397. schůzka: První, prostřední i poslední věci člověka (3. zastavení uprostřed toku času)

My jsme se nyní, na jednom z uzlových míst našich dějin, na chvíli zastavili, porozhlédli jsme se kolem a do zorného úhlu našich zraků padly nikoli nejvyšší patra zemí Koruny české, nýbrž soukromí jejich obyvatel, dětskými léty počínaje a chvílemi, kdy se člověk loučí se světem, konče.

O prvních, prostředních a posledních věcech člověka si budeme dnes vyprávět potřetí, neboť jsme se již potřetí zastavili v toku času. Školy jsou nazývány dílnami světla velmi přiměřeně, neboť předním účelem školy jest osvítiti ducha a rozptýliti temnotu nevědomosti, omylů, bludů a hříchů tmy, jež se v nás rodí. Jestliže tedy pojímáme školu jako dílnu světla a svítilen, nutno si zároveň k tomu představiti činné a čilé dělníky; jejich část vyhledává látky k dělání pochodní, jiní připravují knoty, vosk a lůj rozpouštějí, smáčejí, lijí, táhnou, hotové svíčky balí a tak dále, jiní naproti tomu připravují troud, křesají ocelkem, až sirná jiskra zapaluje svíčky rozestavené do svícnů; přistřihují zapálené, pak utírají, aby vše bylo osvětleno.

Opera didactica - mědirytinový předtitul sebraných didaktických spisů J. A. Komenského vydaných v Amsterodamu roku 1657.

Tak to jsou věru slova od toho nejpravějšího člověka, který je mohl vyřknout. Jan Amos Komenský ve svém spisku Fortius redivivus. Ale do té doby, než se učitel národů zamýšlel, jak vyhnati lenost ze škol, do té doby musíme ujít notný kus. O školy se u nás do té doby starali především dvě skupiny, každá na opačném konci jedné křesťanské přímky. Byli to čeští bratří, a potom: jezuité. Těch domácích, českých, neimportovaných bylo stále víc.

Vztah českých bratří ke vzdělání byl dlouho odmítavý. Ve studiu světských nauk spatřovali zprvu dobrý způsob, kterak odvést pozornost od otázek víry. Marně jim domlouval (jak víme) Martin Luther, teprve za Jana Blahoslava vzali příslušníci jednoty bratrské vzdělávání na milost. Snad někdo dí, že já učené a učení chválím, musí se proti nejrůznějším nařčením z vlastních řad bránit ve svém spisku Proti misomusům Jan Blahoslav.

„Ano, tak jest, že chválím to obé, i učení neb umění, i umělé lidi. Nechválím však těch, ježto učení neb umění zle užívají. Příkladně dím: chválíme víno a chválím i pití neb užívání vína, ale opilství a opilých nechválíme; a summou nechválíme zlého užívání dobrých od Boha daných věcí. Dobrý jest meč, avšak někomu dobře, jinému zle posloužit může.“

Jan Blahoslav

Šance získat vzdělání odpovídající bratrským nárokům však byla na Moravě minimální, a zahraniční cesty, ty zase značně zatěžovaly rodinný rozpočet. Proto se rozhodli českobratrští páni rozšířit bratrskou městskou školu v Ivančicích o dvě šlechtické třídy. Její tvář ovlivnil rozhodujícím způsobem absolvent wittemberské university Esrom Rüdiger, kterého čeští bratří do Ivančic povolali. Nový rektor dával velký důraz, aby žáčkové zvládli vedle studií věroučných rovněž klasické jazyky, především latinu a řečtinu. Podporovat školu a zajišťovat plat vybraného rektora se zavázalo písemně celkem 17 moravských pánů a rytířů z řad jednoty bratrské.

Ovšem nebylo to zase tak jednoduché – četní přispěvatelé poté, co jejich synové školu dokončili, tak už nadále odmítali přislíbenou sumu platit a nechávali náklady na chod školy na bedrech českobratrského sboru. (Košile nám byla holt vždycky bližší než kabát.) Do potíží se časem dostal i sám rektor. Ona ta „kacířská“ škola byla totiž trnem v oku olomouckému biskupovi Stanislavu Pavlovskému i samotnému císaři Rudolfovi. Ten dokonce několikrát nařizoval pánům z Lipé, aby rektora, kterýž mládež svým kalvínským bludným a velice škodlivým učením zavádí, vydali do Olomouce. No... do Olomouce pan rektor pro jistotu nešel, a když si to všechno nechal projít hlavou, tak raději opustil Moravu. Škola sama ještě přetrvala do stavovského povstání. Definitivně zanikla až porážkou na Bílé hoře

Nejstarší dochovaný rukopis J. A. Komenského z roku 1611

Nejprostší definicí školy jest, že je to sbor učitelů a žáků. Avšak učiti prací jest; tedy škola jest cvičiště práce. Učiti, pravím, jest prací, protože učiti nic jiného není, než vědění neznalé do vědění uvésti; učiti se, veden přitom býti. Kdo vede, jde vpředu; kdo jest veden, následuje. Jíti vpředu a následovati, jest choditi; a kdo jde, nestojí, neleží, nespí, nedřímá a nezívá, nýbrž žije, hýbe se, napíná své nervy, pohybuje celým tělem a dochází svého cíle nejinak než nepřetržitým, stálým pohybem.
Zlatá slova. Jan Amos Komenský věděl, co říká.