597. schůzka: Exulanti, emigranti a svůdci

Tam všude žili naši exulanti, kteří odešli z vlasti kvůli své víře – v době po Bílé hoře až do roku 1781, kdy císař Josef II. vydal toleranční patent.

„Není jistě možné se divit, že mnozí z obyvatel Čech a Moravy, třebas velmi bolestně a těžce, se téměř sto padesát let snažili řešit svou situaci útěkem, emigrací do ciziny, kde doufali v život ve svobodě svědomí. Někteří došli cíle své touhy, jiní byli zklamáni. Ani v evangelické cizině nenacházeli exulanti vždy otevřenou náruč či ale-spoň snášenlivé přijetí.“

Svoje o tom mohl vyprávět i autor vzácně zachovaných veršů ještě z doby třicetileté války Tobiáš Vokoun Pražský, někdejší evangelický duchovní v Praze. Ten se po svém odchodu z vlasti usadil v saské Pirně, kde už roku 1628 bylo na 500 českých exulantů. Saská luterská církev ale přijímala pouze luterány, nikdy příslušníky jiných vyznání, byť také protestantských. Vokoun byl v podezření, že je kalvinista, kteréžto podezření sice od sebe odvrátil, ale když zemřel, tak mu to platné nic nebylo. Luteráni v Pirně dovolili jeho tělo pohřbít pouze „na zadním krchově“ – v místech, kde se pochovávalo za morové epidemie a kde ležela i těla popravených zločinců. Nesnášenlivost až za hrob.

Pamatuj, Pane, na vyhnané
pro tvou svatou pravdu,
vzhlédniž z trůnu své slávy na ně,
shrň je pod svou ochranu:
národu srdce zarytého
nakloň k tvým vyhnaným,
by je brali do domu svého,
lámajíc chléb lačným.
A když se tvé vůli nebeské
v tom líbiti bude,
uveď je zas do země České,
z tohoť tvá čest půjde:
budou tvé jméno velebiti
v církvi obnovené
a jedním ramenem dloužiti
k tvé cti, svatý Pane.

S přibývajícími útrapami a zklamáními se v některých písních začínají ozývat i jiné tóny – je jasné, že tlak budí protitlak a řetěz vzájemné zášti sílí:

Bože, rač nám pokoj dáti,
nepřítele pryč zahnati!
Navrať nám zase služby svaté,
bychom tě věčně chválili,
svobodně ctili, slavili.
Zhoubci nazpět ať se vše zmate.
Bože, rač nám pokoj dáti,
nepřítele pryč zahnati,
by se stal přítrž bezbožnosti,
by modláři se hanbiti
museli, ven z Čech vyjíti.
Sám zastav rozvodnilé zlosti!

Důvody exilu i emigrace byly různé. Exulanty v přesném významu toho slova mohli být pouze svobodní obyvatelé z Čech a Moravy. Ti se museli většinou už za třicetileté války nuceně vystěhovat, pokud nemínili změnit své přesvědčení. Žádné právo pro domov pro tyto vyhnance přirozeně neexistovalo. Poddaní byli naopak naprosto neúprosně připoutáni k domovu a k půdě. Jejich útěk byl vždy emigrací, jejíž podstatou bylo hledání azylu pro nedodržování jednoho ze základních lidských práv – práva na svobodu svědomí. Často byli v bezprostředním ohrožení života. Příklad? Jeden z mnoha. Olešnice na kunštátském panství:

„Tam se ve mlýně u Pelíšků konávala shromáždění tajných evangelíků. Občas se zastavili i kazatelé z ciziny, obyčejně v přestrojení za mlynářské. Jednou při takové příležitosti zpozorovala děvečka, že mlynářský má v uzlíčku místo šatů bibli a kalich. Zřejmě se lekla a pohrozila mlynářce, že ji prozradí. Ještě v noci proto Pelíškovi tajně opustili mlýn, pověřili jeho správou příbuzného a uprchli do Uher.“

A další příběh? Pochází z Heřmanic na litomyšlském panství. Kateřina Anderlová. Narozena 1711, zemřela krátce po vydání tolerančního patentu 1783: „V chování u svého otce Matěje Kaňky jsem byla až do jeho smrti, on o mě velikou péči měl, aby mě od světa podle své možnosti retoval a k dobrému, jak znal, držel, neboť on měl písma evanjelická, ale tajně svou nábožnost musel vést. Když byli u nás ze Saska lidé, tak tajně četli a zpívali, a já jsem byla ve svém srdci tak zaujatá, že jsem sobě jen vinšovala, abych mohla z české země vyjít tam, kde je plná svoboda slova Božího. I můj otec chtěl vyjít z české země, ale trochu prodléval.“

Oba tyto příběhy jako by se spojovaly v osudu kantora Martina Kopeckého z Veselého u Hradce Králové. Ten také opustil domov. Spolu s manželkou Antonií se uchýlil do Žitavy. V Čechách zanechal pozůstalost v ceně nejméně šedesáti tolarů, pozůstalost jeho ženy činila 90 tolarů. Ve společenství potomků české reformace byl dříve ve vlasti skrytě činný jako neordinovaný kazatel (tedy nevysvěcený na kněze). Sám vypráví ve svém Labutím zpěvu aneb v Historii pravdivé o přestěhování církve české o svém výslechu před královéhradeckou konsistoří, který poukazuje na jeho činnost:

Obzvláště mnozí známí
přátelé, kmotrové
na mne dosvědčovali
písemně i oustně:
že se ke mně scházeli,
zpívali, čítali,
a to v knihách luterských –
tak všem povídali.

Šlo samozřejmě jednak o výpovědi lidí „výslechy umořených“, jednak o skutečné udavače:

Měl jsem tam své zrádce,
jež na mne žalovali.

Je příznačné, že svědkové byli nuceni při svých obžalobách stát daleko od sebe, obráceni ke zdi na jedné straně, Kopecký na straně druhé, a v této pozici odpovídali na otázky, které jim kladlo šest duchovních a šest světských soudců. Někdy docházelo při emigraci i k příhodám, které by vyvolaly úsměv, kdyby se neudály v souvislosti tak vážné, jak o tom vypráví kniha Patent zvaný toleranční od docentky doktorky Evy Melmukové-Šašecí: „Téměř na hranicích v Cínovci aneb Zinnwaldu žilo mnoho evangelíků německé národnosti. Navštěvoval je tam jako tajný kazatel evangelický duchovní z Geisingu, a to v převlečení za horníka. Byť už od roku 1651 působili ve zdejší krajině jezuité z Bohosudova, ještě roku 1728 tam bylo zjištěno asi 800 nekatolíků. A tehdy bylo těm kacířům nařízeno, že se do šesti neděl musí obrátit. Všichni se raději přestěhovali za hranice do Saska. Málokomu se ovšem podařilo prodat dům, Eliáš Judenfeind svůj dům předtím raději zapálil. Lépe to provedl Hans Hirsch. V noci zdvihlo deset mužů jeho dřevěný domek na válce a přestěhovalo jej za hranice. Majitel si pak do stropního trámu vyřezal slova: Jsem bohudík na saské půdě, protože mne můj hospodář Hans Hirsch odkutálel z Čech.“

Emigrace, to byl jeden jediný odliv, měla své vlny, zmenšovala se nebo nabývala na síle, ale neustala nikdy. V zahraničí se vytvářela celá nová centra: v 17. století hlavně v Sasku a v Lužici. V Sasku zpočátku zejména v Drážďanech a v Pirně, později i v Žitavě. Na Slovensko – a to do Púchova, Lednice a Skalice – odcházeli organizovaně moravští členové jednoty bratrské. Jejich čeští souvěrci hledali novou existenci v Polsku, především v Lešně. Zvláštní význam měla emigrace do Ochranova neboli do Herrnhutu v Sasku – tady vytvořili emigranti spolu s německými luterány společně novou jednotu bratrskou. Emigrantská společenství vznikla také kolem Miškolce a v povodí Hornádu v Uhrách, kde byla i v rámci zemí habsburské monarchie podstatě větší náboženská svoboda než v Čechách a na Moravě.
Nejprve tedy Sasko a Lužice: Už v době vlády Marie Terezie se rozhodl nejeden uprchlík z českých zemí obrátit se do Saska nebo do Lužice. V česko-německém městečku Neusalza se pro Čechy poměry vyvíjely nepříznivě, i když si uhájili česky mluvícího kazatele, zatímco jinde se musili spokojit jen s lektory. Žitava přitahovala přes všecku nepřízeň městské rady svou polohou přímo na hranici.

Nejpřitažlivější se však pro Čechy staly Drážďany. Také Herrnhut neboli Ochranov si zachovával lákavost nejenom pro německy mluvící exulanty. Pro Čechy založila herrnhutská Jednota zvláštní kolonii Nízký, ta se však brzy začala poněmčovat a většina Čechů, přidržujících se Jednoty, to pak táhlo do ryze českého bratrského sboru v Berlíně. Němečtí uprchlíci z Čech se v Sasku a Lužici rychle asimilovali a vzpomínka na původ se ztrácela už ve třetí, čtvrté generaci, ale i české sbory v Sasku a Lužici po vydání tolerančního patentu rychle slábly. Náboženská emigrace byla ukončena, někteří členové se poněmčili, někteří se odstěhovali. K oslabení přispěla i skutečnost, že ženy, provdané za Němce, nemohly být z úředního nařízení nadále členkami českého sboru, tím méně jejich rodiny. Generace nových členů byly tedy obnovovány pouze po mužské linii.

A máme tu pruské hlavní město Berlín: Když se saský kurfiřt stal katolíkem, přenesla se naděje pronásledovaných evangelíků na pruského krále. Jejich zástupci hledali častěji cestu do Berlína, aby tam prosili o přímluvu. Berlín se stal významným střediskem české emigrace. Vedle početné exulantské kolonie na Vilémově ulici v Berlíně byla založena v blízkosti tehdejší hranice města kolonie Český Rixdorf. Fridrich II. zval v prvních letech své vlády Čechy až k Berlínu. Byly založeny kolonie Nová Ves (dnes je to postupimská čtvrť Babelsberk), dále to byla Krásná Hora a Krásná Lípa a ještě další sídla. Tyto nové osady však byly hodně odlehlé a čeští kolonisté byli nuceni spokojit se častěji se službou německých farářů, což přispělo k jejich poměrně rychlému splynutí s německým obyvatelstvem.

A můžeme se vydat do Slezska: Do Slezska emigrovali Češi přímo hromadně. Čeští evangelíci hledali po slezských válkách pomoc o pruského krále a ten zrovna přemýšlel, jak zalidnit zabrané slezské území. Nejvíc se jich soustředilo ve městě Münsterberku – na dva tisíce. Bylo by jich tam přišlo ještě víc, ale pruský král se se svobodnou půdou ve Slezsku poněkud přepočítal. Téměř všechnu úrodnou půdu měli v rukou slezští feudálové, a kromě toho král potřeboval peníze na stavbu a opravu pevností a na přípravu další války. Na statkářské půdě se usadilo několik desítek rodin – především v Chechlavě a v Domaslavicích. Luterský kazatel jim však odpíral a haněl lámání chleba při Večeři Páně, a tak obě kolonie ztroskotaly. Úspěšnější byl Fridrichův Hradec, Fridrichův Tábor a Husinec, Lubín. Ještě ve 20. století se v nich mluvilo česky. Zanikly prakticky až po 2. světové válce, kdy se jejich obyvateli buďto vrátili do osvobozeného Československa, nebo se přestěhovali na jiná místa v Německu.

A na řadě je Polsko: Nejvíce českých uprchlíků se soustředilo v Lešně (žil tu i Jan Amos Komenský). Postupně se ale rozptýlili po celém Polsku. Mnozí se popolštili, jiní si svou tradici udržovaly celé století. Po druhé světové válce se četní exulantští potomci, žijící v Polsku na Volyni a Ukrajině, vrátili domů. Poslední střediska, zachovávající exulantskou tradici i českou mateřštinu, zůstávají dnes už jenom v Zelově a v Bohemce.

A zbývají Uhry Dolní a Horní. Tedy dnešní Maďarsko a Slovensko: Podstatná část uherské šlechty byli katolíci, ale evangelíci v Uhrách vymýceni nebyli. Moravsko-uherská hranice (dnes moravsko-slovenská) byla přísně střežena portáši, ale lidé si přece jenom našli způsob, jak se dostat do Uher na bohoslužby nebo do exilu. Moravští evangelíci byli dokonce často pro svou nepovolnost do Uher vykazováni za trest. Nejvíc jich tam putovalo z Valašska. Usadili se v Myjavě, ve Vrbovcích, v Púchově, Rece a Skalici.

Jeden z emigrantů, příjmením Kantůrek, původně z Jestřábí Lhoty na Poděbradsku, který opustil svou rodnou ves v 60. letech 178. století, zanechal za krovem svého domu tuto báseň:

Bůh Tě žehnej, země česká,
kterážs mne vychovala,
že jsem se s Tebou rozloučil,
v tom Boží vůle byla,
poněvadž dobrému křesťanu
nepřáli v Tobě bydla.
Loučím se s Vámi, Čechové,
na čas až do své smrti,
obzvláště moji kmotrové
ze vsi Jestřábí Lhoty:
Vy jste mně zlého nepřáli,
já Vám nepřeju také.
Jestli jsem Vás v čem rozhněval,
prosím Vás, odpusťte mi,
že jsem se s Vámi rozloučil,
v tom za zlé nemějte mi:
jiné příčiny v to není,
než v Zákonu svatém čtení.

Z rodiny čtenářů a husitů, ze vsi Hlavňova za Policí, pocházel Jiří Vostrý. Tamější skalní bludiště broumovských stěn mohla dobře skrývati svůdce. Přicházeli z nedalekého Slezska, jemuž švédský král Karel XII. vymohl několik evangelických kostelů, středisek horlivých misií. Jiří Vostrý byl již pět ženat a měl dvě dítky, když se rozhodl prchnouti s rodinou za hranice, aby tu mohl žíti svobodně.

Velký a známý svůdce

Jakýsi neznámý misionář, jezuita samozřejmě, Vostrého vypodobnil ve svém hlášení coby velkého a známého svůdce: „Řemeslem je zedník; lidé zvou ho kolářem i řezbářem a ze dřeva dovede vyráběti různé věci; také spravuje hodiny. Postavy je nadprostřední, obličeje dlouhého, vlasy nosí dlouhé, kučeravé, barvy kaštanové, oči má černé a oči nazelenalé. Je zapřisáhlým žákem predikanta Liberdy. Je-li vyslýchán o víře, vzdychne zhluboka, řka: Ach, můj Jezu! Ach, můj nejmilejší! Zvláště když byl usvědčen a nic nedovedl odpověděti na to, co mu bylo vytčeno, hleděl zamyšleně na zem. Když mu byl nabídnut nejsnadnější text Písma, aby ho vyložil (tvrdilť, že má dar vykládati Písmo), a vyložiti nic nedovedl, řekl: Vyložte vy mě to. A když mu tak bylo učiněno, řekl: U nás to taky tak vykládají. Mluví výhradně o obrácení. Když je přistižen při lži, polije ho ruměnec a směje se. Lidé ve víře podezřelí mají ho za velmi zbožného, že má pravého ducha, že je duch Boží v něm. Ve vsi Lubném připravil na smrt těžce nemocného. Potuloval se a sváděl lidi kolem Bystrého, na Poličsku, Litomyšlsku, ve vsi Nedošíně, Horkách, Heřmanicích a tak dále. Odvedl do Lužice mnoho lidí. Byl odsouzen k doživotnímu žaláři na hradě Špilberku, ale potom vydán své vrchnosti, klášteru broumovskému, asi před čtvrt rokem. Odtud zase uprchl. Když byl jednou tázán světským soudem, zda se, bude-li z Čech vyhnán, vrátí, otevřeně prohlásil: Vrátím se. A když byl na tutéž věc tázán na soudě duchovním, nikdy nechtěl slíbit, že se do Čech nevrátí, nýbrž řekl: Zařídím se podle poměrů časových a jiných okolností. Seč je, jistě znovu způsobí velkou pohromu duším. Je to velký a známý svůdce.“

Za hranice neutíkal Vostrý sám. Spolu s ním prchaly ještě tři rodiny, celkem 14 lidí, mezi nimi i Vostrého sestra, která raději opustila muže. Zastavili se v Gerlachsheimu, na samém rozhraní Slezska, Čech a Lužice, kde už byla emigrantská osada. Tady pochovali půlroční děvčátko, které zemřelo nejspíš po útrapách cesty, ale našli zde pokoj duše. „Krutý osud souvěrců, kterým nebylo dopřáno podobného štěstí, nedal však Vostrému dlouho pokoje,“ píše historik František Michálek Bartoš. „Asi po třech letech se vydal do Čech s plátnem, a učiniv dobrou zkušenost, přišel napřesrok znovu, a to se smělým plánem vyvést několik rodin z Litomyšlska. Již se mu podařilo pomoci k útěku 18 rodin z Lubného, osmičlenné rodině z Újezda a dvěma sedlákům z Morašic od Růžového paloučku, když byl chycen újezdským kaplanem a postaven před litomyšlské právo. Jak se mu však po třech letech těžkého žaláře v pevnosti špilberské podařilo uprchnout, to si nikdo nedovede představit. Velký a jaký postrach tím vzbudil u nepřátel.“

Vostrý od té chvíle cest do Čech nechal. Zapadl na celá léta a nevytáhl paty. Už neměl chuť na dobrodružství, či snad to spíš souvisí s tím, že všichni emigranti opustili Gerlachsheim a odešli – na půl tisíce duší – do berlínského předměstí Rixdorfu. Tady se stal Vostrý členem sboru a svou přičinlivostí se domohl slušného blahobytu. Zařídil si kartounku – závod v rozsahu takřka továrny. Jeho žena byla pochována na hřbitově rixdorfském, ale Vostrý zemřel doma.

„Bylo mu již 60 let, když podlehl opět apoštolské své horlivosti, jakkoli byl prošen, aby se šetřil a nevydával se na jistou smrt. V Kladsku, kam zase na čas pronikla rakouská vojska, zatčen byl husary a poslán do Prahy jako vyzvědač. Ocitl se v železech před magistrátem, zřejmě byl dán na mučení, bylo zavedeno rozsáhlé vyšetřování, dokonce i s litomyšlským magistrátem, který byl obviněn, že to jeho nedbalostí před třiceti lety uprchl. Výsledek soudu je neznám. Znám je toliko den a místo Vostrého skonu, vypátraný později. Zemřel v pražské nemocnici. Prý jako katolík.“