594. schůzka: Odpadlík a odpadlíci

Měl dokonce zcela nečekanou podobu. Teprve nyní se ukázalo, jak úspěšný byl dlouhodobý protireformační nátlak. Katolické obyvatelstvo, po generace utvrzované z kazatelen v nesmiřitelnosti a nenávisti vůči jinověrcům, přijalo vyhlášení tolerančního patentu mnohde s neskrývaným odporem. Odpadlíci, kteří se odvážili veřejně přiznat své evangelictví, se stávali terčem útoků. Lidé jim nadávali do „beranů“ či „perlinčanů“.

Ten druhý výraz byl odvozen od hlavního útočiště emigrace – Berlína. Pohřby evangelíků na katolických hřbitovech se musely často konat tajně, anebo za policejní asistence. Stávalo se, že vesničané mrtvé „kacíře“ za noci zase vyhrabávali, aby je vzápětí zakopali, ovšemže v nevysvěcené půdě. Rvačky a bitky byly na denním pořádku. Výtržnosti a oboustranně roznícený náboženský fanatismus trvaly několik let. Bylo třeba poměrně dlouhého času, než byl národ opět vychován k náboženské snášenlivosti. Ono se ukázalo, jak byla protireformace efektivní. Strach, že uzákonění náboženské svobody ihned a ve velkém rozsahu povede k explozi kacířství, byl zcela bezdůvodný. České země byly dávno pravověrně katolické. Povedlo se to. V Praze, městě možná už osmdesátitisícovém, se k evangelickým vyznáním v průběhu první „tolerančního“ roku 1782 přihlásilo pouhých 106 rodin. A v celém Českém království – asi 45 až 50 tisíc obyvatel. Když to přepočteme na procenta: něco málo přes jedno procento populace. Jedno procento.

Série dalších nařízení a výnosů, jejichž existenci si toleranční patent svými důsledky vynutil, postupně zcela proměnila dřívější náboženské poměry. Ústředním záměrem reforem přitom bylo podřídit církevní život svrchovanosti josefinského státu a zabránit zejména zasahování římské kurie do vnitřních poměrů habsburské říše. Katolické církvi bylo postupně vymezeno výhradně pole náboženské, tedy katecheze (kázání), dozor nad ryzostí věrouky, péče o bohoslužby a udělování svátostí. Zvlášť přísně si Josef a jeho vláda zasedli na kláštery. Císař mnohé z nich skutečně považoval za instituce neužitečné, za jakýsi umrtvený lidský kapitál. Žebravé a rozjímavé řády dokonce označoval. citujme: „za hanbu náboženství, za velké břemeno pro poddané“ A kritizoval, že jejich rozsáhlé jmění zůstává pro stát a jeho obyvatele bez užitku.

A tak 29. listopadu 1781 (tedy pouhých několik týdnů po vydání tolerančního patentu) dospěl Josef II. k dalšímu zásadnímu rozhodnutí, podle něhož měly být zrušeny všechny kláštery, které se nezabývají vyučováním, nepěstují vědy a nepečují o nemocné. Jejich jmění mělo být ve prospěch náboženství a lásky k bližnímu postátněno. Příslušníci likvidovaných řeholí dostali na vybranou z několik alternativ. Mohli se stát členy některé z nezrušených řádů, přičemž císařově přízni se těšili zvláště piaristé, které vyznamenával za jejich učitelskou činnost. Anebo mohli odejít do některého kláštera v zahraničí. A ještě mohli žít z přiznané státní penze. Postupné rušení žebravých a rozjímavých řádů probíhalo od května 1782. roku do října 84. roku. Postihlo například kartuziány, kajetány, trinitáře, karmelitky, premonstrátky a jiné řehole. V českém prostředí byla velmi negativně přijata zejména likvidace vůbec nejstaršího kláštera v zemi, řehole benediktinek od svatého Jiří na Pražském hradě, jejichž abatyši odedávna příslušelo právo korunovat české královny.

Císařův zásah proti řádům znamenal zmenšení počtu klášterů na území českého státu asi o polovinu. V Čechách byl ze sto padesáti čtyř konventů zrušen sedmdesát jeden, na Moravě ze sedmdesáti čtyř – čtyřicet jeden. V německy mluvící části rakouské říše bylo zrušeno 413 klášterů, z toho dvě třetina ženských a jedna třetina mužských. Rozsáhlá, chvatně organizovaná kampaň se přitom neobešla bez ničení vzácných kulturních hodnot – iluminovaných rukopisů, uměleckých děl, ba i celých knihoven. Vše, co bylo spjato s minulostí považoval Josef za tmářské, přežilé a zbytečné. (Taková středoevropská kulturní revoluce po rakousku...) Jeho necitlivost vůči kulturních statkům zašla tak daleko, že navrhl, aby i nedávno postavené tereziánské křídlo Pražského hradu bylo proměněno v ubytovny pro dělostřelce. S návrhem tak nepietním narazil, Hrad ale přesto těžké újmě neušel, neboť byly metodou „do šrotu“ rozprodány a zničeny zbytky rudolfinské galerie a knihovny. Co svým kulturním primitivismem císař inspiroval, to ještě zdokonalili jeho výkonní komisaři, právě tak nevzdělaní jako horliví. (O takové jsme neměli v různých dobách nikdy nouzi.) Výprodej starých rukopisů za babku a pak i na váhu znamenal, že se do vzácných literárních památek nakonec balilo v krámech zboží. Manýristické obrazy se prodávaly za pár krejcarů. Kulturní vandalství věku čistého rozumu.

Kláštery však nebylo to jediné, co se rušilo a zavíralo. Podobný osud postihl i mnohé, náhle zbytečné a neužitečné kostely a kaple. V nevelkém Hradeckém kraji se prodávalo za směšné ceny pětadvacet kostelů. Například náchodský kostel měl i se hřbitovem cenu tří set zlatých, k mání byl dokonce vesnický kostelík za pouhých 12 krejcarů. Jenom v Praze to odneslo 63 klášterních objektů a skoro čtyřicet církevních stánků, mezi nimi i Betlémská kaple, která byla zbořena podobně jako proslulý kostelík Božího těla na Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí. Kdysi byl zbudovaný Karlem IV. ke každoročnímu vystavování relikvií a korunovačních klenotů. (Každoročnímu, tiše podotýká našinec, jemuž se pohledu na svatováclavskou korunu a ostatní klenoty dostane dvakrát, třikrát za život, tedy pokud přežije frontu...)

O tom, jak byl postup byrokratů chladně racionalistický a prostý jakéhokoli sentimentu (máme na mysli byrokraty císařské), svědčí fakt, že kameny z náhrobků profesorů Karlovy university se dláždil chodník Karlova mostu. Ze zrušených klášterů vznikaly především nemocnice a kasárna, zatímco vystěhované kostely a kaple pro jiné vojenské a úřední účely, anebo byly prodány do soukromých rukou, takže mnohé se nakonec proměnily v minuční nebo obchodní sklady. (Nebo v rekreační chalupy – ale to až mnohem. mnohem později.) V každém čase kráčí dobro i zlo pospolu jak vandrovníkova levá a pravá noha. Z prodeje movitého majetku likvidovaných klášterů byl zřízen státní náboženský fond, ze kterého (převážně z úroků) byly hrazeny náklady na rozšiřování státní církevní správy. Financovalo se především zřizování nových far. V českém náboženském fondu se posléze nashromáždilo téměř 12 milionů zlatých, v moravském asi 10 milionů. Odtud plynuly peníze i na platy farářů, kteří v souvislosti s programem odluky státu do církve se poprvé v našich dějinách stali de facto státními úředníky, pracujícími za pevný plat.

Vláda zároveň podnikla opatření, jež mělo zajistit výchovu josefinsky smýšlejících, státu oddaných kněží: od roku 1783. Začaly být zakládány takzvané generální semináře, po jednom v každé zemi monarchie, a současně byly rušeny semináře biskupské a klášterní. V průběhu šestiletého studia měli být v generálních seminářích vychováváni příslušníci nové generace duchovenstva, pastýři, jež by byli oddaní pravé křesťanské toleranci, trpělivosti, laskavosti a lásce k bližnímu. V Čechách vznikl jediný takový seminář v pražském Klementinu, na Moravě v Klášterním Hradisku u Olomouce. (Poznámka na okraj: v čele olomouckého semináře stál od roku 1789 Josef Dobrovský.) Teologické fakulty zřízením těchto institutů téměř ztratily své opodstatnění. Avšak jenom dočasně, protože nedlouho po smrti císaře Josefa, v polovině 90. let, byly na nátlak katolické církve generální semináře opět zrušeny. „Klášterní říše byla po staletí nosným sloupem středoevropského kulturního prostoru,“ píše rakouský historik a publicista Hans Magenschnab. „Byla universální svým posláním, avšak nevěnovala se pouze duchovním věcem: kláštery a opatství byly zároveň zárodkem civilizace, z níž vyrostla západní kultura.“

Josefův úder proti klášterům (dodejme: proti klášterům některých řádů) byl jedním z nejdůležitějších mezníků v evropských církevních dějinách. V císařském kabinetním listu Josef II. oznámil, že bude k dobru společnosti, budou-li zrušeny kláštery, jejichž činnost není nikterak viditelná. Dodnes není lehké spravedlivě posoudit opatření, vedoucí ke zrušení klášterů. Některé řády se (hlavně v baroku) proměnily ve velmi sporné instituce. V Josefově době se řada z nich už vůbec nevěnovala svým misijním úkolům, vydržovaly se samy a nevykonávaly žádnou apoštolskou funkci. Ve většině z nich převládal světský život, a účel, jemuž kdysi řád vděčil za svůj vznik, se zcela vytratil. Nepořádky byly hlášeny i ze žebravých řádů. Neměly sice tak bohatá založení, která by mnichům dovolovala bezstarostný život, o to víc ale pěstovaly žebrání, při němž využívaly všeobecně rozšířenou pověrčivost. Obchodovaly se zázračnými mastmi a kapkami, devocionáliemi a podezřelými relikviemi, přičemž část výtěžku ze žebrání připadla žebrajícímu. O irských františkánech v Praze, takzvaných hybernech, se vědělo, že provozují obchod s penězi.

Závěrečná zpráva ze šetření pražského arcibiskupa poukazuje na četné zlořády, které se – nejen světskému kléru – staly vhodnou municí k postupu proti řádům. Dokonce i jednotliví příslušníci řádových komunit vynášeli klášterní zlořády na veřejnost. Samotnému Josefovi bylo adresováno několik žalob mladých noviců na představené. Nebylo by spravedlivé představovat Josefa jako radikálního revolucionáře, v němž hlavně uzrál plán na potlačení vlivu klášterů, píše Hans Magenschnab. Jeho opatření jsou logickým důsledkem některých kroků, které podnikla už Marie Terezie. Zbožná císařovna nebyla vůbec slepá vůči nepořádkům, které vládly v některých řádových společenstvích. Už v roce 1771 byla zrušena klášterní vězení a souzení zločinců bylo převedeno výhradně do kompetence světských soudů. O rok nato vydala Marie Terezie zákaz, podle kterého řádovými představenými nesmějí být cizinci. Ještě téhož roku zakázala pod trestem řádovým duchovním zprostředkovávat peněžní směny.

Josef se tak mohl v roce 1781, kdy podnikl onen radikální krok, odvolávat na svou zbožnou matku a na její příklad při zrušení jezuitského řádu. Úřady dostaly přikázáno, aby Josefova nařízení provedly důkladně a bez odmlouvání. Na dobových rytinách vidíme mnichy a jeptišky, jak obtěžkáni zavazadly opouštějí kláštery, své druhé domovy. Jímavý obraz. V první fázi v roce 1782. museli opustit své kláštery jenom v rakouských dědičných zemích 7354 jeptišky a mniši. Císař vážně věřil tomu, že už náboženské vzdělávání udělá člověka zbožným. Proto sepsal Bohoslužebný řád, do kterého se dostala řada předpisů, jež dohnaly jeho pedanterii až na pokraj směšnosti. Určoval, kolik svící smí na oltáři hořet, jaké mše, kdy a pro jaký okruh lidí mají být slouženy, že takzvané svíčkové báby mají být z kostela vykazovány a podobně. Radikálně omezil počet procesí a dalekých poutí na svatá místa. Byla rozpuštěna literátská a kostelní zpěvácká bratrstva.

Prakticky na polovinu snížil počet svátků (k velké nevoli obyvatelstva), aby sedláci nebyli tak často vytrháváni z práce, z kostelů odstranil odpustkové tabulky. Kázat se mohlo jen ve farních kostelech, nikoli už například v kaplích. Z kostelů musely pryč „obrazy sloužící pověrám,“ ale i pokladničky. Pokusil se zakázat koledování, žehnání chleba, svěcení svíček. Zakázal zvonit o bouřkách na mraky, čímž vesničanům vzal "osvědčený" způsob, jak bouři odehnat. Odmítal vše, co bylo v rozporu se „zdravým rozumem“. Liturgie měla být srozumitelná lidu. V lidu zprvu ta opatření narazila na nepochopení a na nevěřícné kroucení hlavou; brzy se však proti nim zvedl v obyvatelstvu, které zůstávalo věrné církvi, odpor, který se vystupňoval až k nenávisti vůči původci všech těchto novot. Původně sice byl císař poměrně oblíben, ale jeho snahy po zesvětštění a zcivilnění života se vůbec nesetkaly s porozuměním.