399. schůzka: První, prostřední i poslední věci člověka (5. zastavení uprostřed toku času)

Morová epidemie. Rytina Marcantonia Raimondiho z roku 1515.

Zhruba před měsícem jsme si dali v Toulkách českou minulostí pohov. Relativní pohov, neboť vysílat jsme nepřestali, čehož svědkem je i dnešní schůzka. Pouze jsme se poněkud vzdálili od epicentra dějin, a taky od těch, kdož vysedávajíce nahoře domnívají se, že se kolem nich točí vše jako kolem Slunce, aniž tuší, že jsou mnohdy pouhými kamínky v mozaice. 

Dnes jsme se po páté zastavili v toku času, abychom zaznamenali první, prostřední i poslední věci člověka. Nuž, vydejme se na cestu. A nedbejme ničehož, že to bude tentokrát trochu bolet a trápit a soužit. To je tak vždycky, když na tělo dolehne zlý neduh.

Stáří zpravidla poznamenávají všelijaké zdravotní neduhy. O tom cosi víme i my, vypravěči o dávné historii, aniž jsme na práh stáří byť jen dohlédli, že. Nemoci provázely lidi, i ty urozené, celý život, s přibývajícím věkem se však hlásily častěji. Pokud šlo o šlechtickou rodinu, začalo v jejím okolí trávit velké množství času stále víc lékařů a ranhojičů. Řádky týkající se zdraví nechybějí snad v žádném ze zachovaných dopisů. Najmě urozenci se vzájemně informovali o dovednostech a kvalitách lékařů a žádali jejich zapůjčení.

Karel starší ze Žerotína (1564-1636), rytina Johanna Balzera z roku 1772

Zdá se, že nejinformovanější byl v tomto ohledu Karel starší ze Žerotína (však byl taky dosti často churav). V korespondenci uděloval rady nemocným přátelům, a rovněž hodnotil, zda ten či onen felčar měl terapeutický úspěch. Velmi pečlivě a pravidelně si zapisoval zdravotní potíže a způsob léčby ve vlastnoručně psaném deníku pan Jeroným Šlik. Pozoruhodné na tom všem je, že pan hrabě žádnou závažnou chorobou netrpěl. Hypochondr. Stálým průvodcem příslušníků vyššího i nižšího šlechtického stavu byla dna, neboli podagra. Již tenkrát ji způsobovaly nezdravé stravovací návyky. Nic příjemného to nebylo – nemocní byli upoutáni dlouhou dobu na lůžko, když bylo ještě hůř, tak jim dna bránila v pohybu a odsuzovala je do speciálního křesla, ve kterých byli nošeni. Zažívací trakt těch, kteří na to měli, dostal tenkrát zabrat. Strava byla nevyvážená, nezdravá, nadměrná konzumace alkoholu.

Kupříkladu takový Vilém z Rožmberka, ten byl skálopevně přesvědčen o tom, že jeho časté střevní potíže souvisejí s požíváním rybího masa v postním období. Požádal papežského nuncia o dispens, abych mohl baštit maso i během půstu. Časté byly katary a zánětlivá onemocnění močových cest a ledvin včetně kamenů. Když bylo nejhůř, lékaři ty kameny operativně vyjímali. Také virózy uměly potrápit, většinou byly doprovázeny zimnicí. I obyčejné zlomeniny mohly být nebezpečné, zvlášť když se zranění špatně hojilo. Petru Vokovi pomohla se zlomeninou ruky až podomácku vyrobená mast jednoho z poddaných.

Vilém z Rožmberka. Portrét z roku 1590.

Po návratu první výpravy Kryštofa Kolumba z Nového světa (dočítáme se z publikace Věk urozených, na níž spolupracoval historici Václav Bůžek, Josef Hrdlička, Pavel Král a Zdeněk Vybíral) se po celé Evropě začala rozmáhat nepříjemná nemoc – syfilis. Tato „francouzská choroba“ se však nešířila pouze pohlavním stykem. K nakažení příjicí docházelo i ve veřejných lázních, zpravidla při pouštění žilou. Léčba této smrtelné choroby byla poměrně drastická. Do kůže pacientů se vtíralo velké množství rtuti a nemocní postupovali dlouhotrvající kúry ve „světničkách“, kde se pocením a pařením snažili nemoc vyhnat z těla. Syfilidou trpěl kupříkladu Adam II. z Hradce. U něj, protože se snad nakazil v Uhrách, prameny mluví o „uherské nemoci“.

A ještě tu máme mor. Ten trápil celou Evropu ve vlnách. Poslední z nich zasáhly české země v letech 1680 a 1713 – teprve pak se tento středověký nepřítel z Evropy odstěhoval. Když přišel do kraje mor, tak se zdrhalo. Chcete-li, můžeme užít jemnějšího výrazu - "hledalo se útočiště," ale stejně šlo o totéž. Rudolf II., jak známo, zdrhl, hledav přitom útočiště, do Plzně, Petr Vok, ten zase odjel „v morovém povětří“ s celým dvorem na zámek Kratochvíli a zůstal tam celý rok, a když bylo v české zemi morem povětří zkažené, tak Vilém z Rožmberka nabídl dočasné útočiště dvěma velmožům, kteří mezi patřili mezi nejvyšší zemské úředníky – Bohuslavu Hasištejnskému z Lobkovic a Jiřímu Popelovi taky odtamtud. Lékaři se snažili, jak jenom mohli, ale někdy jejich síly na vážného protivníka nestačily. Přitom lékařské služby ani zdaleka nepatřily mezi nejlevnější. O lékaře se ve své Prostopravdě otřel i Mikuláš Dačický z Heslova. Staví je hned vedle hvězdářů (tedy: on měl na mysli astrology):

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Portrét od Jana Vilímka.

Věřme v Pána Boha více,
ne v pleticháře, hadače,
neb Bůh činí, kdy co ráčí,
svou všemohoucností kráčí,
není hvězdářům zavázán,
ale jest sám všech věcí pán.
Doktory pak medicinae
také známe, o nichž víme,
žeť umějí sračky dáti
měšec vypurgovati.
Uzdraví, neb udusí,
přece doktoru dát musí.
Smiluj se Pán Bůh nad duší!

Nikdo se ani příliš nediví, že již tenkrát se nemocným a jejich příbuzných nechtělo platit. Aniž byli zdravotně pojištěni. Kupříkladu rytíř Absolon Sobek z Kornic odmítl uhradit odměnu za léčení jistému vídeňskému lékaři, který léčil jeho strýce na dnu. Léčba samotná byla celkem úspěšná a pacient mohl dokonce opět usednout na koně, leč po nějakém čase vlastním zaviněním zemřel na jinou, nám neznámou nemoc a dědic odmítl smluvně zaručenou částku pěti set zlatých uhradit. Pacient přece zemřel. Sice na něco jiného, ale zemřel. Možná mu lékař jenom pustil žilou. To se pouštělo často a rádo a tekla vskutku krev, nešlo pouze o přenesený význam, ovšem lékaři to nedělali, nýbrž lazebníci, bradýři a ranhojiči.

Mikuláš Dačický z Heslova. Rodová kronika Dačických.

Takovým pouštěním se nemocným ulehčovalo vyloučením nezdravých tekutin z těla. Úspěšnost procedury závisela především na postavení nebeských těles. Po celé 17. století byly velmi rozšířené takzvané minuce, které na způsob kalendářů přinášely údaje o tom, kdy a kde je vhodné otevřít kterou žílu. Krev se pouštěla dvěma způsoby. Vedle tradičního otevření žíly se používalo i méně drastické přikládání skleněných, mosazných, dřevěných nebo rohových baněk. Takřka komicky z dnešního hlediska působí důmyslné nákresy lidského těla s označenými body a popisem, jak který bod ulehčí nemocnému. Při jejich procházení se čtenář nemůže zbavit neodbytného pocitu, že pouštění krve na správném místě bylo vlastně jakýmsi všelékem: Žíly tři za ušima z obou stran hlavy při vrchu, což znamenité je proti vředům a talovům v uších, na hrdle a i za hlavou. Také pro paměť dobrou a k vyčištěné obličeje od poškvrny všeliké i taktéž od zastínění očí zraku to slouží. Člověk si pustil žilou a najednou byl pryč hnis, uhry, šedý zákal a i ta paměť začala sloužit jako za mlada.

Doktor "Zobák" - lékař se chrání před dýmějovým morem. Vyobrazení Paula Fürsta z roku 1656.

A když už nic nepomohlo, byly lázně. K nejvíce vyhledávaným patřily v Čechách Karlovy Vary, Teplice a Bílina, zatímco na Moravě doporučoval zemský lékař Tomáš Jordán z Klausenburku Velké Losiny, Petrov, Teplice nad Bečvou a taky Trenčianské Teplice v horních Uhrách. Čeští a moravští páni navštěvovali i léčivé prameny na svých panstvích. Jistě, měli lázně doma. Například Rožmberkové a jejich příbuzní jezdili do Dobré Vody u Nových Hradů, zatímco páni z Hradce navštěvovali lázně svaté Kateřiny u Počátek. Kurýrovali si tam v prvé řadě svoje ústrojí zažívací a pohybové, a pokud jde o ženy, tak neplodnost. Humanistický básník Matouš Collina z Chotěřiny, vyslovil ve svém dílku přání, aby se panu Hodějovskému v lázních dařilo i s celou jeho rodinou:

Vyrážku voda Vřídla kéž odstraní
i z vašich údů, plodnost také nechť vrátí
zároveň manželce tvé.

Jenomže s těmi lázněmi se to dost přehánělo. V ohledu pitném. Pilo se hodně. Od toho se sice jezdí do lázní, aby se pilo, jenomže on se nejeden lázeňský host doslova proléval minerální vodou. Kupříkladu takový Adam z Valdštejna. Sužovala ho podagra a pán si sliboval, že mu v Karlových Varech pravidelné koupele a pití místní minerálky odlehčí. Adam byl puntičkář a každý jednotlivý „hrníček“ s vodou si zapsal. Kolikpak mu vyšlo na den? On to nebyl ani tak hrníček, jako spíš „džbánek“. Kolik? 55 džbánků. Mnoho-li to bylo tekutiny té s účinkem znatelně projímavým? 16 a půl litru. Denně. Pozoruhodné množství. Pilo se hodně a ještě se to stupňovalo.

Lázně - rytina z konce 16. století. Autor Jost Amman.

Cosi o tom zapsal ve svých Krásách země české i Bohuslav Balbín: „Začínají několika málo, například deseti žejdlíky, druhý den však přidávají. Denně rozmnožují pití. Mnozí přejdou ke 40 až 50 žejdlíkům denně, tak lehce totiž voda proklouzává žaludkem, takže s pitím vlastně zároveň odchází. To je známka vynikající léčby. Koflíky se pijí po několik dní, obyčejně je jich pět. Potom se nemocní koupou, a to se střídavě opakuje třikrát a čtyřikrát.“ Člověku se chce dodat: tak dlouho, dokud se to vydrželo.

No a když ani prolévání Vřídlem nebo jiným pramenem nepomáhalo, muselo nastoupit vyšší umění. Nikoli lékařské, ale magické. Největší sílu měly amulety. Mandelína z Hradce posílala na začátku června roku 1564 po bratru Jáchymovi jakýsi „uzlíček“ pro nemocného císaře Ferdinanda I., který prý vyléčil mnoho lidí. K zásilce přidala zároveň zaručené rady, jak lék aplikovat. Císař měl váček nosit na krku devět dní. Poté (ve stejnou hodinu, kdy byl na krk pověšen) měl se pustit po vodě. Jestli to pomohlo, nevíme. Císař ten pytlík nepustil po vodě, on si ho vůbec nedal na krk. No, každopádně za měsíc nato jeho panování stejně skončilo.

Bohuslav Balbín - Zlatokorunská škola, učební pomůcka z 18. století
„Podobným způsobem chtěla proti mornímu nakažení ochránit svého syna paní Zuzana Černínová z Harasova. V dopise mu poslala grošíček zlatý ze svýho hrdla, který jsem od mnoha let nosila. Nos ho na hrdle na ňáké pentličce.“ Spoustu magických postupů si od svých přátel zapsal Petr Vok z Rožmberka. Kupříkladu prsten ho měl uchránit proti moru, a měl taky ukázat, zdali se nemocný uzdraví. Ano, v jeho zápiscích najdeme i tento návod: „Měj tajně verbenu při sobě. Měj tajně verbenu při sobě, a přistoupě k nemocnému, řekni jemu: Kterak se máš? a odpoví-liť řka: Dobře, věz, že z té nemoci se zhojí. Pakliť dí: Zle, tehdy umře.“ Jednoduché. Jak facka.

Stáří se nebralo jenom biologicky, ale i společensky. Stařecké šediny sice vzbuzovaly úctu, ale přibývající věk a horší zdraví mělo vliv na politickou a společenskou aktivitu. Omezená možnost pohybu – ty klouby v kyčlích!... a vrzající kolena!... a taky páteř, ta umí potrápit!... to vše a ještě četné další neduhy nedovolovaly podstoupit cestování ať už v kočáře nebo na koni, a to bylo dost nepohodlné, co si budeme povídat. Četnost, vzdálenost i pravidelnost cest se s léty snižovala. Nejen cest se to týkalo, co se snižovalo, že. Mnohý šlechtic se tak stal nedobrovolným vězněm svého zámeckého sídla. S okolím světem udržoval spojením leda dopisy a pak nějakou tou nepravidelnou návštěvou přátel. Není divu, že i přes pokročilé stáří a nedobrou tělesnou kondici se velká část velmožů jen nerada vzdávala prestižních úřadů. Valná většina nejvyšších zemských úředníků umírala ve svých funkcích.

Petr Vok z Rožmberka

Někteří se do svého úřadu nejvyššího purkrabího nechávali dokonce nosit. Lze vyslovit i jisté pochybnosti, nakolik byl dostatečně výkonný a pro svůj úřad dostatečně zapálený takový osmdesátiletý nejvyšší kancléř Vilém Slavata. Našly se čestné výjimky? Totiž že by někdo sám požádal o zproštění úkolů spojených s držením úřadu? Našly. Bylo jich málo, ale pár by se jich našlo. Kupříkladu moravští páni Zachariáš z Hradce nebo Smil Osovský z Doubravice. I pan ze Švamberka se rozhodl odmítnout znovujmenování do úřadu nejvyššího komorníka Království českého „z důvodu stáří a pro nedostatek zdraví.“ Stateční ti mužové zasloužili by si čestný titul Bílá vrána české politiky.

Nečiň se, má jest rada, stará paní, mladou,
Neb to bude, tomu věř, velikou tvou škodou.
Nastudíš sobě hlavu tím čepcem přikrytou,
Radši na ni čepici vlož ňákou podšitou.
Každý se tvé čerstvosti té neslušné směje,
Řkouc: „Zadek omlazuješ, hlava šedivěje.“

Lucas Cranach: Ženy v pramenu mládí

Neměly to zrovna lehké vdovy ve století 16., jak vysvítá z veršů Bartoloměje Patrockého z Hlohol. Některé vdovy se ale opravdu oblékaly nepřiměřeně svému věku v naději, že uloví mladého ženicha či milence. „Poroučí apoštol Páně, aby stará žena v oděvu takovém chodila, kterýž by k náboženství, ne k freji příslušel.“ Zase ten Polák Bartoloměj. On si snad na vdovy zasedl. „Toho však babky neposlouchají, táhnou a roztahují svraskalou kůži, jenom aby se zdály býti mladé a aby se vdáti mohly.“ A to tenkrát ještě neexistovala plastická chirurgie. Ta na sebe ještě nechala čekat, ale – již tenkrát měli – pec na baby. Opravdu, pec na baby. Kde se to dotyčné zařízení mělo nacházet? Podle spisku Buriana Veldy, vydaném plakátovým tiskem roku 1594 někde mezi Evropou a Arábií. Tam se však vypravěč už nedostal, protože jeho loď ztroskotala u jakéhosi blíže neidentifikovatelného ostrova, na kterého ho zaujal především „veliký dým a oheň náramný.“