619. schůzka: Ještě jednou drobty na stole doby (josefinské)

Ve dvacátých letech 18. století u nás žilo přes dva miliony lidí, a když Josef II. nastoupil po své matce na trůn a byly vydány rozhodující patenty, přesáhl počet obyvatel Čech hranice dvou a půl milionu lidí. Na Moravě k témuž okamžiku žilo přes milion sto tisíc lidí, ve zbytku Slezska více než jedna třetina milionu. Od časů Josefových populační křivka začala směřovat vzhůru ještě výrazněji. Jestliže měl český stát roku 1781 asi 4 miliony obyvatel, za dalších třicet let to bylo 5 milionů a během následujících patnácti let 6 milionů. V 50. letech 19. století byla překročena hranice sedmi milionů obyvatel.

Žeňte se, Čechové, ať jsou Češata

Jak pravil klasik Josef Kajetán Tyl: „Žeňte se, Čechové, ať jsou Češata!“ Přičemž aby byla Češata, nebyl (a tím spíše dnes není) sňatek podmínkou. Na konci 18. století se české země dělily co se týče hustoty obyvatelstva na dvě výrazné oblasti. Už tenkrát to byl lidnatý sever a mnohem méně zabydlený jih, což platilo zejména v Čechách. Jestli například na Liberecku, Trutnovsku, Šumpersku byly regiony s lidnatostí přesahující 150 obyvatel na kilometr čtvereční, pak třeba v Budějovickém kraji dosahovala hustota zalidnění pouhých 40 obyvatel na kilometr čtvereční. Jinak řečeno: Textilácké, sklářské, hornické a dřevařské oblasti byly už tenkrát osídleny velmi hustě, zatímco kraje s převažujícím zemědělstvím měly zalidnění mnohem řidší.

Zemědělství zůstávalo stále gruntem hospodářství, ale příliš se od dob středověku nezměnilo. Platilo to zejména o pěstování obilí. V nejrůznějších příručkách se sice horlivě agitovalo ve prospěch zavádění střídavého hospodaření namísto úhorového, doporučovaly se nové plodiny – od umělých pícnin až po brambory – vesnice však (na rozdíl od vrchnostenských dvorů) novoty přijímala odjakživa konzervativně. Světlo světa spatřily už rozmanité technické vynálezy, jako třeba výkonnější pluhy, secí stroje, dokonce mechanické mlátičky, jenže nikdo tuto techniku ve velkém nevyráběl. Ostatně – pro tyto novinky stejně neexistoval žádný odbyt, nebyla k dispozici ani poptávka, ani kupní síla – sedláci si veškeré zemědělské nářadí zhotovovali podomácku sami, jenom s dílčí pomocí vesnických kovářů. A tak se obilí dál ručně selo z plátěných rozsívek, oralo se háky, rádly bez plazu a nevýkonnými pluhy, často poháněnými lidskou silou. Leckde se ještě obilí žalo srpy, i když kosy se už začaly prosazovat ve velkém. Obilí se vázalo do snopů, stavělo se do křížů, mandelů a panáků. Jednotlivé snopy se vázaly pomocí roubíků do povřísel ze žitné slámy. Proschlé obilí se na žebřiňácích sváželo do stodol, kde se rovnalo do zádění nebo na patra. (Jestli se mezi čtenáři těchto stránek vyskytl snad někdo, kdo netuší, co je zádění... tak ať si z toho nic nedělá, já jsem to taky nevěděl, ale poohlídl jsem se – zádění je přístodůlek neboli perna. Doufám, že teď jste chytřejší.) Mlátilo se výhradně v zimě na mlatech stodol. Na výmlatu pracovali nejméně dva, nejvíce osm mlatců, přičemž výkon v šestici býval (prý) nejvýkonnější. A protože se cepy musely naprosto rytmicky střídat, zněla v stodolách prastará říkadla. Když byli mlatci tři, tak si pobrukovali:

Šišky vrou,
už budou,
šišky vrou,
už budou.
A ve čtyřech si spolu všichni notovali:
Šišky s mákem,
šišky s mákem.
Když jich bylo pět, tak:
Husa pečená,
husa pečená.
No a v těch optimálních šesti se ozývalo:
Buchty do pekárny,
buchty do pekárny.

Vymlácené zrno se prohazovalo lopatami, takzvanými vějicemi, a poté se čistilo na sadě sít, zprvu řidších, pak hustších. V plátěných pytlích se skladovalo na sýpkách, špýcharech, v komorách a obilnicích. Existovaly i takzvané obecní sýpky, které představovaly jakousi naturální pojišťovnu pro celou ves. Vesničané do nich odevzdávali (zcela dobrovolně) obvykle dvanáctinu sklizně. Pokud se přes zimu neodehrálo nějaké drama, části zásob bylo použito jako osiva, část byla prodána. Stržený zisk někdy umožnil všem v dědině zaplatit dávky vrchnosti, a zbylo občas dokonce i na daně státu...

Na sklonku vlády Marie Terezie a pak za vladaření Josefa II. došlo v zemědělství postupně k mnoha inovacím. Na polích se začaly objevovat postupně nové výkonnější typy pluhů - jejich rozhodující části už byly železné. Existovaly – i když zatím jen velmi vzácně – první secí stroje. Na úhorech se ve větších měřítku začaly pěstovat pícniny, hlavně jetel, ale také vojtěška, vičenec, krmná řepa. Stát propagoval a finančně podporoval zavádění nových kultur jako kukuřice, tabáku, výnosnějších odrůd lnu a konopí – to byly dvě hlavní průmyslové plodiny. Ve větším měřítku se začaly pěstovat barvířské rostliny jako boryt, a olejnaté – mák, len a hořčice. Dokonce se objevovaly i morušovníky. Hlavní obilninou i nadále zůstávalo žito, z něhož bylo zrno na chléb, sláma na došky a povřísla. Pšenice a ječmen sloužily výrobě sladu a škrobu. Oves byl hlavní krmnou plodinou. Ze starých obilnin se mnohem více než dnes pěstovaly pohanka a proso. Hladová léta těsně před selskými bouřemi přinesla zlom ve staré nedůvěře k bramborám – začaly se konečně sázet ve velkém.

„Polovina 18. století znamenala moment přelomu v hornictví. Uhlí se začalo používat jednak k topení, jednak do kotlů prvních parních strojů. Značně rostla poptávka, těžba i úsilí najít nová ložiska. Už od 16. století se trochu těžilo v hnědouhelné severočeské pánvi. Po roce 1750 začaly pracovat kamenouhelné doly u Plzně na radnickém panství hraběte Černína.“

Roku 1775 spatřili dva drvoštěpové, Václav Burger a Josef Oplt v Buštěhradě u Kladna krtka. Nikoli v kalhotkách s kapsičkama, byl to běžný hmyzožravec. Za tuto nečekanou informaci vděčíme Bergerovi a Opltovi. On ten krtek, jak tak hrabal, tak on vyhrabal ze země hromádku černých zrn. Takže tenhleten krtek byl pionýrem neboli průkopníkem těžby v kladenském černouhelném revíru. Na Ostravsku přišel na uhlí pravděpodobně roku 1776 jistý kovář Jan Keltička. Dobýval v lese pařezy a na povrch se mu přitom vyhrnulo uhlí. V tom i onom revíru však vypukla kutací horečka až o dost později. Mnozí kladenští měšťané utopili veškeré jmění v bezvýsledných pokusech narazit na perspektivní uhelnou žílu. To byl vlastně jakýsi předobraz kampeliček. Narazit na ni (na žílu, samozřejmě) se podařilo až o mnoho desetiletí později Janu Váňovi, který roku 1846 objevil sloj o mocnosti dvou, pak dokonce sedmi metrů. Na Ostravsku se začalo dolovat dříve, už v 70. letech, zprvu na vrchu Jaklovci.

A jak se tenkrát, na druhé polovině 18. století, žilo? Tedy – těm dole, těm dolním, neprivilegovaným pár milionům? „Lidé v Čechách jsou malí, protože jsou špatně živení,“ tohleto konstatovala konskripční komise, provádějící sčítání obyvatelstva. „Jsou špatně šaceni, protože děti jsou posílány příliš mladé na robotu a podrobovány práci přílišné. Veliká je nemocnost. Často se vyskytují: zánět očí, hluchota, vole, křeče, průtrže, trhání nervové. Obyvatelstvo žije za neustálé hrůzy, zesurověno hrozbami a ranami. Není peněz: mohl bys důkladně vymačkat pět nebo šest vesnic, než bys sehnal deset zlatých.“ Jistý obdivovatel Josefa II. jménem Nicolai napsal ve svém dopise: „Úrodnost Čech je taková, že jediný kraj by stačil vyživit obyvatelstvo království. A přece tato krajina výborná jest, obydlena lidem, jenž je živým obrazem chudoby a bídy. Sedláci jsou oblečeni v rozedrané haleny, bez bot, bez klobouků, bez punčoch. Potkají-li chodce, jehož zevnějšek jeví vyšší hodnost, snímají uctivě své čepice, uklánějí se. Třeba v tom vidět ne následky přirozené zdvořilosti, ale důsledky útlaku, jemuž podléhají posud přes edikty císařovy.“

Francouzský turista, jakýsi Risbeck, píše roku 1781 svému bratrovi do Paříže: „Češi jsou krásní, silní a dosti živí. Je na nich vidět, že pocházejí od Charvátů, kteří jsou z nejkrásnějších národů na světě. Ze všech císařských poddaných jsou nejlepšími vojáky. Nejdéle bez mručení snesou všechny trampoty vojenského života. Zejména dlouho čelí hladu, jenž je ostatním císařským národům tak strašným nepřítelem. Sedláci žijí v chudobě, jež je vzdaluje každé změkčilosti daleko účinněji než všechny zákony zakazující přepych. Nevolnictví, jež tu vládne v plné hrozné síle, navyká je od mládí naprosté poslušnosti, největší vojenské ctnosti našich dob. Českého sedláka líčívají jako hlupáka a necitu. Ve skutečnosti má mnoho citu i přirozeného rozumu. Mluvil jsem s mnohými, kteří mi své poměry a životní stav popsali až příliš jasně a se vší vášnivostí vylíčili krutosti pánovy. Císaře milují až nadšeně a plně spoléhají, že rozlomí jejich okovy.“ A abychom si doplnili celkový obraz pohledem na opačný konec společenské stupnice, nahlédněme do dopisu anonyma z roku 1787: „Česká šlechta je početná a baví se jako šlechta všude: jídlem, pitím, lovem hrou a divadlem. Mnohé zdejší šlechtické rody navštíví své statky sotva jednou za dva, za tři roky a nechají vládnout své úředníky. Ti pak zpustoší statky svých pánů dříve a důkladněji než oheň, velká voda, krupobití a kobylky. Jsou to tyranové sedláků. Nelze si představit nic bídnějšího než většinu českých vesnic. V krajích, kde je mnoho dřeva, jsou zdi domů roubeny z trámů, přičemž mezery mezi nimi jsou ucpány mechem, listím a hlínou. Střecha je pokryta šindelem. A to jsou domy ještě nevzhlednější. Jiné chalupy mají zdi z lepené slámy, v nich jsou dvě tři díry zvíci půl lokte, jimiž se dovnitř vkrádá denní světlo, osvětlujíc jizbu podobnou vězeňské kobce, kde polonahá rodina sedí buď na holé zemi, anebo na lavicích kolem černého pecnu chleba či mísy s šedivou kaší. Začouzený svatý obraz, Panna Maria pod sklem a pro každého člena rodiny růženec jsou jedinou výzdobou chudobné jizby, do níž fouká a prší ze všech stran.“

Bylo by velice kupodivu, kdyby se za takových životních podmínek zabývalo obyvatelstvo kupříkladu pěním písní. A přece se zabývalo a pělo. A dokonce se písničky tiskly a šířily, jako ta, kterou vydal v Praze Jan Rokos na konci 80. let 18. století a již nazval: Nová píseň mládencům a pannám pro obveselení mysle a ukrácení času.

Děvčátko milé, spanilé
usnulo pod stromem háje,
matka ji milovala,
laskavě ji líbala.
V tom laskavém políbení
vzbudila ji z toho spaní,
dcera strašně rozespalá
na amanta myslila.
Vítám tě, můj nejmilejší,
mého srdce nejvzácnější,
pojď a sedni blíž ke mně,
ať se rač milujeme.
Matka, jak to uslyšela,
na dcerušku jest pohlídla:
Ach, dceruško, co myslíš,
snad se vdávati míníš?
Šestnácte let ještě nemáš,
ach, jak ty mužský dobře znáš,
ach, dceruško, dcero má,
já myslím, žes nevinná.
Nejmilejší panímámo,
nevítejte mně toho,
neb jste ráda jako já
na špacír chodívala.
Můj pantáta mě povídal,
že on vás věrně miloval,
z lásky v tomto háječku
dala jste mu hubičku.
Ta hubička z lásky daná
hluboce do srdce padla,
za krátký čas vyšla ven,
byla známá lidem všem.
Vy jste strom, já jsem ovoce,
následuju vás i otce,
nedělejte těžkosti
mé mladé nevinnosti.

Taková kramářská píseň musela až k slze dojmout. A co víc – ručku do kapsy vedla a penízek pro interpreta vylovila. A třeba to byla těžší mince než pouhá grešle. Grešle – to byl vskutku několikerým způsobem proslulý peníz z časů Marie Terezie a Josefa II. Jak nás ujišťuje více než dvě stě let staré úsloví, pohrdavě tvrdící, že něco „nestojí za zlámanou grešli.“ Hodnotu měla grešle vskutku minimální: platila míň než krejcar. 100 grešlí bylo do zlatky, 200 do tolaru. A odkud se vzal název grešle? Ten jako by načrtával dlouhou devalvační pouť kdysi slavného a těžkého pražského stříbrného groše, cestu započatou v roce 1300. V 17. století se mu už říkalo „maley groš“, a nakonec – „grošík“ (německy Groschlein.) Grešle. Byla z mědi, nikoli už ze stříbra. Patřila k prvním takzvaným kreditním mincím u nás: představovala poslední chřadnoucí výhonek slávy českého mincovnictví. Znak tří zemí Koruny české, tedy Čech, Moravy a Slezska, se na jejích ražbách objevil naposled. A co bylo po grešli? Už jenom mince rakouské nebo uherské, protože mincování na území českého státu bylo zrušeno. Před dvěma sty a pár lety se u nás platilo tolary a zlatkami. A samozřejmě jejich zlomky. Přitom mezi dvěma hlavními mincemi existoval vztah jedna ku dvěma, jak na něj hezky upozorňuje dobová lidová písnička: Sekera je za dva zlatý a topůrko za tolar, z čehož vyrozumíme, že, kdyby na mně hajný přišel, on by mě to všecko vzal... Ano, tak jsme si hezky zazpívali, ale my chtěli vyjádřit, že z textu písničky vyrozumíme, že sekera i topůrko byly stejné drahé. Z jedné takzvané kolínské hřivny stříbra se razilo 10 tolarů, které se rovnaly dvaceti zlatým. Z trochu těžší vídeňské hřivny se razilo 12 tolarů čili 24 zlatky. V obou případech by poměr 1:2 respektován, nicméně nesjednocenost váhových systémů nás vzápětí poplete, zatímco tehdejším lidem byla věc srozumitelná.

Tato takzvaná konvenční měna neplatila pouze v habsburské monarchii, ale na základě mezinárodních dohod (takzvané mincovní konvence) i v Bavorsku a v dalších německých státech. Na svou dobu šlo o koncepci velmi moderní, která překračovala státní hranice v jakémsi zárodečném stavu vzdáleně navozující myšlenku dnešního eura. Dvacetizlatkový systém fungoval přes sto let, od 50. let 18. století do 50. let století devatenáctého. Vyznat se v něm je pro našince trochu problém. Zlatá desítková soustava. No, posuďte sami: Jedna vídeňská hřivna reprezentovala (jak jsme si už řekli) 12 tolarů. Těchto 12 tolarů bylo možné rozměnit na 24 půltolary či zlaté. Dále na 48 čtvrttolarů, na 72 dvacetníky, na 144 desetníky, rovná se 480 grošům, což je 1800 krejcarů, a taky 2400 grešlí. Ještě nejsme na konci. 2400 grešlí můžeme proměnit na 3600 půlkrejcarů, a úplně nejmenší penízky dostaneme, když si necháme za ty půlkrejcary nasypat 8640 vídeňských feniků.

Ze stolu doby jsme smetli poslední drobeček, chci říci poslední fenik. Už nám na něm nic nezbývá. Až zase do příště, kdy bude naše historická tabule opět prostřena.