624. schůzka: Noviny nejsou nic než kroniky a letopisové

15. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Snímky starých novin a periodik (ilustrační foto)

Nabízíme Vám cestu za počátky českých novin a za novináři, mezi nimiž pozici vskutku zakladatelskou zaujímá osobnost Václava Matěje Krameria. Tento vystudovaný filosof a nedostudovaný právník obsazuje ve skupině učenců, literátů a publicistů počátků českého národního obrození čelné místo.

„První číslo Krameriusových c. k. pražských poštovských novin vyšlo v sobotu 4. července roku 1789. Obsah odpovídal tomu, co redaktor a vydavatel sliboval ve své žádosti: noviny měly přinášet válečné zprávy, zprávy politické, c. k. dekrety, patenty a nařízení, oznámení o vydávání starých i nových českých knih, zprávy o loterních výhrách, o tržních cenách, licitacích a prodejích. Býval k němu připojen i Závěsek, který rozšiřoval informace o tehdejších politických událostech, přinášel několik drobných hospodářských naučení a upozorňoval na novou českou knižní produkci. Stejný obsah měla také další čísla Krameriových novin, vycházejících pravidelně každou sobotu. Pro pražské předplatitele a zájemce však byla zpravidla připravena už v pátek odpoledne, kdy si je mohli vyzvednout v c. k. normálním knihkupectví na Starém Městě pražském. Zpravodajská pohotovost (s ohledem na tehdejší poměry a možnosti) a také pestrost ukazovaly, že v nich Schönfeldovi (jako do té doby jedinému privilegovanému vydavateli českých novin) vyrůstá velmi nebezpečný konkurent. Krameriovi se skutečně podařilo od prvních čísel pro své noviny přetáhnout více než polovinu Schönfeldových abonentů.“

V nových novinách šlo o náplň v podstatě stejnou, jakou měly Schönfeldské noviny, ve kterých Kramerius začínal. První číslo vyšlo v nákladu čtyř set padesáti kusů, později dosáhl Kramerius nákladu na svou dobu vysokého – patnácti set výtisků. Krameriovy noviny, to byl týdeník, na rozdíl od Schönfeldských novin, které vycházely dvakrát týdně. Pod názvem Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny vycházejí až do ledna 1791, kdy se Schönfeldovi podařilo vymoci zákaz označení „poštovské“ v záhlaví Krameriových novin, což mělo pravděpodobně poškodit jejich vážnost). Takže se přejmenovávalo. Na Krameriusovy c. k. vlastenské noviny. Už svým názvem se hlásily k cíli, kterému měly sloužit. Vydávání vlastních novin oznámil Kramerius zvláštním letákem, nazvaným Obzvláštní zpráva. V něm zhruba vytyčuje novinářský program. Slibuje, že bude své noviny psát „v jazyce čistém a jako od smetí vypulérovaném, jadrném a srozumitelném, takže jich i učení pro nabytí dokonalejší a čistší řeči, i sprostní lidé pro snadné pochopení v nich obsažených věcí užívati moci budou.“

Na první místě měla stát rubrika Váleční příběhové: „Zůstane tak dlouho v mým novinách jakožto hlavní obsah, dokud nynější krvavá vojna trvati bude.“ Bude-li málo vojenských zpráv, dá k dobrému stati cestopisné: „Od času k času ty země, kdež se válka vede, a kdež co pamětihodného přihoditi může, krátce a důkladně budu popisovati tak, aby moji páni čtenářové pomalu známosti rozličných zemí a krajin nabývali.“ A když bude válečného zpravodajství víc, tak Kramerius přidá zvláštní přílohu – Závěsek. „Stalo-li by se, že by při nynějších důležitostech váleční příběhové, aneb i jiné pro mé pány čtenáře důležité zprávy více místa potřebovaly, tedy veřejně slibuji, a v svém slovu stojím, že k svým novinám ještě čtvrt, aneb podle potřeby třebas i půl archu jakožto Závěsek přiložím, tak aby čtenářům nižádná zpráva a nižádný příběh neušel, na kterémžto by jim záležeti mohlo.“

Krameriovy pražské poštovské noviny

Je zajímavé, jak Kramerius chápal poslání novináře a úkoly tisku: „Noviny nejsou nic jiného než kroniky a letopisové, jenž se pro potomky na věčnou památku spisují, a vůbec na světlo vydávají; a jakýžkoli účinek z čtení kronik míti se domníváme, téhož užitku také i čtení novin se nadějeme. neboť v novinách spisují se všichni příběhové, a kde co v kterém koutě světa pamětihodného přihoditi se může. Noviny také představují nám tak dobře chvalitebné činy k následování jich, jakož i hanebné a potupné skutky k jich se uvarování. Jakby pak zvláště pro mé milé Čechy, Moravany a Slováky noviny v českém jazyku psané užitečny byly, o tom mně není potřebí obšírnými slovy mluviti, dostiť jest na tom, když se jich otáži: Také-li mnoho mužů dostatečných mezi sebou mají, kteří by jim v jejich mateřské řeči historie a kroniky spisovali, tak aby ani novin, kteréž kronikám ve všem podobné jsou, nepotřebovali; a oni jistotně k své největší bolesti a k umenšení svého slavného jména vyznati musejí, že se jich takových mužů nedostává. Když tedy moji Čechové z té strany nedostatek trpějí, nechť užívají mých novin, a já jich ubezpečuji že se žádný ve všech koutech světa důležitý příběh nevyskytne, aby se ho v mých novinách nedočetli...“

Zprávy z ciziny, ty si Kramerius skoro výhradně překládal z jiných novin, hlavně z vídeňských a kolínských. Pokud jde o zpravodajství z domova, snažil se od počátku o získání širokého okruhu dopisovatelů, hlavně z českých venkovských měst. Zavedl rubriku Hlasy čtenářů, která byla věnována zprávám z venkova o živelných pohromách, o pronikání hospodářského pokroku do výroby, zejména zemědělské, o rozvoji školství, o vlasteneckých podnicích. Obrací se na své čtenáře s přímou výzvou, aby mu zasílali pravdivé zprávy ze svého okolí o všem, co se u nic děje. Vyslovuje přání, aby se v každém městě našel aspoň jeden muž, se kterým by si mohl dopisovat a od kterého by mohl dostávat zprávy a „věrné rady“. (To znamená důvěryhodné informace.) Jeho úsilí o vybudování okruhu stálých dopisovatelů mělo úspěch. Kolem jeho novin se skutečně soustředil okruh oddaných spolupracovníků, a to i mimopražských. Podařilo se mu získat i stálé dopisovatele ze Slovenska.

Kromě těchto spolupracovníků měl Kramerius široký okruh čtenářů, kteří mu psali dopisy o všem, co se děje. Podle vlastního doznání dostával týdně 20 až 30 dopisů. Pokaždé však zdůrazňuje nutnost naprosto pravdivého zpravodajství. Po této stránce je až úzkostlivý. Když se jemu samému stane, že v důsledku mylné informace otiskne někdy zprávu ne zcela přesnou, jakmile se o této skutečnosti dozví, neváhá a ihned přinese opravu i s vysvětlením. (Hle, jaký příklad pro jeho dnešní kolegy!) A stejnou zásadu pravdivosti uplatňuje i u svých dopisovatelů. Žádá, aby se vždy, dříve než něco napíší, zkontrolovali co nejpečlivěji fakta, aby on potom po otištění zprávy nebyl snad kárán z nepravdy pro křivé zpravodajství.

„Významné místo v Krameriově novinářské práci měly přílohy. V nich seznamoval čtenáře podrobněji nejenom se základními vědeckými poznatky a novými metodami, nýbrž také se zásadami účasti ve věcech veřejných. V popularizujících lidovýchovných přílohách používal oblíbené formy dialogu, povídky nebo dopisu, aby přístupnou formou usnadnil čtenáři pochopení podstaty věcí. Významná byla například příloha Večerní shromáždění dobrovické obce, která vycházela na pokračování. Jako další příklad je možno uvést Dopisy od přítele, ve kterých zastřenou formou (s ohledem na přísnou cenzuru) učil čtenáře základy taktiky boje proti germanizačním snahám.“

Busta Václava Matěje Krameria (foto uživatel Sapfan)

První zprávu o povstání pařížského lidu a nepokojích v roce 1789 přinesly Krameriovy noviny zhruba za čtrnáct dní po pádu Bastilly. V úvodu zprávy z Paříže konstatuje, že „ve Frankrajchu dějí se nyní takové věci, kterou svou důležitostí daleko i tureckou a švédskou vojnu převyšují.“ Kramerius správně vycítil, že jde o mimořádnou politickou událost, který svým významem zastiňuje všechno ostatní dění v Evropě. „V Paříži jest strašlivé podívání. Pozdvižení lidu na nejvyšší stupeň vystoupilo. V noci ze 13. na 14. toho měsíce nebylo jináč, než jakoby předchůdce dne soudného byl přišel. Na všech věžích se zvony dávalo znamení k šturmu, a podobně na všech stranách v městě bylo samo od sebe takové světlo, jako by při pravém poledni bylo. I také se přes jedenkrát sto tisíc lidu sběhlo, kterýžto obecný křik a hlas byl: Nechť se na hlavu každého toho smrt a záhuba shrne, který by svobodu v tom nejmenším porušil. Vojáci všickni vůbec složili zbraň a odepřeli službu. Žádný meč, žádný kord a žádný myslivecký tesák není víc v celé Paříži za peníze k dostání, všecka tato zbraň nyní v rukou pozdviženého lidu se blejská. Při rozednění rozhořčený lid běžel úprkem ke královskému dvoru, a nyní strach a bázeň každého vlasti milovníka napadá, aby se králi a královně nic zlého nestalo.“

Zatím docela nestranné zpravodajství. O samotném pádu Bastilly Kramerius píše: „Na věčné časy pro památku do knih zapsati se může, že hrstka měšťanů Bastillu, tak hrozné a pevné stavení, v půl hodině vybojovala, nestrachujíc se ani děl, ani koulí, ani pagnetů.“ Dobytí a rozboření Bastilly novinář sám chápal jako počátek nové cesty ve vývoji francouzské společnosti, když současně oznamoval, že „na místě ní postavena bude socha na památku a ke cti všech stavů a celého francouzského národa.“ S neskrývaným uspokojením Kramerius píše, jak král Ludvík XVI. přišel do národního shromáždění „beze vší pompy a prohlásil, že všecko dobrému uvážení dokonalých a náležitých reprezentantů francouzského národa zanechává a že již poručení dal, aby vojsko z Paříže pryč odtáhlo, posléze řekl, že sám do města vejíti chce, aby lid o svém dobrém mínění přesvědčil.“ Jenomže naděje, že všechno půjde ve Francii už jen pokojnou cestou a že se v této zemi začne za spolupráce panovníka a zástupců lidu uskutečňovat jakási obdoba státní reformní politiky, se nevyplnily. V srpnu 1789 zrušilo Ústavodárné shromáždění osobní feudální povinnosti rolníků, privilegia šlechty, provincií a měst, cechy a poté v deklaraci práv občana a člověka vyhlásilo zásady občanské svobody a rovnoprávnosti. O tom se však čtenář Krameriových novin nic nedozvěděl. České gubernium totiž zakázalo v polovině srpna českým novinám otiskovat jakkoli další zprávy o událostech ve Francii. Zapracoval strach z ohlasu francouzské revoluce a tak kromě zákazu zmiňovat se jakkoli o Francii si Vídeň vyžádala do svých krajských hejtmanů v českých zemích podrobná hlášení o náladě v zemi.

Zjistilo se, že se francouzské revoluční události těší neskrývaným sympatiím lidových vrstev, ba dokonce, že by mohlo hrozit u nás selské povstání jako v roce 1775. Aspoň to tak napsal královéhradecký hejtman Biener z Bienenberku. A ještě dodal, že rozšíření českých novin mezi obyvatelstvem je provázeno „nejhoršími účinky“ a že zvláště slovo svoboda, které se objevuje ve zprávách z Francie, může být prý prostým lidem až nápadné. V těchto zprávách se dokonce volá po tom, „aby hostinským bylo zakázáno odebírat české noviny a vykládat je ve svých hospodských místnostech.“ A skutečně: vídeňská vláda zostřuje cenzurní dohled nad českými novinami a speciálně nad novinami Krameriovými a přikazuje přísně, že se v českých – to znamená Krameriových – novinách nesmí objevit nic, co by mohlo svědčit byť jen zastřeně o sympatiích s francouzskou revolucí, a současně zakazuje venkovským hostinským odebírat Krameriovy noviny a vykládat je ve svých místnostech ke čtení. Tento útok je veden zřetelně proti Krameriovým novinám, protože noviny Schönfeldské byly považovány za noviny úřední, vládní.

„Tato vládní opatření se nezbytně odrazila i na spaní Krameriových novin. Dnes je již těžko rozhodnout, nakolik jsou některé formulace z pera Krameriova a nakolik jsou dílem cenzorovy tužky. Již sama skutečnost, že Kramerius věděl o příkazu cenzuře a o tom, že hostinským bylo zakázáno odebírat jeho noviny, nezbytně ovlivňovala jeho psaní přinejmenším v tom, že ho vedla k opatrnosti při vyjadřování se o francouzských událostech. Je to vidět i na tom, že po prvních zprávách o těchto událostech, jež nebyly nikterak nepřátelské k počínající revoluci, mění se tón jeho novin už v tom, že Kramerius přináší ve svých novinách zprávu o pádu Bastilly opožděně, později než noviny Schönfeldské, a že na rozdíl od těchto novin omezuje se pojednou kupodivu na to, že zprávy, které došly z Francie, pouze seřazuje, a to do-konce dosti neuspořádaně. Již tato okolnost vzbuzuje dojem, že Kramerius jednal pod nátlakem a že se takto sna-žil předejít hrozící nepříjemnosti.“

Česká společnost – tedy měšťané a inteligence – se snažila stále víc (pod vlivem české šlechty) vykoupit výhodnější podmínky pro vlastenecký ruch od vídeňské vlády svou zdůrazňovanou loajalitou. Věřila (ne zcela oprávněně) v možnost osvícenských reforem shora po způsobu josefinském. Tehdy se i tón Krameriových novin vůči událostem ve Francii stává ostře nepřátelský. Revoluční změny ve Francii, kde došlo nakonec až ke svržení monarchie a nastolení republiky, vyvolaly v českých zemích silné znepokojení. Pro české měšťany a inteligenci byly francouzské události, které nakonec vedly k popravě panovníka i jeho ženy, císařovy sestry, něčím, co nedovedli pochopit. Čeští novináři se ostře staví nejenom proti francouzským událostem, ale odmítají již samu myšlenku revoluce. V Krameriových novinách jsou události ve Francii kresleny jako bezbožné a kruté krveprolití vyvolané jakobíny. V roce 1792 píše Kramerius doslova: „Jakož se zdá, Paříž přece jen lotrovská peleš zůstane. Ještě všecky ulice a placy krví zkropeny jsou, kteroužto vzteklý lid prolil, a již zase znova lidské krve žádostivi jsou.“ Ostré útoky zaměřil autor zejména proti jakobínům. Psal o nich jako o krvežíznivcích, vrazích a lupičích. „Všickni jsou mrtví přátelé nešťastného krále, kteříž ještě v malém počtu byli pozůstali. Vzteklí jakobínové všecky pomordovali. Prosba, slzy, dostatečné svědectví nevinnosti, nad tím vším srdce ukrutných mordýřů nebylo k pohnutí. Všecky zabité obrali a okradli, ano ze šatů je svlékli a těla mrtvá do řeky Seiny vházeli.“

Propaganda (v tomto případě proti revoluci ve Francii) šlapala dobře... jako vícekráte předtím u nás... jako mnohokrát potom. Nebyla však příliš účinná. Jaké vícekrát předtím, jako mnohokrát potom. Naopak – čím více revoluce ve Francii postupovala, tím více s ní Češi (hlavně na venkově) sympatizovali, a to i přesto, že v tuto dobu byly už podobné projevy stíhány a těžce trestány. V lednu 1793 referoval vrchní litomyšlského panství chrudimskému krajskému hejtmanovi Pulpanovi, že poddaní přes všechny výstrahy a přes poučování o škodlivých následcích francouzské revoluce nadále sympatizují s myšlenkami svobody a společenské rovnosti, což dokazoval řadou smělých a pobuřujících výroků. Krajský hejtman byl těmito zprávami zneklidněn a napsal obratem podrobné hlášení českému guberniu do Prahy, ve kterém navrhoval kromě jiného, aby pro udržení pořádku a poslušnosti poddaných k vrchnosti a státu byly podobné výstřelky trestány patnácti až pětadvaceti ranami holí.

Dobytí Bastilly

Zároveň jako jednoho z hlavních podněcovatelů revolučních nálad mezi lidem označil české noviny. V chrudimském kraji prý je odebírají téměř všichni evangeličtí pastoři a půjčují je dále sedlákům, kteří přímo hltají každou zmínku o francouzské revoluci a vykládají si tyto zprávy po svém. Pulpan se však domníval, že by nebylo příliš vhodné české noviny rovnou zakázat, protože to by mohlo mezi poddanými vzbudit nepříznivý dojem. Doporučoval však zostřit cenzurní dozor a dovolit v českých novinách uveřejňovat o revoluci jenom takové články, které by odstrašovaly od následování podobných příkladů.

„České gubernium zprávu projednalo a doporučilo, aby pobuřující výroky a projevy otevřených sympatií s francouzskou revolucí byly stíhány tělesnými tresty. Současně dalo guberniálnímu cenzorovi Františku Martinu Pelclovi rozkaz, aby do českých novin nepropustil žádný článek, který by mohl, byť i nechtěně, vyvolávat mezi čtenáři revoluční nálady. Brzy na to sám nejvyšší purkrabí hrabě Prokop Lažanský svěřil pražskému policejnímu řediteli revizi všech zpráv, které šly do tisku, a posléze se osobně ujal předběžné cenzury novin.“

Toto opatření se ale zdála být úplně zbytečná. Krameriovy noviny psaly v této době proti revoluci už velmi ostře, nevybíravě a většinou i se zjevnou nenávistí. Kromě toho Kramerius byl tehdy už jediným vydavatelem českých novin. Schönfeldské noviny vystřídaly po jeho odchodu několik redaktorů a jejich úroveň rychle upadala. V květnu 1790 si Kramerius ve svých novinách stěžoval, že Schönfeldské noviny, které tehdy redigoval Václav Thám, nejsou ničím jiným než pouhým opisem Krameriových novin. Kramerius k tomu poznamenal: „Připomenutý novinář (jako Václav Thám) tak nevděčný jest, že ač celé mé poštovské noviny i se všemi chybami přepsal, přece mne u mých Čechů a přátel zlehčiti chtěl, jakž na poslední stránce Schönfeldských novin 15. numera viděti jest. Ale moji dobří přátelé vědí, čí práci sobě oblíbiti mohou.“ (Již tenkrát se v médiích kradlo, a dodneška tomu není jinak.) V roce 1792 Schönfeldské noviny zanikly. Naproti tomu Kramerius měl tehdy už na 1500 odběratelů, což byl v daných poměrech mimořádný počet. Jeho noviny se zasílaly v hojném počtu na Moravu, ale i do Vídně a až do Uher, zde pak hlavně na Slovensko.

"Práce pochází z hořkých kořenů, ale ovoce sladké nese," utrousil Václav Matěj Kramerius tuto myšlenku ve svých Průpovídkách. Nevíme, zdali sladké, ale ovoce jeho práce dobré bylo.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Když vás chytne klasika, nikdy vás už nepustí. I kdybyste se před ní plazili.

Petr Král, hudební dramaturg a moderátor Českého rozhlasu

Nebojte se klasiky!

Nebojte se klasiky!

Koupit

Bum, řach, prásk, křup, vrz, chrum, švuňk, cink. Už chápete? Bicí! Který nástroj vypadá jako obří hrnec ze školní jídelny potažený látkou? Ano, tympán! A který připomíná kuchyňské police? A který zní jako struhadlo? A který jako cinkání skleničkami? A který zní jako vítr?