627. schůzka: Zda toho kdy dosáhneme

19. červenec 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jiří Procháska

"Na jihovýchodním svahu Českomoravské vysočiny, který se vlnovitě sklání k úvalu znojemskému, leží asi osm kilometrů od Moravských Budějovic Blížkovice, jimž byl v roce 2007 vrácen statut městyse. Dnes je tu zastávka dráhy na trati Jihlava-Znojmo, ale už odedávna tu vedla cesta mezi Vídní a Prahou, jak vidíme ještě na starých mapách."

„Z železniční zastávky se dostaneme asi za čtvrt hodiny přes mělký dolík potůčku na lehce stoupající prostorné náměstí. Nad nízkými přízemními domky vyniká jen kostelní věž. Pod čistou malbou omítky tušíme staré zdi a oko tu zaujme pěkný průčelní štít a vedle typické venkovské stavení s širokými průjezdnými vraty a krásnými tepanými mřížemi na oknech. V sousedství pak je prostý nenápadný domek s bronzovou deskou, zasazenou na paměť dvoustého výročí narození našeho prvního fyziologa, který dosáhl světového věhlasu."
Začetli jsme se do pamětního spisu dr. Vladislava Kruty, vydaného k poctě Jiřího Prochásky. (Jeho příjmení se psalo Procháska s „es“ uprostřed, snad proto, aby hláska „zet“ nesváděla Němce, mezi kterými ve svém životě působil, k výslovnosti „cé“.)

Procháska s „es“ se však psal už jeho otec Matouš, blížkovický kovář. Na místě rodného domu Jiřího stála kovárna už v 17. století. Roku 1670 však shořela i s celým městečkem. Vrchnost ji pak vystavěla nově a prodala Jiřího pradědečkovi. On, dědeček i otec byli kováři, ale tatínek kromě toho i zahradničil a v obci ho vyhledávali, když se někde pokazily hodiny. Byl zvolen cechmistrem a zůstal jím až do své smrti. Dvakrát se oženil (a zřejmě si potrpěl na Roziny, protože se tak jmenovaly obě jeho manželky). S první měl pět dětí, s druhou čtyři. „Narodil se 10. dubna roku 1749 v domě číslo 7 na náměstí. Od šestého roku života chodil Jiří do místní školy, která byla na tehdejší poměry velmi dobrá. Působili na ní učitelé zkušení a znamenití. Byl by div, aby nebyli poznali mimořádnou bystrost chlapcovu a aby nebyli jeho nadání ve školním vyučování zvlášť pěstovali. V některých jeho dětských zájmech můžeme spatřovat náznaky, kudy a kterým směrem se budou ubírati jeho pozdější snahy. Po mnoha letech vzpomínal na příhodu z mládí: pozoroval zápas užovky se žábou. Aby je od sebe odtrhl, hodil po nich kamenem. Žába se rozpleskla a bylo po ní. Hocha upoutaly vyhřezlé vnitřnosti a rozebral si je, aby poznal jejich složení a funkce. Moci tak prozkoumat vnitřnosti člověka, to prý bylo od té doby častým jeho přáním...“

Že by snad po někom z této příčiny mrštil kamenem, to však zaznamenáno není. Byl rovněž výborným kreslířem a naučil se hrát na housle a také zpívat. Kdejaký vykopaný pomalovaný střep a provrtaný kámen ho zajímal – za svého pozdějšího působení v Praze studoval archeologii přímo odborně. „Když vychodil domácí školu, uvažovali rodiče Jiřího, co s ním dále. Na řemeslo (kovářské) se jim zdál slabým. Učitel a farář, kteří v něm viděli pozoruhodný talent a sklon k duševní práci, radili dát jej na studia. Může se tak věnovat stavu kněžskému, příležitost k tomu byla. V nedalekém Znojmě lákal kapucínský klášter. Jiří tedy odešel do Znojma. Vystudoval tam gymnasium, přičemž si vydělával přiučováním jiných žáků, zvláště když mu jako 14letému otec zemřel a vdova se ocitla s pěti dětmi v těžkých starostech o živobytí. Učil se s prospěchem velmi dobrým. Když absolvoval předepsaných šest let gymnasijních, odchází na dvě léta povinných studií filosofických do Olomouce. Tam se rozhodl věnovat pěstování věd lékařských. Bylo mu však v té době překonati ještě jednu velmi vážnou překážku – povážlivě onemocněl a byl po celá dvě léta vytržen ze studií pobytem ve svém rodišti.“

Profesor Jiří Procháska

Blížkovice, Znojmo, Olomouc – kam teď? Jiří zamířil do Vídně. Do Vídně bylo z Blížkovic mnohem blíž než do Prahy. Jeho první starostí bylo... zdali mu z domu pošlou nějaké peníze? Ne, to platí (možná) u dnešní mladé generace, ale tehdy to nebylo zvykem. Hledal si zaměstnání, a našem místo domácího učitele. Mohl začít studovat. Vídeňská lékařská fakulta byla tehdy na počátku svého vzestupu. Stávala se jednou z nejlepších lékařských škol v Evropě. Velkou zásluhou o ní měl van Swieten, osobní lékař Marie Terezie a reformátor celé vídeňské university, zejména pak mediciny. „Procháska navštěvoval nejraději anatomické přednášky, kde byly demonstrovány lidské svaly, a na nich se podivoval, jak je v přírodě vše krásně a účelně utvářeno, a promítal si do lidského těla fyzikální zákony pohybu.“ Jenom prohlížet preparáty mu však nestačilo. Dosáhl toho, že může sám provádět pitvy. Pracuje celé noci, preparuje a studuje jednotlivé orgány do nejmenších podrobností. Ve Vídni se tehdy objevil a značně rozšířil skvrnitý tyfus, nazývaný hnilá horečka nebo hnilavka, shnilice, shnilka. Procháska jí onemocněl, dokonce dvakrát za sebou.

Nebezpečí nákazy bylo větší u těch, kteří prováděli pitvy – mnoho lékařů a zvláště anatomů tak umíralo v poměrně mladém věku. Procháska, který nejenom pilně prováděl pitvy, ale ještě si odnášel k jemné preparaci části těl domů, byl ve velkém nebezpečí. Je s podivem, že se nakonec dožil poměrně vysokého věku, i když se netěšil příliš pevnému zdraví. „Jako sedmadvacetiletý dosáhl Jiří Procháska doktorské hodnosti. Upoutal pozornost svého promotora, profesora anatomie Bartha, jen o čtyři roky staršího. Ten jej získal trvale pro svůj obor a zasvětil jej zejména do techniky nastřikování cév a zhotovování preparátů, které tehdy budily pozornost odborníků v celém učeném světě. Procházka uveřejňuje během dvou let vědecké pojednání o srdci a pohybu krve, pojednání o stavbě svalů a konečně třetí knihu o anatomické skladbě nervstva. Tyto jeho práce vedly k tomu, že již za necelé dva roky po doktorátě se stává mimořádným profesorem anatomie na vídeňské universitě. V témže roce také provádí zkušební operace a skládá v přítomnosti několikačlenné komise přísné zkoušky, aby dosáhl diplomu magistra očního lékařství – jako jeden z prvních v Rakousku. Krátce na to je jmenován řádným profesorem anatomie a očního lékařství v Praze. Stále ještě mu nebylo třicet let.“

Na chudého syna blížkovické vdovy to tedy byla kariéra nevídaná. Procháska byl už za svých studií považován za vhodného a schopného kandidáta pro universitní učitelské místo. Kdyby se stal praktickým lékařem, byl by jako doktor určitě oblíbený a svým nemocným prospěšný, ale jako vědec a učitel byl však užitečnější. Byl mu vyměřen roční plat 1200 zlatých, sice podstatně nižší než plat profesorů vídeňských, nicméně jeden z nejvyšších pro profesory mimo Vídeň. V Praze si rychle zvykl. Soukromě i profesně. Asi čtyři nebo pět měsíců po svém příchodu se žení s dcerou váženého pražského měšťana, zrozeného a statečného vladyky Jana Václava Štěpanovského, radního královského Starého Města pražského. (Nevěsta se jmenovala Anna Marie Františka Kateřina Prokopie – mohla si vybrat, jak si nechat říkat). Bylo jí necelých osmnáct, ženichovi necelých třicet. Svým sňatkem s měšťanskou dcerou Procháska dovršil svůj společenský vzestup. Po letech strádání, sebezapření a vypjatého úsilí nastává pro něho brzy po příchodu do Prahy nové, klidnější a vyrovnanější období v jeho životě. Anna Marie byla z české rodiny a záznamy v matrikách o jejím narození i o narození druhých dětí jsou psány česky, dokud nebylo nařízeno psát je latinsky. Byla velmi půvabná a chovala bource morušové. To byl tehdy módní koníček, ale zároveň i zdroj slušných příjmů.

Pěstování bource morušového

Pěstování bource morušového se v Českém království rozšířilo už z podnětu Albrechta z Valdštejna, ale po jeho smrti zaniklo. V polovině 18. století byly vysazeny moruše v pražských pevnostních příkopech a Marie Terezie vydala nařízení, podporující pěstování moruší a přísně zakazující poškozování morušových stromů. Během desetiletí 1770 až 80 se vyrobilo v Čechách přes 40 centů smotaného hedvábí. Pěstování bourců pro zábavu, jak to dělala paní Prochásková, bylo projevem zájmu městských osvícenských vzdělanců o hospodářské otázky a o povznesení životní úrovně.

Pražská lékařská fakulta vlastně přestala existovat v době husitských válek. Byla obnovena až v první polovině 17. století, tedy za dvě stě let nato. Tehdy na ní začali učit věhlasní profesoři, příklady za jiné: Jan Marcus Marci, kterému jsme věnovali na Toulkách jednu schůzku... a dále třeba Jan Antonín Scrinci (taky jsme na něj nezapomněli). Na rozdíl do Vídně bylo v Praze na medicíně o jednoho profesora víc, ale jinak byla tato fakulta podřízena Vídni. Kdo byl prohlášen lékařem ve Vídni, mohl vykonávat praxi ve všech dědičných zemích. Lékař, promovaný v Praze, mohl ji konat jen v Čechách. Tento zákon zrušil až Josef II. Anatomie byla umístěna v Karolinu a měla pro přednášky a cvičení jenom jedinou místnost se stupňovitě se zvedajícími se lavicemi na obou stranách. Pod lavicemi se připravovala mrtvola k demonstraci a prováděly se také všechny ostatní práce. Jedna z prvních věcí, kterou Procházka zařídil, byla, že se anatomie rozšířila o pracovnu profesora, o preparační místnost a skladiště mrtvol a založil anatomické muzeum. O něco později bylo vyučování nižší anatomie odděleno (přednášel ji prosektor), zatímco vyšší anatomie byla spojena s fyziologií a očním lékařstvím, a to vše přednášel profesor Procháska.

Ten se věnoval stále víc fyziologii – od stavby lidského těla se jeho zájem přesouvá stále víc k funkcím orgánů. Pražská fakulta tehdy byla poměrně malým lékařským učilištěm, které mělo kolem deseti profesorů a také malý počet posluchačů. Teoretické obory se přednášely v Karolinu, kde byla umístěna i právnická fakulta a kde také Procháska několik let bydlel. Praktické obory měly k dispozici jenom jedinou nemocnici, do dneška zachovanou nemocnici Milosrdných bratří v Praze na Františku. „V Praze, která byla tehdy daleko menším městem, než je dnes (žilo v ní 80 000 lidí ve třech tisících domech) byly patrny ještě stopy pruského obléhání. Josefinské reformy zasáhly řadu uměleckých a historických památek. Pomalu se zde rozvíjel zásluhou prvních českých buditelů český národní život. Před samým Karolinem vzniká Stavovské divadlo, kde slaví úspěchy Mozartovy opery a kde skladatel uvádí svého Dona Giovanniho, v menších divadlech se začínají hrát první české hry. Vědecké snažení se soustřeďuje hlavně kolem učené společnosti, která se v roce 1784 ustavuje jako Královská česká společnost nauk. Jiří Procháska je jeden z prvních dvou řádných členů, volených podle nových stanov, a působí v této společnosti až do svého odchodu z Prahy.“

Proslulý oční lékař

Mezi obyvateli Prahy si profesor Procháska jako anatom svými pitvami příliš velkou popularitu nezískal. Jako oční lékař však ano. Proslul nejenom jako dobrý učitel, ale také jako velmi zručný operatér. Počet operací šedého zákalu, které sám provedl, se odhaduje na tři tisíce. Až do poloviny 18. století se prováděla zatlačeném čočky do sklivce, zatímco od té doby se začala zakalená čočka vyjímat. Nemocní s šedým očním zákalem se sjížděli do Prahy. Procháska je operoval ve svém bytě nebo v nemocnici u Milosrdných. Chudé ošetřoval až do úplného vyléčení zdarma. Jeho zkoumání zeleného zákalu bylo na tehdejšího dobu vynikající a v některých bodech přineslo úplně nové skutečnosti. Přitom oční lékařství bylo jenom vedlejším oborem jeho odborné činnosti. Tím hlavním byla anatomie, ale představovala jenom základ, který se stal východiskem pro úvahy o činnosti jednotlivých orgánů a o základních otázkách života jako celku.

To znamená, že Procháska začal dávat čím déle tím více přednost fyziologii. V lékařském světě vzbudily obdiv a pozornost jeho preparáty s rozvětvením cév. Nebyla to původní Procháskova myšlenka - šlo o techniku, kterou začali nizozemští anatomové - Procháska v ní však nabyl zručnosti a jeho preparáty, zejména mikroskopické, byly velmi vyhledávány a ceněny. Jednalo se o vstřikování zvláštní barevné masy; když ztuhla, bylo cévní rozvětvení dobře viditelné do nejmenších podrobností, zvláště pod mikroskopem. Na tyto své výzkumy navázal obecnější úvahou o výživě jednotlivých ústrojí. Byl patrně první, kdo upozornil, že o prokrvení jednotlivých orgánů rozhoduje nejenom srdce, které je ústřední hybnou silou krevního oběhu, ale že svou roli zde hrají i cévy samy. Představoval si, že orgány působí na krev přitažlivou silou. Tento názor se potvrdil později, když byla objevena hybnost cév, která se řídí nervy a látkami, vznikajícími přímo ve tkáních. Předpokládal také správně, že se výživa tkání uskutečňuje pomocí zvláštní tekutiny, která vystupuje z cév a omývá drobnohledné struktury ústrojí. Ukázal dále na to, že krví se nejenom roznášejí živné látky, ale že se také odvádějí hmotné částečky tkání nebo orgánů, které už ztratily svůj význam - jsou rozrušeny a nahrazeny novými. Upozornil na to, že růst kostí je spojen se současným odbouráváním, že tu nejde o pouhé zvětšování, ale vlastně o přestavbu celé kosti, o děj, ve kterém hraje krev spolu s cévami důležitou roli.

„Nejpronikavěji zasáhl Procháska do fyziologie nervů. Představa o tom, jak pracuje nervové ústrojí, byla v tehdejší době velmi nejasná. Procháska, který si již za svých filosofických studií oblíbil fyziku a exaktní vědy vůbec, vyšel z myšlenky Descartovy, že i v nervových výkonech jsou určité základní funkce, probíhající podle přesných zákonitostí. Takovým elementárním výkonem, který se označuje jako nervový reflex, je například odtažení ruky, dotkneme-li se horkého předmětu, nebo sevření víček, když se něco dotkne naší rohovky. Podobných reflexů je celá řada a jsou důležitou složkou nervové činnosti. Descartes se však nezbavil představy, že rozhodujícím činitelem v nervové soustavě je jakési zvláštní fluidum, které se šíří z mozkové komory jemnými dutými trubičkami – nervy – po celém těle. Tím se vyvolá pohyb svalu a ostatní nervové funkce.“ To, co se přenáší v těle nervy, však nebylo podle Prochásky tajemné fluidum, ale jakási nervová síla (latinsky vis nervosa), což je především schopnost nervů přijímat zevní podněty a po jejich převzetí je přenášet velkou rychlostí oběma směry. Podráždění, které přijde do mozku, vzbuzuje smyslové vnímání. Když přijde do svalu, vyvolává jeho stah. Procháskovo pojetí je na svou dobu velmi moderní a blíží se pozdější představě nervového vzruchu.

V Praze působil Procházka 13 let. Pak byl povolán do Vídně. Je dobré si připomenout, že slavná vídeňská lékařská škola vděčí za svůj věhlas také řadě odborníků u Čech a Moravy. Procháska zastává první místo v tom dlouhém zástupu jmen. Jako učitel vychoval během jedenačtyřiceti let mnoho lékařů a jeho učebnice fyziologie rozšiřovala jeho vliv i daleko za hranicemi. Vyšla v mnoha překladech. Významní profesoři medicíny – Procháskovi současníci – o něm mluví jako o jemném anatomu, přesném pozorovateli a bystrém fyziologu, který použil všech objevů a názorů nové doby, i svých vlastních zkušeností, „aby slohem nadmíru příjemným podal velmi dobrý obraz tehdejšího fyziologického vědění.“ Procháska se stává členem několika význačných vědeckých společností a dostává se mu i jiných poct. Roku 1819 odchází v 70. roce svého věku na odpočinek a připravuje poslední vydání své učebnice. Příštího roku se však k starším neduhům přidává plicní onemocnění, jemuž nakonec 17. července roku 1820 podléhá. Jiří Procházka měl úctu k faktům jako opravdový badatel soustředil své úsilí k hledání pravdy přes všechny překážky mimo nás i v nás samých, v našich navyklých formách myšlení. Ve vědecké práci byl poctivý a kritický. Neviděl žádné hranice vědecké zvídavosti a věřil, že další vytrvalé vědecké úsilí přinese prospěch v poznání člověka a otevře ku prospěchu lidstva nové možnosti lékařského umění:

„Snadněji se poznávají zevní znaky organismu, avšak nesnadnější je poznání znaků vnitřních; ačkoli o jejich osvětlení mužové učení a bystří usilovali, chybí přesto dosud mnoho, abychom je měli hlouběji prozkoumány. Zda toho kdy dosáhneme? Nepomůže zde stěžovati si. Pokud nejsou známy hranice, přes něž není dáno lidskému duchu překročiti, a pokud vědecké pokroky v anatomii, ve fyzice a v chemii poskytují naději, musíme naopak ještě více usilovat, abychom hlouběji pronikli v tomto oboru, ve prospěch poznání člověka a ve prospěch nadmíru užitečných objevů v lékařském umění.“

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Historická detektivka z doby, kdy byl hrad Zlenice novostavbou. Radovan Šimáček jako průkopník žánru časově předběhl i Agathu Christie!

Vladimír Kroc, moderátor

Zločin na Zlenicích hradě

Zločin na Zlenicích hradě

Koupit

Šlechtici, kteří se sešli na Zlenicích, aby urovnali spory vzniklé za vlády Jana Lucemburského, se nepohodnou. Poté, co je jejich hostitel, pan Oldřich ze Zlenic, rafinovaně zavražděn, tudíž padá podezření na každého z nich. Neunikne mu ani syn zlenického pána Jan, jemuž nezbývá než doufat, že jeho přítel Petr Ptáček celou záhadu rozluští...