky zná málokdo. Jsou sice po ní pojmenovány ulice a náměstí, jedna studánka a také stezka, matematika zná její principy a věty, ba i docela prestižní cena, kterou uděluje rektor University Karlovy nejlepším studentům dostala název po tomto muži, ale přece si asi více lidí vzpomene při vyslovení jeho jména na severoitalské město než na něj.

Budeme vám vyprávět o autorovi myšlenky, jež se ocitla v názvu dnešní schůzky.

"V povážlivě křehké tělesné schránce Bernarda Bolzana tkvěla průzračně čistá duše. V hlavě často týrané nesnesitelnými bolestmi se skrýval geniální mozek. Nebylo mu ještě ani dvacet a už bylo všem kolem něho jasné, jaký je to talentovaný a mravný člověk. Studia pro něho byla hračkou, tím spíš, že osvědčoval i největší píli. Exceloval na gymnasiu právě tak jako ve filosofické přípravce. Matematiku, ale i astronomii, fyziku, chemii, filosofii ovládal brzy natolik, že si mohl stoupnout rovnou za katedru a učit. On sám ovšem, obdařen nejen nadáním, ale i krajní odpovědností, hledal svou budoucnost ztěžka a složitě."

Vraťme se ale v čase nazpátek, což znamená do hloubi 18. století, tedy do jeho druhé poloviny, a to do Prahy, kde se roku 1767, ve svých třiceti letech, usadil Ital, přičinlivý obchodník s uměleckými předměty, jehož názory byly osvícenské. Jmenoval se Bernard, příjmením Bolzano, a až mu bude osmatřicet, tak si vezme za ženu rodilou pražskou Němku Cecilii. Také její rodina byla obchodnická - sortiment Maurerova podniku byl železářský. Cecilie dostala klášterní výchovu, a pokud se nakonec vdala za muže o šestnáct let staršího, bylo to dozajista z poslušnosti k rodičům. Ta hluboce nábožná, fyzicky křehká a dobrotivá žena byla odsouzena k trpkému údělu rodit a pohřbívat vlastní děti. V 18. století dosahovala dětská úmrtnost k padesáti procentům. V Bolzanově rodině bylo však toto procento mnohem hrozivější, přes 80 procent. Ze 12 dětí jich rodiče viděli umírat deset. Jedna dcera jim odešla jako osmiletá, po pěti letech těžké oční nemoci, která hrozila oslepnutím; jiná, když jí bylo sedmnáct a ležela půl roku beznadějně nemocná na souchotě; další syn jí zemřel právě tehdy, když se stal graduovaným lékařem. Tragédie se vryly matce do tváře. Časem každý poznal, že tuto krásnou ženu osud podrobil těžkým zkouškám. Nakonec jí zbyli jen dva synové. Kromě prvorozeného Jana také Bernard.

Portrét Bernarda Bolzana

"Uvážíme-li to všechno," napsal mladší z těchto dvou synů ve svém Vlastním životopise, "a ještě připojíme, kolik ubohou potkalo bolestí jiného druhu, kolika sama přestála nemocí, buď životu nebezpečných nebo zase krajně bolestivých, jak mnoho starostí jí působily občasné nehody v obchodních záležitostech mého otce (nehody, jež provázely leckdy obavy, zůstane-li alespoň tolik, kolik je nutné pro udržení života dětí), a pomyslíme-li, jak často jí bylo kvůli nešťastných příhodám jejích příbuzných radovat se ze života dokonce i v těch málo dnech, kdy ji nesužovala žádná domácí starost, zdá se mi, že se jen zřídka najde člověk který užil tak málo radostí a vytrpěl přitom tolik nesnází, jak tomu bylo u ní. Skutečně by mohla říci s oním nešťastníkem slovy básníka:
Mé radosti byly jedna, dvě, tři, čtyři;
Mých strastí jak písku v moři, jako hvězd!"

Ani Bernard, který byl pokřtěn podle otce, ale jinak všechna jeho jména zněla Placidus Johann Nepomuk, neměl život jednoduchý. Co mu sudičky přidaly na duchu, odňaly mu na těle - od dětství byl velmi chatrného zdraví. "Byl jsem čtvrtým dítětem své matky a okolnost, že v době tohoto těhotenství vytrpěla několik velmi tvrdých ran osudu, posléze v jednom týdnu ztratila dvě děti, je asi hlavním důvodem, že jsem byl od nejranějšího dětství velice neduživý, vznětlivý a citlivý. Až téměř do osmi let mě pravidelně jednou týdně ráno bolela hlava a trpěl jsem nevolností. Nemohl jsem se účastnit dětských her, které byly spojeny s některými tělesnými pohyby, neboť mi ihned působily bušení srdce. I při této neduživosti byl jsem však velice čilý chlapec, který neodpočíval ani okamžik."

Kromě úporných bolestí hlavy ho trápila srdeční arytmie a občasné chrlení krve, kterým se předem ohlašovala časná tuberkulóza. Byl to vlastně zázrak, že se navzdory všem chorobám dožil věku tenkrát nadprůměrně vysokého, sedmašedesáti let. Jeho špatný zdravotní stav způsobil, že o jeho výchovu se staral domácí učitel. Otec doufal, že syn jednou převezme jeho obchod, ale resignoval, když syn-premiant zapřísahal, že musí žít pro vědu. V deseti letech nastoupil na novoměstské piaristické gymnasium, na které navázal tříletým filosofickým kursem. Což už byla přípravka na vysokou. Sám se zatím neuměl rozhodnout, pro kterou, a tak mu rodiče nechali ještě rok na rozmyšlenou. Bernard tohoto času využil dokonale. Nikoli k zahálce, jak se snad v jeho věku dalo čekat - chodil nejenom na přednášky z astronomie, fyziky a chemie, ale stihl během jednoho a téhož roku absolvovat hned dva ročníky matematiky u profesora Gerstnera. Při závěrečných zkouškách exceloval natolik, že ho Gerstner chtěl pověřit suplováním matematiky za nemocného profesora Vydru. Pokud z toho nakonec sešlo, tedy proto, že Bolzanovi v roce 1800 nebylo ještě ani devatenáct. Skvěle připraven, ale nerozhodnut, se ocitl na prahu dospělosti.

Při takovém všestranném talentu vskutku těžké rozhodování... Nejraději by volil matematiku, která ho fascinovala svou vznešenou a přísnou logikou; byl tu však nejvyšší zákon mravní. Příkaz a závazek konat maximum pro druhé. To hledání ho přivedlo až na pokraj nervového zhroucení. Všechno bral příliš vážně. Systematicky a s až pedantickou důkladností vážil mezi povinnostmi a touhou. Volba nakonec padla - na teologii. To však neznamenalo předem, že se stane knězem, a už vůbec ne řeholníkem: slib poslušnosti byl pro něj nepřijatelný. "Člen řádu je pouhý stroj; hybnou silou je prelát." Když nechtěl být knězem, ani nechtěl vstoupit do nějakého řádu, tak se připravoval na profesi učitelskou. (Což doma mamince asi neřekl... Nechal ji v radosti, že se dal zapsat na bohosloví.) Otce tím ovšem poněkud zklamal. "Nebyl jsem dokonce ani úplně přesvědčen o pravdivosti a božském původu náboženství, jehož hlasatelem jsem se měl stát; chtěl jsem to teprve zkoumat a očekával jsem, že k tomu najdu nejlepší příležitost právě při studiu teologie. Podle výsledku tohoto zkoumání mělo být rozhodnuto pro nebo proti. Jedno i druhé byl bych mohl učinit tím snáze, že jsem se nedal přijmout do výchovného ústavu pro bohoslovce, ale stravoval se a bydlel v otcovském domě."

Bernard Bolzano (1871 - 1848)

Ten vzdělaný, svobodný mladík se od počátku svých teologických studií zmítal uprostřed rozporů mezi příkazy rozumu a příkazy víry. Neuměl slepě přijímat církevní dogmata, aniž by se pokoušel dobrat pravdy o nich. Postupně dospíval k přesvědčení, že katolické křesťanství není bezprostředním a nadpřirozeným božím zjevením, jak je předkládáno, ale spíše historicky vzniklou mravní naukou - ovšem zcela oprávněnou už tím, jak člověka zušlechťuje a polidšťuje. "Bylo to několik slov, náhodně pronesených profesorem pastorálky Mariánem Mikou, mužem, jehož jsem si obzvláště vážil, totiž že nějaká nauka je již oprávněna, jakmile jen je možno ukázat, že nám víra v ni poskytuje určité výhody... Několik slov, jimiž mi vzešlo světlo, které ponenáhlu rozptýlilo všechny zbývající nejasnosti. Nyní se mi totiž najednou stalo nepochybným, že v náboženství, zejména v božím zjevení, nejde vůbec o to, jaká je věc sama o sobě, ale naopak jen o to, jaká představa o ní nás nejvíce povznáší." Tento závěr vrátil jeho duši klid. Pochopil křesťanství jako nástroj k budování humánnějšího světa. "Je to součást pravd, které vedou k ctnosti a blahu." Podřídil víru morálce. Což sice byla poněkud svérázná interpretace, samozřejmě, že se ocitl v rozporu s oficiálním náboženstvím, ale vytyčovalo mu to úctyhodný životní program. Napříště bude žít křesťansky i bez víry. "Věřit bez víry!" Jeho úkolem bude učit druhé mravnému životu, šířit osvětu, zmírňovat duchovní i hmotnou bídu bližních. Náboženstvím se mu stal nejvyšší princip mravní.

"Jakkoli pevně jsem byl již nyní rozhodnut vstoupit do kněžského stavu, nevyužil jsem přece první příležitosti k přijetí vyšších svěcení, z obavy toliko, že by mě nutili, kdybych nedostal žádné z učitelských míst, o něž jsem žádal, abych šel do duchovní správy, a to na venkov: bylo by mě to nejen odloučilo od rodičů a sourozenců, ale i velmi znesnadnilo další ucházení o učitelský úřad. Výtky, kterou mi pro toto jednání činili dílem žertem, dílem snad také vážně, že bych byl rád dal přednost stolici matematiky před stolicí náboženské nauky a pak se snad ani nestal knězem, zprošťuje mě svědomí: muži, který měl velký vliv na obsazení těchto stolic a který pro mě schválně poslal, poněvadž si mě oblíbil, aby se mě zeptal, která z obou by mi byla milejší, jsem odpověděl, že mohu s trochou důvěry očekávat, že více prospěji přednáškami o náboženství, než je možno prospět přednáškami o matematice, že však jen nevím, stačím-li i na druhý úkol, který se ukládal budoucímu učiteli náboženství, totiž na konání nedělních promluv, poněvadž necítím ani nejmenší vlohu k řečnictví; za takových okolností že nevím, co je lepší, a že bych právě proto prosil, aby se věci ponechal volný průběh. Tak se také stalo, a já jsem dostal stolici náboženské nauky na filosofii. V letním běhu roku 1805 jsem byl uveden do úřadu, když jsem o dvanáct dnů dříve přijal kněžské svěceni a dva dny předtím hodnost doktora filosofie. Nebylo z marnivosti, že jsem se o tuto hodnost ucházel a s tímto úmyslem vykonal již v předcházející zimě předepsané přísné zkoušky, ale proto, že se mi zdálo nutné zajistit si postavení v učitelském oboru, a poněvadž nadto byla na filosofické fakultě v Praze přijata zásada, že každý člen jejího učitelského sboru má být také doktorem."

Takže Bolzano začal učit náboženství. Tříletý povinný kurs v tomto předmětu byl na filosofické fakultě novinkou. Studenti přijímali zřízení katedry s hlubokým odporem. Byli to mladí odchovanci francouzských encyklopedistů, Voltaira a Holbacha. Poučky a dogmata odříkávali jenom proto, že se to po nich požadovalo. Proti volnomyšlenkářství universitní mládeže zřídil císař František I. nové stolice, aby se zabránilo mravnímu zpustnutí mladé generace i ateismu, bujícímu na všech stranách. A do role šiřitele pravověrnosti jmenovala Vídeň právě svobodomyslně uvažujícího Bolzana. Taková ironie dějin. "Studenti byli z velmi pochopitelného důvodu předem zaujati proti novému učebnímu předmětu, neboť ten nejen rozmnožoval počet toho, čemu se měli učit, ale již i pojmenování katecheta, pod nímž jim nového profesora ohlásili, bylo jim vysoce protivné. Dílem jim bylo směšné, dílem podezřelé všechno, co se vztahovalo k náboženství. Slova: pobožnost, povznesení mysli, zbožnost, pokání, zpověď, večeře Páně a sto jiných, která slouží k označeni náboženských předmětů, urážela jejich sluch. Před mou nástupní přednáškou se dohodli, že začnou dupat při prvním výroku, který je pohorší, a nehodlali ustat, dokud bych neopustil katedru. Nestalo se tak. Dokonce si mě mladí lidé v krátkém čase oblíbili, což nezpůsobila jen přiměřenost mého chování, ale posloužily mi tu i některé příznivé okolnosti. Z mé strany zapůsobilo asi nejvíce, že jsem se, pamětliv toho, jak jsem blízek věkem těm, kteří jsou nyní mými žáky, choval jsem se spíše jako jejich přítel, než abych jim dával pocítit, že jsem jejich učitelem, a potom že jsem náboženské pravdy vyjadřoval slovy, která jim byla příjemnější."

Bolzano měl sice přísně předepsáno držet se učebnice, jenže to nedělal. Byl jen o něco málo starší jeho studenti a jako oslnivý řečník rozhodně nepůsobil. Ovšem to, co říkal, bylo (bez ohledu na poněkud klopýtavou formu projevu) pro studenty zjevením. Kromě pravidelných přednášek měl povinnost o nedělních a svátcích vést náboženské promluvy, takzvané exhorty, k širší veřejnosti z kazatelny chrámu svatého Salvátora. Hlavně těmi se rychle proslavil. Netrvalo dlouho a kostel byl nabitý jako kdysi Husova Kaple betlémská. Vyslovoval velké pravdy, a to tak, že je jakýmsi přemýšlením nahlas před veřejností hledal. Zvěst o geniálním kazateli Bernardu Bolzanovi se šířila jako větrem. Poměrně rychle dorazila i do Vídně. Nikoli jako zpráva, ale jako denunciace. Udání. Ten chlapík je každým svým slovem kacíř!

Hrob Bernarda Bolzana na Olšanských hřbitovech (foto uživatel Manka)

Co vlastně Bolzano říkal? To asi do pár řádku schůzky lze těžko vtěsnat, nicméně pokusit se o to lze. Tak tedy první z Bolzanových "kacířských" myšlenek: O mravnosti. "Základním zákonem mravnosti je zájem obecného blaha. Platnost tohoto nejvyššího mravního zákona je nezávislá na Bohu, a tedy i na náboženství. Tomuto zákonu se podrobuje i Bůh sám, neboť jeho absolutní svoboda spočívá právě v dokonalé shodě jeho vůle s mravním zákonem." Hned první téma a nutný střet. Přímo čelní. Dále se rozhovořil o Bibli. "Písmo svaté zůstane poučné a povznášející, i když se snad věci odehrály jinak, než jak jsou v něm líčeny. Mravní příkaz Ježíšův je závazný i pro toho, kdo nevěří v jeho historickou existenci. Víra znamená, že se něčeho držíme, protože je to mravně prospěšné, nikoli proto, že je to pravda. Písmo je sice oficiálně přijímáno jako zdroj poznání, fakticky je s ním však třeba zacházet jako s povznášející knihou." Což se také mohlo stát kamenem úrazu, jakož i třetí bod jeho učení: O víře. "Bůh je nezjevuje pokolením a národům, neboť to jsou jen pojmy, ne skutečné bytosti. Náboženská víra jednotlivce, ať už se jakkoli liší od víry ostatních, je tím pravým jedinečným božím zjevením." Budiž, s tím lze nakonec souhlasit. Dnes. Tehdy to bylo odmítáno, stejně jako myšlenka čtvrtá: O modlitbě. "Ó, ponechte nám sladký klam, že nás Bůh slyší!" Na to se Bolzano odvážil pomyslet. A nejen že pomyslel, ale nahlas to říkal. K tomu však dodával: "I kdyby měli pravdu nepřátelé náboženství, a Bůh by nebral žádný zřetel na lidské prosby, nepřestala by být modlitba užitečná. Vždyť poskytuje prosícím úlevu a útěchu."

A toto je téma velmi těžko řešitelné: O nesmrtelnosti. "I kdyby víra v nesmrtelnost byla pouhou lidskou smyšlenkou, i pak by si zasloužila, abychom se jí podrželi jako klamu cennějšího nad pravdu, protože kruté pravdy, ty srážejí k zemi." A třeba tento problém: O lidech. "Jsou si v podstatných věcech rovni. Od okamžiku, kdy Ježíš vyhlásil rovnost lidí, nemohou si panovníci vůči svým poddaným dovolovat takovou zvůli jako dříve, jinak by jim hrozilo povstání." Jenže když Bolzano pokročil ve svém přemýšlení a k národu a k jazyku, dostal se do úzkých. On přece nebyl Čech, i když se tu narodil... Považoval se za Čecha, protože se tu narodil. Nejspíš moc česky neuměl, asi se těžko domluvil - důležité však je, že nacionalismus (a bylo mu srdečně jedno, jestli německý nebo český) ho spíš odpuzoval. Zaznělo to tu před chvílí: kladl důraz na podstatnou rovnost všech občanů. "Právě tato okolnost, že jsme národem složeným z různorodých částí, mohla by nás povznésti na jeden z nejšťastnějších národů v Evropě, kdybychom jenom dovedli potlačit ducha stranictví." Ducha stranictví... Ten nám tady straší dodneška, i když v jiné podobě než za časů Bolzanových. Jako humanista však Bernard nezakrytě podporoval oprávněné požadavky národního kmene Čechů. "Hořkost, kterou tato část obyvatel pociťuje, pramení z výsad, jimž se těší Němci rodem, a ti, kdož se k nim přidali. Zatímco rodilí Němci, a osoby, které už dávno odložily český jazyk a mrav, mají v nesčetných velmi důležitých věcech přednost. Česká část národa žije vesměs v politováníhodné chudobě a útisku."

To, že všude na vedoucích místech se objevují především Němci, musí podle Bolzana česká část obyvatelstva považovat za urážlivé, protože němečtí nebo poněmčelí nadřízení nepovažují česky mluvící bližní za sobě rovné. Ve svých exhortách vyzýval proto všechny, "kdož se smí právem honositi láskou ke své vlasti," aby se na nápravě této bolestné situace aktivně podíleli. Takové myšlenky musely libě znít sluchu našich národních probuzenců, leč nezněly. Nelíbilo se jim, že ve svém občanském pojetí národa uvažoval vyváženě a spravedlivě. Jungmannovci mu vytýkali nacionální vlažnost, a Josef Jungmann ho dokonce označoval za nepřítele českého národa. Inu, mám dojem, že u nás to měl vždycky náramně těžké ten, kdo viděl mnohem dál než těsně za vlastní humna. A obávám se, že tutéž větu lze říct i v přítomném čase.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související