626. schůzka: Světská sláva polní tráva

16. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Carl Ditters von Dittersdorf

Skladatele lze dělit všelijak. Podle národnosti, podle období, v něm tvořili, podle stylu. Lze je však škatulkovat i na umělce, kteří byli původně neznámí, ale později - zpravidla až po smrti – se proslavili. Za druhé to jsou šťastlivci, kteří prosluli již za svého života a ta sláva jim vydržela i po jejich pohřbu. Třetí skupina se vyznačuje jedinci, kteří ze svého života mnoho neznamenali a takovými již zůstali.

No a čtvrtá, to jsou ti, kteří se zaživa jisté slávě těšili, leč světská sláva, polní tráva, znáte to. Z té poslední party bychom vás rádi upozornili na Augusta Karla Ditterse z Dittersdorfu.

„Přítomnost je pro mne hrozná, budoucnost nemůže být lepší. Proto jsem se vrátil do minulosti a diktuji svému nejstaršímu synovi s upřímností umírajícího historii celého svého života bez snahy po jakémkoli vlastním užitku. Až zemru, pak dostanete můj rukopis. Snad by mohlo jeho vydání prospět nejen druhým, ale i mé nezabezpečené rodině.“ To napsal v dopise svému příteli Karel Ditters osm týdnů před svou smrtí. Jeho život začal na Dušičky v roce 1739 ve Vídni. Což byl také důvod, proč ho profesor Gracián Černušák zařadil do Československého hudebního slovníku pod označením německý skladatel. Jeho otec byl dvorní divadelní krejčí a krajkář, který se jako dovedný kreslíř uplatnil u vojska. „Stal se nadporučíkem dělostřelectva a v bavorské válce mu bylo svěřeno, aby velel útvaru o dvaceti dělech.“

Když bylo Karlovi deset let, řekl mu učitel houslí König, že ho už nemůže nic naučit. Tak se dostal do orchestru benediktinského kostela. Tady ho uslyšel vynikající hornista Hubáček. Na jeho doporučení ho přijal (tehdy dvanáctiletého) císařský zbrojmistr princ Josef Fridrich Sachsen-Hildburghausen do své kapely. V jeho službách si osvojil hudební i literární vzdělání a uhlazené společenské vystupování. „Ve svém pokoji jsem našel velmi pěknou postel, psací stůl, skříň na šaty s krásným kováním, roztomilé židle, prostě všechno, co patří k zařízení, a dokonce úplně nové. Musel jsem všechno, co jsem měl od hlavy až k patě na sobě, svléknout a vzít na sebe své nové šaty. Kabát a kalhoty mého všedního obleku byly popelavě šedé, vesta červená. Všechno z jemného holandského sukna, a knoflíkové dírky – podle tehdejší módy – olemovány stříbrnými prýmky. Prádla veškerého druhu jsem našel nadbytek. Také jsem dostal bílé hedvábné punčochy, nové střevíce, stříbrné přezky na boty i na kalhoty podle nejnovějších vzorů. A to všechno dal pořídit princ, aniž bych mohl co pozorovat. Vždyť krejčí, obuvník i švadlena si musel zjistit míru u mého otce – a přece jsem o ničem vůbec nevěděl.“

Když princ zemřel, byla kapela rozpuštěna, ale náš hudebník na tom neprodělal, získal místo v císařské opeře. Při císařské korunovaci (myslí se korunovace Josefa II. ve Frankfurtu nad Mohanem) se Ditters zaskvěl jako pětadvacetiletý mistrovskou hrou na housle a získal v císaři účinného příznivce na celý život. Pak přijal po bratrovi Josefa Haydna, Michaelovi, místo kapelníka u varadinského biskupa Patačiče. Uvedl se u něj s náležitou rázností: „Pánové, mám několik poznámek, které se však týkají jen těch slabších z vás. Jsou tu různé nesrovnalosti, které však nebudu trpět. Za prvé někteří nemají správně naladěné nástroje. Za druhé forte a piano nebylo vždy přesně dodržováno. Za třetí někteří tempo hned zrychlují, hned zase zvolňují. A konečně došlo několikrát k neodpustitelné chybě – myslím tím špatné dodržování pauz. Doufám, že nyní každý svou chybu napraví. Tak – doladit, a pak – da capo!“ Symfonie byla zopakována, tentokrát k Dittersově spokojenosti, což ocenil i varadinský biskup. „Dal přinést potvrzenku na sto dukátů, které mi dal zálohou ještě ve Vídni – a roztrhal ji. Políbil jsem za to biskupovi ruku, a řekl mu, aby mu Excelence místo vykání tykala. Že jsem si na to zvykl u prince. Biskup byl dojat, že mu vstoupily slzy do očí, a řekl, že mi bude nejen tykat, ale že mě bude považovat za svého syna.“

Karl Ditters von Dittersdorf

Pro biskupův orchestr najal Ditters v Praze řadu hudebníků, mimo jiné i Václava Pichla. Ten mu pomohl sehnat další hráče. „Angažoval jsem všechny. Hned při první symfonii jsem poznal, že to je výborný orchestr a proto jsem si potají poslal pro své housle a notový materiál. Když jsem je všechny vyslechl, řekl jsem: Pánové, dosud jste hráli vy pro mne. Bude, myslím, slušné, když teď také zahraji já vám. A rozdal jsem jim noty jedné své nové symfonie, kterou jsem sám dirigoval, a pak jsem zahrál jeden koncert a jednu sonátu. Pichl mě přemluvil, abychom vystoupili veřejně.“ Na první koncert měl Ditters osm dní. Dal zhotovit dlouhé lavice a pulty – zavedl totiž vídeňský způsob hry – vsedě – a orchestr rozsadil tak, aby každý hráč seděl čelem k obecenstvu. Orchestr měl čtyřiatřicet členů, mezi nimi devět lokajů v livrejích, jeden komorník a cukrář a hudebníci z kapituly.

Skladbě se Ditters učil u dvorního kapelníka Giuseppa Bonna. Při cestě s Gluckem do Itálie se o něm mluví jako o houslovém virtuosovi. Ve Velkém Varadíně napsal scénické oratorium Izák a první operu buffu Amore in Musica. Pak přišla ale rána: na příkaz Marie Terezie musel ale biskup svou kapelu rozpustit. „Každý si lehce představí, že ta smutná zpráva působila na celé město jako úder hromu. Nejenom členové kapely, ale všichni obyvatelé města byli roztrpčeni. První proto, že ztrácejí tak výborné místo, a druzí proto, že všechny zábavy, na nichž jsme měli podíl, jsou nenávratně pryč, čímž se Velký Varadín stane zase tou pustinou, jakou byl dříve.“ Karel Ditters byl biskupem odbyt docela velkoryse, a tak si dovolil návštěvu Benátek, a po moři (na němž zažil bouři) připlul do Terstu. Tam se seznámil s jistým hrabětem (jmenoval se Lemberk, ale to není příliš důležité, jako spíš to, že to byl zemský správce císařského vévodství slezského), a ten mu nabídl návštěvu u něj v Opavě, zrovna v době, kdy k němu přijel i vratislavský kníže, jinak biskup, hrabě Schaffgotsch, který bydlel na biskupském panství v císařském Slezsku v Javorníku na Jánském vrchu.

„Na jeho počest byl uspořádán koncert. Pochvalně se vyjádřil nejen o mé hře, ale i o mých skladbách a pozval mě pak za dva dny na oběd. Byl to skutečný milovník hudby a téměř po celou dobu se bavil pouze se mnou. Vyptával se na můj dosavadní život a na mé plány do budoucna. Mimo jiné mi říkal, že měl dříve, v době, když byl ještě sídlem ve Vratislavi a byl s pruským králem Fridrichem zadobře, výhodnější postavení než dnes, takže si mohl vydržovat velkou kapelu i několik pěvců kastrátů.“

Byla to svým způsobem ironie osudu. Ditters napsal celkem přes 40 oper, několik oratorií, mší a kantát, více než 120 symfonií, 26 divertiment, serenád a podobně, 35 koncertů, smyčcová kvinteta, kvarteta, tria, houslové sonáty, dvouruční i čtyřruční sonáty a jiné skladby klavírní. Rozhodl se pro trvalý pobyt na Jánském vrchu. V okamžiku, kdy mu hrabě a biskup v jedné osobě nabídl místo nikoli šéfa kapely, nýbrž post vrchního lesního správce niského knížectví. „Nabízený plat byl přijatelný. Tisíc pět set zlatých. Přitom možnost převzetí prvního uvolněného místa hejtmana v biskupství, čímž můj plat samozřejmě bude zvýšen při dodržení všech dosavadních dalších výhod s bytem, jídlem a tak dále.“

Pochopitelně, že se na Jánský vrch nevypravil, aby zachraňoval stav biskupského lesního hospodářství, ale „abych vstoupil do služeb biskupa za slušný honorář a byl mu asi tím, čím David Saulovi, totiž měl jsem ho bavit svou hudbou ve smutných chvílích.“ Že prý sice biskup žádnou kapelu nemá, zato však tam jsou muzikální lidé – několik sloužících, pár písařů a pak ještě několik osob přímo na Jánském vrchu, takže by si jich mohl asi osm vybrat a dát dohromady malý orchestr zatím bez dechových nástrojů. „Když jsem tam přijel, našel jsem hudebníky, pokud mohu ty lidi tak nazvat, v tak žalostném stavu, že se mi dělalo z té desetičlenné kapely špatně. Co jsem si však měl počít? Musel jsem se s tím smířit. Stálým cvičením a opravováním jsem konečně došel tak daleko, že je bylo možné již po měsíční práci poslouchat, aniž se člověku ježily vlasy hrůzou na hlavě.“

Karů Ditters von Dittersdorf žil na zámku Jánský vrch na Jesenicku

Těsně u zámku stála – a dones stojí – vysoká oválná věž, která ve svém širším průměru má přes čtrnáct metrů. Ditters jí věnoval celou svou pozornost. Jeho hlavním úkolem bylo získat z místností ve věži jeden sál. Na podzim téhož roku, kdy na Jánský vrch přišel, byl sál hotov – vybaven i vymalován. Poslech v něm byl výborný, oválný tvar zesiloval zvuk a přinášel ozvěnu. V sále ve věži postavil Ditters divadlo a obstaral také divadelní personál. Z Prahy získal posily, Víta Ungerichta, bratry Batkovy a Petra Hrdličku, z Brna bratry Červenkovy, zpěváka Třepického z Rokycan. Další hudebníci a zpěváci přijeli z Velkého Varadína a z Vídně přibyla Dittersova sestra Johanna, dobrá zpěvačka. Nakonec měl orchestr celkem sedmnáct výborných instrumentalistů a zdatný, i když nevelký operní soubor. Mademoiselle Nicolini, jinak Nicolina Trinková, původem Maďarka, zazpívala roli v Dittersově oratoriu David tak mistrovsky, že se jí rozhodl nabídnout nikoli zaměstnání, ale přímo manželství. I když na tu svatbu nijak zvlášť nespěchal (na rozdíl od nevěsty), přece jenom ji za choť pojal. Když však na ni ve svých pamětech vzpomíná, činí tak trochu nešetrně: „Zde by se vlastně měla začít nová kapitola, protože budu hovořit o svém závažném životním kroku. Protože se však při tom nepřihodilo nic romantického ani dobrodružného (spíše bych řekl, že bylo všechno trochu šosácké), můžeme tedy ve vyprávění pokračovat dosavadním tónem. Protože jsem mademoiselle Nicolini dával denně hodiny, stalo se – že jsem se do ní zamiloval?... Nu, chcete-li to kdo tak nazývat, prosím.“

Byli oddáni v zámecké kapli a hrabě jim dal k používání pět místností a současně potvrzení, že veškeré zařízení je jejich majetkem. A tak tedy August Karel psal, skládal, tvořil... Jeho kusy se vyznačují lehkostí, plynulostí a snadnou přístupností. Často se jim však nedostává hlubšího propracování. Zdá se, že na to mělo rozhodující měrou podíl ohromné množství toho, co napsal. Byl jedním z typických německých kleinmeisterů, kteří žili ve stínu velkých hudebních zjevů a celkem poctivě, i když bez většího vzletu obdělávali políčko, které zůstávalo vyhrazeno možnostem jejich nadání a píle. Nebyl nenadaný – lehkostí a rozsahem své tvořivosti překvapuje i v té době mnohopsavosti. Prokazuje ve svých skladbách smysl pro melodický nápad, ne vždy všední a mnohdy i opravdově upoutávající, ale v jeho dalším zpracování ochabuje. Nedařilo se mu vyvarovat se příliš snadných a lehkých obratů a znovu a znovu upadá do pohodlné šablony. V jeho skladbách jsou celé plochy, kde se nic neděje, kdy posluchače nic nepřekvapí a nic ho také nemůže vzrušit. Ale existenci měl jistou... Víc než jistou. Měl ji skvělou. Pobíral nakonec roční plat 3000 zlatých (my už víme, že vlastnil zdarma pětipokojový byt na zámku plus stravu pro sebe a početnou rodinu). V té době slavný Christoph Wilibald Gluck měl jenom 2000 zlatých a a Wolfgang Amadeus Mozart dokonce jen 800 zlatých.

Když biskup nabídl Dittersovi hejtmanské místo, nebylo to jen tak. K tomu byl zapotřebí taky šlechtický titul. Hrabě mu přidal dobrou radu: „Hned ve Vídni vyhledejte obratného a schopného člověka. Jestliže se vám vše podaří, uhradím vám rád třetinu dvorních poplatků a jiných vydání.“ (Tak se tedy získávaly šlechtické predikáty...) Karel Ditters si poznamenal, že „jsem dostal v krátké době nejen diplom jako Karl von Dittersdorf, ale i potvrzení, že ze zvláštní přízně císařovny Marie Terezie byla mi prominuta polovina dvorní taxy.“ Potom ale upadl v nemilost (jako tolik služebníků a úředníků před ním i po něm). Přidala se nemoc a do domácnosti se vkradla její věrná průvodkyně nouze. Dost si toho způsobil Ditters sám. Prodal totiž v Jeseníku tamějšímu papírníkovi pozemek za cenu o 1300 zlatých vyšší, než zaplatil krátce předtím biskupovi. Současně byl obviněn z podvodů při správě biskupovy domácnosti, kterou vedl. Tehdy poněkud neprozřetelně prohlásil, že by rád ze zámku odešel, a jeho nepřátelé přiměli biskupa, aby ho vzal za slovo. Pětadvacetileté přátelství s biskupem se už nepodařilo obnovit.

Pamětní deska v Jeseníku (foto uživatel Bonio)

Když biskup zemřel, byl Ditters dán do penze s ročními 333 tolary a 89 groši důchodu. Měl velké bolesti v kříži a v nohou (trápila ho dna), musili ho nosit z postele do lenošky a zpět. Lékař, léky a lázně stály mnoho peněz, obětoval na ně poslední úspory. Prodal svou sbírku loveckých zbraní, krystalů, kočár i dům v Javorníku. O jeho postavení se dověděl svobodný pán von Stilfried a nabídl mu živobytí na panství, které zakoupil v jižních Čechách. „Když tu mám zaopatření pro sebe i svou rodinu, cítím se jako žebrák. Veškeré mé drahocenné upomínkové předměty, které jsem po celý život dostával (jako tabatěrky, hodinky a jiné) budou pomalu pryč. Odcházejí ode mne jedna po druhé. Prodával jsem je často za pouhou třetinu jejich původní hodnoty. A co bude pak, až prodám poslední? V posledních pěti letech jsem napjal všechny své duševní síly, které mi bohudík ještě zbyly, a komponoval jsem bez přerušení dále. Tak jsem složil opery, singspiely, symfonie a velký počet klavírních skladeb. Všechny jsou už déle než čtvrt roku oznámeny v lipském hudebním časopise, avšak do dnešního dne se nepřihlásil ještě ani jeden jediný zájemce. A tak nemohu dosáhnout ani té malé podpory, i když bych opravdu rád prodal dobré své zboží.“

August Karel Ditters z Dittersdorfu zemřel jednoho dne na konci října v roce 1799 na zámku Nový Dvůr na panství Červená Lhota. Za tři léta nato odešla i jeho žena, s níž měl deset dětí. Dva dny před svou smrtí byla zapsána tato jeho slova: „Milý čtenáři, neměj mne v podezření, že jsem všechno předcházející psal jen pro to, abych vylákal almužnu. Až budeš číst tyto řádky, pak už tu asi nebudu. Jsem dosti upřímný, abych přiznal, že jsem učinil svou rodinu nešťastnou, a dvakrát nešťastnou. Jednak svou chudobou, jednak svou nemocí.“ A tak se obloukem vracíme ke slovům, která tu padla už na začátku. Světská sláva polní tráva. Znáte to.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související