596. schůzka: Horoucí lásku k vlasti vyznávám rád...

Takto nás s doktorem Monsem seznamuje Karel Žák, profesor na novoměstském gymnasiu, ve svém letitém již spisku o pozoruhodném rodákovi. V Novém Městě začal malý Josef chodit do školy. Jenže když mu bylo čtrnáct, zemřel mu otec a jeho budoucnost se zahalila do mlhy. Naštěstí zasáhl strýc, pozdější novoměstský farář, také Josef, ten poslal svého synovce na humanitní studia do Telče. Což znamená do jezuitského gymnasia. To bylo doplněno třídami poesie a rétoriky na šestitřídní učiliště. Čtyři z nich Monse absolvoval a pak ho čekala filosofická studia v Praze. Bylo to zřejmě nadaný mladík, protože roku 1754 byl úspěšně graduován z filosofie jako mistr svobodných umění. „Tam v stověžaté Praze,“ píše rozmáchlým slohem pan profesor Žák, „v tehdejším středisku nového myšlenkového kvasu rozhojnil Monse své vlastenecké nadšení, přinesené z domova a živené v Telči i o prázdninách v Novém Městě, které vedlo k proměně jeho druhého jména Vít, jež si změnil na Vratislav. To si však vyměnil až po svých čtyřiceti letech a chtěl tím symbolicky vyjádřit své životní heslo: Vraťte starou slávu otčině!“

Kacířství ve státě se může trestati i trestem smrti.

Josef Vratislav, byť s „rozhojněným vlasteneckým nadšením“ doma nezůstal, neboť nepovažoval svoje dosavadní vzdělání za dostatečné, a namířil si to – inu, kam jinam než do Vídně. Přihlásil se na pětileté vysoké učení obojího práva. Překážky čtyř juristických rigoróz zdolal údajně „s potleskem zkušební komise.“ Tleskalo se i za jeho promoce doktorem, při kteréžto příležitosti vydal Monse ve Vídni svůj první učený spis, arci latinsky, s názvem, pod kterým si jen málokdo dokáže něco představit: Triga disquisionum. Víte co... raději česky: Trojí způsob právních vyšetřování s přidáním právních názorů z veškerého práva. Což jsme si teda moc nepomohli. ale bylo to dozajista fundované dílko. A z dnešního hlediska poněkud kontroverzní. V učené hádce s vídeňským kardinálem Migazzim, kterému Monse svou disertaci věnoval a který se debaty s ním také zúčastnil, obhajoval čerstvý právník již v první větě své práce myšlenku: „Kacířství ve státě se může trestati i trestem smrti.“

Naštěstí ho však pronásledovaly i jiné myšlenky, než takové ponurosti. Monse si ve veselé Vídni prožil románek sladké lásky s dcerou vrchního správce c. k. sousedského špitálu, o deset let mladší, a nejenom že si jej užil, dotyčnou Marii Annu si vzal za manželku, a ani jinak čas nemarnil, neboť se naučil výborně italsky, takže později mohl překládat dobře z italštiny do latiny i obráceně. „Jako cíl svého samostatného působení vybral si jedenatřicetiletý Monse Olomouc. Stal se tam advokátem při městském, konsistorním i manském soudu. Třebaže se v praktickém povolání – jako soudní obhájce – výborně osvědčil, přece toužil více po vědecké činnosti. Z této žhavé touhy podal si Monse, když se uprázdnila stolice profesora státního práva, o místo žádost, a byv navržen moravskými stavy, tuto profesuru obdržel s platem 900 zlatých ročně. Přitom advokátský úřad zastával však dále. V té době byly již v jeho rodině dvě děti, které musel zabezpečit, což se mu dařilo, neboť právničina měla odjakživa dno o poznání zlatější než jakékoli řemeslo. Obor svých přednášek o státním právu rozšířil Monse i na právo přirozené, jednak proto, že se jím zvlášť zabýval, jednak chtěl ukázat, že toto právo základem a oporou práva občanského. A vůbec: Monse byl na Moravě prvním, kdo přednášel o právu přirozeném. Činil tak – jak praví doklady – „dobrovolně a bezplatně.“ Bylo-li třeba, okamžitě zaskočil: Když dosavadní profesor římského a církevního práva zemřel, suploval za něj všechny přednášky.

Rodina se rozrostla na tři dcery a jejich tatínek měl úspěch nejenom v plození potomstva, leč i své kariéře, neboť s jeho jménem putoval do Vídně návrh na vyznamenání, v němž se chválí Monseho učenost a věhlas a on sám jest nazýván chloubou universitou a velkou nadějí vlasti. „V době, kdy mu byla definitivně udělena katedra církevního práva, bylo tradováno ve Vídni toto právo podle názorů dvorních o nadvládě státu nad církví.“ Ještě pořád vládla Marie Terezie, ale začínaly převládat názory josefinské. „Monse, jsa odchovancem Vídně, hájil ve svých přednáškách josefinismus i císaře. Poněvadž do jeho přednášek o církevním právu chodili také posluchači bohosloví, Monse přirozeně musel narazit na církevní názor o svobodě církve ve světském státě. Pokud josefinské názory šířil ústně, nebudil zvláštní rozruch. Horší to bylo, když své názory počal propagovati knižně.“

Prospěti chci, ne drážditi

Vyvolával nesouhlas, ba až pobouření. Poslední kapka přetekla, když uveřejnil dílo Rozmluva mezi klerikem a vojákem o důstojnosti papežské a královské. Ona to vlastně nebyla jeho práce, sepsal to jakýsi anonym (neznámý autor ve Francii v době Filipa Sličného, na konci 13. a na začátku 14. stoletíú, celý ten spis poslal Monsemu jede z jeho bývalých žáků, premonstrát louckého kláštera ve Znojmě, který byl lektorem církevního práva při domácím studiu – našel tu knížku mezi starými tisky klášterní bibliotéky, a poněvadž hověla jeho josefinskému nazírání na poměr církve a státu, které přejal z přednášek svého profesora Monseho, no a Monse spisek přeložil, napsal k němu předmluvu, přičinil poznámky, ale jinak nic nezměnil. Byl si dobře vědom, že i když jde o knížku ze 13. století, její téma je choulostivé i o 500 let nato, a proto opatrně na konci dodal: „Prospěti chci. Ne drážditi.“

A přece podráždil. „Kniha vyvolala pochopitelný rozruch v kruzích církevních a vzbudila ostrou kontroverzi. Ozvaly se hlasy nevole z Prahy, z Moravy i z Vídně. Také na olomoucké universitě, kde Monse měl již mnohé profesory proti sobě, tím ještě rozpory posílil. Byl vším tím roztrpčen a hotov vzdáti se i profesury. Také pro jeho žáka měla věc nepříjemné následky. Byl zbaven svými církevními představiteli klášterního lektorátu církevního práva. Státní úřad se však suspendovaného zastal a prelát loucký byl upozorněn, že jej musí v úřadě dále ponechati a napříště se takového omezování svobody vyvarovati.“

Působil proti církevní hierarchii tak, aby její instituce byly zatlačeny do státem vymezeného prostoru. Takže stát byl s Monsem spokojen. Stát neskrblil pochvalou. Pro své osvícenské názory byl Monse jmenován světským dohlížitelem olomouckého semináře a rok nato byl ustanoven ředitelem právnického studia a tuto funkci zastával až do své smrti. „V těchto letech plných životního vzruchu začal Monse kromě zájmu o práva obraceti svůj zřetel také k domácí historii kulturní, politické a právní. Přivedlo ho k tomu vlastenecké právo, jímž se počat zabývati a pro nějž hledal solidní podklad. Činnost Monseova obracela se podobně, jak tomu bylo u rodících se národních buditelů v Čechách, k průzkumu moravské vlasti v dobách minulých. Jest zajímavé, že Morava v druhé polovině 18. století držela dosti rovný krok s Čechami, ba v lecčems je i předstihla. Psalo se latinsky i německy, ale pro české potřeby probuzenecké česky.“

Monse začal u moravské literární historie. V Přehledu veřejného práva markrabství moravského se přihlásil – byť latinsky – do vlasteneckých služeb a vyznává, že „kromě náboženství nic nepovažuji za větší povinnost, než lásku k vlasti, jíž jsem se zasvětil.“ Monse si stěžuje, jak málo se doposud píše o Moravě, a jedním dechem dodává, že by rád vydal Pešinův Moravopis (německy, samozřejmě), a rovněž Voigtovy Obrazy vzdělanců českých a moravských (pro změnu v latině). Přimlouval se u dějepisce Martina Pelcla, aby nezůstal jenom u dějin Čech, ale pustil i do historie Moravy. Předmluvu končí slovy: „Bylo by si přáti, aby jinoši, kteří k platným službám pro vlast se připravují, měli před sebou aspoň návod pro poznání vlasti, aby zdánlivou krásou ciziny se zlákati nedali, poněvadž jsou různé zvyky jak každého města, tak každého člověka.“

V díle samotném pak pojednává o moravských zákonech, uvádí Tovačovskou knihu, manská práva, zřízení zemské, městská práva. Popisuje hranice země moravské, také o poměrech náboženských se zmiňuje, jak se utvářely už od věků, o způsobu vlády, o stavech, o soudech a dskách zemských a nakonec i o statcích zemských, svobodných dvorech a o majetku církevním a manském. Měl zřejmě úspěch, protože si nedal pokoj a hned v dalším roce vydává Příspěvky k literární historii moravské, ve kterých přináší abecední seznam moravských spisovatelů. „Vydávám je však více k podráždění chuti než k nasycení, aby povzbuzeni byli jiní k práci spisovatelské a vlastenecké.“

Vše, nač sáhl, se mu dařilo. V Olomouci se cítil šťastný a spokojený, měl úspěch, také rodina mu kvetla, ke třem dosavadním děvčatům se mu narodil syn a zanedlouho na to přišel na svět ještě jeden. Co víc si přát? „Monse si zamiloval ty širé lány olomouckého kraje, rozprostírající se daleko k horizontu, obzvláště když naplňovaly svou plavou zlatostí zamodralé obzory. Žertem nazýval Monse úrodnou olomouckou Hanou požehnaným Kánaánem.“ Jenomže všechno zase nebylo příjemné. Mezi horší zvěsti patřila zpráva, se s novým školním rokem 1778 až 9 se olomoucká universita přestěhuje do Brna. Nastaly starosti. Bylo třeba vzdát se advokátní praxe, která byla důležitým zdrojem jeho příjmů. Stěhování bylo ztíženo přepravou velké universitní knihovny, které byla svěřena jeho péči. Ale o prázdninách roku 1778 byl Monse přece jenom už v Brně.

„Brno mu přineslo brzo nové přátele a rozhojnilo ještě nové styky s moravskými vlastenci. Vlastenecká činnost moravská ubírala se tehdy třemi směry. Jednak byly vydávány knihy – ovšem zatím německy, latinsky a jen zřídka česky. Lid měl dospěti jimi k jasnému vědomí, že Moravanem slouti jest chloubou, že ve své vlasti jest on pánem. Avšak národní uvědomování předpokládá znalost dějin. Proto vydávána byla hlavně díla historická. Třebas nepsána českým jazykem, přece nemálo působila ku prospěchu uvědomění národního. Tato vydavatelská činnost ho nutila k druhé cestě, jíž bylo sběratelství pramenů. Po zrušení řádu jezuitského v roce 1773. bylo nařízeno knihovny zrušených kolejí odevzdati bibliotékám universitním. Poněvadž však mnohé knihovny měly duplikáty a multiplikáty téže knihy, byly početnější knihy prodávány státem ve veřejných dražbách a tak vznikla mezi vlasteneckými horliteli opravdová mánie sběratelská. Vedle Monseho byl takovým sběratelem Zbolický, rodák z Velehradu; Hanke, rodák z Holešova; Cerroni, rodák z Hradiště; Královecký z Kroměříže a jiní. Třetím úkolem národních buditelů, který se nabízel sám sebou, bylo podporovati vše, co slibovalo oslavu vlasti. A tak vidíme, že tehdejší obec vlasteneckých křísitelů jest spojena stále více ku vzájemné podpoře.“

Brno bylo německé, ale Monse tu rychle našel duše spřízněné. Ohnisky probuzenského hnutí byly často kláštery – blízko Brna to byl především klášter rajhradský, kde žil převor a Monseův přítel Habrich. Z Vídně do Brna se dostal i Cerroni, a brněnský knihkupec Mangold slíbit ochotně přijímat Monseovy knihy do svého nákladu. Za těchto okolností Josef Vratislav v Brně rychle zdomácněl. A na světě už je další publikace, která tentokrát shromažďuje články o moravských biskupech. Začíná Cyrilem a Metodějem a podává 25 životopisů. Za svoji činnost byl Monse odměňován. Za zmínku stojí, že jinak spořivý Josef II. mu nařídil vyplácet roční příplatek 300 zlatých náhrady za suplování dalších předmětů a přidal i 100 zlatých stálého ročního příplatku za píli. Dnes našince za píli spíš potrestají dalšími úkoly, že.

Rok 1780 byl pro něj zvlášť významný. Dalo by se říct, že to byl jeho rok s velkým R. „Na začátku roku byl Monse instalován na rektora mag-nigica. Dělo se tak okázalým, tradičním způsobem za přítomnosti vynikajících osobností vědeckého i politického světa. V rektorské přednášce promluvil Monse na téma Dějiny školství na Moravě.“ Byl rovněž jmenován členem brněnské komise pro cenzuru knih. Zaradoval se i z narození svého šestého dítěte, dalšího syna, takže počet dívek a chlapců byl vyrovnán tři ku třem. „Vrcholem radosti pro Monseho, který tolik bažil po uznání, bylo však povýšení jeho i s celou rodinou do stavu šlechtického, s titulem Josef Vratislav, šlechtic z Monse. Za jeho znak mu byla dána moravská šachovnice, v níž se zdvíhají tři kopce. Z prostředního a největšího roste stéblo obilné, z něhož pučí tři klasy. Vrch šachovnice jest ozdoben třemi orlicemi.“

Přes všechna tato vyznamenání byl Monseův život stálým zápasem s nepřáteli, kteří jej neustále osočovali a pomlouvali, neboť jim vadila jeho horlivost, reformátorství a svobodomyslné náhledy. Na druhé straně (a naštěstí) měl příznivce na nejvyšších místech, když jej podporoval moravský gubernátor, apelační president a další vysoce postavení a vážení pánové. Proto se mohl dál věnovat své práci. Zahájil edici zamýšlených publikací o městském právu pojednáním O nejstarších městských právech města Brna a jeho okresů a na naléhání Dobrovského dokončil 2. svazek politických dějin Moravy, Ti dva (Monse a Dobrovský) se znali dobře už z Olomouce – Monse byl vlastně ten, kdo Dobrovského přivítal a uvedl do společnosti. Zhoršující se zdravotní stav ho však odváděl Monseho od vědecké práce; měl mít hlavní podíl na brněnské vědecké revui Moravský magazin, ale ten se stal nejistým. Úporné bolesti hlavy a plicní obtíže ovlivňovaly jeho psychiku, stával se nedůtklivým a vztahovačným.

Život mu ztrpčil spor s profesorem české pastorálky na teologické fakultě Stachem, autorem česky psané poezie a překladatelem, hned poté se Monse střetl s ředitelem filosofické fakulty Reisingerem, stěžoval si písemně rektorovi lycea na studenty – stipendisty, když se dozvěděl, že navštěvují kavárny, upřímně ho naštvala činnost svobodných zednářů. Rokem 1792 jsou datovány dvě poslední Monseho publikace: lidovýchovný spisek opatřil titulem Odkryté tajnosti čarodějnických kunštů k vejstraze a vyučování obecního lidu o pověrách a škodlivých bludech a předmluvou. Podepsal ji „Josef Vratislav panoš z Monse.“ Tentokrát překládal už do češtiny, a to z němčiny. Jak si počínal, to vysvětlil v předmluvě: „Ostatně co se přítomnýho přeložení dotejče, rád se uznávám, že neumím ani sem nechtěl slov ulíčenejch a obroušenejch užívati, ale vynasnažil sem se tak psáti, jak u nás obyčej jest mluviti a jak my spolem mluvíváme a sobě rozumíme; nebo jestli vy mně rozumíte, pro který jedině sem tuto práci podstoupil, tak jsme oba náš cíl dosáhli a cizí se nemá co do toho míchat.“

Dne 5. února 1793 zavítal k těžce nemocnému Monsemu modrý abbé Josef Dobrovský, který se vracel z cesty po švédských knihovnách. Stal se tak svědkem posledních chvil přítelova života: „Poslední den před jeho skonem jsem jej navštívil, neboť jsem tehdy cestoval z Ruska přes Olomouc. Vzchopil se a sebral všechny síly, aby se ještě dověděl, zdali jsem učinil nějaké nové literární objevy pro moravské dějiny. Byl příliš sláb, aby mohl dát dohromady delší větu, a přesto kladl jednu otázku za druhou. Dojat opustil jsem jeho lůžko a byl jsem svědkem slz jeho příbuzných a přátel, s nimiž jsme doprovázeli jeho mrtvé tělo. Nikdo, kdo jej znal blíže a mohl pátrat po pohnutkách jeho jednání, mu nechtěl odříci svou pozornost. Za dobrodiní a přátelství byl vděčen a plný citu.“ Vratislav Monse zemřel v Olomouci dne 6. února 1793; pohřební kondukt směřoval z budovy lycea na starý olomoucký hřbitov nacházející se naproti hostinci U Dřevěného zvonu na Nové ulici. V místech tohoto hřbitova dnes stojí pavilon A výstaviště Flora. Monseho hrobka tak zanikla. Nedochovala se zřejmě ani Monseho podobizna.