644. schůzka: Synové kuchmistra od Valdštejnů

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Karel Ignác Thám

Dnes se zaměříme na jisté dva muže, které na stránkách našich dějin nemůžeme opomenout. Kromě společného příjmení (neb to byli bratři) se oba narodili jako synové kuchmistra od Valdštejnů. Titulek složený z těchto slov jsme vymysleli pro dnešní 644. schůzku.

Oba bratři Thámové – Karel i Václav – pocházeli z rodiny poměrně zajištěné. Jejich otec pracoval jako panský kuchmistr u hraběnky z Valdštejnů, maminkou byla hraběnčina někdejší komorná. Dlouho bylo jako jejich rodiště udáváno město Přelouč, ale tito sourozenci s ním nic společného neměli. Oba přišli na svět v Praze v rozmezí necelých dvou let. Karel 4. listopadu 1763, Václav v říjnu 1765. roku. Oběma dvěma se dostalo dobrého vzdělání. Od svých desíti let navštěvovali nejprve akademické gymnasiu, posléze se stali posluchači filosofické fakulty pražské university. V pořádku vystudovali a poměrně časně se stali magistry a doktory filosofie. (Titul magistra získal Václav jako ani ne sedmnáctiletý.)

Starší z obou bratří byl Karel. Celý jménem Karel Václav Ignác Thám. Také se podepisoval jako Karel Hynek Thám. Po studiích se mu podařilo nejprve sehnat místo v národním oddělení veřejné knihovny pražské, když mu správce universitní knihovny (a jinak horlivý buditel) Karel Rafael Ungar svěřil soupis a katalogizování zdejšího knižního fondu. Karel Thám přitom poznal dokonale starší českou literaturu a zamiloval si ji. Podněcován četnými přáteli vydal už v roce 1783 (tedy jako sotva dvacetiletý) český spis s poněkud obšírným názvem: „Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení se v něm nedbalým a liknavým sepsanou.“ Výmluvnými slovy v něm vychvaluje přednosti češtiny a její starobylost a odůvodňoval potřebu tohoto jazyka pro všechny stavy. Obživu si hledal jako soukromý učitel – vyučoval češtině, němčině a francouzštině. Jeho existence však byla stále nejistá a tak se s pokročilejším věkem rozhodl zajistit si místo pod penzí, pročež požádal o svolení, aby mohl veřejně vyučovat českému jazyku na akademickém gymnasiu. Svá čtení zahájil pojednáním o charakteru Slovanů a jejich původu a osudech, o dokonalosti, užitku a významu jazyka českého. Definitivu na gymnasiu však nikdy nezískal a po Praze neuspěl ani ve Vídni. Paradoxně ho sice uznávali jako jednoho z nejvýznamnějších vůdců a jazykových rádců své generace, jenomže neměl žádnou naději na pevné místo a tím i stabilní příjem. Nahrazoval to tím, že psal a překládal nejrůznější praktické příručky, včetně takových, jež by asi neměly šanci vyjít ani dnes. Kupříkladu z angličtiny přeložená práce „Zkušeností stvrzené a vyzkoumané prostředky k zahánění much.“

Karel Ignác Thám na portrétu Josefa Ruperta Přecechtěla

Mezitím se mladší bratr, známější ze dvou Thámů, Václav, plným jménem Jan Šimon Václav Thám, stal redaktorem a později dramatikem Vlastenského divadla. Karel bratrovu divadelnímu působení přikládal velký význam a na jeho naléhání přispěl svými překlady her klasického repertoáru. Byly všeho všudy tři, ovšem zvoleny byly tak, že šlo o dramata klíčová programově i jazykově. Bylo to překlad Shakespearovy tragédie Macbeth a Schillerových Loupežníků. Dále připravil melodram Medea od Friedricha Wilhelma Gottera. Dlužno dodat, že jazykovou správností a slohovou elegancí tyto překlady vynikají nad podobné pokusy jeho vrstevníků. Karel onemocněl plicním neduhem, tuberkulózou, která spolu s alkoholismem byla prokletím thámovského rodu, a protože neměl žádné prostředky k životu, octl se ve značné bídě, a byl proto podporován některými vlastenci, hlavně Josefem Dobrovským. Zemřel na úbytě u Milosrdných bratří ve stejném roce, kdy se někde v Haliči ztratil definitivně jeho mladší bratr Václav, kočující tu s německou divadelní společností.

Vraťme se však na začátek Václavovy kariéry. Zatímco Karel katalogizoval fond pražské universitní knihovny a sháněl učitelské místo, působil Václav na policejním komisařství pro Staré Město pražské. Podněcován informacemi od bratra, rozhodl se vyzvednout slavnou minulost naší humanistické a barokní literatury a uvést ji do současnosti. Vydal proto Básně v řeči vázané, a do tohoto sborníku nejenže přetiskl starší českou tvorbu, ale připojil i své nové básně, na nichž chtěl dokázat, že čeština je schopna vyjádřit literárně totéž co jiné jazyky.

Hleď, jak tam Amor maličký
na myrtový strůmek letí,
po dívkách hází očičky,
ústa k pískání špičatí.
Snad myslí, jestli šíp ostrý
některé srdce nebodnul,
hned mu radu dá vtip bystrý,
by ji sladkým zpěvem pohnul.
Ó ty roztomilý ptáčku,
má Majdalis jest tu sice,
ach, kýž skrz libou písničku
mně vyzpíváš její srdce.

Věru, žádný skvost české, ba ani evropské a už vůbec světové poezie to není. Známkovali-li bychom však Václavovo úsilí, snad bychom mu neupřeli chvalitebnou či dobrou za snahu.

Bůh mně chléb, víno daroval,
co chci tedy již mít víc?
Kdyby mně ještě lásku dal,
nebude mně scházet nic.

Ředitel první Veřejné c. k. universitní knihovny Karel Rafael Ungar na obraze Antona Gareise

Jméno Václava Tháma se už našimi Toulkami několikrát mihlo, a pokaždé to bylo v souvislosti s českým divadlem. Jeho život byl úzce svázán s jeho budováním - někdy jde toto sepětí tak daleko, že i linie životních osudů probíhá skoro paralelně s osudy české scény. Zatímco v dobách rozmachu českého divadelnictví můžeme zároveň sledovat i rozmach tvůrčích sil Václava Tháma, setkáváme se naopak v obdobích úpadku divadla vždy s jeho osobními prohrami, vyprovokovanými neklidnou bohémskou povahou a zvláště proslulým sklonem k pití. Například na podzim roku 1789, kdy stržením Boudy vyvrcholila krize prvního českého divadelního podnikání (takzvaného Vlastenského divadla), byl Thám pro jakési nepořádky propuštěn ze služeb policejního úřadu. Pro jakési nepořádky – tím se myslí pro nadměrné požívání alkoholu. Ottův slovník naučný ovšem popisuje tento fakt ohleduplně: „Zamilovav si vášnivě divadlo, zřekl se kariéry úřednické a věnoval se spisovatelství a herectví.“

Spisovatelství a herectví se vskutku nadále věnoval, ale na začátku byla úplně jiná vášeň než ta k divadlu. Právě alkohol se stal hlavním a jediným důvodem jeho propuštění z řad policie. Starší zdroje sice uvádí, že byl ve výkonu povolání velmi svědomitý a propuštění zavinilo jeho silně vlastenecké smýšlení v měnícím se politickém klimatu, jenomže fakt, že do svého zaměstnání i před diváky na jeviště přicházel často opilý, nemohou popřít ani ony.

Já jsem upřímný vlastenec
a vlast svou miluji.
Když tvář mám jako měděnec,
tu lehce pracuji.
Tu měch natahuji a sobě pískám
a na nákovadlo dle taktu třískám.
Však kdybych neměl víno pít,
nemohl bych mistr Hřebík být.
Víno přec chutný nápoj je,
ba to se musí pít.
Kovář, jenž víno nepije,
měl by radš krejčím být.
Když od uhlí v krku jest zadusíno,
tu křtán proplákneme a pijem víno.
Sklenčku do ruky vezmeme a
za naši vlast pijeme.

Václav Thám měl s alkoholem opravdu vážné problémy. Dnes lze snad naplno říct, že to byl alkoholik. Mnozí starší autoři se snažili tento fakt popřít nebo omluvit nepřízní osudu – podle nich se pro velkého vlastence vizitka alkoholika nehodí, a proto si v tomto bodě realitu poněkud upravili. Když byl propuštěn od policie, nezbylo Václavu Thámovi nic jiného, než aby se stal hercem z povolání. Začal redigovat české noviny, ale i z těch byl nakonec propuštěn. Když mu totiž scházel tvůrčí nápad, jednoduše články opsal z novin konkurenčních. O příčinách Thámova pohnutého životního údělu vypráví dojemná romantická legenda, kterou románově zpracoval a zpopularizoval Alois Jirásek v F. L. Věkovi. Je to ona historie o sňatku s němou dívkou Paulou z divadelní rodiny, která při porodu zázračně nabude řeči, stane se herečkou a nakonec uteče manželovi s jiným hercem. Nešťastným manželstvím je motivováno Thámovo nemístné pití i jeho bludná kočovná pouť světem, která prý skončila kdesi v Haliči, kam se zbídačelý herec vypravil hledat svou ženu a našel tu jenom její hrob.

„Skrovná fakta, která dnes o Thámově soukromém životě známe,“ praví se v knize Václav Thám od doktora Miroslava Kačera, „tuto legendu sice plně nepotvrzují, ale také ji v ničem podstatném nevyvracejí. Václav Thám se skutečně oženil s dívkou z herecké rodiny, a to se sedmnáctiletou Josefou Hainovou, stalo se tak však až na podzim roku 1793, tedy v době, kdy měl již za sebou několik konfliktů pro své pití. Jeho manželka vystupovala v téže době na divadle v menších rolích. Manželské štěstí se asi opravdu jejich rodině vyhýbalo, neboť jim první dítě zemřelo tři dny po porodu a druhé se narodilo mrtvé. Paní Thámová odešla roku 1799 z Prahy se svým mužem a hrála s ním ještě roku 1802 v Olomouci.“

Václav Thám: Máj

V strakatém oděvu znovu se směje
ten přeslavný a veselý máj,
sladký a radostný hlahol již věje
přes všecky hory, palouky, háj.
Přirozenost nám dovoluje v poli
ty nejkrasší kvítky trhati,
protož chci okrášlit věncem jakkoli
vlasy mé, a budu skákati.
Nemám-li tomu, jenž vše to učinil,
za to se proukázat vděčně?
Veselým zpěvem, by mne z toho nevinil,
chci ho chválit, velebit věčně.

Přese všechno, co o Václavu Thámovi víme, stojí v řadě fakta docela úctyhodná. Sám napsal, upravil nebo přeložil celou třetinu nám známého repertoáru českého divadla z konce 18. století. Moc dobře si byl vědom významu české dramatické tvorby nejenom pro divadlo, ale i pro český jazyk a litera-turu, a proto se dlouho obíral myšlenkou vydat základní fond českých dramatických textů tiskem. „Mám v úmyslu vydat dějiny vzniku toho našeho divadla se všemi provedenými divadelními hrami, což doufám čeští literáti uvítají“ Ze sto padesáti až dvou set dramatických kusů, kterými Thám obohatil český repertoár, vyšly tiskem jenom dva plus výbor árií z dvanácti nejoblíbenějších vídeňských zpěvoher. Šťastnou náhodou se zachoval Thámův rukopis překladu Mozartovy Kouzelné flétny. Když k tomu připočteme dva svazky almanachu Básně v řeči vázané, několik divadelních kritik a necelý ročník Schönfeldových císařsko-královských pražských novin, které Thám redigoval, je to už opravdu všechno, co se nám zachovalo v přesném znění.

Pa – pa – pa – Paganena!
Pa – pa – pa – Papageno!
Pa – pa – pa – Papagena (o)
Jsi mně nyní darována?
Nyní jsem ti darována.
Nu tedy buď má milenka. Nyní budu tvoje ženka.
A co když já budu (ty budeš) matka?
Když si bohové smyslejí
a nám dítky nadělejí,
tak hezké malé škrňátka?
On dříve malého Papageno –
A potom malou Papagenu –
Pak opět zase – Papageno –
pak opět zase Papagenu.
My budem šťastnější nad bohy
Když mnohý, mnohý, mnohý, mnohý
Pa – pa – pa – Papageny
Pa – pa – pa – Papagenky
budeme oba spolu míti,
když okolo nás budou hráti.
A když nás budou rádi mít,
může-li větší štěstí být?

O tom, jak se Václav Thám zasloužil o Vlastenské divadlo, jsme si už v Toulkách povídali; teď na nás čeká, abychom ho vyprovodili na cestě do historie, a věru nebude to cesta radostná. Jakousi stopu zachytili badatelé v Liberci. V tamním archivu se zachoval záznam, podle něhož „c. k. privilegovaní vlastenští herci v Praze Václav Thám a Václav Svoboda obdrželi v lednu 1799 od libereckého magistrátu povolení pořádat německá divadelní představení, a to se společností, kterou tvořili kromě dvou podnikatelů ještě čtyři herečky a sedm herců.“ Z tohoto dokumentu vyvstávají dva termíny: „vlastenští herci“ a „německá představení.“ Zdá se, že měli (byť skrovnými silami) snahu hrát nejlepší hry soudobého repertoáru, ale tento pokus o záchranu nebyl úspěšný a oba podnikatelé byli zakrátko tak zadluženi, že už v říjnu téhož roku požádali o sekvestraci divadelní pokladny (tedy že na ni byla uvalena nucená správa). Koncem roku pak museli se svými jedenácti věřiteli Z Liberecka uzavřít finanční vyrovnání. Při této příležitosti zároveň předal Svoboda Thámovi (kterému sám dlužil 300 zlatých) svůj podíl na garderobiéře i na ostatním fundu společnosti a nejspíše tehdy soubor opustil.

„O dalších osudech Thámovy společnosti pak už nic nevíme, a není nám ani známo, kdy se rozpadla,“ uvádí ve své knize dr. Kačer. „Se jmény manželů Thámových i Václava Svobody se setkáváme zase až na německých cedulích olomouckého divadla z července a srpna roku 1802. Nedá se přitom vyloučit, že Thámovi přišli do Olomouce již v roce 1800, kdy ještě vedl tamní divadlo otec paní Thámové, ředitel Karel Hain, kterého pak vystřídal další dobrý známý Václava Tháma, bývalý úspěšný ředitel Vlastenského divadla Václav Mihule. Svoboda však přišel do Mihulova souboru patrně později, neboť ještě roku 1801 hrál v Plzni s jednou kočovnou společností. Nejspíše ještě téhož roku se Svoboda vrátil zpátky do Prahy a slavil tu jako výtečný představitel Kašpárka a podobných komických rolí úspěchy i na scéně Stavovského divadla, kde se začalo znovu hrát česky.“

Po roce 1802 se po Thámovi slehla zem. V polské Vratislavi byly sice ve 20. století nalezeny nové a cenné památky na Václava Tháma – jednak trosky divadelní knihovny Vlastenského divadla s podpisy bratří Thámů a ředitele Mihuleho, jednak Thámův Szenarienbuch, tedy jakási kniha scénářů – nic z toho však nevnáší žádné světlo do temné historie Thámova hereckého kočování. A tak nezbývá než se smířit s tím, že vůbec posledním známým pramenem k jeho životopisu zůstávají dva přátelské zápisy v památníku dramatika a divadelního ředitele Jana Nepomuka Štěpánka. Jeden je německý z poslední dne roku 1806, druhý český, z prvního dne roku 1807. Thám byl tehdy v Praze. V tom českém se říká:

Milý příteli Štěpánku,
drž se češtiny a umělosti,
pak teprv děvčat a džbánku,
tak učiníš tomu světu dosti.

Divadelní ředitel Jan Nepomuk Štěpánek na portrétu Jana Vilímka

A po tomto ponaučení (pisatel musel vědět moc dobře, jak to je s tím džbánkem) je ještě připsáno: „V sprostnosti od upřímného krajana Václava Tháma, tvého prahděda v překládání a skládání her českých. V Praze dne 1. ledna 1807, na Nový rok. Praeterio felicior esto!“ Což po česku znamená: „Budiž šťastnější než minulý.“ Zřejmě nebyl. Anebo možná byl – někdy – ale o tom my už nemáme žádnou zprávu. Skončil kdesi v polské Haliči, kde místo své ženy objevil jen její hrob – romantická legenda praví, že u něj zemřel. Ve skutečnosti neznáme místo a ani rok, kdy odešel. Ani nevíme, jak vypadal. Jan Šimon Václav Thám měl doputovat na své životní pouti snad kolem roku 1816.

Já jsem si již umínil v hospodě umříti,
při mé smrti u huby musím víno míti,
by řekli, kdyby měli anjelé přijít,
Bože, tomu pijáku rač milostiv býti!
Smysl každý bez vína hned vysýchá,
srdce vínem napité k nebesům pospíchá,
mne víno z kterékoli hospody víc píchá,
než co číšník knížecí čistou vodou míchá.
Každý jest k něčemu přirozeně veden,
já nikdy nemohu spát, když nejsem najeden,
lačného by mne mohl přemoct chlapec jeden,
na hlad, žízeň nevražím, jako na soudný den.
Takové verše dělám, jaké víno cítím,
ani spáti nemohu, leč až se nasytím,
ani i to zač stojí, co píši před pitím,
po pití však ve verších i Názóna chytím.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...