622. schůzka: Oznamuje se všem tento list čtoucím

V našich zemích zmizela zejména ona vrstva, jejíž rozmach je podmínkou vývoje novin a jejíž bytnění mělo i u nás v předcházejícím období za následek vznik a rozvoj novinářské zpravodajské činnosti – to jest mizí u nás takřka úplně městský stav. Podle současných odhadů zůstalo v českých městech pouze 80 000 obyvatel (nejinak tomu bylo na Moravě a ve Slezsku). Města, kdysi nejlidnatější, utrpěla vystěhováním nekatolického obyvatelstva a průchody drancujících, pálících a vraždících vojsk přímo nepředstavitelné ztráty. Nejednou se počet jejich obyvatel zmenšil takto o tři čtvrtiny, ba o čtyři pětiny. Známe dokonce i případy ještě daleko horší, kdy v městech zůstal pouze zlomek někdejšího počtu obyvatelstva. Jen na Moravě dle tehdejší švédské zprávy bylo kromě dvou tisíc sto sedmdesáti vesnic vypáleno i sto třicet osm měst. O zhoubnosti těchto válečných příhod a nuceného vystěhování nekatolíků svědčí skutečnost, že Olomouc, která měla před válkou třicetiletou třicet tisíc obyvatel, měla po ní pouze 1630 duší. V Jihlavě počet obyvatelstva klesl z 13 000 lidí na 299 osob.

V jiných zemích v Evropě v té době to vypadalo s novinami už jinak. Od příležitostně vydávaných letáků a letákových novin začaly být tištěny skutečné, pravidelně vycházející noviny. Zatímco u nás v 2. polovině 17. století panovala nejenom stagnace, ale úplné přerušení vývoje. A když po dlouhém zdržení začíná v Praze vycházet první skutečné periodikum, nejsou to noviny české, ale německé. Teprve po dalším půlstoletí se u nás objevují i první noviny české. O prvních novinách (ještě nikoli českých, ale prvních, vydávaných v zemích Koruny české) toho víme jenom málo. Ze spisů české dvorské kanceláře víme, že vdova po Danielu Sedlčanském, pražském impresoru (neboli tiskaři) Ludmila Sedlčanská si podala žádost, aby byla jmenována dvorskou knihtiskařkou. Roku 1657 jí císař vyhověl, i když se žadatelka dovolávala značně pochybných zásluh svého zesnulého chotě. Ludmila Sedlčanská si podala vzápětí další žádost, a to o povolení vydávat noviny. A skutečně dostala svolení tisknout takzvaná novalia. Sedlčanské šlo spíš o tisk jakýchsi letáků, anebo snad o rozšiřování psaných novin, nemáme však žádný důkaz, že by za svého života nějaké tištěné noviny vydávala. Až někdy po roce 1664 (po smrti své matky) začala Ludmila Sedlčanská mladší vydávat jakési noviny.

O nich víme pouze to, že věrojatně existovaly. Usuzujeme tak ze skutečnosti, že došlo ke sporu Ludmilou Sedlčanskou a Janem Arnoltem z Dobroslavína, tiskařem malostranským. Jeho příčinou byl fakt, že Sedlčanská nebyla vdovou po tiskaři a nemohla tudíž provozovat živnost impresorskou takzvaným právem vdovským. Podle tehdejších předpisů tedy tiskla neprávem. Proto byl na ni uvalen zákaz, podle kterého žádný tovaryš ani kdo jiný nemohl v této tiskárně pracovat. Toho využil Arnolt, spojil se s pražským poštmistrem Brahierem a noviny od Sedlčanské „vyzvedl“ a zároveň k sobě převedl i její tiskařskou čeládku. Při této příležitosti se dostal do Arnoltova podniku i tisk novin. Je samozřejmé, že se to neobešlo bez protestů Ludmily Sedlčanské, a to tím spíše, že byla člověkem nadobyčej hamižným... Vida, jaké podrobnosti se nám dochovaly přes vzdálenost více než tří stovek století.

Jan Arnolt z Dobroslavína byl rodákem z Hradce Králové, kde jako impresor působil už jeho otec. A Arnolt si v rodině tuto profesi v rodině ještě potuploval. Oženil se totiž s Dorotou, vdovou po Matouši Březinkovi, tiskaři litomyšlském, která mu tiskárnu přinesla do manželství věnem. Z Arnolta se stává pan Někdo (dokonce je vyznamenán erbem a predikátem z Dobroslavína), a jelikož s jídlem roste chuť, umanul si zřídit tiskárnu v Praze. Po smrti první manželky se žení podruhé – s Kateřinou, což byla dcera: tiskařova. Po smrti její matky zdědil další impresí neboli tiskárnu, takže měl v královské metropoli najednou dva tiskařské podniky. Že Arnolt vydával noviny, to víme z exempláře, který byl objeven za druhé světové války. Obsahuje 56 čísel z roku 1686 a 87. Jejich název není ještě jednotný. Jmenují se buď Ordinari Postzeitungen nebo Extraordinari Zeitungen. V titulku se pak ještě nacházel den v týdnu, kdy noviny vyšly, a místo, odkud zprávy pocházejí. Nesly-li název Wiener Zeitungen, bylo jasné, že zprávy jsou z Vídně, když Hungarische Zeitungen, tak šlo o zpravodajství z Uher.

Tisk novin byl celkem úhledný, vycházel na čtyřech stranách kvartového formátu, a to dvakrát týdně, vždy ve středu a v sobotu. Když bylo zpráv víc, vyšlo další číslo s týmž datem a s dalším pořadovým číslem. Mezi námi – novinařina to nikterak skvělá nebyla. Styl byl kostrbatý, k nerozeznání od úřední mluvy, libující si v předlouhých větách a vyumělkovanosti. Pokud jde o zprávy, týkající se habsburské politiky, byly povinně a oficiálně optimistické. (Což nám něco jakoby připomíná, že...) Arnolt neměl po nějakou dobu žádnou konkurenci. Pak ale vstoupil na scénu jako jeho vytrvalý protivník Daniel Michálek, syn Ludmily Sedlčanské. To je ta, co nesměla tisknout. Leda ruku. Že nesměla, to Michálkovi nevadilo a neúnavně podával jednu žádost o oprávnění vydávat noviny za druhou. Panovník potvrzuje Arnoltovo privilegium, přesto Michálkovi se daří svoje noviny vydat. Tedy – jedno číslo, které je dnes uschováno v plzeňském muzeu. Noviny se jmenovaly docela stručně Extra-Ordinari Týdenní Vídeňské a jiné Poštovní noviny. Samozřejmě německy, a to Vídeňské – Wienerische v názvu neznamenalo, že by to byly noviny vycházející ve Vídni, ale opět to označovalo skutečnost, že číslo přináší zprávy z tohoto města. Tiskařsky byly na velmi slabé úrovni. Novinářsky to bylo ještě horší.

Michálek se přesto nedal a pokusil se vydat česky psané noviny. Domníval se, že noviny, když byly jednou v německém textu cenzurou schváleny, jsou nezávadné a že je tudíž může prostě přeložit do češtiny a přetisknout je bez dalších obtíží v českém textu. A povedlo se. 13. října 1683 český překlad německých novin vyšel, jenže vydavatel se se zlou potázal. Byl za to úřady přísně vyšetřován, jak to, že se opovážil vydat český překlad novin a kdo ho k tomu navedl. Nic mu nepomohlo, že se přitom vymlouval, že německý text, že něhož bylo překládalo, byl schválen a cenzurou shledán zcela nezávadným. Nic mu nebylo platné ani když předložil seznam předplatitelů, kteří chtěli odebírat české noviny, stejně jako mu nepomohlo ujišťování, že nic neučinil ze zlého úmyslu. Ordnung muss sein! Tisk českých novin sám o sobě byl závadou. Pražský městský hejtman jejich vydávání ouředně zakázal a Michálek sám musel slíbit, že už to víckrát neudělá. Takřka doslova.

O vydávání novin – německých ovšem – se pokusil také pražský poštmistr Jan František Brahier. Rodák z Alsaska, universitně vzdělán. Poté, co vyučoval děti šlechticů, se ve Vídni oženil a vrátil se do Prahy, kde byl jmenován poštmistrem. Dosáhl zde značného jmění, koupil si dům na Malé Straně, stal se pražským měšťanem a byl posléze povýšen do rytířského stavu. Roku 1685 si Brahier podal žádost, aby mu bylo dovoleno vydávat noviny, které slibovat zlepšit rozsáhlejším a rychlejším zpravodajstvím. Tvrdil, že jako poštmistr má zprávy z první ruky, kdežto Arnolt dostává pro své noviny zprávy právě jen prostřednictvím pražského poštmistra. A ještě dokazoval, ze podle všeobecného zvyku a obyčeje, platného v německé říši, je tisk a vydávání novin výhradní výsadou poštmistrů. Což nebyla pravda, a pražští knihtiskaři se proti němu postavili. Úřady o Brahierově žádosti nemusely rozhodovat. On sám ji stáhl, protože mezitím byl povýšen do stavu rytířského. Ale máme tu ještě Michálka... Ten vydával svoje těžko vydobyté německé noviny, jenže zemřel v pouhých čtyřiatřiceti letech a v jeho profesi z rodiny už nikdo nepokračoval. Tiskařskou pochodeň třímat tedy bylo na Arnoltovi...

A třímal ji pevně on i jeho syn Karel Ferdinand, který se vzdělal na pražské universitě a v umění tiskařském v cizině a pro svou tiskárnu získal právo tisknout novalia a publica, tedy noviny a úřední vyhlášky. A taky hodnost dvorského knihtiskaře obdržel. Později se stal primátorem Menšího Města pražského a nejvyšším strážmistrem nad vojskem městským, ale hlavně vydával noviny. Jmenovaly se Prager Post-Zeitungen neboli Pražské poštovské noviny. Vycházely dvakrát týdně, v úterý a v sobotu, což souviselo přímo s příchodem pošty do Prahy. Důležitější než odjezdy poštovních kursů byly příjezdy, protože při těch se dovážel nejdůležitější zpravodajský materiál – tedy zahraniční noviny. Pan poštmistr Brahier a pan tiskař Arnolt spolu uzavřeli smlouvu, podle které se Arnoltovi měly dodávat dvakrát týdně po příjezdu pošty tištěné noviny frankfurtské, lipské a hanavské, jakož i jedny noviny vídeňské. Dále se Brahier zavázal, že bude tiskaři dopravovat zdarma všechnu jeho poštu a kromě toho mu bude platit ještě 50 rýnských. Arnolt naopak za tyto služby bude dodávat pražskému poštmistrovi dvakrát týdně šedesát kusů svých tištěných pražských novin a tisknout mu rovněž zadarmo některé poštovní tiskopisy.

To, co si vybudoval v oboru vydavatelském v Praze pan Arnolt a jeho syn, tomu se dnes říká monopol. Nikdo na Arnolty neměl. Ani jistý pan Lang, který si podal žádost, aby mohl vydávat Pražské nové noviny. Arnoltovi se podařilo svoje privilegium uhájit. Roku 1719 to však byl Karel František Rosenmüller, kdo obdržel výsadu vydávat české noviny. První české noviny – tedy když nepočítáme nezdařený pokus Michálkův. Bylo to oznámeno zvláštním letákem z ledna téhož roku, nadepsaným Předchůdce českého postyliona. Jeho vydavatel v tomto – dalo by se říct náborovém letáku – vykládá, proč se rozhodl vydávat právě české noviny. Vedou ho k tomu důvody vlastenecké. Píše: „Oznamuje se všem tento list čtoucím, jednomu každému s náležitou uctivostí, kterak já, maje na to od vzácné vrchnosti milostivé dovolení, jakož i od Jeho Milosti císařské obzvláště privilegium neboližto nadání, oné lásky, kterouž jakožto pravý vlastenec k své nejmilejší vlasti, to jest k národu a jazyku českému pro vše časy zachovávám, pro ty vše spoluvlastence své, kteří, jak se na pravé syny sluší, jazykem matky své milé nepohrdají, nýbrž jej zachovávati, rozmnožiti a v květ uvésti vinšují; noviny neb sepsání příběhů nových v dotyčném jazyku tisknout a najevo vydávati jsem sobě umínil. Jakož i od mnohých let již od moudrých a vzácných lidí vinšováno bylo, a zajisté mnozí až doposavad slušně a náležitě se divili, jak by to se vyrozuměti mělo, že když ve Vlaších žádné skoro jiné noviny než vlašské, ve Francouzích francouzské, ve Španělích španělské a tak dále slyšeti není, v Čechách ve všech jiných téměř jazycích, kromě toliko samého našeho českého, čteny a slyšány bývají. Poněvadž nicméně řeč tato naše netoliko ve vzácnosti, obšírnosti a libosti všem jiným rovná, ale mi nad mnohé jiné přednější a našemu milému patronu a dědici svatému Václavu milejší jest, takže od starých předků a otců našich nejináč než svatováclavská nezvána bývala: pročež abych jednou úmysl svůj v skutek uvedl, vysílám list tento přítomný jak nějakého předchůdce, a všecky pravé vlastence, jmenovitě pak všecky vzácných a staročeských rodů vysoce urozené potomky, všecky staročeských měst slavné magistráty a obce, všecky jazyka našeho pravé milovníky a učené Čechy k čtení novin těchto poníženě a služebně zůvi.“

Zůvi znamená něco jako zvu. Vše sepsal a vytiskl český vlastenec s typicky českým příjmením Rosenmüller, Karel František, vzdělaný pražský tiskař, který měl svou oficínu v domě U Zlatého kříže na Starém městě pražském. Narodil se roku 1678 a ve svém mládí jako člen družiny císařského legáta u Republiky benátské pobyl v cizích zemích. Po návratu do vlasti se věnoval činnosti tiskařské a vydavatelské. Nikoli jen české, tiskl i německy, třeba svoje Svatovojtěšské privilegované kalendáře. Registřík aneb Poznamenání všech vzácných rodů českých vyšel v češtině i němčině, stejně jako Obecný titulář všeho panstva a rytířstva. Za svou činnost byl tento impresor a měštěnín Starého Města pražského nazýván svými současníky druhým Danielem Adamem z Veleslavína. První číslo Rosenmüllerových novin vyšlo v sobotu po Hromnicích 4. února roku 1719. Periodikum vycházelo dvakrát týdně, vždy v úterý a v sobotu na kvartovém formátě a jmenovalo se Sobotní (nebo Outerní) Pražské Poštovské noviny z Rozličných Zemí, přicházející s obzvláštním Jeho Císařské a Královské Milosti nadáním obdarované (konec názvu). Celý ročník dostal pak společný titulní list s názvem Český Postylion neboližto Noviny České, jež s obzvláštním jeho Milosti císařské nadáním od Karla Františka Rosenmüllera, Impresora a Měštěnína Královského Starého Města pražského najevo se vydávají. Rovněž konec názvu. No, trošku dlouhé... Později nesly zkrácené jméno Sobotní (potažmo Outerní) Pražské Poštovské Noviny z Rozličných Zemí a Krajin přicházející. To už se dalo i zapamatovat. Každý jim však stejně říkal Pražské poštovské noviny, nebo později Pražské české noviny.

Současně s vydáním prvního čísla svých novin Rosenmüller vytiskl sešitek o dvanácti stránkách, jakousi příručku, která měla usnadňovat čtení novin a čtenáři měla poskytnout aspoň zběžné informace a vědomosti, potřebné při čtení zahraničních i domácích politických zpráv. Něco podobného by se nám hodilo i dnes, čert aby se v dnešním tisku vyznal. Správa nynějších časů k čtení novin se ta příručka jmenovala. Autor o tom spisku píše, že je to traktátl, který tak říkaje je klíč celé Evropy, neboližto vysvětlení jeho Milosti Císařských zemí, též rozličných království, kurfiřtství, knížectví, hrabství, republik, říšských svobodných a jiných měst a míst, jakož taky hranic tureckých, a všech regimentů Jeho Milosti císařské v sobě obsahující. (Taková kuchařka to byla, no.) Noviny vycházely, jak jsme si už řekli, každé úterý a sobotu vždy o desáté hodině ranní a stály 8 zlatých ročně. Jednotlivá čísla se prodávala po šesti krejcarech. Přinášely především zprávy z ciziny, hlavně zprávy válečné, dále zprávy z císařského dvora ve Vídni (samozřejmě přísně loajální), zvěsti o událostech v habsburské monarchii a z Čech, zprávy z Prahy a zde především oznámení o trzích, bohoslužbách a církevních slavnostech, dále zprávy o narození dětí významných osobností, o svatbách a úmrtích, o popravách a podobně.

Tematicky se zase tak moc od dnešního tisku nelišily. Snad jedině že té reklamy v nich tolik nebylo. Leč i ta se již v zárodku objevovala. Knihkupec Jeřábek propagoval kupříkladu vydání nových knih, a nechybělo ani ryze reklamní sdělení jako například o představení znamenitého kumštýře, který s dovolením vrchnosti na Starém Městě pražském v domě U Staré rychty ukazovati bude různé prospekty zemí, měst a hradů, při čemž jak by Slunce a Měsíc vycházely a zapadaly a tak dále. Také oznámení a o ztrátách a nálezech věcí se v nich objevují, občas jsou to však i popisy významných událostí, které mají skoro reportážní charakter. Někdy jsou tyto první české novinářské „reportáže“ přikládány k novinám jako zvláštní samostatná příloha. Jejich názvy: O slavném korunování na Království české, anebo ještě líp: O strašném mordu a jeho ještě strašnějším potrestání. (Hle, pradědeček bulváru.) V Rosenmüllerových novinách se objevují zárodky původního zpravodajství, například z Moravy, označené dodatkem, že „došly skrze psaní“, nebo: „skrze pasažíry přijíždějící poštou.“ Tyto venkovské zprávy se týkají nejvíce neštěstí, loupežných příhod, zlatých svateb, kněžských primicí a podobně. Podle tehdejšího zvyku jsou zprávy řazeny mechanicky za sebou bez titulků a bez jakéhokoli hodnocení. Po zprávě celkem nedůležité přichází například zpráva o významném mezinárodním jednání. (Prakticky jako v dnešních televizních novinách.) Časový sled není zachováván, po zprávě datované 25. srpna přichází zpráva z 13. srpna. Redaktor a vydavatel prostě řadili zprávy za sebou, jak jim přicházely na stůl. Ale už to byly české noviny, které plnily úlohu obránce českého jazyka. Dělaly to po dlouhou dobu padesát let, a co hlavního: byly první.