431. schůzka: Modrý lev a zlatý lev

„Valdštejnové je jméno staročeského rodu, odvozujícího svůj původ od Markvarticů a později rozrostlého do mnoha vnitřně členěných a bohatě potomky zastoupených větví. Shodně s ostatními Markvartici měli v erbu nejprve lva, později přijali čtvrcený štít, kde se střídali zlatí a modří lvi v opačně zbarvených polích. Ještě později lvům na hlavách korunky a Adam z Valdštejna dostal roku 1621. doprostřed štítu císařského orla, jenž drží ve spárech kotvy a palmovou ratolest.“

To jsme se dočetli v lexikonu české šlechty od heraldika Jana Halady. Prvním známým předkem Valdštejnů byl Jaroslav z Hruštice. Od jeho synů potom pocházejí (to jsme někde na začátku 14. století) tři hlavní větve. Zejména pak větev pana Zdeňka, který vlastnil hrad Valdštejn u Turnova, po kterém si rod začal říkat – tato větev se rozrostla, a to dost hojně. A protože se rozrodila, bylo nutno pro ni hledat další domovy. Jeden se našel na Hrubé Skále a další v Lomnici, ještě jiné se naskytly ve Vysokém, Poniklé a Štěpanicích. Z lomnické větvě pochází Brtničtí Valdštejnové – mezi nimi vynikl zejména Zdeněk z Valdštejna, který byl v roce 1619 dokonce zvolen stavovským direktorem v Brně. Hlavní štěpanická linie se v průběhu staletí rozvětvila do mnoha dalších rodových větví. Majetek a jméno jejich členů můžeme dešifrovat podle Skály, Libštejna, Újezda, Hostinného, Heřmanic, Albrechic, Mnichova Hradiště a Duchcova. Což je dost značné rozpětí... Bohatě rozvětvený rod se vlastnictvím nejrůznějších statků dostává postupně do celých Čech, na Moravu, ale i do dalších historických zemí království. Prakticky stoprocentní úspěch...Nikoli. Mnohé odnože větví naopak mizejí v propadlišti dějin, ale ty ostatní, ty se drží. Nejen že se drží. Některé jejich výhonky se v zemích naší koruny obdivuhodně zelenají. Zvláště ten jeden.

Výhonky Valdštejnů se začínají zelenat

„Jak ukazuje odhad jmění české šlechty, pořízený pro berní účely,“ dočítáme se v monografii profesora Josefa Janáčka o Valdštejnovi, „většina Valdštejnů po roce 1550 majetkem neoplývala. Novodobý historik sice podle tohoto odhadu sečetl v jedinou cifru majetek všech pánů z Valdštejna a dospěl k závěru, že jim náleželo mezi českou šlechtou asi devatenácté místo, což by znělo velmi lichotivě; jeho výpočet však byl zcela falešný, protože vycházel z nepravdivé fikce o těsných hospodářských vztazích mezi všemi valdštejnskými rodinami. Takové vztahy ve skutečnosti neexistovaly ani mezi rodinami blízce spřízněnými, protože každá z nich si žila a hospodařila sama pro sebe a nedala se vůbec ekonomickými zájmy ostatních valdštejnských rodin ovlivňovat.“

Do toho zmíněného soupisu bylo zahrnuto celkem deset rodin Valdštejnů, ty však toho společného moc neměly a majetkové rozdíly mezi nimi byly značné. Největší majetek přiznával v polovině 16. století Jan, který se usadil na Hrádku nad Sázavou. I s majetkem poddaných dělalo jeho jmění 28 000 českých kop, na druhé straně nejméně toho měl Jiří na Libštejně – pouhých 1100 kop. S nejbohatšími českými pány se Valdštejnové asi měřit nemohli... Ani zdaleka.

Zřícenina hradu Valdštejn, dobová kresba Karla Liebschera

Rožmberský vladař Vilém se mohl chlubit majetkem za skoro půl milionu kop, Pernštejn měl téměř čtvrt milionu kop, Trčka z Lípy hodně přes 150 000. Navíc - Valdštejnové trpěli takovým... no: handicapem. Měli hodně dětí. Být obdařen potomstvem, to je přece radost, a ne handicap! Jenomže - když je té radosti moc, tak to dělá problémy v dědickém řízení. Jak už tu bylo řečeno, některé větve Valdštejnů sice vymřely, nicméně další Valdštejňátka zase přibývala. Zasloužil se o to zejména Jiří z Valdštejna na Hostinném, který měl ze tří manželství celkem 13 synů a 6 dcer. Tento Jiří z Valdštejna (zdržujeme se u něj nejen kvůli jeho pozoruhodné plodnosti, ale hlavně že to byl dědeček Albrechta z Valdštejna) už v mládí proslavil jako novinář. Dokonce válečný zpravodaj. Již tenkrát se válčilo a Evropa lačnila po zasvěceném zpravodajství. A dědeček Jiří byl podepsán jako autor pod zprávou z uherského bojiště, která byla roku 1541 v Praze vytištěna dokonce jako noviny. O něco později se zapletl do odboje proti habsburskému Ferdinandovi I., což ho přivedlo takřka na pokraj zkázy, ale úplně ne, takže když se z toho otřesu vzpamatoval, začal budovat s úspěchem rodinné jmění. Využíval bohatství lesů na hostinském panství, provozoval železné hamry a doly na železo i měď a za nedlouhou dobu měl dost prostředků, aby mohl k Hostinnému přikoupit panství Miletín s městečkem, patnácti vesnicemi, několika dvory a mnoha rybníky.

Císař Ferdinad I. Habsburský. Portrét od Hanse Bocksbergera staršího.

Slušný majetek... Jenomže když pan Jiří sepisoval svou poslední vůli, bylo naživu šest jeho synů, kteří všichni měli právo na svůj díl dědictví, a navíc čtyři dcery, s nárokem na věno. Ono se mu sice podařilo za čtyři desítky let hospodaření rodinné jmění podstatně zvýšit, ale na dělení mezi tolik potomstva to nestačilo. „Za svého života dopustil nejstarší Valdštejn pouze jediné rozdělení rodinného majetku: statek se sedmi vesnicemi nechal připsat svému nejstaršímu synovi Vilémovi. Žili na něm podle přiznání všehovšudy 92 poddaní a nadto ještě tvořily panství, zvané podle sídla heřmanické tři různé územní celky, dosti od sebe vzdálené. Pokud šlo o majetek, měl Vilém z Valdštejna na hony daleko k bratranci Adamovi z Valdštejna, který byl ke konci 16. století s 945 poddanými nejbohatším ze všech Valdštejnů. (Rožmberkové, Trčkové, Smiřičtí, Hradečtí, Hrzánové a ještě další udávali počty svých poddaných v tisících). Vilém z Valdštejna, ať se snažil, jak se snažil, patřil k nejchudším z Valdštejnů a neměl prakticky naději, že se z toho podřadného postavení někdy vyšvihne.“ Tenhleten Vilém z Valdštejna (to byl tatínek Albrechta Václava Eusebia). Otec synka, který se jako prvorozený narodil z manželství s Markétou Smiřickou.

„Podzim roku 1583. si zapamatovali soudobí kronikáři v zemích Koruny české pro bohatou úrodu vína, žádný z nich však rovněž nepřehlédl, že právě v době požehnaného vinobraní přijel císař Rudolf II. na Pražský hrad, kde se všechno připravovalo na jeho příjezd už léta, a ačkoli příkazy z Vídně nic určitého o délce jeho pobytu v Praze neříkaly, mnoho lidí se přece jen těšilo, že se tentokrát Rudolf zdrží v Praze hodně dlouho.“

Bylo to nakonec skoro třicet let. O narození jednoho mužského potomka z chudého českého, byť panského rodu – Albrechta z Valdštejna – nepadla prakticky nikde ani zmínka. My však víme, že se tak stalo 23. září onoho roku 1583, a to na tvrzi v Heřmanicích u Jaroměře. Otec neměl moc peněz na nějakou skvělou architekturu, projektovanou vyhlášenými italskými architekty, ani na luxusní vybavení interiérů malbami, táflovanými stropy a vzácným mobiliářem, přesto se však v té skromné stavbě mohla uplatnit práce řemeslníků ze širokého okolí i vlastních poddaných. Kontrast mezi touhou po reprezentaci a reálnými možnostmi byl nápadně patrný. Pronikl sem sice renesanční smysl pro přepych, ale pouze v matném záblesku. Iluzi nóbl prostředí udržovalo několik malovaných stropů v nejpěknějších místnostech tvrze, trocha koberců, nějaký ten vzácnější kus nábytku, pečlivě opatrované rodinné šperky, knihy a pár obrazů. To bylo všechno. Na víc už peníze nezbývaly.

Portrét Rudolfa II. Hans von Aachen kolem roku 1606.

„Majetkovými poměry byla na Heřmanicích i jinde podmíněna patriarchální prostota života. V truhlicích se přechovávaly zděděné kožichy a součásti oděvu, na stůl přicházelo především to, co dal dvůr při tvrzi. Zámecká paní se musela neustále otáčet v kuchyni, aby dohlédla dnes a denně na zásoby ve spíži a na dávky jídla čeledi. Záleželo na její obratnosti, kolik se podařilo nasušit ovoce a připravit jiných tradičních pochoutek pro rodinnou tabuli, kde se nadměrná hojnost projevovala zpravidla jen o svátcích a návštěvách. Šetřilo se však i na domácích oděvech a na služebnictvu, které bylo většinou špatně placené a proto nezkušené a neschopné; peníze se nerozhazovaly ani při nákupech koření a jiných kuchyňských potřeb, které čas od času dodávali kramáři z okolních měst. Řád domácnosti, v níž urození žili v těsné blízkosti služebnictva i poddaných, byl sice často mravokárci vychvalován, všichni však věděli, že je vlastně ctností z nouze. Na malých venkovských zámcích a tvrzích, kde se jedlo z vlastních zásob a kde se počítalo s prací poddaných, se všem žilo nejlevněji a všichni ti příslušníci nezámožných šlechtických rodin, k nimž patřili Valdštejnové, byli vlastně odsouzeni k věčnému hledání kompromisu mezi vlastními stísněnými majetkovými poměry a nepotlačitelnou touhou přiblížit se nejvznešenějším.“

Erb Valdštejnů - nejprve měli jako ostatní rody pocházející z rodu Markvarticů lva, později přijali čtvrcený štít, ve kterém se střídali zlatí a modří lvi v opačně zbarvených polích. Později lvům přidali na hlavy korunky.

Takže v tom skromném prostředí na heřmanické tvrzi prožil budoucí mocný muž, před kterým se třásla Evropa, svoje chudé dětství. Nebylo chudé a Albrecht nevyrůstal v nedostatku, i když k bohatství měla jeho rodina hodně daleko. Když si bral jeho tatínek Vilém Markétu Smiřickou, sliboval si možná nějaké to hmotné přilepšení, ale časem poznal, že to byla marná naděje. Markétin otec z rodu Smiřických měl mnohem víc majetku než nejbohatší z Valdštejnů, a ani jeho předčasná smrt ani jiné pohromy nezabránily, aby majetek Smiřických dále nerostl, zatímco Valdštejnům? Příliš pšenka nekvetla. Chlapci Valdštejnovi byla tedy souzena sice počestná, leč taky skromná budoucnost.

„Na heřmanické tvrzi se sotva vychovávaly děti jinak, než bylo obvyklé. Svěřovali je prostým chůvám, vybraným mezi služebnictvem, dávali jim na hraní dřevěné a hliněné figurky, kárali je metlou. Když se chlapci přiblížili k šestému roku (ten považoval za nejlepší počátek Jan Amos Komenský), měli dostat první základy vzdělání.“ Takže do školy. Ale kam? Do Košumberka. Proč zrovna do Košumberka? Byla tam soukromá škola, kterou držel Albrechtův poručník Jindřich Slavata. Poručník? Albrecht přece měl rodiče...Už je neměl. Zemřeli, kdy bylo jejich jedinému synovi deset a dvanáct let. „Jakž za živobytí mého se mnou vespolek v lásce a v dobrém srozumění jsou byli, tak aby po smrti mé v tom bez přítrže zůstávali,“ popřál Albrechtův otec v závěti svým příbuzným, ustanovil poručníky synovi a dcerám a zemřel. Na náhrobní kámen dali správcové pozůstalosti vytesat jeho postavu ve skvělé rytířské zbroji a s mohutným mečem v ruce. Heřmanická tvrz na mnoho let osiřela.

Hrad Košumberk jako skvělé sídlo Slavatů

Na Košumberk byli všichni Slavatové pyšní. Seděli na něm odedávna a hodně jim záleželo na tradici rodinného sídla, od něhož odvozovali svůj přídomek a kde ukládali i vzácné rodinné dokumenty. Roku 1573 hrad vyhořel, ale brzy na to se začalo s jeho důkladnou přestavbou. Ta sice respektovala původní dispozici středověkého hradu, ale vycházela už z nových představ o poslání a účelu panského zámku. Hrad se postupně proměňoval ve skvělé sídlo. Ve strohém areálu vznikly nové budovy s prostornými síněmi a četnými komnatami pro hradní panstvo a hosty i s mobiliářem, který se vyrovnal zařízení jiných velkolepých renesančních zámků. Podle soupisu inventáře zapadala do tohoto rámce i hradní zbrojnice, kde sice nebylo mnoho výzbroje pro žoldnéře, ale zato se tam vyskytovaly zbraně a součásti výzbroje pro turnaje a rytířské hry. V ostrém protikladu k odříkavosti, jakou předepisovala svým členům jednota bratrská a v níž žili na Košumberku učitelé zámecké školy, si Jindřich Slavata dopřával potěšení z přepychového sídla, jak se na bohatého šlechtice slušelo.

Málem jsme zapomněli. No ano – Albrecht z Valdštejna a také jeho poručník pan Slavata byli přece příslušníky jednoty bratrské. A právě v jejím duchu se neslo i učení a výchova tohoto dvanáctiletého osiřelého kluka Valdštejna. Byly spíše druhu náboženského než vzdělávacího, ale život na Košumberku nebyl kupodivu nudný. Jeho pestrost byla Albrechtovi mnohem bližší než moudrosti bratrských kazatelů. A taky si dobře všímal, že není šlechtic jako šlechtic, že je třeba velký rozdíl mezi skromnými rodnými Heřmanicemi a rušným Košumberkem. Chudá šlechta byla něco jiného šlechta bohatá. Na Košumberku však Albrecht nebyl doma. Pobýval tam u svých poručníků. Mnohem bohatších poručníků než byli jeho rodiče. Nepřipadal si tam jako nevítaný vetřelec? Nemusel. Výlohy na jeho pobyt se platily z výnosu heřmanického statku, ale jak začal Albrecht přemýšlet, poznával pomalu hráz, oddělující ty, kteří měli víc, od těch, kteří měli méně. A bylo mu čím dál tím víc jasné, že jeho dědictví je velmi problematické.

„Pobyt v zámecké škole v Košumberku se nedal prodlužovat donekonečna, protože rozsah učiva byl hodně omezený. Čtrnáctiletý Albrecht zatím zvládl základy vzdělání a osvojil si asi mimo školu i dobré chování ve společnosti a zacházení se zbraněmi a s koněm. Když jeho poručníci uvažovali, co s chlapcem dál, rozhodli se jednoznačně pro studium. Nikdo z nich přitom nemyslel na jeho specifické nadání nebo schopnosti. Studium se považovalo všeobecně za vhodné zaměstnání pro mladíka, který ještě není dost zralý pro život.“

Albrechtovo výtržnictví

A tak začalo jeho putování po různých školách. To tak rád studoval? Ani ne. Albrechta věru ke vzdělání nic netáhlo, jenže – co měl dělat? A tak byl vypraven s praeceptorem a sluhou, jak se patřilo. na luteránské gymnasium v Goldberku, tady se hodně přiučil latině a hlavně si tu dobře promrskal němčinu. Po Goldberku ho čekala další škola, akademie v Altdorfu u Norimberka. Byla tak na půl cesty mezi gymnasiem a opravdovou vysokou školou se všemi fakultami a s právem na udílení všech akademických hodností. Jaký tam měl studijní úspěch? Nevalný. Neučil se? Kdyby jenom to. Šestnáctiletý Albrecht se dostal do konfliktu se školními a jinými řády. Norimberští radní páni ho osočili, že patří k těm špatným studentům, kteří učení nevěnují žádnou pozornost, ale myslí jenom na nepravosti. Opravdu měl takovou pověst? Ale, no tak... Žil si zřejmě jako většina ostatních urozených studentů: hodně utrácel a dělal dluhy. Přesto o něm úřední spisy začínají hovořit jako výtržníkovi. Copak provedl?

Zřícenina hradu Košumberk

„Nejdříve se zúčastnil útoku na dům dr. Schoppera, ale to byl zatím ještě jedním z celé skupiny násilníků. O dva týdny později se stal svědkem rvačky, při níž jeho kolega Hartmann zabil bezohledně místního občana. Valdštejna sice nikdo neobviňoval ze spoluúčasti na této vraždě, ale zato bylo nepochybné, že spolu s dalším studentem pomohl Hartmannovi k útěku z města. Altdorfští se hlasitě domáhali nejtvrdšího potrestání viníků a trpělivost norimberských radních, kteří se nikdy neodkázali smířit s volnými mravy studentů, byla u konce. Bohatí norimberští patricijové, pyšní na svou školu v Altdorfu, s rozhořčením urozené výtržníky odsoudili, a protože chtěli učinit nepokojům rychle přítrž, doporučili universitnímu senátu, aby nezbedné mladé pány, jimž záleželo více na všem ostatním než na studiu, poslal doma rodičům. Tento postoj však vůbec nepřispěl k uklidnění, naopak provokoval některé studenty k větší zpupnosti – zvláště Albrechta z Valdštejna. Jakmile se altdorfští měšťané pokusili prohledávat studentské byty, Valdštejn si rázem připomenul, že je českým šlechticem, který si nemůže nechat líbit žádné omezování osobní svobody od troufalých měšťánků. Bouřil proti Altdorfským a bouřil také proti Norimberčanům. Ke všemu zlému v těch dnech pobodal kordem jakéhosi Gottharda Livona a to už bylo pro norimberskou městskou radu příliš. Dala Valdštejna zatknout, odvézt do Norimberka a uvěznit na hradě.“

Český šlechtic – a to se mladému panu Albrechtovci dozajista honilo hlavou – český šlechtic, a v měšťanské šatlavě! Hanba! Věru hanba. A ponížení... Na ty chvíle v norimberském arestu nevzpomínal asi Valdštejn nikdy rád... Bez ohledu na slavný erb a věhlas Valdštejnů s ním norimberští radní zacházeli jako se sprostým zločincem a dávali mu najevo převahu, jejímuž smyslu zatím vůbec nerozuměl. Jistě – měl snad jeho původ menší cenu než hromady peněz norimberských patricijů? Mohli si ti nadutí kupci dovolit jen tak beze všeho uvěznit českého šlechtice z nejlepší rodiny? To se jim jenom tak nedaruje! Mezi námi: norimberští radní si velmi brzy všechno rozmysleli. Oni tušili, že mladý Valdštejn je potomkem z významné rodiny. A taky si nemohli být jisti, že jeho uvěznění nepobouří některého Valdštejna, který je bude obviňovat z potupy rodového jména a bude se domáhat odškodnění. Valdštejn se sice dopustil zjevně činů zasluhujících přísné potrestání, jenomže tradiční opatrnost Norimberčanů radila, aby kvůli nějakému bezvýznamnému šlechtickému násilníkovi nebyly ohroženy dobré a výhodné konexe města k českým zemím. Naja, dyť s nymy... mit dem Tchenchen, s temi Čechami, je dycky gut Geschäft.... dobrý kšeft, nicht wahr? Byla to pravda, takže milého Valdštejna velmi brzo, jak to nejrychleji šlo, ze žaláře na norimberském hradě propustili, ovšem uložili mu, že musí zůstat v domácím vězení v Altfdorfu. Jak dlouho? Dokud nezaplatí všechny dluhy. A potom? Potom měl Valdštejn Altdorf a akademii neprodleně propustit.

Albrecht z Valdštejna. Autor patrně Balogh Zoltán.

To řešení mělo z norimberského hlediska zdánlivě všechny přednosti. Valdštejn sice mohl odjet z Altdorfu beztrestně, ale jeho vyloučení ze studia se muselo stát varovným příkladem pro ostatní nezbedníky. „Albrecht z Valdštejna byl však příliš mladý a nezkušený, aby se dokázal s tímto ponižujícím kompromisem ihned vyrovnat. Ať už si probíral rozhodnutí norimberské rady jakkoli, neztrácelo vůbec hanlivou příchuť. Nebyla to nesmazatelná potupa, když ho trestali potomci kramářů, hostinských a řemeslníků, lidé nízkého původu? Zachvátil ho hněv a svoje hříchy dovršil tím, že bezdůvodně zmlátil nového sluhu. Spíš tímto zpupným postojem než předchozím proviněním se stal černou ovcí akademie. Úhradu škod po něm už požadoval kdekdo a věřitelé se začali bát o peníze.“

Obrat nastal, když se Valdštejn obrátil dopisem na norimberskou městskou radu a velmi korektně žádal, aby z ohledu na znevážení celého valdštejnského rodu a zvláště pak císařských radů Karla a Adama z Valdštejna nebyl z akademie vypovězen, ale aby mu bylo formálně ponecháno na vůli, že může odejít, kdy se mu zlíbí. Norimberským radním přinesl Valdštejnův dopis větší úlevu, než byli ochotni přiznat. Případ nepokojného studenta z Čech narůstal do rozměrů nebezpečného skandálku a bylo jen otázkou času, kdy se ozve někdo z Valdštejnových českých příbuzných a začne bouřit proti Norimberku. Své zřejmě vykonala i narážka na vlivnou protekci, které norimberští diplomaté porozuměli velmi dobře. A tak putoval z Norimberku na školu v Altdorfu neprodleně dopis, že radní rezolutně popírají, že by vůbec chtěli Albrechta ze školy vyhnat a všechno sváděli na hluboké nedorozumění. Nemají žádných námitek, aby Valdštejn odešel ze školy podle vlastního uvážení, odvolávají okamžitě příkaz o jeho domácím vězení a požadují pouze, aby před odchodem zaplatil dluhy. Což se stalo a Valdštejn odjíždí domů. Na jinou školu? Studií už měl plné zuby. Žádné učení. A žádná povinná kázeň. Tak co? Cestování. To se dalo i bez studia. A když poručníci přislíbili peníze, mohl vyjet. Čekala ho Evropa. Světadíl, ve kterém měl za nějakou tu desítku let hrát prim.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.