623. schůzka: Začátkové novinářství českého

Ano, někdy se v novinách začínalo i veršovaně. To když byl za dveřmi zrovna nový rok. Nejvýznamnější (a vlastně jediné pořádné) české noviny první poloviny 18. století se jmenovaly Rosenmüllerovy Pražské poštovské noviny. Vydržely vycházet padesát let, od roku 1719 do 1772, s krátkou přestávkou 1742 až 44, kdy byla Praha obsazena francouzskými vojsky. V posledním desetiletí své existence však silně upadaly (po smrti Rosenmüllera mladšího), a to jak formálně i obsahově a zvláště jazykově. V druhé polovině 18. století se rozšiřuje jazykové novotaření, kterému podlehl i redaktor českých novin František Kozury, podepisující se kupodivu latinsky Kosurius. Řídil se zásadou, že se v novinách má užívat jen českých slov, která buď sám nově tvořil, nebo je vyhledával ve starých knihách a slovnících. Což by sám o sobě zase tak velký hřích nebyl, jenomže Kozury ve svém vlasteneckém zápalu zašel příliš daleko a nahrazoval dobrá, vžitá česká slova novými, nesrozumitelnými výrazy, ke kterým pak musel podávat vysvětlení pod čarou.

„S úpadkem úrovně novin ubývalo i čtenářů, kterých asi nikdy nebylo mnoho. V roce 1772 měly čtyři předplatitele – dva ve Vídni a dva v Praze. Tento počet uváděl faktor tiskárny, když byl předvolán na cenzurní komisi a měl oznámit údaje o tisku novin. Faktor si stěžoval, že tiskárna na noviny doplácí a žádal jménem principálky Žofie Klauserové o jejich zastavení.“ Cenzurní komise předala žádost guberniu, a to pak přímo císařovně Marii Terezii s doporučením noviny zastavit: „V dobrém uvážení věci pokládáme za těchto okolností české noviny za zbytečné, protože jednak nemají odběratelů, jednak zůstanou německé noviny, které odběratelé mají.“ Marie Terezie vyhověla a ve svém dekretu praví, že „je možné zastavit tisk českých novin na tak dlouho, pokud se nenajde dosti milovníků jejich, kteří by tiskařské výlohy s tiskem jejich spojené hradili.“ Skoro se zdá, jako by ve Vídni měli větší pochopení pro význam českých novin než u gubernia v Praze a než u českých šlechticů. „Ani hláseček se neozval ze strany šlechty u cenzurní komise nebo u gubernia, když jediným českým novinám odzváněli.“

O rok později se pokouší český vlastenecký kněz Josef Antonín Schneider, domácí kazatel u křížovníků, o obnovení českých novin. Cenzurní komise se dotázala Žofie Klauserové, za jakých okolností by byla ochotna vydávat české noviny. Co na to paní impresorka? Najde-li se aspoň padesát českých předplatitelů... přičemž by byla svolna snížit cenu z ročních osmi zlatých na pouhé tři zlaté. Dostatek zájemců se nenašel. Pouze 9 osob, které byly ochotny si české noviny předplácet. Schneiderův pokus skončil neúspěchem ještě předtím než začal. Mezitím se však děly věci. Selské povstání v roce 1775, reformy, rozmach manufaktur, městské řemeslné výroby a prvních průmyslových podniků u nás, a nakonec – už za vlády Josefa II. – patenty. Zrušením nevolnictví se uvolnila přísná vázanost venkovského obyvatelstva k půdě, což vzápětí umožnilo, aby se lidé z vesnice mohli stěhovat do měst.

Příliv nového obyvatelstva mění rychle národnostní složení už takřka zcela poněmčených měst v českých zemích. Roste počet nejenom městské chudiny, ale i řemeslníků, českých měšťanů a české inteligence. Objevuje se společenská vrstva, která se už nemůže obejít bez novin jako svého tlumočníka. České noviny se stávají naléhavou nutností dne. Dědici Žofie Klauserové (kdysi manželky Rosenmüllera mladšího) reagují na změněnou situaci a rozhodují se obnovit vydávání českých novin. Přestávka trvala deset let. V lednu roku 1782 znovu vycházejí české noviny v tiskárně kdysi Rosenmüllerově, vedené v této době faktorem Glatzem. Noviny nesou název Pražské české noviny a jejich redaktorem se stává náš starý dobrý známý František Kozury. Ten zahajuje nové vydávání českých novin přímo dojemnými verši, ve kterých píše:

To pero, jež někdy české noviny psalo
však skrze několik let psáti je přestalo;
to se chce poznovu zase pohybovati
a české noviny Čechům poskytovati.
Ne ze žádosti zisku, ale jen k tomu cíli,
by svatováclavská řeč, jež se k pádu chýlí
zase občerstvěla a počala zas kvísti,
a vlastencové mohli v ní noviny čísti,
které chce z němčiny na česko překládati,
upřímně beze změny vlastencům podávati.
Žádných zněmčilých slov nechce v nich užívati
aniž smyšlenými cety je vycpávati;
nýbrž dle možnosti v čirém české jazyku
jak bylo před lety v naší nivě ve zvyku.
Svatí vlastencové vyprosejí ourodu
té zemi, kterou dal Bůh českému národu,
dál by on v zdraví v ní svůj chléb mohl jísti
a v svatém pokoji české noviny čísti.

Libé verše. Umné. Zasloužily by si víc předplatitelů než kolik jich noviny, ve kterých vyšly, měly. Netrvalo dlouho, a nezbyli jim už ani ti. Anebo ti, co zbyli, tak ti už zase neměli noviny. Poslední ročník, který známe, je 1784. Tím ale všecko neskončilo. Po smrti majitelky tiskárny při rozdělování privilegií a oprávnění koupil právo vydávat oboje noviny, české i německé, knihtiskařský velkopodnikatel Jan Ferdinand šlechtic ze Schönfeldu. „Když obnovené české noviny po smrti Žofie Klauserové přešly do majetku Schönfeldova, bylo jednou z prvních a hlavních starostí zajistit svým novinám dostatečný počet předplatitelů a tím i hospodářskou prosperitu. Proto Schnönfeld povolává za redaktora svých novin Václava Matěje Krameria (správně Valentýna Matěje), jehož mu jako obratného českého stylistu a muže nadobyčej vzdělaného doporučil Josef Dobrovský.“

Kramerius. Jedno z prvních jmen, které už patří neodmyslitelně do českého národního obrození. Narodil se 9. února roku 1753 v Klatovech. Jeho rodina nepatřila mezi zámožné a tak se na svých studiích protloukal jenom ztěžka a byl to také důvod, proč sice dokončil filosofii, ale právnickou fakultu už nedostudoval. Měl několik nezletilých sourozenců, o které se rodiče museli starat, a na něj už nezbývalo. Nebyly to ovšem jenom hmotné podmínky, které ho od školy odradily. Při přechodu na práva Kramerius studia dost zanedbával a jeho prospěch byl špatný. Kromě toho spíš než o právní vědu se Kramerius zajímal o literární činnost. Josef Dobrovský mu pomohl najít zaměstnání. Nikoli v redakci, to ještě ne. Nejprve se stal knihovníkem, opisovatelem a knihtiskařem v bohaté knihovně Jana Františka rytíře Neuberka. Ten tehdy hledal pomocníka pro pořádání vlastní bohaté knihovny a sbírky starých tisků a rukopisů. Každý z tisků chtěl opatřit ve dvou exemplářích, aby svým dvěma synům mohl zanechat úplnou českou knihovnu. Vzácnější tisky, které nemohl získat v druhém exempláři, dal přetiskovat na vlastním tiskařském lisu. Rukopisy dal opisovat, případně je opisoval sám, pokud mu to těžká dna dovolila. To všechno teď čekalo na Krameria. Knihy četl, přepisoval, tiskl a korigoval, a tím se jen tak mimochodem naučil správné češtině. Kromě toho si dělal výpisky, a tím se zase vyzbrojoval pro svou příští novinářskou činnost. Zůstalo jich prý po něm přes třicet svazků (později je využil Josef Jungmann, když pracoval na svém česko-německém slovníku).

„Roku 1785 se Václav Matěj stal v tiskařském podniku Schönfeldově faktorem. (Tedy redaktorem ještě ne.) Teprve když Schönfeld poznal jeho vynikající jazykové, překladatelské a literární schopnosti, pověřil ho od začátku roku 1786 vedením svých novin. S redakcí tehdy souviselo mnoho dalších starostí: redaktor pomáhal při sazbě i tisku, získával předplatitele, staral se o expedici. Dá se říct, že novin spisovatel, jak se tehdy říkalo redaktorovi, dělal noviny opravdu od začátku až do konce.“

Když nastoupil do redakce, měl třiatřicet let. A neměl na co navázat. Nový redaktor musel začínat od základů. Redakce českých novin se ujal s pevným rozhodnutím, že se z nich pokusí vytvořit v daných domácích poměrech nový dokonalejší typ periodika. Nejvíc mu šlo o to, aby překonal náhodnost zpravodajství. Vycházel ze vzoru tehdejších předních německých žurnálů, které vycházel v Rakousku a v Německu, jeho cílem bylo zaostávající české noviny povznést na jejich úroveň. Schönfeldské císařské královské poštovské noviny vycházely jednou týdně, a to v pátek dopoledne. Venkovským předplatitelům byly rozesílány sobotní poštou. Jednotlivá čísla půlarchového formátu (čili nikterak veliká) měla zpravidla osm stránek. Předplácely se čtyři zlatky ročně. V prvním čísle se představil čtenářům jako redaktor, a jak bylo tehdy zvykem, oznámil program své novinářské práce. Na první místo dává výchovu a vzdělávání lidu, v čemž vidí základní prostředek ke zlepšení jeho hospodářské i kulturní situace.

Původní text v prvním čísle jeho novin se v úplnosti nedochoval. Zůstal pouze fragment tohoto čísla, ve kterém Kramerius požaduje, aby „jedině moudří a učení muži knihy spisovali, a chlapci, kteříž ještě pod pardusem býti zasluhují, toho svého bídného škrabání zanechali. Aby žádný otec aniž která matka dítěti svému v užitečných a rozumu pomáhajících knihách čítati nezabraňovali. Aby naši vyšší a vůbec jeden každý Čech na české literatuře sobě co nejvíce záležeti dal, a jazyku českému pravidelněji než dosud učiti se hleděl.“ Také v dalších požadavcích Krameriova redakčního úvodníku vystupují do popředí jeho osvícenské názory. V souvislosti s novodobými potřebami zemědělské výroby zesměšňoval ty, kteří se domnívají, „že by na hospodářského ouředníka nic více, krom trochu latinsky uměti, paruku, věderní břicho a stoletní kalendář míti nepřináleželo.“ A taky požadoval, aby „k vzdělávání polí dobrá naučení se přijala a příběhové přirození na pomoc se vzaly. Aby žádný proti tomu což lepšímu vzdělávání polí nového se vymyslí, bez příčiny hubu nedělal. Posledně, aby všickni podle příkladů a zkušeností takových mužů se řídili, kterýchž v té věci umění od jednoho každého moudrého se shoduje.“

Jako představitel osvícenství staví Kramerius na první místo vždy Josefa II. Zdůrazňuje jeho ušlechtilost a lidumilnost, propaguje význam jeho vlády, reforem, nařízení a patentů na zlepšení situace venkovského i městského lidu a pro společenský pokrok. Jak kladný vztah měl Kramerius ke svému panovníku, to je zřejmé z jednoho jeho úvodníku, otištěném v Schönfeldských novinách: „Takměř žádný není, an by radši a s větším zalíbením čítával noviny, jako když ony ze vzdálených a okolních zemí náležitě o válce a hrozném krve prolití píší. Toto ovšem čtenářů zalíbení mohlo by se za nepravé pokládati, že rádi čtou a slyší o tak hrozném divadle, na kterém mnohonácte tisíc tisíců lidí bídně zahyne a jinak nešťastnými učiněno bývá. Než také-li to v moci čtenářů pozůstává, že se války vedou, že se lidé mordují, že města v prach a popel obrácena bývají, že se země a krásné krajiny od nepřátelských rukou poplení a jako z kořene vyvrátějí? Ne – to v moci obecného lidu nepozůstává, a k tomu zajisté – aspoň z mých čtenářů – té nejmenší příležitosti nedal. Když se tedy války vedou, kdo tím příčina? Mocnářové, neboť oni svých poddaných všeliké pohodlí, dobro, štěstí, bezpečnost, a ať slovem dím, všecko toto zemské blahoslavenství k svým rukám svěřeno mají, a jak toto vše svým poddaným opatří, když o to je nepřátelé přistrojiti hledí? Jak oni svých práv hájiti budou, když nepřátelé na jejich újmu co před sebe berou, a jak hojnost a pejchu nepřátel zkrotějí a potlačejí, jestli ona se den po dni rozšiřuje a rozmáhá? Nejináč než – pokud nic v pokoji a mírnosti napraviti nedá – válkou hroznou a krvavou, jaké právě předešlého roku od Josefa Velikého Císaře Turkům, ouhlavním nepřátelům křesťanstva, vypovědína byla. Také-li tento veliký a slavný mocnář spravedlivě vojnu s pyšnými Turky vede, to každý čtenář z novin mých minulého roku poznati mohl a já zde toliko dokládám: Onť jest spravedlivý, a nelze jemu co nespravedlivého předsevzíti.“

Velkou pozornost věnoval také těm, kteří měli tehdy přímý vliv na lid, na jeho výchovu: kněžím, panským úředníkům a učitelům. Vyhýbal se však všeobecným úvahám, jaký by měl být osvětový pracovník a vychovatel lidu. Psal vždy o konkrétních případech. Využíval dopisů, které dostával z venkova. Nemilosrdně a často s posměškem kritizoval například ty venkovské faráře a kaplany, kterým byly vlastní zájmy a starost o pohodlný život přednější, než péče o blaho a osvětu farníků: „V bydžovském kraji v jedné vsi jest farář, u kteréhož pro jeho zlé s čeledíny nakládání žádná víc děvečka sloužiti nechce; proto on a jeho kaplan musejí sami sobě krmě strojiti i dobytek opatrovati. Přede dvěma nedělemi zpovídal týž farář, a ledva dvě nebo tři osoby vyslyšel, připadlo mu na mysl, že krávy slámou podestláno nemají. Co neudělal ten, o krávy starostlivější pastýř než o duše pokání činících? On nechal všeho lidu při zpovědnici státi a šel po své práci do chléva, odkud se nevrátil, dokud dobytka pohodlím neopatřil. Kaplan práci tuto obstarati nemohl, neboť v té době se mu koza obahnila a on ji pro posilnění dobrou polévku vařil. Jakého vzdělání a prospěšného naučení od faráře a kaplana jeho osadníci nadíti se mohli a čeho by oni pastýři spíše zasluhovali, každý z toho příkladu lehce pomysliti sobě může.“

Kramerius nemilosrdně pranýřoval ty, kterým byla milejší vlastní kapsa než poslání povznášet lid ze zatemnělosti, a na druhé straně s radostí vyzdvihoval práci těch, kdož jsou dobrými vychovateli lidu. (Kdyby žil dnes, to by se napranýřoval... a kdoví, zdali by někoho vyzdvihl...) „V novinách Kramerius obracel pozornost čtenářů na aktuální politické otázky a události doby. Vedle informací o válkách a diplomatických jednáních přinesly Schönfeldské noviny také několik zpráv o lidových bouřích, které vypukly v 80. letech 18. století na různých místech monarchie. Zprávy byly velmi stručné a projevila se v nich snaha spíše urovnávat spory poddaných se šlechtou než je podrobným popisováním rozšiřovat a vyostřovat. (Prostě nechtěl nic hrotit.) Jednak musel brát pohled na cenzuru, jednak Kramerius již tehdy stál na straně klidu pořádku a byl proti jakémukoli násilnému řešení sociálních otázek. Odpovídalo to tehdy obecné představě a přesvědčení, že pokroku ve společnosti lze dosáhnout jedině cestou reforem moudrého panovníka.“

Důležitou částí jeho práce v Schönfeldských novinách byly rubriky, ve kterých popularizoval nové způsoby hospodaření i lepší organizaci práce v zemědělství i v řemeslech. Hned v prvním roce svého působení zařadil pravidelné rubriky Naučení k domácímu hospodářství a Vzdělávání řemesel a fabrik. V první rubrice se obrací k drobným zemědělcům s hospodářskými radami a návody, například O známosti a vlastnosti země, O rozličné mrvě a zlepšení polí. Venkovský lid věděl až překvapivě málo o složení půdy, o její vhodnosti k pěstování různých plodin, měl minimální znalosti o zásadách správného obdělávání, zvláště hnojení a přihnojování polí a luk, o správném způsobu setí a sázení. K novostem, které mu byly doporučovány, projevoval příslovečnou nedůvěru. Proto věnoval Kramerius základním otázkám zemědělské praxe celý seriál osvětových článků. V druhé rubrice přinášel Kramerius zprávy o moderních pracovních metodách v řemeslech a manufakturách a v komentářích ukazoval jejich význam pro hospodářskou i politickou moc státu.

V obsáhlém úvodníku Schönfeldských novin k novému roku 1879 si Václav Matěj Kramerius přál, „by čtenářové v hojnosti a s největším potěšením tyto mé české noviny četli.“ Avšak brzy poté se vyhrotily jeho spory se Schönfeldem, u kterého se přes svoji obětavou práci redaktora a autora příliš dobře neměl. Schönfeld zřejmě tvrdošíjně odmítal jeho žádost o zvýše-ní platu, a je možné, že se pokoušel nějak zasahovat do Krameriovy redaktorské pravomoci. V květnu 1789 se nakonec rozešli ve zlém. Od 23. čísla redigoval noviny vzdělaný český básník a vlastenecký herec Václav Thám, kterému pomáhal jeho starší bratr Karel Ignác. Zpočátku si nevedli nejhůř, ale už v příštím roce byli pro „lajdáckou práci“ Schönfeldem bez milosti propuštěni. Noviny rychle upadaly po obsahové i formální stránce a roku 1792 musely být pro naprostý nedostatek odběratelů na několik let zastaveny.

Václav Matěj Kramerius měl už ale dostatek sebevědomí a sebedůvěry ve vlastní novinářské a redaktorské schopnosti. Po rozchodu se Schönfeldem se rozhodl, že si podá žádost o udělení povolení vydávat vlastní české noviny. Schönfeld dělal, co mohl, aby mu to překazil, ale žádost byla vyřízena s překvapující rychlostí, takže už 4. července 1789 se mezi české čtenáře rozlétlo první číslo listu, nazvaného Krameriusovy císařské královské poštovské noviny. Tím začala nová kapitola jeho života i českého novinářství.