398. schůzka: První, prostřední i poslední věci člověka (4. zastavení uprostřed toku času)

Dvoření renesančních kavalírů - ilustrační foto

Znej již milost mou a mne stálou k vůli tobě, prosím, nechť těžko není přáti mi tak jako já tobě. Neb já míním v té lásce až do smrti setrvati, nezjinačím, to ty máš sám shledati. Pro tebe jsem se odvážila lidských řečí i také svého hrdla, spíše mne budeš mrtvou viděti, než bych já to měla, můj nejmilejší, jináče změniti.

Věru dojemné skládání. Nalezeno bylo uprostřed minulého století v brněnské Universitní knihovně na jednom tiskovém archu a vypovídá o tom, nakolik milostná vášeň cloumala našimi praprababičkami a prapradědečky v době před více než čtyřmi stovkami let. Nejenom tato a ještě další básně vypovídají o tom, kterak se naši předkové vypořádávali s nájezdy lásky. Šlechtičtí mládenci měli pro tento účel zvláštní památníky, do kterých si poznamenávali svoje první erotické a sexuální zážitky, a to především z kavalírských cest Evropou, které byly součástí jejich vzdělávacího procesu. Drobné básničky o přátelství a lásce doprovázely ilustrace, zobrazující kavalíra s kurtizánou, milostné dostaveníčko v zahradě, projížďku na loďce ve dvou. Milování bez vídání jako noc temná bez svítání. Tolik milostná teorie. Dodejme, že mnohdy bez jakékoli milostné praxe:

Miloval bych rád,
i když jak, mé štěstí jde naopak.
Jedem, pacholče,
sedlej koně,
necháme všeho tak.
Ach ano, bylo to kdy těžké. A někdy to bylo ještě těžší:
Milovalo se nás tři.
Ona jiného a já ji.

I mladý šlechtic Lev Vilém z Kounic nabýval své první milostné zkušenosti na cestě do Itálie a Španělska. Tento potomek českobratrské rodiny a dědic jihomoravského slavkovského panství konvertoval ke katolictví, byl žákem jezuitské koleje v Olomouci a vychovatelé mu připravili vzdělávací cestu po evropských baštách katolictví. K nemalé radosti historiků si Lev Vilém vedl po celou dobu své cesty podrobný deník, do něhož si zapisoval nejzajímavější zážitky svého putování. Ze strachu nad ztrátou či odcizením deníku některé zápisky zaznamenával dokonce šifrovaně. Šifra to byla zajisté umná, leč computer si s ní poradil během několik vteřin. Mladý pán z Kounic si všímal kromě architektonické krásy kostelů a klášterů také půvabu neznámých dam a paní, stejně jako čistoty spanilých jeptišek. Přátelé ho uvedli i mezi proslulé benátské kurtizány (on se však zamiloval do jedné z divadelních hereček a nebylo dne, kdy by ji nenavštívil a nepřinesl jí nějaký dáreček – rukávník, ozdoby z korálů nebo cukrářské výrobky). Záhy se však měl přesvědčit o nestálosti ženského srdce, neboť dívka jeho srdce další dárek odmítla. „Nedej se nikdy více ošáliti žádným ženským předstíráním!“ nabádal jinoch v deníčku sám sebe, pro případ, že by snad v budoucnu na to pozapomněl. Po příjezdu do Španělsku podnikl několik bujných výjezdů v dámské společnosti, „a tam jsme našli dobrou zábavu a společnost, kterou jsme doprovázeli až domů v jejich vozech. A tu jsem ztratil své panictví.“ No, a bylo to.

Společnost byla tehdy víceméně tolerantní, co se předmanželského pohlavního styku týká. Tedy – pokud se týká jinochů. Dívky na tom byly poněkud hůře. Pokud šlechtična neodolala milostným nástrahám, čekal ji trest v podobě opovržení vlastní rodinou, vězení a ztráty dědických nároků. Na podobné případy ostatně pamatovalo i zemské zřízení z roku 1564: „A jestliže by se také přihodilo, že by která panna panenství svého nezachovala a to se v pravdě shledalo, má konečně svůj díl i statek ztratiti.“

Zasaženi láskou se mladí šlechtici proměňovali v galantní milence. Tak, tak, milovaná osoba se pro ně stala bohyní, jejíž nepřítomnost vyvolávala v jejich srdcích trýznivou bolest. Tak kupříkladu zamilovaný Václav Popel z Lobkovic. Trpěl. Láskou. Při tom pomyšlení se i prozaikem, ba poetou stával. „Dnes i nocí vzpomínám na tu tvář jasnější než slunce a na ty ruce bělejší nežli sníh, na ty pysky nad korály pěknější, na ty oči nad šípy pronikavější, na to čelo hladší nežli samet, na ty vlasy zlaté, kteréž jsou mých pět smyslů i srdce dohromady svázaly, na ty zuby pěknější a rovnější než perly orientálské.“ Došlo k naplnění té jedinečné lásky? Nedošlo. Václav zahynul krátce poté, co odeslal tento dopis. Na tureckém bojišti.

Ale jiným se to povedlo. Totiž aby si vzali tu jedinou, již v srdci svém nosili. Povedlo se to, ale nebylo to lehké. Na budoucí manželku byly totiž kladeny velmi náročné požadavky. Jan Hasištejnský z Lobkovic radil svému synovi: „Žeň se spíše ušima, ne očima!“ Na budoucí životní partnerku se měl dostatečně vyptat jejích nejbližšího okolí a ujistit se, jaká doopravdy je. Při výběru si měl dát pozor „v anjelské postavě abys sobě čerta nepojal.“ Opatrnost byla zkrátka na místě. „Neb ji nebudeš moci prodat a odbýti, pojma ji, a jako koně koupě jej, zase prodati a profrejmačiti.“ Podle Řečí a naučení hlubokých mudrců je tím největším bláznovstvím vybírat si ženu podle krásy, ne podle jejich charakterových vlastností. „Blázen to jest, kdo na jabloň laskav pro její květ, a ne pro její jablka; mnohem bláznovější, kdo na ženu ne pro stud, ale pro krásu laskav. Neb jako květ sprší, tak všeliká krása, zvláště ženská, nemůže dlouho trvati.“ Ovšem jak praví autor Naučení, „pravá povaha ženy se stejně vyjeví až po sňatku.“

Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Portrét od Jana Vilímka.

„Mladí čeští a moravští šlechtici si hledali životní partnerky ve společensky odpovídajících kruzích,“ píše se v knize Věk urozených, sepsané týmem historiků ve složení Václav Bůžek, Josef Hrdlička, Pavel Král a Zdeněk Vybíral. „Byť čistě teoreticky mohla manželka pocházet i z neurozeného prostředí, jak v raném středověku ukazuje příklad českého knížete Oldřicha a jeho manželky, selky Boženy, skutečnost byla jiná. Příslušníci panského i rytířského rodu si vyhlíželi nevěsty mezi sobě rovnými. Zatímco sňatky pánů s dcerami rytířů nebyly výjimkou, příslušnice panského stavu se většinou vdávaly za muže stejného či vyššího společenského postavení, jinak ztrácely svůj společenský status. Do problémů se tak dostávaly panské rodiny s velkým počtem dcer na vdávání. Výběr partnerky byl zřídkakdy jen záležitostí citového vzplanutí. Zpravidla šlo o předem připravenou a velmi dobře naplánovanou strategii. Citový vztah mezi budoucími manželi byl považován za okrajovou záležitost, byl pouze jednou z okolností, v žádném případě však ne rozhodujícím kritériem při uzavírání sňatků. O osudech mnohých šlechticů se ostatně rozhodovalo už v dětství, kdy jejich otcové, dlouholetí přátelé či političtí spojenci dohodli spříznění rodin prostřednictvím sňatku vlastních dětí.“

A byly případy, že se dva vzali, a přesto se dostali do problémů. Tak jako se do problémů dostala dvojice ženich Salm a nevěsta Pernštejnová. Většina moravských stavů se rozhodla jejich sňatek bojkotovat. Proč? Protože tatíci novomanželů uzavřeli smlouvu o tehdy pětileté Kateřině z Pernštejna, a ta se měla v budoucnu provdat za potomka pána z Lipé. Pokud by jedna ze stran od dohody odstoupila, měla vyplatiti odškodné ve výši 5000 kop grošů českých. Ta svatba nakonec platila, ale kolik museli Pernštejnové rozeslat vysvětlujících a přemlouvajících dopisů, to se snad ani nedá spočítat. Mladé šlechtičny se stávaly předmětem politických nebo majetkových propočtů svých otců, bratrů nebo poručníků. Opravdu svobodně mohla šlechtična rozhodovat o svém osudu až jako nezávislá vdova. Takže to skoro to vypadá, jako by zámecká sídla 16. a 17. století byla plná nešťastně vdaných šlechtických dívek...

Ale to se nedá říct. Mnohé páry k sobě pocítily ještě před sňatkem přece jenom zalíbení. Mnoho dalších zjistilo, že rodinný výběr jí přisoudil konec konců přijatelného životního druha a že když se to tak vezme, mohli dopadnout mnohem hůř. A našli se i otcové, kteří nebyli ochotni provdat své dcery podle své vůle a mysleli především na jejich osobní štěstí. Vážně byli i tací. Kupříkladu k nim patřil Karel starší ze Žerotína. „O Alenu, dceru Karla staršího ze Žerotína, se začal zajímat Albrecht Václav Smiřický. Žerotínovi ta nabídka docela lichotila, i když se Smiřičtí nemohli prokázat mezi ostatními pány zvlášť hlubokou urozeností.“ Inu, co se dá dělat – někdo se urodil hluboce, jiný pouze povrchně... „V zemích Koruny české však Smiřičtí platili za vynikající hospodáře a patřili mezi nejbohatší. Jedenadvacetiletý nápadník se stal dokonce hlavou celého rodu a dědicem východočeských panství. Ani náboženství nestavělo žádné překážky. Žerotín však lákavé nabídce odolal, přičemž se zdá, že v první řadě měl na mysli štěstí své dcery.“

Karel starší ze Žerotína (1564-1636), rytina Johanna Balzera z roku 1772

Byla to tehdy taková bílá vrána s modrou krví. Nejen to. Žerotín se podivoval, že se Smiřický zajímá o jeho dceru a nabízí jí manželství, aniž ji kdy viděl. Přitom spatřit budoucí ženu před svatbou nebylo nezbytně nutné, to každý věděl. Pantáta Žerotín poděkoval urozenému nápadníkovi za projevený zájem a s mírnou výčitkou nabídku odmítl: „Zdaliž pán toho neví, že jiný proces při takových věcech se zachovává, a kdo se chce ženiti, že to nejprv ušima činí, potom očima, pak ústy a tuto se od posledního začátek činiti chce!“ Skoro doslova tak ocitoval radu, kterou před sto lety udělil Hasištejnský z Lobkovic. A kromě toho – Alena byla podle tatínka na vdávání ještě mladá, teprve patnáctiletá. Svatba bude, až dosáhne sedmnácti let. V tom věku se opravdu vdala, na rozdíl od Albrechta Václava Smiřického, který stejně jako mnozí další příslušníci jeho rodu podlehl dědičné chorobě a zemřel ve věku pouhých čtyřiadvaceti let.

„Ten, kdo manželství vyhledávati a v ně řádně vstoupiti chce, vůli svou o tom rodičům a přátelům vyjeviti povinen jest, mluvě: K této jest vůle má manželská, snubte mi tuto. A přijdouce oni k druhým, mají o tom s nimi řádně jednati, pravíce: Přítel neb syn náš má vůli k manželství dcerku vaši pojmouti a sobě za tovaryšku života svého vzíti. Tu panny povolujíce, mají se rodičové neb přátelé zeptati, jest-li, panno, vůle tvá? Dí-li, jest, aneb dí-li, jakž přátelé učiní, již mají toho manželství nerozlučovati.“ Prvnímu osobnímu kontaktu předcházelo zpravidla seznámení. Logické. Zprostředkování se ujal některý z příbuzných, blízký přítel, někdy i kněz. Při jaké příležitosti? Těch bylo nespočetně: Bankety s tancem, křtiny, svatby i pohřby, divadelní představení, procházky po městě i v zámeckých zahradách – tady všude se urozenému jinochovi nabízela šance oficiálně předestřít vyvolené své city a záměry. Někdy zapracovala přímluva některého váženého šlechtice – či dokonce panovníka. Semtam ovšem přinášel osobní kontakt jisté nebezpečí, že by se věc mohla zhatit. Kterak by se to mohlo přihodit? Tak, jak se to přihodilo panu Zdeňkovi Brtnickému z Valdštejna. „Po návratu z několikaleté kavalírské cesty se rozhodl vstoupit do stavu manželského a zajistit tak pokračování rodu. Při výběru nevěsty ho zaujala údajná krása Kateřiny Smiřické ze Smiřic, jejíž portrét si opatřil. Když pak však zahlédl svou vyvolenou v okně při jedné z procházek, byl jejím vzhledem natolik zklamán, že se začal poohlížet po jiné dívce. A podle deníkových záznamů ji našel velmi rychle v paláci pana Trčky z Lípy mezi členkami fraucimoru. Osobní seznámení s pannou Magdalenou z Thurnů v něm okamžitě vyvolalo milostný cit, jež opětovala i jeho vyvolená. Menší nepříjemnost způsobil jistý šlechtic, který ženicha u nevěsty pomluvil. Snoubenci dalo hodně práce, než vše uvedl na pravou míru.“

A byl-li oboustranný zájem obou snoubenců zřejmý hned od začátku? Tak to se věci ocitly na té nejsprávnější cestě. Mladík často a pravidelně navštěvoval sídlo své urozené nevěsty a zahrnoval ji pozornostmi i nádhernými dárky. Po určité době následovaly výprosy nevěsty a zásnuby, během nichž byla dívka svému nápadníkovi za souhlasu jejích právních zástupců zaslíbena. „Doba mezi zamluvením se nevěstě, následnými zásnubami a kýženým dnem svatebním se pohybovala od několika týdnů až po několik měsíců, ve výjimečných případech i několik let. Zásnuby bývaly nejčastější na podzim. Dávaly totiž dostatek času k přípravě svatební slavnosti na masopustní období na konci zimy, nebo na květen, což bylo začátkem novověku oblíbené období sňatků.“

Samotnému svatebnímu veselí předcházel právní akt uzavření manželství, což bylo podepsání svatebních smluv. V podstatně úřední, nepříliš radostná záležitost. Dělo se tak několik dní před svatbou, někdy dokonce v den sňatku. Tyto hojně dochované listiny upravovaly majetkové poměry novomanželů během jejich společného života i po smrti jednoho z nich a byly jakýmsi předobrazem pozdějších závětí. Otec nebo právoplatný zástupce šlechtičny se zavazoval vyplatit nevěstino věno, dívka získávala podpisem svatební smlouvy od budoucího chotě obvěnění, které jí zajišťovalo důstojnou existenci v případě jeho smrti. Obvěnění bylo úměrné výši věna a činilo dvouapůlnásobek v případě, že nevěsta byla panna, a dvojnásobek, když šlo o vdovu. V nejbohatších aristokratických rodinách ke konci 16. století to činilo 10 000 kop grošů míšeňských. Vyplácení vdavekchtivých dcerunek muselo méně majetné rodiče přivádět k zoufalství... Někdy to byl velký problém, jak ty peníze pro ně dát dohromady. Zvláště když se holčiček narodilo víc. Kupříkladu jako v rodině pana Vratislava z Pernštejna, který byl obdarován třinácti dcerami. Dospělosti se jich sice dožilo jen sedm, ale i to bylo dost. Dvě z nich si zvolily život v klášteře.

Vratislav II. z Pernštejna. Portrét od Františka Kryšpína z roku 1867.

„Ke svatebnímu obřadu patřil vždycky kněz, ne vždy však hrál v jeho průběhu nejdůležitější úlohu. Za vrchol a právní zakončení svatebního obřadu byl pokládán světský akt, často v podobě podání ruky, podpisu svatební smlouvy nebo výměny darů. Tradičním symbolem spojení manželů byl už v raném novověku prsten. Za právoplatné dovršení sňatku se dlouho považovala i veřejná svatební noc. Ale i když veřejná nebyla, tak teprve ranní prohlášení o panenské neposkvrněnosti nevěsty odstraňovalo poslední překážku vzájemného soužití muže a ženy.“

A byla svatba a stoly se prohýbaly a víno teklo proudem, jak praví zhusta historikové a čtenář má pocit, že při líčení všeho toho svatebního hodování nestačili polykat sliny... V množství a pestrosti pokrmů se odráželo společenské postavení novomanželů nebo ještě lépe jejich rodičů. Bylo toho tolik, že se to nemohlo ani při nejlepší vůli sníst. „Vznešené plýtvání“ je opravdu dnes těžko pochopitelné, ale mělo to svůj význam. Marně ale pátráme po tom, jaký vlastně. Šlo o to prý o to vytvořit obraz sebe sama v očích toho druhého. No... Tato metoda vyvrcholila v renesanci, koncem 17. století záliba šlechticů v přejídání postupně mizí. Jídlo se servírovalo v celé řadě chodů. Co všecko se baštilo, tím provokovat raději nebudeme. Ostatně již jsme na to narazili, když jsme líčili, jak se ženili dva poslední Rožmberkové. A bylo toho dost. Ono už docela stačilo všecko vyjmenovat, natož to pak sníst a vypít...

V prvních dnech a týdnech po uzavření sňatku se novomanželé teprve blíže poznávali. Šlechtická dívka se ze dne na den stala paní domácnosti a i pro mnohem zkušenější šlechtické mladíky zůstávala tajemství manželského života až dosud nepoznaná. Podle dobových naučení pro mladé šlechtice se manžel neměl příliš zdržovat u své ženy. A kde se jako měl zdržovat? Jeho místo bylo v politice, při zabezpečování hospodářství, popřípadě na vojenském kolbišti. Proti častému vysedávání doma byl i autor Naučení Ludvíka z Pernštejna:

I protože, nejmilejší otče, poznáš-li,
že bych často přisedal k ženě,
vrz mnou po svých potřebách,
třeba-li, do třetí země,
a jistě mne tak zdržíš v otcovském milování,
neb každý, kdož jest při ženě bez přestání,
ztupí a zdomácní, tak se mi vidí,
a mnohého zapomene, což vzácno u lidí.

Ale jinak snad měli mladí manželé doma soukromí, byli konečně svoji, nikdo jim do ničeho nemluvil... I mluvil. Soudobí mravokárci i představitelé církve pravidelně varovali mladé manžele před nestřídmostí sexuálního života. Hlavním cílem a smyslem manželského soužití bylo zplození potomka. Tyhlety snahy o reprodukci byly jedinými okamžiky, kdy se pohlavní styk nepovažoval za hřích. Jakékoli obcování tohoto druhu bylo striktně zakázáno nejenom během ženiny menstruace a šestinedělí, ale i o pravidelných svátcích liturgického roku. Raději toto citlivé téma opusťme, čas se již stejně nachyluje. zakončit bychom mohli opět poeticky, cituplným skládáním z takzvaného Brněnského zlomku.

Věrně jsem tě počal, má nejmilejší, milovati,
a ty za mou věrnost zlým chceš se odplacovati.
Ránys těžké na mne, má nejmilejší, dopustila,
ale nevím, kterak ses o to pokusiti směla.
Za mou věru
znám nevěru,
musím se v tom politovati,
nemám komu žalovati,
ty, paní Venus, prosím, rač mne v tom litovati.
Šalamouna, krále v světě velmi moudrého,
ženská chytrost, ta jest oklamala srdce jeho.
I kterakž by neměla oklamati mě mladého,
poněvadž byla paní srdéčka mého.
Když mne jala,
v svou moc vzala,
nemohl jsem jí odolati,
musil jsem jí sloužiti,
ty, paní Venus, prosím, rač mne v tom politovati.
K vám jsem se na retuňk utekl, lvové přesilní,
vás o pomoc žádám nyní i na každou chvíli.
Ty pak, paní Venus, mám k tobě veliké doufání,
neb jsem o tobě slýchal, že jsi milostivá paní.
Jupiterovi
já žaluji,
žalost svou mu oznamuji,
ten mne bude těšiti,
ty, paní Venus, prosím, rač mne v tom politovati.