645. schůzka: Česká expedicí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pamětní deska v Husově ulici v Praze
0:00
/
0:00

Vydejme se do domu v ulici Anežské na Starém Městě pražském, odtud poputujeme do domu U Zlatého půlkola vedle Železných dveří v Michalské ulici, abychom vzápětí jeho obyvatele následovali do domu U Tří stříbrných růží v ulici dnes zvané Husova, a posléze se přemístíme do ulice Bartolomějské k Červenému srdci.

Tam však nesetrváme dlouho, neboť se opět budeme stěhovat, tentokrát nikoli daleko, jenom do protějšího domu, nazvaného tehdy Jerusalém, nakonec se však vrátíme tam, kde jsme svou pouť začali. Ano, tam všude působil podnik, který založil Václav Matěj Kramerius a nazval jej Česká expedicí. Aby vám snad archaický tvar jeho jména nečinil potíže, budeme se držet spíše dnešní podoby: „Česká expedice.“

„Poté, co se v červnu roku 178. Václav Matěj Kramerius rozešel s dvorním knihtiskařem Janem Ferdinandem ze Schönfeldu, octl se před vážnými problémy. Byl stále ještě nemajetným osvícenským publicistou, neměl příliš prostředků k vydávání českých novin, o jejichž povolení po-žádala, ani českých knih. Byl si však na druhé straně vědom svých schopností, věřil, že překážky se mu podaří v dohledné době překonat. O úmyslu založit vlastní nakladatelský a knihkupecký podnik se Kramerius zmínil už v letáku Obzvláštní zpráva z konce června 1789, v němž oznamoval, že začíná vydávat vlastní české noviny.“ Praví se knize doktora Jana Novotného o Václavu Matěji Krameriovi, a my už z Toulek českou minulostí víme, že se jeho periodikum jmenovalo Krameryusowy císařsko-králowské pražské poštowské nowiny. Posluchači to samozřejmě zaslechnout nemohli, ale čtenáři v tom dlouhém názvu spolehlivě rozeznají všechna vé dvojitá, a taky že v příjmení páně Krameriově trůnil namísto měkkého „i“ ypsilon.

Zájemci o tyto noviny si je mohli koupit a pražští předplatitelé (kterým se ovšem tehdy říkalo napředplatitelé)si je vyzvedávali v knihkupectví normální školy. Jinak Kramerius prodával české knihy zpočátku také doma, přímo ve svém bytě v Anežské ulici na Starém Městě, přičemž pražským i venkovským zájemcům obstarával rovněž výměnu knih a opatřoval jim ty, které si u něho objednali. Obchodováním s českými knihami se zabýval ovšem už v době, kdy byl zaměstnán jako redaktor českých novin u Schönfelda. Počátkem roku 1790 Václav Matěj Kramerius zřejmě překonal počáteční potíže samostatného žurnalistického podnikání natolik, že začal plnit své předsevzetí, a položil základy k vydavatelskému a knihkupeckému závodu, který se v krátké době stal jedním z nejdůležitějších center osvětové a vlastenecké buditelské práce v počátečním období českého národního obrození. Založení a otevření České expedice oznámil Kramerius už začátkem března 1790: „Již hned ve své první zprávě stran těchto královských pražských novin uvedl jsem ve známost, že k lepšímu pohodlí veškerého slavného českého národa zvláštní a vlastní Českou expedicí zříditi chci. Nyní tedy všem svým upřímným přátelům, milovníkům českých věcí, jakož i veškerým národům slovenským vůbec známo činím, že má vlastní Česká expedicí zřízena jest na Starém Městě v tak řečeném domě U Zlatého půlkola vedle Železných dveří, na kterémžto místě hned po prohlášení tohoto listu všichni páni milovníci novin a knih českých se poukazují i spolu uctivě se žádají, by potom své posly jedině k Zlatému půlkolu posílali. Také při tom hleděti budu, aby všecky české knihy v této nově zřízené expedicí k dostání byly.“

Krameriovy noviny


A nový český podnik – Česká expedice – byl na světě. Jeho počátky byly ovšem víc než skromné. Kromě vydávání a prodeje českých novin opatřoval Kramerius (tak jako dřív) pražským i venkovským zájemcům žádané knihy, zprostředkovával také vzájemnou výměnu knih mezi čtenáři a jiné drobné knihkupecké služby. Mnohé z nich gratis. Podnik se začal mít docela čile k světu, i když některým nástrahám se Kramerius nevyhnul. Vytáhli na něho Shakespeara. A taky Schillera. Tihleti klasikové se sice směli, jenomže – podle pražského magistrátu - Kramerius údajně nezákonně vytiskl, prodal a posléze se podílel na provozování Shakespearova Macbetha a Schillerových Loupežníků. Obě tyto hry přeložil a před několika lety vydal u Schönfelda Karel Thám. Tehdy se zdálo, že je všechno v pořádku. Po čtyřech letech se najednou úřady k této záležitosti vrátily. Udání. Stálo v něm, že Schönfeld překlady her vytiskl, Thám a jeho přátelé je šířili a čeští divadelníci provozovali – bez cenzurního povolení. Karel Thám při výslechu uvedl, že 200 exemplářů z každé inkriminované knihy předal hned po vytištění k prodeji právě Krameriovi, načež Schönfeld potvrdil, že ačkoli Kramerius neměl v jeho vlastním závodě žádný podíl, obchodoval s knihami na vlastní pěst. Což vypadá, jako by se pan Schönfeld pokoušel to obvinění, že obešel cenzuru, hodit na Krameria. A měl k tomu dozajista i osobní důvody. V jeho České expedici cítil velmi nepříjemného konkurenta. Na základě Schönfeldova udání byla u Krameria provedena policejní prohlídka, jenomže žádný ze závadných výtisků nalezen nebyl. Kramerius byl vyslýchán, ale on i Česká expedice vyvázli z vyšetřování bez úhony. Kdo však nevyvázl, to byl Schönfeld, kterému byla na příkaz zemského gubernia udělena důtka za tisk cenzurou neschválených překladů divadelních her, a Karlu Thámovi bylo zabaveno několik zbylých českých exemplářů.

„K zvelebení své České expedice mohl Václav Matěj Kramerius přistoupit už po roce od založení. V květnu 1791 se totiž výhodně oženil s dcerou majetného pražského měšťana a zlatníka Herecia Jenovéfou. Jejího věna použil k rozšíření podniku už ve skutečný knihkupecký závod, k němuž později připojil k knihtiskárnu. Navenek však zůstávalo funkcí České expedice hlavně vydávání, prodej a zasílání českých novin venkovským napředplatitelům a drobná zprostředkovatelská služba čtenářům českých novin.“

Zajímavé je, že Kramerius pravděpodobně nikdy nepožádal o udělení oficiální knihkupecké koncese. Vůči úřadům a na veřejnosti vystupoval vždy a jenom jako „českých novin spisovatel.“ Přesto však ve své České expedici prodával od samého začátku nejenom nové knihy, téměř výhradně české, měl však také rozsáhlý antikvariát, kde milovníci starých tisků mohli nalézt, co hledali a potřebovali. Čili trošku takové nedovolené podnikání. Dnes paragraf 118. Knihy, které měl Kramerius na skladě, přitom oznamoval na počátku 90. let docela pravidelně ve zvláštních přílohách ke svým novinám – vesměs se stručnými informativními nebo přímo doporučujícími komentáři. Později sice od těchto literárních Závěsků k českým novinám upustil (ne že by lekl možných sankcí za své podnikání, ale spíš proto, že mu prodražovaly tisk), na nové knihy však upozorňoval při každé vhodné příležitosti. Občas to dělal přímo ve svých novinách a pak i v jejich nové příloze, v Pražském poslu, a někdy i mezi textem populárně naučných prací, které zde uveřejňoval. (Typická skrytá reklama. Už tenkrát. Nic nového pod českým sluncem.)

Gustav Zoula: Poprsí Václava Matěje Krameria

„Bylo nevlídné počasí. Mnoho lidí na ulicích nebylo, zato více povozů, fiakrů jezdilo zablácenými ulicemi. Na Příkopech alejí kráčel sedlák ve vysoké, černé beranici, na sobě měl krátký kožich, odřené, staré brslenky a vysoké boty; přes rameno nesl pytel všecek mokrý. Lidí si sedlák nevšímal, zato jeho pozornost upoutal panský zasklený kočár, za nímž na prkně stáli dva sluhové v premovaných kloboucích a v dlouhých pěkných kožiších. Fiakrista musil opakovat silně Hóop, hop, nežli si sedlák všiml, že stojí v cestě, a uhnul. Však už bylo na čase – u Františkánského náměstí stanul na rozcestí a tak zastavil několik lidí, kterých se poptával po České expedici, kde prodávají české noviny. Dva minuli, ani neodpoděvše, třetí mrzutě a jako s opovržením ho zkrátka odbyl, že neví, čtvrtý ukázal, aby šel dál a pak vpravo. A tak se dostal až na Pernštýn. Tu mu kdosi ukázal k Jilské ulici a tou se dal, až se dostal k Železným dveřím. Tu se naposled vyptav prošel průjezdem, mezi různými kotci a krámci v temných výklencích a stanul v Michalské ulici. Hned nalevo, řekli mu, je ta Česká expedice. Byl by ji poznal i bez toho. Dvoupatrový dům prejzové střechy v vikýřem barokového rázu, zažloutlý, ač ne světlý, ale světlejší nežli všechny sousední domy tmavého anebo zašlého nátěru, měl dvojí vchod. Nalevo, k Železným dveřím, na kraji, hlavní vrata mocnými hřeby pobitá s klepadlem a navrchu v oblouku s mřeží pěkně kovanou, nad vraty bylo patrno vypouklé půlkolo, kdysi celé pozlacené, nyní již oprchalé. Od těch vrat vpravo po třech oknech menší polozasklené dveře s dvěma schody kamennými.“

Mistr Alois Jirásek neopomněl ve svém popisném líčení ani na jediný detail, a to jsme jich oproti originálu museli dobrou polovičku vynechat. Přitom jsme ještě ani spolu s tím sedlákem za kliku České expedice nevzali. „A ty dveře se od té chvíle skoro ani netrhly. Odtud lidé vycházeli s novinami v ruce, jiní tam pro ně vcházeli. Také tu stál jakýsi okroč farářský s jedním koněm, a do toho okroče vynášel čeledín jakýs balík. (Abyste netápali - okroč byl druh kočáru.) Ještě dveře nezavřel a již se do nich hrnul hranatý forman v dlouhém ovčím kožichu. Povoz svůj měl v hospodě, přijel z hor, a přišel sem, aby odevzdal psaní a peníze, které za milovníky českých noviny a knih posílali z Vysokého.“

Přenesme se přes další pasáž, v níž se sedlák zapojil do diskuse pouličních chodců o úmrtí císaře Josefa kontroverzním příspěvkem, že Josef nezemřel, že je živ, že ho jenom odvezli.
„Odkudpak jste?“
„Z Poděbradska.“
„Pojďte se mnou, vidíte, tamhle je policejní strážník. Měl byste oplétání, že tu na ulici kážete.“
„Mluvím pravdu, jemnostpane.“
„Kam vlastně jdete?“
„Sem, do České expedicí.“ „Také tam jdu. Jsem odtud.“
„Vy jste?“
„Kramerius.“
„Je-li to pravda, že oni jsou pan Kramerius, co vydal Knihu Josefovu?“
„Jsem, a vydal jsem tu knihu, ale už pantáto pojďte... jdete jistě ke mně, a je zima.“
„Až po vás, jemnostpane, až po vás.“
„Kramerius zamířil do svého krámu, sedlák poslušně za ním. Tam stanul, uctivě smeknuv, v České expedici, v klenutém tom krámě, jenž příčnou zdí byl na dvé rozdělen. Příčná ta zeď, vycházející od zadní stěny, nedosahovala až ku předním oknům, takže bylo volné spojení mezi menší místností, ne tak hlubokou, kteráž byla vstupujícímu z ulice nalevo, a mezi místností větší, zrovna proti dveřím, kteráž byla sice úzká, ale hluboká. Podél té příčné zdi stály regály, jakož i v menší místnosti, za pudlem a psacím stolem, plné čísel Pražských novin a knih, nových, tu vydaných, i starých českých tisků, namnoze velikých a hrubých. V přední místnosti stála u zdi proti regálům prostá, dlouhá lavice, nyní prázdná. Před pudlem čekali tři lidé, mezi nimi forman z Vysokého, jemuž pomocník Krameriův zavazoval právě balík knih.“

Portrét Aloise Jiráska od Jana Vilímka

Na tomto místě Jiráskovy stránky opustíme, i když jich ve svém F. L. Věkovi věnoval České expedici věnoval při své obšírnosti ještě notně, utrusme na vysvětlenou, že pudl, tak se říkalo knihkupeckému pultu, a vydejme se spolu s panem Krameriem na další cestu, neboť, jak jsme již nadřekli, v domě U Zlatého půlkola jeho Česká expedice natrvalo nezakotvila. „Kramerius zpočátku nevlastnil knihtiskárnu,“ nahlížíme do knihy dr. Jana Novotného o hrdinovi dnešního dílu Toulek. „Knihy a noviny tiskl na několika místech, nejčastěji v tiskárně Jana Nepomuka Karla Hraby, která tehdy náležela k předním pražským podnikům. Roku 1793 přestěhoval Kramerius svou Českou expedici od Zlatého půlkola z Michalské ulice do domu U tří stříbrných růží v tehdejší Dominikánské, nynější Husově ulici, který si pronajal. Zde Česká expedice sídlila jedenáct let. Tehdy Krameriova nájemní smlouva vypršela. Během necelých dvou dalších let se Česká expedice stěhovala třikrát. Od Červeného srdce v Bartolomějské ulici do protějšího Jeruzaléma, aby se vrátila do někdejšího sídla v Dominikánské ulici, když Kramerius dům U Tří stříbrných růží zakoupil. V té době měl už vybudovánu vlastní knihtiskárnu, čímž nastalo nové období České expedice, kdy knihy sama tiskla, vydávala a prodávala.“

V roce 1800 byla Krameriovi uděleno pražským magistrátem měšťanské právo. Od té doby se nepodepisoval jinak než jako „měšťan pražský“. Během 90. let se zbavil existenčních starostí, i když jeho podnikání zvlášť výnosné nebylo. (Kramerius na ně z vlastních prostředků nemálo doplácel.) Známost České expedice, odkud vycházely oblíbené české noviny, kalendáře a knihy se rozšířila nejen po Čechách, ale také na Moravě a mezi hrstkou vlasteneckých pracovníků na Slovensku. Svazek s poznámkou na titulním listě „k dostání v České expedicí“ byl už sama o sobě známkou dobré knihy, vyhledávali ji, k rádi četli chudí, prostí i bohatí a vzdělaní čtenáři. „První, kdo začal cílevědomě vydávat staré české tisky veleslavínského období, jehož čeština byla pro obrozence vzorem správného jazyka literárního, byl josefinský osvícenec František Faustin Procházka. Využil částečného uvolnění cenzury za vlády Josefa II. a sáhl záměrně ke knihám, které zakazoval Koniášův Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající a k vykořenění zamítající. Kromě nich doslova znovuobjevil Kroniku takřečeného Dalimila, knihy Erasma Rotterdamského a další spisy. Jeho příklad zapůsobil i na Václava Matěje Krameria, který jako první tisk České expedice vydal Letopisy trojanské.“

Po něm následovaly další reedice – bylo to například nové vydání oblíbených Ezopových bajek. Kramerius nabízel i cestopis Jana Mandevilla, znamenitého a vznešeného rytíře cestu po světě, dal přeložil Flaviovu Krátkou historii o válce židovské, a nakonec (to už bylo krátce před smrtí) dobrodružné cestopisné Příhody Václava Vratislava z Mitrovic, řečeného Turček. Cestopisů však vydal mnohem víc – seznamoval v nich české čtenáře s Čínou, Egyptem, Arábií, Amerikou a také s pátým dílem světa Austrálií. Mnohem větší pozornost však vzbudil spis o mistru Janu Husovi, ve kterém se pravilo, že Hus nebyl žádný kacíř, ale věrný katolík a osvícený myslitel, předbojovník státního katolictví, jak si přál v praxi uskutečnit sám Josef Druhý. Narazil ovšem na odpor katolické církevní hierarchie, pro kterou byla Husova osobnost nestravitelná stejně jako postava Žižkova. Hus mu prošel, Žižka už ne. Na rukopisu se objevilo zamítavé cenzurní Non imprimatur.

Dům U tří stříbrných růží v dnešní Husově ulici, kdysi sídlo Krameriovy České expedice

V České expedici však Václav Matěj Kramerius vydával především celou řadu lidových zábavných knížek. Věnoval se v nich pohádkám, romantickým dobrodružným rytířským příběhům a povídkám s historickou tématikou. Hleděl vyhovět a přizpůsobit se zájmům prostého čtenáře. A tak vycházely České Amazonky o bájné dívčí válce, Zazděná slečna aneb Podivné příběhy Marie z Hohenturnu (jejíž děj snad netřeba konkretizovat), Arabské pohádky (prozrazovaly Krameriovu náklonnost k orientálním tématům), zatímco Rybrcol v Krkonošských horách přinesl první českou verzi pověstí o vládci nejvyšších českých hor. Bezkonkurenčně nejpopulárnější však byly jeho kalendáře. Celým titulem se jmenovaly: Nový kalendář tolerancí pro všechen národ český katolického i evangelického náboženství. Dosáhly od počátku veliké obliby jako málokterá z tehdejších publikací. Výtisky z prvních dvou let se v našich knihovnách ani nezachovaly. Každý Kalendář obsahoval kalendárium katolických i protestantských svátků, pak následovaly předpovědi počasí, zpravidla podle stoletého kalendáře, rozepsaného na jednotlivé měsíce, Kramerius v něm uveřejňoval na pokračování Toleranční patent a k němu vydaná průvodní nařízení – shrnoval v přehledu nejdůležitější domácí i zahraniční události loňského roku. Hlavní těžiště však spočívalo v četných hospodářských, lékařských a domácích naučeních a několika krátkých zábavných povídkách, pochopitelně s ponaučením. Závěr kalendáře tvořil seznam výročních trhů, Jarmarkové měst a městeček v Království českém. K úspěchu dozajista přispěla lidová cena – pouhých 10 krejcarů.

„Krameriovy kalendáře se staly nejrozšířenější knihou v počátcích českého národního obrození. Dosahovaly několikatisícových nákladů, kdežto jiné české (ale i německé) knihy měly náklad nejvýše několika set výtisků.“ Kniha, nesoucí poněkud divný název Večerní shromáždění Dobrovické obce byla vlastním Krameriovým dílem. Na jejích stránkách se scházeli obyvatelé Dobrovic, aby si předčítali nebo vyprávěli to, co by sloužilo k naučení nebo jako příklad k dobrému hospodaření. A dvoudílný svazek Přítel lidu, ten byl zase pojat doslova jako lidová čítanka, určena nejprostším čtenářům. Kramerius chtěl původně připravit a postupně vydat jakousi lidovou encyklopedii pod názvem Všeobecná kronika světa od nejprvnějších až do těchto časů našich, která by obsahovala základní poučení ze všech oborů lidské činnosti potřebných pro práci a vzdělávání venkovského a městského lidu. Nepovedlo se, a tak vznikl Přítel lidu jako náhrada.

„Roku 1807 začal Václav Matěj Kramerius vážně postonávat, až posléze od ledna 1808 ho vodnatelnost plic doprovázené otoky, revmatickými a sklerotickými potížemi upoutala trvale na lůžko. Přesto až do posledních chvil stále pracoval a řídil Českou expedici. Nejstaršímu, tehdy šestnáctiletému synovi Václavu Rodomilovi diktoval na lůžku noviny, zatímco v expedici zastávala jeho práci manželka. Kramerius zemřel 22. března roku 1808 ve věku pouhých pětapadesáti let. Zástupy pražských i venkovských vlastenců, které doprovázely jeho ostatky při poslední cestě na Olšanský hřbitov, byly svědectvím, jak veliké úcty a vážnosti dosáhl v celé tehdejší české společnosti.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.