618. schůzka: O hatmatilce, kdákání, šaškové haleně a clu na cizí slova

„Vesměs látka pro obelisky, svatostánky, národní slavnosti a jak se jmenuje všecko to, čím se obyčejně zvěčňují památnosti.“

„Ze své strany se chci odvážit pokusu zvěčnit touto knížkou obnovení naší mateřštiny a literatury. A podaří-li se mi to, chci připomenout svým krajanům, dnešním odrodilým Čechům, Moravanům a Slezanům, povinnost lásky k vlasti, jež se vztahuje právě tak na zachování mateřského jazyka, jako na udržování dobrých mravů a obyčejů. Zdaří-li se mi povzbudit třebas i jenom jednoho jediného člověka, aby sáhl po české mluvnici, jediného člověka, který by se oddal studiu vlastenecké literatury jako svému povolání, a jenom jednoho jediného, který by se chopil českého pera, pak jsem postihl podle svého přání konečný cíl. A měl-li bych být tak šťasten, že vzbudím tímto doporučením české řeči a literatury i jejího ochránce, pak jsem dosáhl ještě víc než konečného účelu.“ To napsal v úvodu svého útlého spisku v Brně dne 1. září 1782 jeho autor Jan Nepomuk Alois Hanke.

Doba velkých změn

Pan Hanke žil v době velkých změn. Všechny změny doprovázel a urychloval nezadržitelný pohyb všech zastaralých hodnot. Nad protireformací nabývalo vrch osvícenství. Namísto cizích jazyků (latiny v církevních institucích, ve vyšších školách i jinde, francouzštiny ve společenském styku), hlásil se všude o slovo domácí národní jazyk – čeština, němčina, maďarština. Málokdo však u nás prožíval všecky ty změny tak opravdově a s tak vášnivým zaujetím jako holešovský rodák Hanke. Pocházel ze staré české, přesněji moravské rodiny český hovořící, jejíž členové byli rozptýleni v různých končinách východní Moravy a také sousedního Slezska. Jeho otec Kašpar Ignác byl panským sládkem v Holešově na panství hraběte Rottala. Rodina jeho matky Veroniky, rozené Sonnefeldové přistěhovala se prý na Moravu z Tyrol. Dobře situováni byli na Moravě také otcovi bratři. Náš Jan Alois strávil v Holešově prvních sedm let nejkrásnějšího dětství. Později se s hrdostí podepisoval jako Hankův syn, čímž podal svědectví, v jaké tvaru používal svoje příjmení. Přesto se o něm mluví nikoli jako o Hankovi, ale jako o Hankem, zřejmě aby se nepletl s Václavem Hankou.

Když mu tedy bylo sedm let, poslali ho rodiče k strýci, faráři v Bílovicích u Uherského Hradiště. Ten se těšil, že z nadaného synovce vychová katolického kněze. Dal ho proto zapsat na piaristické gymnasium do Kroměříže. V další studiích pak Jan Alois pokračoval v Olomouci. Tam si měl osvojit znalost němčiny (což se mu skutečně povedlo), zato plány na katolické kněžství padly. Hanke byl sice pořád vynikajícím studentem, ale spíš než teologie ho lákal široký okruh vědeckého poznání. Když ztroskotaly rodinné plány na duchovní dráhu, vzal si ho k sobě další strýc, vrchní hospodářský správce v Odrách na sever od města Hranic. Pod jeho vedením se zasvěcoval do povinností hospodářského úředníka. V této funkci (byť na různých místech v kraji) působil pět let – v Lipníku, Napajedlích, v Hranicích, Bystřici pod Hostýnem. Všímal si nejenom ekonomiky, ale zaujaly ho i lázně Teplice nad Bečvou. Napsal o nich německou knížku – tu přeložil i do češtiny. Poté musel vybojovat těžký boj s rodiči i se strýci. Jan Alois si usmyslel, že se zapíše na universitu. Namísto jistoty dobrého místa – nejistota života studentského. Podařilo se mu vyhrát. Ve čtyřiadvaceti letech přišel do Vídně, aby tam studoval práva, historii a jazykovědu. Čtyři roky pobytu v sídelním městě nad Dunajem měly pro všecku jeho další činnost jedinečný význam. Doba sama o sobě byla nabita převratnými událostmi. Zrušen byl jezuitský řád a provedena školská reforma – byla zřízeny normálních škol. Selské povstání donutilo císaře k vydání robotního patentu a ke zrušení tortury, práva útrpného. Gymnasia byla vyňata z pravomoci řeholních řádů a postavena pod státní správu. Na všech stranách pronikal nový svěží duch vítězícího osvícenství. Promlouvala jím i literatura. Což všechno muselo zřejmě Hankeho ovlivnit...

Ze všeho a ze všech největší na něj měl vliv jeho profesor Josef von Sonnenfels, původem pokřtěný Žid z Mikulova na Moravě, na slovo vzatý odborník ve státovědě. Ten se těšil nejvyšší přízni císařského dvora. Jeho spis o tortuře podstatně přispěl k tomu, že tento zbytek středověku byl zrušen. Jestliže Hanke už dřív sympatizoval s novými osvícenskými proudy, ve Vídni se z něho stal uvědomělý a nadšený vyznavač osvícenské filosofie a vědy. Jeho obzor se všestranně rozšířil. Svou dřívější hospodářskou praxi z pětiletého působení na různých moravských panstvích teď prohloubil teoretickými znalostmi práv a ekonomie. O tom názorně svědčila i jeho rozprava o pozemkových daních, kterou napsal a vydal za svého vídeňského pobytu. Ve stejném roce (1776) však dokončil jiné významné dílo docela odlišného rázu. Žádná práva, ani ekonomie. Německy sepsal Úvahy o potřebě učitelské stolice české řeči a literatury na universitě ve Vídni s připojeným plánem přednášek o české řeči a literatuře. Na universitě se těmto předmětům nevyučovalo, pouze na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a na vojenské inženýrské škole ve Vídni. Český jazyk a literatura jako učební předměty na vídeňské universitě byly teprve zaváděny.

Dvorní studijní komise, které Hanke předložil své Úvahy, přijala jeho rozpravu s pochvalným uznáním a vyslovila mu zároveň obdiv nad tak velikou znalostí českého jazyka a literatury.
„Hlasitě, co nejhlasitěji nechť zaznívá zpráva, nechť zní od zemí k zemím obývaným slovanskými národy, a nade vše hlasitě kéž zní v mé vlasti, v českém státě – mezi Čechy, Moravany a Slezany – přeradostná zvěst, že Josef Druhý, římský císař, moudrý vladař a nás nejmilostivější kníže je příznivcem slovanského jazyka! On sám mluví českým nářečím a doporučuje je zvláště svým mladým poddaným, zejména ve svých akademiích. Jednou se Jeho Veličenstvo císař tázal pana ředitele brněnské c. k. Rytířské akademie, jakým řečem se kavalíři učí. Dostal odpověď: Francouzsky, italsky a anglicky. A proč ne také česky? Byla druhá otázka nejjasnějšího vládce, mám přece víc českých poddaných než francouzských a anglických.“ Ať už se tato historka, uváděná Janem Aloisem Hankem, se zakládá na pravdě nebo je bystře vymyšlena, vypovídá především mnohé o jejím šiřiteli. Pan Hanke byl zcela jistě předsedou virtuálního josefovského fan-clubu. O tom by nasvědčovaly přízvučné verše, které vepsal do záhlaví svého Doporučené české řeči a literatury:

Slunce svítí jasno – moudrosti, Josefe, tvé,
Skormoutil jsi hňupstvo, pestvo pověry lidské.
Sláva vtipu tvému! Oslavil jsi, zvelebil jsi
Jazyk klidu velkého – rodu slovanského.

Když Hanke ve Vídni dostudoval, ucházel se (úspěšně) o místo kustoda při universitní knihovně v Olomouci. V šestadvaceti letech byl jmenován a v Olomouci pak strávil víc než čtvrt století. Odtud přešel pouze na kratší dobu do Brna, když se jeho milovaná knihovna stěhovala podle nařízení vyšších úřadů do Brna a pak zase zpět. V Olomouci se také oženil a založil početnou rodinu. Byl zde také svědkem i účastníkem proměnlivých osudů zdejší university, která byla přeložena zároveň s knihovnou do Brna a po čtyřech letech znovu vrácena do Olomouce – ovšem už jen jako pouhé lyceum. Hanke, který byl povýšen mezitím na bibliotekáře, přednášel na olomoucké šlechtické akademii jako profesor českého jazyka.

Přednosti české řeči

Co lze říci o přednostech české řeči? Především bohatá na slova je naše mateřská řeč. Lze v ní vyjádřit nejenom nejabstraktnější myšlenky vlastními slovy. Smí se chlubit také ctí, že se jí objasňovaly všechny metafyzické předměty. Svou libozvučností a zvláštní ohebností je vyspělá pro poezii právě tak jako řečtina a latina. Náš jazyk má před jinými tu přednost a výbornost, že může tvořit všecky druhy básní, jaké zná latina a řečtina, nejenom v rytmu, ale i v metru po latinském a řeckém způsobu s nejvyšším půvabem a jemností. Ale ještě větší přednost, jíž se smí chlubit zároveň s latinou, je v tom, že se v ní konaly po dlouhou dobu mše svaté, stejně jako ostatní církevní obřady. A konečně ještě jedna mluvnická přednost, jakou má jenom velice málo jazyků: totiž svoboda v uspořádání slov. Slova se smějí libovolně přemisťovat a smysl řeči přitom nijak netrpí. Příklad: Já miluji pána Boha našeho. Já našeho Pána Boha miluji. Miluji já našeho Boha, pána. Pána Boha našeho miluji. Miluji já našeho Pána Boha. Našeho pána Boha miluji já. Pána našeho já miluji Boha. Je možno přemístit v německé řeči slova tak často? Jistě ne. To je přednost, jíž se smí chlubit – pokud vím – jenom latina.

Nejenom práva, ekonomie a česká jazykověda Jana Aloise Hankeho vyzývaly na souboj ve vědomostech a nápadech, spát mu nedopřávaly ani další přírodovědné, společenskovědní, ba ani technické obory. Na rozdíl od polyhistora Járy Cimrmana však Hanke po sobě zanechal nezpochybnitelné stopy. Takovou šlépějí byla kupříkladu jeho kniha Pokus o splavnění řeky Moravy. Na kulturním poli ho zajímaly praktické potřeby školství, výuka češtiny a české literatury. Praktické křesťanství v tolerantním duchu hleděl uplatnit výborem z Bible, takzvanou Příručkou pro křesťany. Přeložil poučnou francouzskou Rozpravu o dětských nemocech. Byl též autorem Mravných propovídek, pravdivými příklady utvrzených. Ty ovšem vydal pod pěkným pseudonymem: Jan z Kohoutových Kamenců v Moravě. Společně s Josefem Dobrovským ho zajímal široký rozhled po slovanském světě. Německy sepsal sborník Slavenka, zaměřený na slovanskou historii, státovědu a jazykovědu.

Do dějin probouzejícího se českého národního obrození se zapsal především svým Doporučením české řeči a literatury, na které pracoval v Brně. Obracel se v něm k daleko širší veřejnosti, než byla jenom vídeňská vysoká škola. Chtěl promlouvat ke všem Čechům, Moravanům a Slezanům, kteří se dosud stydí za svou mateřštinu. „Řeč tak slavná byla ještě před několika lety tak velice zneuznána, že se dělaly dokonce návrhy, jak ji vyhubit a jak namísto ní zavést obecný státní jazyk, totiž němčinu. Byla to podivná myšlenka – a příliš odvážná – chtít vyhladit věc, která je sama o sobě tak nevinná, tak užitečná a potřebná! Kdyby byla naše mateřština bičem lidstva jako kobylky, snad by ji bylo možno pohřbívat nebo jako každý škodlivý hmyz vyhubit. Ale ona je posvátným dědictvím, které nám dal Tvůrce proto, abychom ho jím – stejně jako německy a ve všech možných jazycích – chválili a velebili. K tomu má zde ještě domovské právo už od nepamětných časů. Lze ji tak snadno napadnout? Udělejte nemožnost, páni navrhovatelé! Vyhubte bytost, kterou určil Tvůrce k životu! Vyhubte hmyz, který nás otravuje a trápí! Vyhubte krokodýly, kteří rdousí lidi, nebo dravé lvy! Můžete to? Či vyhubil už snad někdo nesčetnými mravoučnými knihami a kázáními některou z nejošklivějších neřestí, které jsou mnohem horší než krokodýli a zmije? Je už vymýcena otcovražda, bratrovražda, vražda dětí, válečná zuřivost, křivopřísežnost, šikanování a pletichářství, licoměrnost a pověry? To jsou mnohem důležitější věci, a to první, na něž by se měla vztáhnout vyhlazovací ruka.“

Hanke se stal na Moravě vůbec prvním neohroženým obráncem českého jazyka. V Čechách měl jenom dva současníky: hraběte Františka Kinského a Františka Martina Pelcla. Ani oni, ani Hanke to neměli lehké. Vládní politika směřovala k vytváření silného jednotného centralizovaného státu, jehož společným administrativním jazykem by byla němčina. Pan Hanke si jako fanoušek Josefa II. svůj vzor značně idealizoval. Česky se sice smělo vyučovat, ale jenom na triviálních školách, zřizovaných při každé faře – na nich se děti měly naučit číst, psát a počítat. Nově zakládaným normálním školám byla určena jako vyučovací jazyk němčina. Naštěstí uznal i sám budovatel normálních škol, opat Felbiger, že němčinu si mohou snadněji osvojit děti z jiných národností, když se jim aspoň na začátku výuka dostane v jejich mateřštině. Pro normální školy byly tedy povoleny i české učebnice.

„Jestliže česká řeč byla vystavena takovým nebezpečím zvnějška, jaký div, že se s ní mnohem líp nenakládalo v její vlastní otčině. Především se prokazovalo cizím jazykům tolik cti, že se zapomínalo na svůj vlastní, mateřský. Všemi jinými se mluví ještě dnes obratněji než mateřštinou. Ta se jen breptá, zato je slyšet miliony Francouzů, Angličanů a Sasů. A když se ještě tu a tam mluví česky, jaký to slyšet ubohý žargon! V jediné promluvě najdeš často tři čtyři cizí slova. A tak i nejmenší spisy a články nabubřelé a plné ukořistěných slov. I venkovští statkáři cpou všude francouzská slova. Říkají: Par Dieu! To jsou krásný fychsle! To je galantský švimer. Náš hercog nemá krásnější ekvipážu. Čí je ten vizaví, co se v něm ta dáma veze? To je komtesa ze štiftu – par bleu! To je šarmantská dáma. Jak má krásněnou frizuru a vysokej šup! Páni mniši a světští kněží házejí kolem sebe latinskými drobky, například: Vivat! Náš pan reverendissimus archiepiscopus – ten jeho sekretář má suadam něco fajn, a je hroznej komplementista. A pan přednosta zase trousí: Ten člověk je kriminalista (pan přednosta chtěl říct kriminálník), fort s ním do areštu! Hej, audiat amtšrajber! Udělat stran toho kriminalisty relací do krajsamtu! Adresu já sám napíšu... A tak to jde přes učitelovu námahu s nalezenci od pána dolů až po selskou chatrč, kde slyšíme vůbec ne zřídka žalostivá slova: Ó, nešťastná exekucia! Ó, nešťastný foršpan! Horší ještě než robota, horší nežli trankštajer je.

Ó tempora, ó mórés! Nuž přestaňte, krajané, přestaňte už konečně rabovat cizí řeči! Vždyť ta naše má ne malou zásobu vlastních, ba co dím, má jich přebytek. Což to není pošetilost a marnivost vyhnaná do nejvyšší míry, chtít se chlubit cizími věcmi a domácí své vlastní tím kazit a hyzdit? Jakou to řečí budeme nakonec mluvit, potrvá-li tak dále? Hatmatilkou, jíž nebude brzy nikdo rozumět a která bude znít hůř než hotentotské kdákání. A konečně: Jakýma očima se na nás budou dívat naši předkové, pradědové a dědové, až se před nimi jednou objevíme tak zvrhlí, tak zohavení. Hanba vám, nemravní synové, zvolají. Vy jste zašlapali přirozená práva, která jsme vám nezáludně zanechali. Proměnili jste čistý citlivý jazyk mateřský na ubohý, neduživý, nevkusný žargon, pokažené, nesrozumitelné nářečí. Pokryli jste prostý, jednobarevný kabát, v němž jsme my získali čest a slávu, tolika strakatými záplatami, že se podobá víc šaškovské haleně než starému důstojnému kabátci. Jen k tomu ještě chybí zelený klobouk a pak už vás nikdo nepozná! Uvalme na lapání cizích slov neprominutelné clo, jeden z nejcitelnějších trestů!“

Znovu hledám datum, kdy tato slova vznikla. Byla aktuální v roce 1783, když je Jan Alois Hanke ve Vídni vydal. Proč nám však proboha říkají cosi palčivého i dnes? Že by to byla náhoda, tak tomu nevěřím. Největší slávu prožil za vlády Josefa II. jeho věrný stoupenec a rozvinul tady i bohatou spisovatelskou činnost. Když byl pověřen revizí a likvidací klášterních knihoven na Moravě, plnil tento úkol tak horlivě a radikálně, že si vysloužil značnou nenávist a brzy po smrti Josefa II. byl ve svých pouhých čtyřiceti letech předčasně penzionován. Až do konce života se potom věnoval tiché vědecké práci v oblasti slavistiky, slovanských jazyků a literatur. Před koncem své životní dráhy se uchýlil s rodinou do Prostějova - to už bylo jeho jméno ozdobeno za vědecké a organizační zásluhy aristokratickým titulem šlechtic z Hankenštejnu. Jan Nepomuk Alois Hanke z Hankenštejnu zemřel 26. března 1806 v Prostějově. Měl pětapadesát let.