401. schůzka: Znám já jeden krásný zámek

Nyčko, dětičky, vám dám něco na památku. Podnes nemoh jsem se od těchto peněz odloučit – ale do hrobu je s sebou nevezmu. Z vás, Václave a Verunko, mám dnes takovou radost. a proto dám tobě, můj vnuku, na památku ten jeden dukát, kterej jsem dostal od našeho císaře pána, a ten jeden ruskej peníz! A tobě, Verunko, dám ty druhý dva! Ty vám přinesou štěstí a boží požehnání!

Štědrý dědeček se jmenuje Petr, příjmením Dubský, profesí výměnkář. Obdarovaní jsou, jak už z kontextu vyplývá, vnučka a vnuk.

Zaplať vám to pámbu, dědečku. A dej vám pámbu ještě dlouhýho věku. Vše se odehrává v dějství druhém, v šenkovně honické hospody (ve skutečnosti cerhonické, tam se autor narodil). Zelená kachlová kamna spolu s kruchtou pro muzikanty vytvářejí atmosféru staročeské vesnice. na zdích svícny ze dřeva a v nich lojové svíčky. u stolů sedí sousedská společnost.

Furiantský smích

Ale to mi, dětičky, ještě musíte slíbit, že ty peníze odevzdáte svýmu nejstaršímu dítěti, aby zůstaly na věčný časy v naší famílii na památku, aby ještě vaši vnuci a pravnuci věděli, že jejich praděd vezl z Protivína do Čimelic ty dva slavné císaře a monarchy! To vám, dědečku, slibujem! Volá se, ať žije náš dědeček, ať žije, výkřiky, dialogy, smích. Furiantský smích. Však se ta hra taky jmenuje Naši furianti. Sepsal ji v roce 1887 Ladislav Stroupežnický.

I dejž to pámbu, lidičky, dejž to pámbu, a taky vám za to, že mě máte tak rádi! - Ale když jsem dnes tak rozveselen jako za svejch mladejch časů, tak vám, lidičky, ještě zazpívám jednu starodávnou písničku, kterou jsem před muzikou zpívával, když jsem si svou nebožku Marjánku namlouval. Leží tam už patnáct let za tou bílou zdí radotickýho hřbitova. Ať se jí po této její zamilované písničce tráva na hrobě zazelená, aby věděla, že ten její starej pořád na ni vzpomíná.
A starý Petr Dubský uprostřed jeviště zpívá písničku, která má tato slova:

Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína
a v tom zámku jest ovčáček,
má překrásnýho syna.
A v tom zámku jedna panna,
ta ovčáčka milovala,
psala jemu v tajnosti
psaní plné radosti.

Pěkná melodie. A docela milý text. Však je to text o lásce, ba dokonce nezastřeně o milování. Taková melodie a takový text se člověku zavrtají kamsi do šedé kůry mozkové a tam uvízne a drží se tam den, dva dny, týden. A nepustí. To se člověk třeba probudí a už při snídani se přistihne, že si ji pobrukuje. A na ulici, když někdo není zrovna v dohledu, tak si ji zapíská. Znám já jeden krásný zámek. Písnička.
Písnička? Nebyla ona to nakonec básnička? Básnička jako předchůdce písničky? Anebo to snad bylo naopak?

Znám já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína.
Snad je to ten zámek z písně,
která takhle počíná.

Co je v písni, také žije,
po tom zámku teskno mi je,
do sosnových lesů zadul
ze zámecké věže roh.

Tu básničku napsal Fráňa Šrámek. Dnes už nejspíš ne, ale kdysi. Kdysi to býval pěvec lásky, zamilovaných, životních ideálů – a hlavně stříbrného větru.

Fráňa Šrámek na fotografii z roku 1926

Jak to vlastně bylo s tou utajenou láskou „zámecké panny“ a obyčejného ovčáčka? Bylo mezi nimi něco? Stalo se cosi. A co to bylo? Ta Šrámkova básnička má úplně nahoře, nade všemi verši, motto. Takové záhlaví: „Znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína. Píseň ze Sobotecka.“ Což by znamenalo, že písnička, která básníka ponoukla k básnění, se narodila na Sobotecku, a tím zámkem nemůže být nic jiného než – Humprecht. Vypadá to tak. Ale jakpak se dostala písnička od Sobotky do hry Naši furianti, která se přece odehrává v jižních Čechách? Někdy v době, kdy měly Furianti premiéru, byla v jednom listě uveřejněna Stroupežnického literární zpověď. „Při spisování hry Naši furianti měl jsem prostě snahu podati a zachovati, pokud možno, věrný obraz života, jak byl v jihočeské vesnici v letech šedesátých devatenáctého století.“ Jenže Sobotka leží na Jičínsku. Severovýchod Čech.

Pověst z okolí soboteckého

Vysvětlení není zase moc složité. Stroupežnický vzpomíná, jak jednou dostal od jakési staré ženy z Pardubicka špalíček lidových písní, svázaných do malé knížky, a tam také nalezl i píseň o krásném zámku. Zalíbila se mu a proto ji použil v jedné ze svých příštích her. Tak se dostala do Našich furiantů. Namísto jednoho tu však máme hned druhý problém: Proč si Šrámek myslel, že Humprecht nad Sobotkou je tím zámkem z písničky? A je jím skutečně? V Sobotce se nenarodil z významných osobností pouze Fráňa Šrámek. Světlo světla zde spatřil i básník Václav Šolc. Přesto mu zbylo dost času, aby napsal básnickou pověst na námět naší známé neznámé písničky. Pověst z okolí soboteckého. Datum vzniku: pohybujeme se v čase nazpátek. Jsme v roce 1859.

Herec a básník Václav Šolc

Stojí hora nevysoká
v vlasti mé, v oteckém kraji,
stojí stavem nevěstiným,
když ji věnci zdobívají.
A kol čela skvostný zámek,
z bílých věží věnec vije
a v tom věnci perla rdí se -
v zámku perla - děva žije.

Už na první poslech přece jenom rozdíl několik poetických tříd od Fráni Šrámka. Snaživý veršotepec. I když takový Jan Neruda, ten si Šolce považoval... Nic míň, ale taky nic víc.

A v ten údol pastýř jeden
tiché beránky honívá,
a když vzejde první hvězda
svým ovečkám písně zpívá.
Zpívá krásně, přerozkošně,
až se skvostný zámek chvěje,
až v tom zámku krásná dívka
v srdci svém se rozesměje.

S tou hrou to ale chlapec přehnal. Ba věru. Zahrál a dívka se doň zamilovala. No, a bylo z toho hotové neštěstí. Scházejí se tajně, na zapřenou, milují se a –

– a pod lípou dvé sedánků
dvé laviček z svěží trávy,
na nich dvě srdéčka čistá
jednu lásku tiše slaví.

Opět zjišťuje, že poetická síla Šolcova nedosahuje věru závratných výšin... Hrdý pán zámku má s dcerou pochopitelně úplně jiné úmysly, než zahodit se s jakýmsi... pastýřem.

Jako perlu jsem tě choval,
dcero moje přemilená,
nerad bych, by leckýms byla,
perlo moje vylovená.
Vjíždí kníže v skvostný zámek,
by si jasnou perlu vroubil
v knížecí svou korunu –
by s dcerou zámku snoubil.

A když první vzešla hvězda,
v starém zámku vzňal se lesku,
zpíval pastýř tklivou píseň,
lásky píseň v smutném stesku.
Zpíval stále, přebolestně,
až když v zenit vzešla luna,
až mu hořem - lásky hořem
zvučná srdce pukla struna.

A až posud v květném dole
v kraji rodném lípa stojí,
a pod lípou dvé laviček -
smutné hroby lásky dvojí.

Já bych se pokusil to shrnout, snad se k něčemu dobereme: Václav Šolc, než ve svých třiceti dvou letech zemřel, si vypůjčil námět a děj přesadil do Sobotky a okolí. Tím je vysvětlena záhada, proč se Fráňa Šrámek (a mnozí další) domnívají, že tím zámkem může být jenom Humprecht. Jaký zámek je nad Sobotkou? Humprecht. Jasné. Ale ono to tak jasné není. Fakticky není. Protože do zpěvníku (ve kterém si jí všiml mladý Šolc) doputovala ta písnička ještě z mnohem větší dálky. Ani ne z dálky prostorové, jako časové. Z roku 1747. To máme víc než jedno století. Copak se uprostřed 18. století přihodilo? Jenom to, že v Kutné Hoře byla vytištěna jedna písnička. Znám já jeden krásný zámek... Ale ne, ne, jmenovala se jinak: Vímť já jedno místo krásné. Jak se však praví, zpívala se podle nápěvu písně Znám já jeden krásný zámek. Ještě před polovinou 18. století musela tedy naše písnička existovat... Jakpak se asi zpívala? My to víme. Doslova a do písmene. Takhle:

Vímť já jeden krásný zámek
nedaleko Jičína,
ostává tam kováříček
a má krásného syna.
A v tom zámku panna byla,
ovčáříčka milovala,
milovala v tajnosti,
přišla k němu v rychlosti.
Vstaň, ovčáčku, vstávej vzhůru!
bude brzy svítati.
Poženeme do háječku,
tam se budem vítati.
Tam je ptactva překrásného,
je tam kvítí líbezného,
já tě ráda poslouchám,
jen když tě u sebe mám.
Já ovčáček, špatný chlapec,
já jsem sprostého stavu.
Mám jít s pannou do háječku?
Nevím, co tam dostanu.
Bojím já se o mé stádo,
o mé milé ovčičky,
Kdyby na ně vlci přišli,
rozženou mě je všecky.
Poženu je radš do pole
mezi krásné roviny,
nebudu se o ně báti
ani žádné hodiny.
Vezmu s sebou svoje dudky,
dudli, dudli, dudli, dudky.
Až se ovce napasou,
poženu já je s chasou.
Poženu je do ovčince,
mým ovečkám sena dám.
Sobě vezmu krajíc chleba,
všech lahůdek zanechám.
Lahůdky zanechám pánům,
krásné děvy dám zemanům,
ovčákovi trouba, hůl,
krajíc chleba, voda, sůl!

Kramářská píseň je něco úplně jiného než cituplná poezie lidové písničky. Obě mají zhruba stejnou zápletku: chudý ovčák je milován zámeckou pannou, která ho dokonce sama zve na schůzku do háječku! To byly tenkrát mravy! V lidové písni ovčák váhá a nakonec odmítá, poněvadž panské panny patří pánům, jemu jenom krajíc, chleba, voda, sůl, zatímco v kramářské písni, v té ovčák přijímá. Ona by se jinak vytratila všecka dramatičnost. Milují se, jsou přepadeni zlými myslivci a pastýř je nucen svou milou bránit. Stačí, ne? Nestačí. Našinec by ještě rád zvěděl, kterak to vše bylo v tom háječku a pak dopadlo. Tak dobře. Tady je závěr:

Tu si věrnost slibovali,
Františka s svým ovčáčkem,
žádný nás víc nerozvede,
my přece svoji budem,
a když si věrnost slíbili,
neštěstí se nenadáli,
přišli na ně myslivci
zabme tu milovnici!
Ty myslivci ovčákovi
vzali z klína Františku,
ovčáček stál omámený,
nemá víc svou Františku,
tu nevěděl, co má dělat,
začne se silně potýkat,
tak jest se silně potýkal,
až svou Františku dostal.

Všecky mládenci a panny,
z nás sobě příklad vemte
jak jsme se my milovali,
tak i vy se milujte,
já jsem se silně potýkal,
život jsem nic nelitoval,
dívčinku jsem zas dostal,
myslivcům jsem se vysmál.

Já ovčáček od Jičína
tu písničku jsem složil,
a to z velké alterace
Františce jsem toužil,
že všeho si nic nedělám,
jenom když svou Františku mám,
a tak s velkou radostí,
tu písničku zavírám.

Snad se mládencové a panny poučili. Když ne, jejich vina. Nám však ta kramářská písnička z roku 1789 aspoň trochu pomohla. Neobsahuje sice žádné konkrétní údaje o čase a místu (pouze že jde o ovčáčka od Jičína), v jedné variantě jsme nalezli dokonce „ovčáka od Libína“. Jeden Libín by byl nedaleko Jičína, u Lázní Bělohradu. Z této vesnice, která patřila pod panství pana Zikmunda Smiřického ze Smiřic, pocházel podle kramářské písničky onen ovčáček. Další stopa. Taková drobná šlépěj, jejíž obrysy nám závěje času uchovaly. Zaplaťpánbůh aspoň za to. Kdepak. V prachu cest jsme objevili ještě jednu stopu. Ne, prosím vás, zastavme v tuto chvíli tok své řeči. Přece teď, na prahu té záhadné komnaty s ukrytým příběhem, jež se skutečně stal, její dveře neotevřeme. My je necháme zavřeny. Zatím. Až za týden vezmeme opět za kliku.