595. schůzka: Konec člověčenství

Toto pojetí, nikoli zcela nepodobné myšlení renesančnímu, vstoupilo do srdce Evropy neobvyklou cestou. Stalo se tak shora, z vůle vládce, tedy nikoli z vůle rozezlených mas. Zatímco v revoluční Francii či v rodících se Spojených státech byly tytéž občanské svobody vydobyty krvavým násilím, v rakouské monarchii se prosadily sice nenápadněji, proto i v méně zřetelné a jednoznačné podobě, zato však mírumilovně. Pro český národ znamenaly patenty svobody předěl mezi světem minulosti a světem budoucnosti.

Jejich bídu nezavinily jenom vyčerpávající války – v zemi chyběla vůle k provedení agrárních reforem. Pole byla obdělávána podle vzoru dědů a otců, neexistovalo efektivní hnojení půdy, ani náznak mechanizace těžkých polních prací. Sedláci neměli žádné zemědělské vzdělání, nesměli se sdružovat k vzájemné pomoci, a už vůbec ne tam, kde nebyli svobodní sedláci. Zajímavým experimentem byla pouze vojenská hranice v jihovýchodní části monarchie, kde se vytvořil agrárně i vojensky úspěšný systém sedláků-obránců. „Naše zemědělství bylo až do 2. poloviny 18. století hodně zaostalé, orientované takřka výhradně na obilnářství. Dobytkářství zápasilo s nedostatkem krmiva, a to zejména za tuhých zim, znamenajících pro chovy vždy katastrofu. Agrotechnika, v postupech pořád ještě středověce primitivní, podobná ohrožení znala: stačil jediný neúrodný rok, a byl tu hladomor.“ Hospodařilo se jako věky předtím. Přes veškerou osvětu nadále přežívala trojhonná (nebo také trojpolní), tedy úhorová soustava: ozim – jař – úhor. Byla neúsporná tím, že nechávala ležet ladem třetinu úrodné půdy. A výnosy? Nízké. Jestliže se ctilo zlaté pravidlo „na jeden korec pole jeden korec zrna,“ připadalo na hektar (podle druhu obilí a bonity půdy) asi 200 až 250 kilogramů výsevku. Sklizně kolem 15 centů z hektaru už bývaly špičkové a dosahovaly se jen v nejúrodnějších oblastech. Vynikající výnosy byly u pšenice 12 a půl centu, žito 10 centů, ječmen 9, oves 8 centů. Na třetině polí se pěstovalo žito, asi na desetině ploch pšenice. Výnosy v podobě šestinásobku výsevku znamenaly skvělou úrodu, průměrem býval spíš čtyřnásobek – vlastně tolik jako v pravěku, přičemž v letech neúrody se stávalo, že sklizeň bývala nižší než setba. Podle analýzy znalce feudálního zemědělství dr. Janouška dosahovali prý nevolníci na panském průměrného robotního výkonu za jeden den hodnoty pouhých jedenácti kilogramů tehdy velmi levného chleba.

Císař Josef dobře věděl o mizivé produktivitě robotního systému, ba znal i cestu, jak tuto nejzaostalejší, přežilou formu feudální renty nahradit. Jeden z možných modelů byl s úspěchem vyzkoušen hned po nevolnickém povstání roku 1775. Dostal název Raabova reforma - raabizace. Dvorní rada František Antonín Raab byl autorem této koncepce. Tenkrát, ještě v časech vlády Marie Terezie, mohla být metoda plně uplatněna jen na panstvích, kde by vrchností sám panovník, a na velkostatcích, podléhajících státnímu dozoru. Takovými zbožími byly statky komorní, městské,klášterní, nadační, bývalá jezuitská panství a podobně. V čem spočíval princip raabizace? V tom, že hospodaření na velkostatcích a poplužních dvorech vrchnosti (v tomto případě tedy panovníka, kláštera a podobně) bylo zrušeno, přičemž půda panských statků se rozparcelovala mezi drobné rolníky a ti ji mnohem efektivněji začali napříště už obdělávat sami. Namísto dosavadní feudální renty v úkonech (což znamenalo robotu) odváděli teď vrchnosti rentu v penězích, v naturáliích, či v jejich vhodné kombinaci. Tím, že se včerejší robotou povinní nevolníci stali bezprostředními držiteli půdy a zároveň samostatnými výrobci, produktivita jejich práce rázem několikanásobně vzrostla, protože iniciativa a úsilí rolníka začaly bezprostředně souviset i s jeho hmotnou situací a prosperitou. Sedlák získal motivaci k vysokému pracovnímu výkonu.

Experiment s raabizací byl tedy až překvapivě úspěšný. Teď už jenom zbývalo zavést ji všude. Zbývalo. jenže to nešlo. Neexistoval způsob, jak k jeho zavedení přimět i ostatní feudální vrchnosti. Velkostatkáři nemínili vlastní půdu dobrovolně parcelovat a rozdávat, přitom panovník (respektive stát) mohl pouze doporučovat, aby feudálové ve vlastním zájmu následovali osvědčeného příkladu. Avšak pokus (ve velkém provedený pouze v dosahu vrchnostenských kompetencí panovníka) neměl širší ohlas – cestu raabizačního modelu zvolilo jenom pár jedinců. Ačkoli desítky nově vzniklých a k prosperitě směřujících takzvaných raabizačních obcí demonstrovaly, jak rychle - doslova skokem - lze zemědělskou výrobu převést na nový kvalitativní stupeň, k vyšší produktivitě, sobectví šlechty a jejích strach z novot proces zastavily. Jak tedy z toho ven?

Nová koncepce agrární reformy

Brzy po vydání patentu o zrušení nevolnictví začal císař se svými spolupracovníky připravovat novou koncepci agrární reformy. Když všechno zjednodušíme, měly být jejími pilíři dva manévry. První se skrýval za pojmem reluice (reluice, to je totéž jako vykoupení se z roboty, nahrazení renty v úkonech rentou v penězích). Druhý tah tkvěl v novém systému zdanění, rovnoměrně rozprostřeném na veškerou plodivou půdu bez ohledu na to, komu patřila, zda přímo vrchnosti (to byl takzvaný dominikál), nebo zda byla v trvalém nájmu poddaných (v tomto případě šlo o rustikál). Pokud vlastnila pozemky, byla šlechta zdaněna velmi mírně. Josef ale považoval za hospodářskou sílu obdělávání půdy a logicky došel k závěru, že daně musejí odevzdávat stejnou měrou všichni bez ohledu na stav: „Pokud platí toto stanovisko, rozumí se samo sebou, že není rozdílu mezi statky šlechty a sedláků, státu a církve, a že všichni musejí být zahrnuti do určité daňové třídy podle velikosti, úrodnosti a polohy jejich podílu...“

Výše zdanění neměla být nadále závislá na prastarých individuálních smlouvách mezi poddaným a feudálem, vždyť leckteré sahaly až kamsi do časů Přemyslovců a kolonizace země, ale na přesně definovaných zásadách. Principiálně šlo o trojjediné kritérium: daně měly být napříště jednotně stanoveny v závislosti na výměře obdělávané půdy, patřící k hospodářství, na bonitě půdy a na průměrném hrubém hospodářském výnosu. U nás měli sedláci podmínky ze všech zemí monarchie skoro nejhorší. Horší snad byly už jenom v nedávno přivtělené Haliči. Proto je patent o zrušení nevolnictví typicky český nejenom svým prvotním určením. Zatímco třeba v rakouských zemích platili rolníci vesměs jenom relativně nízké dávky, stanovené před staletími, a vykonávali roboty v průměrném rozsahu jednoho, dvou dnů měsíčně, v českém státě se od Bílé hory situace poddaných rapidně zhoršila. I běžné tři robotní dny v týdnu, stanovené robotními patenty jako maximální zátěž nevolníků ve vegetačním období, byly na mnohých panstvích svévolně překračovány, o rostoucím finančním zatížení poddaných ani nemluvě. A přitom 80% obyvatelstva v zemědělství.To je opravdu podstatná část. Navíc počet obyvatel rychle stoupal, což vyvolávalo potřebu dalších pracovních míst i zajištění jejich obživy. Jenom za Josefovy samovlády (tedy za pouhých devět let) vzrostl jejich počet o 18% procent. Lepší doklad, že jsou reformy potřebné, si císař nemohl ani přál.

Nejprve Josef upravil postavení poddaných před soudem. V první instanci zůstávali sice i nadále v trestní pravomoci vrchnosti, ale už jim například nehrozily tělesné tresty. Navíc je vrchnost musela ve vězeních živit, protože byla podle panovníka za své nevzdělané lidi a jejich skutky zodpovědná. Sám soudce měl být zkušený právník. Nezávislý na vrchnosti, která ho ale platila. „Protože jsme uvážili,“ prohlásil Josef krátce po svém nástupu na trůn českým stavům, „že zrušení nevolnictví a zavedení umírněného poddanství po vzoru našich rakouských dědičných zemí má příznivý vliv na zlepšení zemědělství i průmyslu, pokládali jsme za nutné od nynějška zcela zrušit nevolnictví a zavést místo něj umírněné poddanství.“ 1. listopadu 1781. roku vskutku učinil Josef (jak vysvětlil) „z rozumu a lásky k lidem“ a také z ekonomických důvodů „konec člověčenství v českých zemích.“ (V Uhrách k tomu došlo kvůli odporu tamní šlechty o několik let později.) Poddaní dostali právo žádat vrchnost – ať už světskou nebo duchovní – o bezplatné vyvázání z područí. Tito lidé se mohli volně usazovat a hledat práci.

Protože se vrchnost nechtěly „na odchodnou“ vzdát, musely úřady mnohokrát zakročit. Aby bylo zrušení nevolnictví patrno na první pohled, zakázal císař sedlákům líbat pánům a úředníkům ruce nebo se jim uklánět. „Patent o zrušení nevolnictví v Čechách a na Moravě se v zásadě přizpůsobil rakouskému modelu. Zrušil takzvané tělesné poddanství a uzákonil poddanství mírné. Vydání patentu (a to je důležitá maličkost) nebylo odůvodněno jenom poukázáním na obecný prospěch ekonomický, ale také argumenty mravními, odkazem na rozum a lásku k bližnímu. Císařský výnos nerušil poddanský poměr jako takový (ten v měkčí formě přetrval až do roku 1848), avšak likvidoval jeho nejtíživější znaky.“ Které to byly? Poddaní získali mimo jiné tato práva: uzavírat manželství bez svolení feudálního pána, svobodně opouštět panství a hledat si obživu dle libosti (přičemž vrchnost byla povinna vystavit poddanému zdarma propouštěcí list). Dále směli sedláci posílat své děti na studia a na řemeslo, mohli prodávat i zadlužovat své grunty a chalupy. Na druhé straně už nebyli povinni odebírat panské pivo či pálenku, a také ve vrchnostenském mlýně nemuseli povinně mlít.

Všechna tato ulehčení, sedláky bouřlivě uvítaná, znamenala revoluci nejenom na vsi, ale i ve městech – vždyť svoboda stěhování a pohybu byla signálem k budoucímu (i když zdaleka ne okamžitému) podnikatelskému boomu manufakturních měst. Patent o zrušení nevolnictví měl průlomový charakter. Jeho hlavní přínos tkvěl v tom, že odstranil takzvanou tělesnou poddanost neb člověčenství. Čili úplnou, mnohostrannou, skoro otrockou podřízenost feudálnímu pánovi. Ta začínala přikováním k pronajaté půdě, pokračovala povinnostmi fyzicky sloužit vrchnosti robotami a vrcholila zcizením vůle poddaného: pán rozhodoval o nevolníkově soukromí, o jeho sňatku i osudu jeho dětí. Josefovým dekretem se z nevolníků stali osobně svobodní lidé, kteří teprve nyní mohli v řadě základních životních situací uplatnit své chtění, volbu a rozhodnutí. To bylo na patentu to nejdůležitější. Jinak feudální povinnosti – čili robota, naturální dávky a peněžní platy – zůstaly zatím zachovány v nezměněném rozsahu. Nesmíme si ani představovat, že by zásluhou udělení svobody stěhovat se nastal okamžitý mohutný pohyb populace. Vždyť lidé fakticky své grunty a chalupy opouštět nemohli, neměli zpravidla kam jít. V tomto smyslu byla svoboda pohybu pro většinu obyvatel jen proklamativní, hluboký význam měla však psychologický a hlavně jako možnost a perspektiva.

My jsme lidé, kteří jsme prožili a prožíváme čas ne zcela nepodobných proměn, takže bychom těmto svým předkům mohli docela rozumět. Zdaleka ne všichni přece můžeme využívat svobody cestování, většina z nás zůstává doma, a přesto je náš životní pocit zcela jiný, než když jsme se za ostnaté dráty dostávali jenom z vrchnostenské milosti. A ještě něco: Patent o dědickém právu, vydaný současně se zrušením nevolnictví, umožnil také konečně dělení usedlostí, což pro poměry na vsi představovalo hlubokou proměnu. Drobení gruntů dalo obživu více rodinám, mělo však své meze: Nesměla vznikat ekonomicky nesoběstačná hospodářství s výměrou menší než 40 měřic (to je o něco víc než 7 a půl hektaru). „Robotu jako takovou patent zatím nezlikvidoval, pouze sjednocoval a ohraničoval její míru, a to vlastně v souhlase se starším robotním patentem z roku 1775: stanovoval tři dny v týdnu jako robotní maximum v období žňových prací. Pro císaře, tísněného prudce odmítavou reakcí feudální opozice, nebylo v daném okamžiku politicky únosné učinit víc. Mířil ovšem dál, mnohem dál.“