400. schůzka: První, prostřední i poslední věci člověka (6. zastavení uprostřed toku času)

Hodiny ubíhají, mysli na konec. Žij spravedlivě a cti Boha.

Věru netřeba snad jmenovitě představovat tuhletu kmotřičku, jejíž monolog tak líbezně vylíčil luterán Tobiáš Mouřenín z Litomyšle. V době, o které vyprávíme, byla stálým průvodcem člověka. Nejenom v té době. Smrt je nesmrtelná. Ale právě tehdy byla neustále opakována, ne-li přímo omílána, až do samého omrzení věta, že člověk neví dne ani hodiny, ba dokonce ani místa, kde se se svou smrtí setká. Někteří měšťané si tuto pravdu dokonce psali i na radnice, aby na ni náhodou nezapomněli, kupříkladu v Novém Městě nad Metují, což jsem si okamžitě ověřil způsobem hodným počátku 21. století, totiž na internetu u webmastera novoměstských www stránek: „Hora ruit, respice finem. Iuste vive cole Deum.“ (Tak, tak: „Hodiny ubíhají, mysli na konec. Žij spravedlivě a cti Boha.“) Číhala na válečném poli, byla nablízku během souboje, stála v hlavách postele, a taky u kolébky a porodního lože. Dances macabres, tance smrti, náramně tehdy oblíbené, nenechávaly nikoho na pochybách, že smrt nedělá žádné rozdíly mezi chudákem a pánem. „Memento mori!“ (Pamatuj na smrt!) Tato věta nedávala zapomenout, k jakému bodu že lidský život směřuje, a to neodvratně. Lidi na smrt nezapomínali, myšlenku na ni ani zdaleka od sebe neodháněli, nezaplašovali ji tak, jako ti činíme zhusta my dnes, naopak, připomínali si ji, nezapomínali na ni, dávali si ji na oči.

Kupříkladu takový Petr Vok z Rožmberka v době, kdy na Bechyni pořádal bohatýrské pijácké zábavy, nechal jednu ze svých komnat vyzdobit štukovou výzdobou. Což by nebylo nic mimořádného, ostatně měl na to. Ta komnata mu sloužila jako ložnice. Tomu pokoji vévodí motiv lebky a zkřížených hnátů. Poněkud morbidní dekorace. Musíme se vžít do myšlení renesančního člověka. Život je krásný. Je třeba ho lokat plnými doušky, ale vždycky, vždycky, vždycky zůstává tady někde v zátylku divný pocit jakýsi. Pocit, že přijde konec. Strach ze smrti byl příznačný, a taky strach z toho, co bude následovat. A co neznáme.

Ten strach ovlivňoval celý lidský život a veškeré konání na tom světě pozemském. (Nejenom ve své ložnici měl ve svém sídle Petr Vok umrlčí hlavu. Na prkýnku obzvláštním vyvýšeným nad svým stolečkem. Stále ji ve svém pokoji míval.) Nejenom pán z Rožmberka si liboval v těch skeletových motivech, taky pan Zachariáš z Hradce měl podobnou libůstku. Svoje rozpoložení mysli vyjádřil v nástropní malbě Zlatého sálu na telečském zámku. Když člověk zakloní hlavu, uvidí to. Lebku s hadem a tanec smrti. Kostlivec tam tančí s příslušníky všech společenských vrstev – od císaře až po chudáka. Před smrtí jsme si všichni rovni. Pán nepán.

„Aby tělo mé mrtvé – bez všeliké slavnosti, nádhernosti a bez obzvláštního nad tělem mým mrtvým a mně po smrti mé vychvalování, v hábitu, kteréhož užívají laici Tovaryšstva Ježíšova - pochováno bylo, to si přeji.“ Tak to si přál ve své závěti Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka. Na konci renesance a na začátku baroka přicházel do módy tichý a chudý pohřeb. Světská sláva ustupovala duchovnímu rozměru nastupujícího doby barokní. Sepisovatelé kšaftu (neboli závěti) se s obavami o svou duši dívali do budoucnosti a snažili se tak nějak připravit si výhodnou pozici. Takže odkazovali rozmanitý majetek a sumy peněz kostelům, církevním institucím, ale i chudým lidem, a stranou dávali nemalé finanční obnosy určené na zádušní mše. Ta měla připomenout památku zesnulého, ale hlavně množství těch mší mohlo zkrátit tolik obávaný pobyt v očistci. Je vůbec zajímavé, jak do těchhletěch výsostně duchovních záležitostí pronikalo postavení budoucího nebožtíka ve společnosti. O tom nás přesvědčují pánové historici Václav Bůžek, Josef Hrdlička Pavel Král a Zdeněk Vybíral ve svém sborníku o Věku urozených, kde se píše, jak to chodilo na konci 16. a na začátku 17. století: „Zatímco Jáchym starší Slavata se spokojil se čtyřmi sty mšemi, jeho bratr, hrabě Vilém Slavata (to je ten, co plachtil při defenestraci z okna Pražského hradu), ten žádá ve svém testamentu už 3000 zádušních mší.“ Asi měl z toho očistce nefalšovaný strach. „Jenom pro srovnání: španělský král Filip II. požadoval ve své závěti, aby se v co nejkratším termínu po jeho smrti sloužilo – na 30 000 zádušních mší!“ Ten musel mít z očistce hotovou hrůzu!...

„Nejdůležitějším úkolem závěti bylo však rozdělení rodového majetku mezi potomky a zajištění poručníků nezletilým dětem a manželce. Výběr schopných poručníků mohl zásadně ovlivnit další osudy rodu. Bedliví hospodáři, kteří se nechtěli obohacovat na úkor bezbranných sirotků, pomáhali bez újmy překonat krizové období; drazí a bezostyšní správci majetku dokázali naopak využít několikaletou správu o sirotčí majetek k vlastnímu obohacení, takže z odkázaného majetku toho moc nezbylo. Zvláště osiřelé dívky se stávaly snadnou kořistí.“ V naší historii najdeme příklady jak prvního, tak i druhé ho druhu. V dostatečném množství. Ať tak či onak, přece jenom jakousi výhodu měli ti pozůstalí, jejichž rodič stačil zanechat poslední vůli. Děti a manželky těch, kteří to nestihli, měli velkou smůlu. Po smrti se sešli nejbližší příbuzní k přečtení závěti – ta nabývala platnosti v okamžiku vložení do desk zemských. Lhůta mezi smrtí šlechtice a vložením testamentu do zemských desk nesměla podle zemských zákonů přesáhnout dvanáct týdnů. Když se to nestihlo, byli dědicové pokutováni částkou, kterou jim kšaft odkazoval. Pokud tomu dobře rozumím, tak vlastně o své dědictví přišli, protože museli zaplatit pokutu ve výši částky, kterou by jako dědicové obdrželi. Zákony pamatovaly i na případy, kdy nevyslyšený dědic nepředložil testament úředníkům zemských desk. Zapomněl? Zapomněl. Záměrně. Ale proč? Z důvodů zištných: snažil se tak právoplatné dědice připravit o jejich nároky. Což se nesmělo. To se opravdu nesmělo a taky se to trestalo. S posledními vůlemi se rovněž podvádělo. A machinace rozličné se konaly. A padělalo se a falšovalo. Nedlouho před stavovským povstáním se pěkným ohýnkem rozhořel soudní proces s jistým Theobaldem Hockem, který byl obviněn z podvržení rodokmenu a z pozměnění závěti. Své. No – ale to přece mohl... vlastní závěti se měnily často a vícekrát... Jenomže pan Hock nepozměňoval závěť svoji. Byla to závěť nikoho menšího, než Petra Voka z Rožmberka.

„Touhou každého člověka bylo zemřít ve vlastní posteli obklopen příbuznými a přáteli. Návod, jak se v předsálí smrti chovat, přinášely příručky o umění dobré smrti.“ Říkalo se jim knihy ars moriendi. „Na přelomu 16. a 17. století měly značnou popularitu. Poslední okamžiky života hrály rozhodující roli pro další osud člověka. Na smrtelném loži se totiž odehrával poslední zápas o lidskou duši, při němž ďábel neváhal nasadit všechny prostředky k tomu, aby se misky vah převážily na jeho stranu. Lidský strach z neznámého mu byl v tomto boji vítaným pomocníkem.“ „Dobrá smrt“ vyžadovala trpělivost a pokoru. Žádné hysterické výlevy... zoufalé vzdechy... steny bolesti. Nic z toho. Ostatně – umírající se na svou smrt připravoval vlastně celý svůj život, jejím příchodem se nemohl nechat zaskočit. Podle učení některých teologů mohlo zaváhání v tomto okamžiku zvrátit celý bohabojný život a připravit člověka o jeho zásluhy. Takže člověk nejenže měl umět prožít svůj život jaksepatří... On měl umět taky jak náleží zemřít. Italský kazatel Girolamo Savonarola (jenom mimochodem: pro své názory skončil ve Florencii na hranici) vyslovil názor, že „život člověka se rovná šachové partii, ve které i při dobré hře je možné jedním špatným tahem na konci vše ztratit.“

Každý umírající umírá poprvé. Většinou si něco podobného nemůžeme natrénovat, a ani o to nějak zvlášť nestojíme. Snad proto není každý odchod tak docela... jak to říct? Profesionální. Ano, to je to pravé slovo. Po ruce gotického, renesančního a posléze i barokního člověka však byla modlitba... taková pomocná ruka na cestě do neznáma. V katolickém prostředí nemohl chybět u úmrtního lože kněz, který přinášel ulehčení v podobě svátosti posledního rozhřešení a generální zpovědi. Rovněž shromáždění příbuzní a přátelé podporovali svého bližního modlitbami. Protože však i umírající znali své Pappenheimské, neopomněli jim připomenout (jako to učinil na své smrtelné posteli pan Adam z Hradce), aby se po jeho skonu nehandrkovali o zděděný majetek. Přítomní pochopitelně slíbili, a když bylo po všem, tak se handrkovali. Úmrtní lože bylo vhodným okamžikem (tato formulace zní divně, to uznáváme, ale i smrtelné postele mohou nabízet nějaký ten vhodný okamžik), tak tedy právě na smrtelném loži se hodilo, aby dotyčný odkázal třeba i nemalou peněžní částku osobám, na které při sepisování závěti zapomněl. V případě, že závěť nebyla vůbec zhotovena, přicházela poslední možnost tuto neuváženost napravit.

„Při čtení slov, jež popisují poslední okamžiky lidí, kteří v době, o níž mluvíme, něco znamenali, stojí historik před nelehkým problémem. Podobné popisy totiž zpravidla pocházejí z per osob šlechticům blízkých a jejich zpráva byla nezřídka určena veřejnosti. Je tudíž možné, že pisatel popis upravil, aby odpovídal obecným představám o dobré smrti, tak jak je přinášely knihy o dobrém umírání. Pokud neexistuje písemný pramen soukromé povahy, který by odhalil víc nebo aspoň umožnil porovnání rozmanitých pohledů, nezbývá než říct, že musíme o autentičnosti zachovaných popisů s úspěchem pochybovat.“ Jednou z takových zpráv je i popis posledních okamžiků života Petra Voka z Rožmberka. Ten podle jeho osobního kazatele zemřel velmi tiše, bez jakýchkoli nářků, připraven na odchod z tohoto světa. „Takže ve vší té obdloužné nemoci bez jedinkého bezbožného slova od Jeho Milosti pána slyšeti, ba ani hned nejmenšího znameníčka nějakého bezbožnosti, netrpělivosti, zoufání nebylo viděti. Naposledy pak, když se již počal při Jeho Milosti pánu chropot ukazovati, v tom jsou se od kazatele Jeho Milosti i jiných přítomných horlivé a vroucí modlitby konaly a pán boj se smrtí veda, tak v agonii za dobrou chvilku tiše, beze všeho pachtování leže velmi tiše, pokojně, než přístojící uhlédli, v jisté a bezpečné naději život svůj v Pánu svatě dokonal.“ Jeho bratr Vilém se se svým údělem vyrovnával odlišně. Nejdřív si pozval k posteli hudebníky, aby mu zaplašily chmurné myšlenky, a potom se několikrát napil vína.

Po smrti následoval pohřeb. Je to zvláštní, ale předpohřební přípravy se od shonu předsvatebního nijak nelišily. Snad jen tím smutkem... Smutek se konal, ale vedle toho bylo třeba vykonat spoustu činností, které nesnesly odklad. Bylo nutno sezvat příbuzné k přečtení závěti, přátele bylo třeba požádat o zapůjčení dostatečného množství kuchařů, stolního nádobí a ubrusů, zámečtí úředníci dostali za úkol průběh smuteční slavnosti organizačně zajistit, poslové museli najezdit desítky a stovky kilometrů s dopisy příbuzným, „pánům a přátelům“, zemským i dvorským hodnostářům, formani začali postupně z menší i větší vzdálenosti přivážet potraviny na smuteční hostinu, zvýšená spotřeba potravin připravila práci navíc i zaměstnancům poplužních dvorů na panství, pro řemeslníky, dodavatele i obchodníky byla smrt na panském sídle příležitostí k mimořádným zakázkám, krejčí zpracovávali stovky metrů černých látek od prostého sukna až po samet a hedvábí od domácích i vzdálených obchodníků, pro nejvýznamnější hosty se připravovaly nákladně zdobené šaty, pro méně význačné černé punčochy, kabáty a klobouky, pro nejchudší kápě, truhlář zhotovil dřevěnou rakev neboli truhlu, na přibití černé látky na sedadla, kazatelnu a stěny v kostele i v zámeckém sídle byly zapotřebí tisíce hřebíků a cvoků, příprava tkaných i papírových rodinných erbů byla úkolem pro tkalce a malíře, a ještě ke všemu museli být osloveni literáti, aby sepsali smuteční řeči a básně. Mistr ochotný vždy a komukoli posloužit byl Šimon Lomnický z Budče. Nad svým chlebodárcem Petrem Vokem lkal docela upřímně.

Ó milí Čechové,
již jste ho ztratili,
zvlášť páni stavové,
platné rady zbyli.
Růže nám uvadla,
dům slavný se zbořil,
krásná věž padla,
sloup pevný se zlomil.
Růžičko červená,
růžičko přemilá,
bylas utěšená,
velmi ušlechtilá.
již své moci zbudeš,
již po tobě věta,
již víc kvíst nebudeš
do skonání světa.

Ta pohřební báseň je opravdu hrozně dlouhá, poslouchat ji celou by nevydržel snad ani mrtvý pan vladař, nuže zakončeme poselstvím, jímž se smuteční básník obrací vlastně i na nás.

Velmi páni slavní
zhusta odcházejí,
platní, také správní,
ti nám pomíjejí,
jako i tento pán,
jenž na marách leží,
jestiť za příklad nám.
Pomníti náleží,
jaké jest proroctví,
když ten rod přestane,
že České království
v svornosti nestane,
ano po odjití
té přeslavné růže
že se bude díti
čím dál tím hůře.

No tak to měl Šimon Lomnický pravdu. Zanedlouho se nejenom u nás v království, ale skoro všude po Evropě děly věci...

A nediv se žádný,
že smím toho psáti,
neboť svět neřádný
nemůže dlouho státi,
však i my zemříti
všickni též musíme
a do země jíti,
smrti okusíme.

Pohřební obřad a pohřeb nebývaly jedno a totéž. Mrtvé tělo se ocitlo na smutečně vyzdobeném místě, v zámku, v zámecké kapli, v kostele, a tady setrvalo – většinou nabalzamované, oblečené, i nalíčené – na katafalku. Setrvalo tam den, dva... několik dnů... někdy i týdnů... ba i měsíců... Okolo těla plály svíčky, vojáci drželi neustálou stráž. Proč to tak dlouho trvalo? Měla to na svědomí časová náročnost příprav. Někteří významní šlechtici si museli na svůj pohřeb počkat několik měsíců – například Vilém z Rožmberka čtyři, a jeho bratr Petr Vok čekal na uložení do rodinné hrobky pět měsíců. Tělo císaře Rudolfa II. nebylo pohřbeno po jeho smrti osm měsíců. „Ono to souvisí teorií dvou těl.“ tvrdí nám již jmenovaná čtveřice českých historiků. „Přírodní tělo odcházelo z pozemského života, ale ještě před jeho konečným odevzdáním zemi bylo nutno, aby zajistilo nesmrtelnost v kolektivní paměti sociálnímu tělu.“ Což zní podivně, uznáváme, ale logiku to má: „Mrtvola byla oblékána do nejdražších látek a zdobena drahými materiály, jelikož poslední pohled na zemřelého měl dlouho přežívat v myslích přihlížejících. Vystavení přírodního těla biologickému působení se vnímalo jako nebezpečí pro veřejné sociální tělo, jehož důstojnost a neposkvrněnost mohla být velmi jednoduše zničena. V tomto kontextu se zvyšovala důležitost přípravy mrtvého těla.“ Ostatně – i v době nám mnohem bližší se činily pokusy, jež měly veřejná těla čelných státníků zachovat, aby přežívala dlouho a dlouho a dlouho, nejlépe na věčné časy, v myslích celých národů.

A už jsme se řadíme do pohřebního průvodu. V čele často jel černě oděný jezdec na černě přistrojeném koni. To náramně vyhovovala hladu přihlížejících po viditelném symbolu. Ten jezdec a ten kůň vlastně zastupovali zemřelého. V průvodu si každý nemohl stoupnout, kam chtěl. Ba ne, privilegované místo těsně za rakví náleželo nejbližším příbuzným, ale pouze mužům, kteří skrývali svůj smutek za roušky. A kde zůstaly ženy? Vdovy, matky, dcery a sestry šly až na samém konci oficiálního pohřebního průvodu. Oč vzdáleny byly svému zesnulému, o to víc mohly lkát. Čím větší nářek, tím větší pocta prokázaná zemřelému. Ještě před fraucimorem šli přátelé, vyslanci, představitelé zemské vlády, hosté z panského i rytířského stavu. Podél trasy průvodu byly seřazeni poddaní z panství, oblečení do černých kápí, v rukou s hořícími svícemi a s erby nebožtíkovými. O dobrovolnosti jejich účasti si netřeba dělat iluze. Pro ně bylo důležité, že se u kostelních dveří rozdávala almužna.

Končí se naše pouť, mapující věci první, prostřední i poslední, jež člověka v běhu života potkávaly. Nestačili jsme povědět o všech, a i ty, na které se dostalo, jsou neúplné. Chtěli jsme však nějak symbolicky zakončit jednak uplývající dobu renesanční, jednak jsme se chtěli v toku času pozastavit a tím uzavřít čtyři sta našich schůzek. Za týden načneme pátou stovku. A teď... teď už je na čase se loučit. I když ...

„Loučit se – toť trochu umírat. Umřít však znamená loučit se až moc.“