617. schůzka: Pokorný a užitečný

Franz Messmer: Gerhard van Swieten, osobní lékař Marie  Terezie
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Franz Messmer: Gerhard van Swieten, osobní lékař Marie  Terezie

"Pokorný a užitečný." Tato dvě přídavná jména jsme si vypůjčili z názvu spisu, jehož autorem byl muž, kterému se dnes budeme věnovat. Jeho celé jméno: Jan Křtitel Antonín Boháč. Oba hodnotící přívlastky jako by platily právě pro něj.

Janu Křtiteli Antonínu Boháči nebyl souzen dlouhý život. První plody jeho práce se objevily počátkem 50. let 18. století, poslední publikace za jeho života byla vydána v roce 1763. Předčasná smrt mu zabránila dosáhnout zralých výsledků práce. I tak však náleží k nejvýznamnějším osobnostem českého osvícenství. Svou činností tvořivě zasáhl širší okruh vzdělanců. Otevřel české vzdělanosti nový horizont. Vstoupil na nové cesty bez opory v tradici barokního období, na cesty, které směřovaly kupředu, ke vzdělanosti národního obrození.

Pocházel ze západních Čech. Jeho otec byl správcem panství Žinkovy, a tam se také jeho syn 14. června roku 1724 narodil. Synek to byl prvorozený a tak mu otec vybral důstojné kmotry. Byli jimi hrabě z Vrtby, majitel panství Konopiště a bratr majitele žinkovského panství hraběte Vrtby, a dále hraběnka ze Steinau, choť majitele panství v Žinkovech. Při křtu osobně přítomni nebyli, to nebylo nutné - nechali se zastupovat, zaskočili za ně nepomucký farář a žinkovská paní obroční. Dá se však říct, že už od kolébky byl ten malý Jeník Křtitel spojený s těmi nahoře, se šlechtou. "Spjatost aristokracie s těmi, kdo se starali, aby její pozemkový majetek vynášel," píše autor knihy České osvícenství docent doktor Josef Haubelt, CSc., "se v životě mladého Boháče projevovala alespoň dvě desetiletí. Boháč byl druhem o rok mladšího dědice žinkovského panství hraběte Františka Václava z Vrtby a doprovázel ho zřejmě také za studií na filosofii v Praze. Mladý hrabě byl roku 1751 mezi posluchači při veřejné disputaci svého druha (ostatně ta disputace byla jemu připsána). V doktorské disertaci pojednal Boháč o použití elektřiny v lékařství, o tématu, které si přivezl z poměrně dlouhého pobytu v Itálii, ve Francii, v Nizozemsku a ve Velké Británii, jenž mu umožnila finanční podpora majitele panství Žinkovy. Východisko Boháčovy životní dráhy je spojeno mimo jakoukoli pochybnost s podporou šlechty. To ale vůbec neznamená, že by se Boháčova práce jedině mohla a musela obracet k jejím potřebám."

V Praze začal Boháč se studiem filosofie, když mu bylo 26 let. Bylo to krátce poté, co na trůn nastoupila Marie Terezie. Což znamená, že vzápětí začala válka o habsburské dědictví, konflikt s Pruskem a že rok na to obsadila bavorská a francouzská vojska Prahu. Z filosofie přešel Boháč na lékařství. Kdy se tak stalo, nevíme, snad to bylo až za tři roky poté, co vstoupil na universitu, tedy po třech letech filosofie. V té době byli profesory lékařství kromě nám již dobře známého Jana Antonína Scrinciho také Jan Ignác Mayer a Antonín Václav Rings. Za jejich předsednictví disputoval Boháč poprvé o "podobných částech lidského mechanismu," podruhé "o bolestech." Ony "podobné části lidského těla" - to byly tkáně, při jejich dělení jsou části téže povahy jako dělený celek, zatímco "nepodobné části těla" jsou kupříkladu žlázy. "Podobné části lidského" jsou podle Boháče složeny ze dvou živlů - z "vodného prvku," a ze "zemitého prvku."

Portrét botanika Antoine-Laurent de Jussieu

I když Boháče silně ovlivňoval Scrinci, přece jenom je zřejmé, že nepochybně mimořádně nadaný student nebyl spokojen s tím, čeho mohl nabýt v Praze. Vydal se proto ještě před dokončením studia do zahraničí. "Putoval do Itálie, kde se zastávkami jeho cesty staly Benátky, Padova, Bologna, Řím a Neapol. Nejdéle pobyl v Padově. Už v Benátkách se setkal (snad poprvé) s pokusy léčby elektřinou, které tu uskutečňoval opat Pivati, a v Benátkách měl také poprvé možnost studovat takzvané mořské hrozny, což byla podle Aristotela vajíčka sépií." Rodák ze západočeských Žinkov se vskutku dostal daleko - nejenom zeměpisně, ale i svými zálibami. Z Itálie odjel do Francie, kde se zdržel několik měsíců. Je významné, že zde lékař Sauvage léčil elektřinou a náš Boháč byl opět u toho. Z Montpellieru se vydal do Jan Křtitel do Paříže, kde se jeho učitelem stal proslulý botanik de Jussieu, a byl to učitel ze všech nejvlivnější, který mohl mladému studentovi vyložit přesvědčivě a zároveň kriticky hlavní principy díly švédského botanického krále Carla Linného. Když opustil Paříž, vydal se Boháč do Nizozemska - v jeho diáři se objevila města Scheveningen, Leyden a Katwijk. Poté to vzal přes Anglii zpátky domů. "Studia dokončoval už v jiném ovzduší. Většina profesorů, které znal, z fakulty odešla, ale nahradili je noví, kteří se stali osobnostmi osvícenské přestavby lékařských studií v Praze. V roce 1751 vykonal Boháč dvě závěrečné zkoušky. Za předsednictví Scrinciho disputoval O užitku elektřiny v lékařství při léčení nemocí. Poté promoval jako doktor lékařství a pronesl přitom slavnostní krátkou rozpravu o tom, zda má lékař, zabývající se experimentální léčbou, mít přednost před lékařem chemikem. Zajel si pak do Vídně představit se osobnímu lékaři Marie Terezie Gerhardu van Swietenovi a vzápětí nato byl ustaven jako mimořádný profesor lékařství v Praze." Osmadvacetiletý profesor, to byl tedy raketový postup...

Pro Boháče mají v té době základní význam dva spisy. Na prvním místě je to jeho doktorská disertace. a Nehodlal po svém návratu domů z ciziny napsat na závěr studií nějakou tuctovou práci. Psal tedy o užití elektřiny v lékařství na základě poznatků z Itálie a Francie a také podle výsledků pokusů, které konal v Praze. Tyto pokusy uskutečnil společně se svým dříve učitelem, nyní už kolegou Scrincim, a zjistil z nich, že "elektrizace urychluje odpařování tekutin, způsobuje úbytek hmotnosti pevných látek, obsahují-li vodu, a zrychluje výtok kapaliny z trubice, z čehož lze vyvodit, že pohyblivé elektrické fluidum strhává při svém pohybu kapičky tekutiny." Pozoruhodné objevy... ale co s jejich praktickým významem? Boháč zjistil, že elektrizací lze urychlit klíčení semen a že hmotnost živočichů se při elektrizování snižuje. Jakých živočichů? Pan profesor elektrizoval koťata, holuby, vrabce a pěnkavy. (Ti z něho museli mít radost...) „Z těchto závěrů vyvodil, že elektrizací je možno léčit ty choroby, které jsou způsobeny snížením pohyblivosti nervového fluida, především hemiplegii. (Hemiplegie je úplná ztráta hybnosti jedné poloviny těla, ochrnutí poloviny těla.) Popsal případy léčení, které viděl v Benátkách a v Montpellieru. Nemáme však hodnověrné doklady, že by se sám pokoušel elektřinou léčit. Uznával však, že elektrizací je možné léčit většinu ochrnutí."

Boháčova práce poukazovala novátorsky na možnosti léčení, které v Praze dosud nebyly ověřovány, i když někteří vědci zde s elektřinou experimentovali. Uznání se náš badatel dočkal z Velké Británie, kde o něm v odborném časopise vyšel článek. Význam má i jeho další disertace, pojednávající o pravých vajíčkách sépií. Popsal v ní však jako vajíčka sépií vajíčka jiného hlavonožce, olihně, a základní výsledek jeho práce byl tedy omylem. Podstatně na ní však bylo, že opravil pozorování Aristotelovo. Tím vyjádřil obecně pociťovanou nutnost oddělit se od prostoru, ovládaného teology. Jeho počin byl v tom pokrokem, i když po věcné stránce omylem. V této souvislosti nelze, aby nás nenapadla slova Boháčova současníka, Johana Wolfganga von Goetheho: "Někteří lidé nedělají chyby, protože se nikdy nepokusili dělat něco, co stojí za to."

Boháčovo zaměření se zřetelně projevovalo v životě lékařské fakulty. Když ji navštívil královský komisař Joseph Franz (vychovatel arcivévody a budoucího císaře Josefa II.), velmi se zajímal o to, jak se uskutečňují změny, jimiž se měla zdokonalit výuka lékařství v Praze. Prohlédl si anatomické muzeum a v něm všechny preparáty, kostry, přístroje a ostatní zajímavosti. Byl nadmíru spokojen. Podle svědectví "jsem nikde žádné krásnější preparáty neviděl." Což byla z velké části zásluha Boháčova. Jeho pozice se ukázala ještě jasněji při komplikované volbě děkana fakulty, kdy došlo k ostrému střetu ředitele fakulty se superintendantem - a nový děkan nebyl zvolen. Teprve na další schůzi padla volba na kompromisního kandidáta Scrinciho, jenomže ta nebyla ve Vídni potvrzena. Co teď? Měla zůstat pražská medicína bez svého šéfa? Nezůstala. Stal se jím Boháč, a protože měl v hlavním městě pádné zastání (v podobě osobního lékaře Marie Terezie van Swietena), byl zvolen dokonce rektorem pražské university. Ve dvaatřiceti letech. Snad vůbec nejmladší rektor v historii tohoto vysokého učení... Věda nově vystupovala do popředí nejenom svým obsahem, ale i upevňováním a rozšiřováním pozic svých představitelů.

"Boháčův žák Klinkoš vydal v Praze Vybrané pražské lékařské disertace. Jejich prvním svazkem byla pojednání Boháčových žáků - vesměs disertace ze zoologie, o nižších červech, o plžích a mlžích, o broucích, motýlech a křídlatém hmyzu. Vymezení tříd se řídilo podle přírodního systému Carla Linného. Postupovalo se však opačně než u Linného, od červů přes hmyz, ryby, obojživelníky a ptáky ke čtyřnožcům, přičemž člověk se objevil na vrcholku této vzestupné řady. Boháč vedl své žáky ke kritickému osvojování toho, co bylo v evropské vědě opravdu nové. Mohl je tak vést, protože sám šel tímto směrem, jak ukazují jeho zoologické práce, které mu získaly evropský věhlas. Díky jím se stal členem Bavorské akademie věd a byl zvolen i členem londýnské Královské společnosti, tehdy jedné z nejvýznamnějších akademií věd. Takové pocty se po celé století před ním, v dobách protireformačních, nedostalo žádnému z českých vzdělanců."

Mezitím vzplanula další válka s Pruskem. Boháč se vyvázal z akademických funkcí a aby unikl válečným událostem, odejel do Itálie. V Neapoli, kde se na čas usadil, se věnoval zoologickým výzkumům. Byl zcela zaujat mořskou faunou, kterou získával jednak vlastním sběrem na pobřeží, jednak od rybářů. Trvalo několik let, než výsledky svých výzkumů zpracoval. Teprve tehdy mohla vyjít jeho latinská práce O některých mořských živočiších a jejich vlastnostech, vzdělancům dosud neznámých anebo málo známých. Nevynechal v nich ani kapitolu o vajíčkách sépie. Tentokrát nikoli se svým omylem. Bez něj. Svoji chybu uznal. Popisoval velice podrobně stavbu mořských živočichů, které pitval. Jeho výzkumy proto přinášely výsledky, kterými vysoce převyšoval soudobou úroveň zoologických prací. Zvláštností Boháčova výkladu je důraz na exaktní názvosloví. Uvědomoval si, jak je důležité, aby se přírodovědci vyjadřovali přesně. Sám dával přednost starším názvům, převzatým často z lidového jazyka. Vůči terminologickým novotám se stavěl skepticky.

 Osobní lékař Mari Terezie Gerhard van Swieten

A další stupínky na kariérní cestě: Po návratu z Itálie byl znovu zvolen děkanem lékařské fakulty. (Tento úřad vykonával celkem třikrát.) Kromě práce na škole nezanedbával ani práci výzkumnou. Už když se vrátil ze své první zahraniční cesty, začal se soustavným přírodovědeckým výzkumem české květeny, ve kterém pokračoval po celou dobu svého působení, až do své předčasné smrti. Jeho botanické exkurze znamenaly spolupráci s lidmi různého zaměření, s lékaři, lékárníky, s lidovými znalci rostlinstva a s úředníky vrchnostenských velkostatků. Jeho zásluhou vznikl v české společnosti dříve neznámý badatelský ruch. Máme k dispozici pouze tři Boháčovy práce, které dokládají povahu i rozsahu přírodovědeckého průzkumu Čech. Německy vydal popis některých pro hospodářství a barvířství užitečných rostlin. Vypočetl v nich osm druhů domácích rostlin, ze kterých by bylo možno získávat barviva pro textilní průmysl. Dále vyjmenoval patnáct druhů domácích rostlin, které by podle jeho mínění mohly mít praktický význam pro rozvoj zemědělské výroby. Psal například, že sušené oddenky ďáblíku by bylo možno mlít a takto vzniklou mouku smísit s obilnou moukou a péct z ní chléb. Některé Boháčovy úvahy směřovaly k poddanskému lidu - anděliku výslovně doporučoval chalupníkům a nádeníkům.

Boháčova druhá kniha má název, z něhož jsme si vypůjčili úvodní slova: "Pokorný a užitečný" - ano, to jsou ona, ale celý titul je mnohem delší: Pokorný a užitečný vlastenecký návrh, jak každoročně dosáhnout pro České království neobyčejných výhod značného rozsahu. (Nevím, proč po této příručce již dávno nesáhly naše politické strany a vlády. ) Boháč si tu povšiml nedobrého stavu českého dobytka a správně jej připsal nedostatku krmiva. Uznával, že nejlepším řešením by bylo pěstování jetele, ale namítal, že jetel vyžaduje dobrou půdu, pracné pěstování a že jeho semeno je navíc drahé. Vyslovil proto mínění, že lépe by bylo pěstovat akát, jemuž se daří i na nejhorší půdě, jeho pěstování není pracné a navíc poskytuje ve srovnání s jetelem čtyřiadvacetkrát více zelené hmoty. Boháč se opíral o výsledky pokusného pěstování akátu na statku, který měl v Bubenči u Prahy. A ve svém návrhu měl na mysli potřeby hospodaření poddaných, protože o pěstování jetele také napsal: "Bylo by obtížné vyžadovat od českého sedláka, aby na sebe vzal pro sebe neznámou práci, když je, abych tak řekl, ve dne v noci s celou svou rodinou zaměstnán panskými robotami a vlastním hospodářstvím."

Byl to vlastenecký přírodovědec, a prospět své vlasti, o to mu šlo ze všeho nejvíc. V posledním svém spise Pojednání o užití pastvin v zemědělství zdůraznil, jak význam má pro tuto zemi povznesení zemědělské výroby. Odhadl, že jenom v Čechách jsou na tři miliony strychů polí, na kterých každoročně asi třetina leží úhorem, "neboť venkovan dílem nemůže a dílem neví, jak nadbytku své půdy využít." Roční ztráty z úhoru odhadl na dva miliony zlatých. Tyto ztráty pokládal za zbytečné a byl toho mínění, že namísto úhoru by se měly pěstovat pícniny. Stále hledal vhodnou plodinu pro poddanská hospodářství - na základě svých zkušeností ze statku v Bubenči usoudil, že se jí mohl stát boryt barvířský, tedy rostlina, která se po prvním výsevu množí sama, nevyžaduje mnoho polních prací, potlačuje plevel, daří se jí také na špatných půdách, dává ročně tři až čtyři sklizně a poskytuje výživnou píci. Kdyby se boryt pěstoval jenom na jedné třetině úhoru, umožnil by se tím vzestup chovu dobytka a tím i obdělávání zbylých dvou třetin úhoru. Umožnil by lepší hnojení polí a tím i vyšší výnosy hospodářských plodin. "Jan Křtitel Boháč prováděl přírodovědecké výzkumy v dosud nebývalém rozsahu. Zprávy o nich se dostaly až k manželu Marie Terezie Františku Štěpánu Lotrinskému, z jehož popudu odjel prozkoumat oblast solné komory. O rozsahu Boháčovy práce v Čechách si můžeme učinit představu podle údajů z jeho první botanické studie. V ní uvedl po třech letech výzkumných prací celkem 46 lokalit ze středních, západních, severních a východních Čech. Přitom psal jenom o hospodářsky využitelných rostlinách."

Výzkumy probíhaly osmnáct let, až do října roku 1768, kdy Boháč při botanizování v okolí Sušice promokl, onemocněl zápalem plic a náhle (ve věku čtyřiačtyřiceti let) zemřel. V té době už měl rozsáhlý rukopis práce O květeně, zvířeně a přírodopisu nerostné říše. Nebyl dokončen a navíc se po autorově smrti ztratil. Kdyby byl vydán, dostala by česká přírodověda systematický spis, jehož význam by daleko přesáhl hranice Čech. A malý detail nakonec, který dokresluje mnohočetný význam Jana Křtitele Antonína Boháče: "V době, když byl Boháč děkanem, rozhodla lékařská fakulta o překladu učebnice babictví," což byl spis o porodnictví. Byla to vlastně první vysokoškolská učebnice v českém jazyce. Její vznik byl podnícen praktickými potřebami, nutností poskytovat odborné poučení porodním bábám, ženám, jejichž mateřštinou byla většinou čeština.


Zobrazit místo 617 na větší mapě